Perla Tichomoří aneb Tropický Ráj Filipíny

Filipíny  •  Fotografie (1)  • Foto: Ludwar

Jak to celé začalo? Možná jsem viděl až příliš mnoho reklam s průzračnou vodou, bílými plážemi a kokosy, nebo jsem měl prostě už dost šedi, která se táhla všude kolem. Pořád jsem měl pocit, že už to není "jen cestování", ale jakási výzva najít kousek ráje, kde se všechno zdá jednodušší, barevnější a kde i čas plyne jinak. A protože jsou Filipány vyhlášeny, jako ráj na zemi s nízkými cenami, nebylo o čem. Navíc jsem měl skryté očekávání, že Filipíny budou něco jako tropický reset – místo, kde si člověk konečně odpočine a zapomene na každodenní starosti. 

Vybaven slunečními brýlemi, trochou odvahy (nebo možná lehkomyslnosti), jsem si sbalil batoh a rozhodl se na dva týdny zmizet. Jak se ukázalo, očekávání tropického ráje bylo tak trochu na místě – jen s drobnými detaily, na které jsem nebyl úplně připraven.

Den 1: Přílet a kulturní šok

Po nějakých patnácti hodinách letu a přestupech jsem dorazil do Manily. Hned na letišti mě přivítal chaos, horko a dusno, že jsem sotva dýchal. Když jsem nasedl do taxiku, řidič na mě mrkl, jako bych byl jeho dlouho ztracený bratr. Měl jsem podezření, že mu šlo hlavně o mou peněženku, což se potvrdilo, když mi naúčtoval něco, co by mě uživilo na celý den. Ale co, je to jen začátek, říkal jsem si, zatím mi nic neupadlo.

Den 2: Manila v celé své kráse (a smradu)

Vyrazil jsem do Intramuros, staré části města, plné koloniální architektury. Uprostřed fotek jsem si najednou uvědomil, že mě nějaký chlapík fotí z druhé strany. „Chceš si mě přivézt domů?“ volal jsem na něj, zatímco si posílal můj portrét na WhatsApp. V tu chvíli jsem usoudil, že Manila a já si nerozumíme. Rozhodl jsem se, že ráj musím najít jinde.

Den 3: Let do Palawanu – aneb „To přežijeme“

Po přistání na Palawanu jsem se těšil na pohádkové scenérie. Sedl jsem do malého autobusu, jehož brzdy už podle všeho odešly na dovolenou. Jak jsme projížděli zatáčkami, vyhlížel jsem z okna, jestli mě na té skále pod námi nebude čekat anděl strážný s otevřenou náručí. Ale dorazil jsem živý!

Den 4: El Nido – konečně ráj!

Konečně jsem dorazil na pláže El Nido. Bílé písečné pláže, křišťálová voda a lodě, co měly vyrazit na ostrovní hopping. Výlet na ostrovy byl úžasný. Nádherná laguna, pláž, na které jsem zapomněl plážový ručník i důstojnost, když jsem se snažil naskákat do lodi. Kapitán nás ujišťoval, že nejsou žádní žraloci. Ale tvářil se u toho tak, že jsem se rozhodl, že to nebudu ověřovat.

Den 6: První den šnorchlování a první popáleniny

Šnorchlování bylo úžasné. Viděl jsem korály, barevné ryby, a jednu medúzu, která měla zřejmě v úmyslu přivést mě do stavu hlubokého poznání vlastní smrtelnosti. Navzdory doporučením jsem si na obličej nenamazal krém. Jak to dopadlo? Řekněme, že jsem vypadal jako rajče. Místní mi nosili aloe vera, které mělo pomoci, ale já vypadal spíš jako maskot místní rajčatové kampaně.

Den 8: Ostrov Cebu a setkání s místními

Na ostrově Cebu jsem se rozhodl vzít to po svém a půjčit si auto – pro jistotu i s extra pojištěním, což se záhy ukázalo jako geniální nápad. Chtěl jsem prozkoumat pár místních podniků, a tak jsem zaparkoval před jedním obzvlášť "malebným" barem. Uvnitř jsem narazil na partičku místních, kteří mě hned přivítali pochoutkou, která chutnala jako něco mezi prasečí kůží a nebezpečnou rybou. V atmosféře plné veselí mi začali vyprávět místní pověsti o strašidlech a čarodějnicích, co po nocích sají krev. Když jsem se opatrně zeptal, jestli by něco takového mohlo být někde kolem, odpověděli smíchem. Přežil jsem noc v baru, ale když jsem vyšel ven, spatřil jsem něco, co vypadalo téměř hororově: moje půjčené auto mělo zbrusu novou šrámovou "výzdobu" od místních pobudů, kteří se o něj během večera „láskyplně“ postarali. Pojištění se vyplatilo – Cebu mi dalo rychlokurz přežití i trochu adrenalinu navíc.

Den 10: Chocolate Hills na Boholu a setkání s tygříkem

Další zastávkou byly Chocolate Hills na Boholu. Kopce vypadaly jako hromádky čokoládové zmrzliny. Při jejich prohlížení mi jeden místní nabídl možnost setkání s tygříkem filipínským. No, na fotce vypadal roztomile, ale ve skutečnosti mi připomněl někoho, kdo by mi chtěl pokousat ruce a nohy. Byl jsem zpátky v autobuse dřív, než jsem si mohl udělat selfíčko.

Den 12: Vulkan Taal – blízké setkání sopečného druhu

Na poslední zastávce jsem si řekl, že si trochu zvednu adrenalin výstupem na vulkán Taal. Když jsem se však dočetl, že je stále aktivní, začal jsem si to rozmýšlet. Průvodce mě uklidňoval, že sopka zatím spí, ale já se bál, že bych mohl být ten, kdo ji vzbudí. No, výstup jsem zvládl a dostal jsem nádherný výhled. Ale přísahal bych, že tam ze země vystoupal trochu dýmu, když jsem se chystal udělat poslední fotku.

Den 14: Loučení s Filipínami

Poslední den jsem strávil na pláži s kokosovým nápojem a přemýšlel, co všechno jsem zažil. Přestože jsem měl pár „dobrodružství“ na hraně života a smrti, bylo to úžasné. Sbalil jsem si pár suvenýrů a prohlásil se za odborníka na přežití v tropickém ráji.

Filipíny se ukázaly jako místo plné krásy, překvapení a občasné morbidní ironie. Na letišti jsem se ohlédl zpátky k těm neuvěřitelným čtrnácti dnům, co jsem prožil, a napadlo mě jediné: „Možná, že se někdy ještě vrátím… ale vezmu si lepší krém na opalování a méně důvěřivý pohled.“