Pákistánské pólo
KŠandurskému průsmyku se valí další a další zástupy lidí. Během několika málo dní vtéto jinak skoro vylidněné krajině vyrostlo město ze stanů, jehož populaci jeden starousedlík odhaduje na deset tisíc přivandrovalců. SŠamimem, mým novým známým, se snažíme najít levné ubytování, což se zdá být nad lidské síly. Místní podnikavci totiž vyšroubovali ceny do závratných výšin; za zastřešené místo ke spaní žádají až dvacet dolarů za noc, na pákistánské poměry nehoráznou sumu. Důvod je jediný - pólový turnaj elitních týmů severu Pákistánu se koná jen jednou za rok a vidět ho chce asi každý. Ne všichni ale vlastní stan a spát vnadmořské výšce 3810 m pod širákem může být riskováním se životem. Nakonec se za rozumnou cenu zabydlujeme vděravém stanu, kde už se vedle sebe tísní dvanáct lidí. Dva naši spolubydlící kvůli turnaji jeli dva tisíce kilometrů až zKaráčí.
Vobrovském táboře vzniklo i menší tržiště. Obchodníci sem za vidinou slušného výdělku jezdí stovky kilometrů, aby tady prodali své melouny, látky, hodinky nebo nože. Před naším obydlím stojí improvizovaná pekárna chrlící čerstvé čapátí. Opodál řve statný býk, kterému řezník právě podřezává hrdlo a pak zvíře nechává vkřečích umírat. Krev stéká do klokotajícího potůčku, zněhož vjídelně dál po proudu berou vodu na čaj. Ve dvou největších stanech se večer pořádají divoké tance. Vjednom čitralské, vdruhém gilgitské. Tábor už je rozdělen na dvě skupiny fanoušků obou hlavních týmů. Šandurský průsmyk totiž tvoří hranici mezi východním a západním pohořím severního Pákistánu - Hindúkušem, jehož středem je Čitral, a Karakoramem scentrem vGilgitu. Ve vzduchu je cítit nedočkavost zítřejšího klání.
Ráno se pokouším zabrat co nejlepší místo na jednom ze třech podlouhlých kopců, mezi nimiž je vmáčknuto pólové hřiště. Rozlohu zabírá přibližně stejnou jako hřiště fotbalové, je však užší a delší. Na každém konci stojí branka - dva červenobílé kůly zasazené do země asi pět metrů od sebe. Na pořádek dohlíží stovka ozbrojených policistů. Sedám si na kamenitou zem mezi dobře naladěné horaly. Dlouho očekávaný den konečně přišel. Začíná první zápas. Jde pouze o dva amatérské celky na vyzáblých koních zvesnic pod Šandurem, přesto hra dostává diváky do varu. Ze začátku mi zápas připadá jako naprostá anarchie, kdy každý jezdec štve svého koně za bílým míčkem, jenž se snaží dlouhou dřevěnou holí odpálit co nejdále na soupeřovo stranu, nejlépe přímo mezi oba pruhované sloupky. Strany soupeřů se navíc mění, což mi ještě více komplikuje přehled. Časem se však vyjasňují na pohled složitá pravidla a pólo se mi začíná líbit. Při prvním gólu vyskakuji srukama nad hlavou a vítězným pokřikem, abych zapůsobil dojmem aktivního diváka. Muži kolem mě však sedí jako zařezaní a nevraživě na mě zírají. Všichni očividně fandí prohrávajícímu mužstvu. Trapas.
Historie póla sahá až do 6. Století př. n. l., kdy vzniklo ve staré Persii coby tréninková hra pro jezdectvo královské gardy. Na každé straně tehdy zápolilo sto jezdců, což muselo připomínat bitevní manévry. V 6. století n. l. se hra stala perským národním sportem a jeho obliba překročila hranice země až do Arábie, Tibetu, Číny a Japonska. Na indickém subkontinentu se pólo začalo hrát spříchodem Mughalů, muslimských dobyvatelů, ve 13. století. Sjejich pádem klesl i zájem o tento rozšířený sport a dodnes se hraje hlavně vhorských vesnicích Himálaje, Hindúkuše a Karakoramu, kde se také zachovala jeho nejtradičnější forma. Počet hráčů na každé straně se zredukoval na šest, přičemž vyhrává mužstvo, které jako první nastřílí devět branek. VŠandurském průsmyku se první zápas sehrál vroce 1936. Od roku 1989 se zápasy mezi Hindúkušem a Karakoramem konají každé léto.
Po úvodním zahřívacím zápase následuje pólo na oslech. Připadá mi to spíše jako divadlo pro příznivce týrání zvířat. Ubozí oslíci nejeví nejmenší zájem honit se za míčkem přes celé hřiště, jejich majitelé je ktomu však nutí ranami bičíkem a ráznými kopanci do slabin. Publiku se to nicméně zdá velice zábavné.
O hodinu později se na zaprášené trávě šikuje dvanáct jezdců vzelených a šedých dresech se svými nádhernými koňmi. Davy diváků řvou nadšením. Začíná hlavní souboj mezi mužstvy Čitralu a Gilgitu. Od prvních okamžiků zápasu je jasně vidět, že hráči právem patří mezi absolutní špičku vzemi. Muži jsou schopni vnejvětším trysku sneobyčejnou přesností strefit míček úzkou hranou své hole, dokonale ho přihrát spoluhráči nebo přes celé hřiště vystřelit na soupeřovu branku. Hra se rozjíždí divokým tempem a snad jen hráči sami ví, jak se vní neomylně orientovat. Dynamickou atmosféru jejich zápolení navíc umocňuje pětičlenný hudební orchestr neustále vyhrávající na pódiu mezi diváky. Při každém gólu vytrubují fanfáru na oslavu toho, kdo úspěšně skóroval. Vjedné chvíli rozhodčí červeným praporkem uznává bod, když míček proletěl těsně nad levým sloupkem. Rozzuřený dav vedle mě se vrhá ksudímu a přesvědčuje ho, že se nejspíše spletl. Když to vypadá, že přesvědčování přejde vlynčování, zasahuje policie a odtrhává od sebe znesvářené strany. Po půl hodině jednání, dohadování a vyměřování se nakonec branka neuznává. Devátým, posledním gólem zápas končí vítězstvím Gilgitu. Vtu chvíli burácející fanoušci zaplavují celou hrací plochu a oslavují své vítěze. Snad každý si chce na své favority alespoň sáhnout a šedé dresy vokamžiku mizí vohromné lidské mase. Vdavu potkávám spolubydlícího zKaráčí. „Paráda!" křičí srozzářenýma očima, „Příští rok jsem tu zase!" Asi se vás tady sejde víc, myslím si při pohledu na chaotické veselí. Pákistánce tenhle sport jen tak neomrzí. *
Přidat do oblibených uživatelů
Mapa
Ubytování
Počasí
Letenky Pákistán
Půjčovna aut