Pěší tůra na Vlčák, Brdo a Bunč v Chřibech
Dne 14.července 2010 jsem si dal v rámci letní dovolené pěší túru..
Rozhodnutí jít pěšky 30 km padlo i přes teploty, překračující 30°C a to hlavně z důvodu, že jsme prostě chtěl jít a cesta zároveň vede z drtivé většiny lesem a „to se dá“. Trasa byla naplánována asi takto: Velehrad – Salaš – stezka partyzánského oddílu OLGA (žlutá) – Vlčák – Brdo – Bunč – zpět do obce Salaš (modrá) – Velehrad. Jde o túru řekl bych střední těžkosti. Samozřejmě mě čeká pár kopců a horšího terénu, ale to k tomu patří.
Vybaven foťákem, dostatečným množstvím vody, svačinou, trekovou obuví, mapou v M 1:50000 a šátkem kolem hlavy vyrazil jsem cca v 9:30 z kempu Velehrad po hlavní silnici směrem na obec Salaš. Proč jsem nešel po vedlejší cyklostezce? Někde u hlavní silnice má být mohyla na počest sestřeleného amerického letounu – no, nenašla se (to se zdařilo později - leží na křižovatce hlavní silnice a cesty do kempu a já ji přehlédl). Zato při chůzi se stále blíže ozývali výstřely a já měl obavy, zda se nestanu obětí nějakého honu. Kdepak – u silnice z Velehradu na Salaš je střelnice, tou dobou obsazená.
Obec Salaš je poměrně dlouhá a chvilku bude trvat než ji projdu. Je dobré se na chvilinku zastavit i u vývěsky, neboť tato informuje o zajímavostech v okolí. A protože se mi ráno nepoštěstilo dát si kávu, napravil jsem tuto „hrubku“ v jednom kiosku u silnice. Jako zákusek ke kávě tam padlo i jedno pivo. A protože cesta dosud vede po silnici a tím i po cyklotrase, cyklisty různých věkových kategorií se to zde jenom hemží – jako pěší se mezi nimi dost vyjímám.
Opouštím obec Salaš a po žluté si to mašíruju stále po asfaltové silnici k Památníku obětem Salašské tragédie. Jenom ve stručnosti uvedu, že se jedná o místo, kde bylo na konci války německými ustupujícími vojsky popraveno 20 místních obyvatel. Ale podrobnější popis této události naleznete zde. Památník vypadá jako nový a i okolí je udržováno. Díky informační ceduli na místě se dozvíte, co se zde vlastně na konci války stalo. Opravdu důstojné místo.
Pak pokračuju dál, stále po asfaltce k památníku 1.Čs.partyzánské brigády Jana Žižky na místě bývalé Tománkovi hájenky. Protože se pohybuju po stezce partyzánského oddílu OLGA, tak připomínkám na II.světovou válku se není možné vyhnout. Tománkova hájenka sice již neexistuje, ovšem z hospodářské budovy je zbudován přístřešek s bytelnými stoly a lavicemi, krbem, grilem, i dříví se zde najde (a okolní lesy jsou ho doslova plné). Ideální místo k odpočinku a za teplejších nocí i k přenocování.
Dá se říci, že zde cyklostezka končí. Dále jdu po žluté směrem na Vlčák a právě zdolávám nejobtížnější část trasy. Prudké stoupání po cestě či pěšině, která je po Jarních prudkých deštích totálně zničená. Nyní v červenci zde ale již několik týdnů nepršelo a tak po houbách ani památky. Ovšem musí jich tu být hodně – v okolních vesnicích narážím na plakáty, jež informují o soutěžích o prvního letošního hřiba, o největšího hřiba…. Lesy jsou stejně jako cesty poznamenané jarním extrémním počasím. Všude velké množství popadaných buků a velkých větví, na některých místech je spláchnuta horní vrstva zeminy, v cestách si prudce stékající vody vymlela koryta a zbytek dorazila těžká technika, likvidující následky.
Stoupání pokračuje až na Vlčák. Zde si na kládách trochu odpočinu, popiju, pojím. Nyní se dávám po červené směrem na Bunč. Čeká mě několik kilometrů šotolinové cesty, která zároveň funguje jako cyklostezka. To tedy musím pořád dávat bacha na kolaře, ať mě netrefí. Pořád se snažím zabíhat do lesa a najít nějakou tu houbu, ale spíše je to tak nějak ze zvyku – dnes smaženice rozhodně nebude.
Tato cesta také kopíruje úsek nedokončené dálnice Vlčák – Bunč. Stavba se zastavila v roce 1942 a silnice zůstala nedokončená. Pozorný turista však najde její stopy skoro „za každou zatáčkou“. Jde o betonové či kamenné stavby mostů, propustků, o znatelné terénní úpravy, náspy.
Asi v polovině cesty si odskakuji do prudkého stoupání na novou rozhlednu Brdo. Zde se mi naskýtá opravdu překrásný pohled a Chřiby mám jako na dlani. Dokonce krásně vidím údolí od Velehradu, které jsem právě zdolal. Dědula, co prodává vstupenky je milý, poměrně výřečný a dozvíte se od něj o několika zajímavých místech v okolí. Taky nesmím zapomenout na turistickou známku.
Ale už zase pochoduju na Bunč. Cestou míjím opět betonové propustky, pilíře nedokončeného mostu „Zelený“, další propustky a znatelné terénní úpravy. A mě míjejí zase cyklisté – pořád musím dávat bacha!
Na Bunči mě nejprve vítá poměrně dost rekreačních chat a pak konečně vytoužená restaurace. Po téměř 20 km chůze přijde rozhodně vhod. Její interiér je nádherný a restauračka očividně spadá do působnosti vizovické pálenice Jelínek. Sedím vevnitř – venku již opět každodenních 35°C a všechna místa ve stínu obsazená. Mé tělo vzpružilo jedno pivko a valašská kyselice s klobásou a chlebem – mňam. A samozřejmě zase nutná turistická známka.
Mám před sebou poslední desetikilometrový úsek z Bunče po modré do obce Salaš a zpět do Velehradu. Cesta vede z kopce a tak „brnkačka“. Tedy alespoň jsem si to myslel. Vítr a deště však udělali z turistické stezky doslova překážkovou dráhu. Co chvíli různě přelézám a podlézám spadané statné buky. Obejít je pro náročný terén nejde.
Ale už je dobře. Modrá stezka se napojuje na silnici do Salaše a tak už si jenom vykračuju z mírného kopečka dolů a obdivuji místní lesy. Tolik bukového a dubového dřeva! To v místě mého bydliště nenajdete. To by bylo doma ohýnků a v případě buku i topiva do udírny. Ale i krb by myslím nepohrdl.
Při příchodu do Salaše mě stejně jako na Bunči vítají rekreační objekty a rybník, kde se zřejmě místní koupají. Voda je v něm poměrně čistá a až do jeho poloviny vidím na dno. Sakra, jen shodit batoh, tříčtvrťáky, triko a skočit tam?! Ale ke stanu už je to jenom „kousek“ a tak jdu dál. Přesto v centru obce Salaš neodolám vábení pěkně upravené hospůdky a usedám na zahrádce. Nejde si nevšimnout rožněného fláku masa – juj, že by jsem večer přivezl rodinu? - tak se také stalo. Nyní jenom dvě pivka a zrychlenou chůzí zpět po nové cyklostezce do kempu Velehrad.
Návrat se zdařil do zhruba 17:00 hodin a tělo zaplavila sladká únava. V kiosku další pivko a zbývá si jen urovnat zážitky a hluboké dojmy z túry. Tato splnila moje touhy nad očekávání a Chřiby mohu jenom doporučit!!
Přidat do oblibených uživatelů
Mapa
Ubytování
Počasí
Letenky Svět
Půjčovna aut