Pavlovské & Dunajovické vrchy

Po večeři v Dolních Věstonicích jsme odjeli do Horních Věstonic, kde jsme nechali auto a počali stoupat směrem k temným kopcům, na jejichž siluetě se v měsíčním světle bělaly vápencové skály. Cesta od Martinské stěny vedla k severnímu ústí soutěsky a po úbočí vrchu Děvína. Hrad Děvičky podle očekávání neměl žádného obyvatele, tak jsme zrekvírovali sál a zalehli.

Ráno mi Jirka zabavil foťák a jal se Brownovým pohybem lítat po hradě, přičemž zuřivě mačkal spoušť. Nebylo divu: krajina byla zalitá oranžovým sluncem, pohled na nejbližší okolí byl jako z letadla a viditelnost byla vysoce nadstandardní. Velmi neradi jsem vyrazili v půl osmé lesem přes vrchol Děvína a po loukách s výhledem k Mikulovu jsme přišli na hranu soutěsky. Slezli jsme dolů, prošli soutěskou a vyšplhali na protější kopec, kde jsme hledali zbytky hradu Neuhausu. Nakonec jsme jednu zídku našli na skále nad Martinkou. Dost krkolomně jsme slezli dolů na cestu, pak se zkazilo počasí a začalo padat něco mezi sněhem a deštěm. Cesta pak vedla přes Sirotčí hrádek, Stolovou horu s krásným rozhledem, Kočičí skálu a lom na Turoldu. V Mikulově (to už bylo zase krásně) jsme zblízka obhlédli předsunutou baštu i zámek a chvíli poseděli v krčmě. Protože do odjezdu vlaku zbývalo ještě dost času, nechali jsme bagáž v úschovně a vyběhli Na Svatý kopeček, odkud bylo město jako na dlani a krásně byla vidět téměř celá naše dnešní trasa.

Vlakem jsme popojeli dvě zastávky do Dobrého Pole a protože 1.) se nám nikam už nechtělo a 2.) bylo ještě moc brzo na zalehnutí, poseděli jsme v krčmě, která nenabízela lautr nic k jídlu. Použili jsme tedy svoje zásoby a jejich pivo - ideální kombinace. Nocleh se konal na fotbalovém hřišti na zastřešeném pódiu, kde se spalo moc dobře.

Další den nás čekala podle všeho velmi placatá trasa mezi vinicemi, ale jak se ukázalo, obsahovala i vysokohorské hřebenovky.

Šli jsme po silnici k hranici a přes Přerovský kopec (kopec je dost přehnaný výraz) a mezi vinicemi k Novosedlům, odkud jsme učinili výstup strašlivý na hřeben, který ač měl jen 278 m, poskytoval krásný rozhled a vůbec to nevypadalo, že jsme tak nízko. Přelezli jsme pak široké údolí, na jehož druhé straně jsme se vyšplhali na Dunajovické vrchy, což je podobně vysoký, několik kilometrů dlouhý viniční hřeben, jenž je zakončen zvláštní terasovou horou. Odtud jsme sešli do Dolních Dunajovic, kde jsme si dali oběd, a pak už nás čekalo jen pár kilometrů do Horních Věstonic.

Pátek 4,5 km

Sobota 22 km

Neděle 24 km