Plavební deník (po Karibiku)

Pátek 10. 4. 2009 - včasných ranních hodinách vyráží do ulic Plzně červený Tranzit pod vedením řidiče Oty, aby postupně nabral téměř všechny plavčíky (s výjimkou pražandy Evy) a aby ve 4 hodiny ráno opouštěl hranice města směr Praha. Přibližně v 5 hodin se scházíme i s Evou na letišti v Ruzyni a duševně se připravujeme na odbavení a odlet. Přesně dle letového řádu v 6,50 hodin odlétáme. Většinu letu je jasno a tak pozorujeme území pod námi. Po naprosto bezproblémovém letu přistáváme v Paříží.

Čekání na letadlo na Martinik do Fort de France bylo dlouhé, ale nic proti tomu, co nás teprve čekalo. Už při odletu jsme nabrali zpoždění, protože neustále hlásili, že čekáme na nějaké pasažéry. Naše „znalost" angličtiny nám neumožnila blíže identifikovat důvod. Konečně vzlétáme. Let má plánované mezipřistání v Nantes. Do té doby nám posádka nabídla pouze kelímek vody. V Nantes nastávají další problémy. Společnosti CORSAIR se podařilo prodat několik letenek na stejná místa. Konečně se vše vyřešilo a my s patřičným zpožděním opouštíme pevnou zemi a chystáme se na přelet oceánu. A konečně dostáváme i něco k jídlu a pití. Jen místo slibovaného oběda, je to pro nás spíš večeře. Nakonec to docela rychle utíká, někdo spí, někdo pozoruje moře a mraky pod námi. V průběhu letu ještě dostáváme další jídlo a tak se naše nálada zlepšuje. A konečně jsme po víc  jak 8 hodinách letu nad Karibikem. Přišla i SMS, kde na nás kapitán čeká. A pak už to šlo vše ráz na ráz. Je 18,30 místního času (u nás o 6 hodin víc), je zde už tma, čeká na nás úplněk a kapitán s připraveným taxíkem. Cesta do přístaviště a člunem na jachtu byla bez problémů a hlavně netrvala dlouho. Proběhlo poměrně krátké seznámení posádky s kapitánem a s mořem a celí zničení jsme upadli do hlubokého spánku.

Sobota 11. 4. 2009 - první ráno jsme se probudili v klidné zátoce ostrova Martinigue, ale hned ráno ještě před 1. snídaní na moři se přesouváme do „čistších" vod poblíž pevnosti města Fort de France. Následuje koupání, snídaně, prohlídka města a doplnění nejnutnějšího proviantu na přežití jako je zelenina, voda a samozřejmě i pivo a víno. Fort de France je velké město s úzkými uličkami, plné lidí a aut.

Po obědě jsme odpluli na severnější část ostrova do Sainte Pierre, přezdívaného malé Pompeje. Městečko leží pod sopkou Mont Pelle, která v r. 1902 vybuchla. Zničila celé město, zahynulo zde 28 tisíc lidí. Jediná stavba, kterou láva nezničila, bylo vězení, či spíše jen vězeňská kobka, jediný člověk, který přežil, byl vězeň v té kobce. Město bylo obnoveno, je tam však ponechána řada černých ruin, které připomínají tehdejší apokalypsu. Mezi památky patří zbytky divadla, skladů, ale i obytných domů. Některé z nich jsou doplněny obrázky, jak stavby vypadaly dříve - v plné kráse. Místní katedrála byla dostavěna, ale už ne do tak honosné podoby. Z prohlídky se vracíme až za tmy. Povečeřeli jsme a poměrně brzy opět odpadli. S časovým posunem jsme se ještě nestačili vyrovnat.

Neděle 12. 4. 2009 (velikonoční) - ráno jsme se přesunuli na nejsevernější část ostrova Martingue. Zakotvili jsme poblíž černé pláže sopečného původu, kde byl velký kemp a spousta domorodců, kteří zde chtěli oslavit velikonoce. Zatím zde hrála hodně halasná černošská muzika. Po snídani jsme vyrazili na dobrodružnou výpravu do vnitrozemí. Cílem byly zbytky staré továrny (založené r. 1720) na zpracování cukrové třtiny, ze které vyráběli rum Sant James. Ačkoli objekt je upraven jako muzeum, je doplněn obrázky a popisky, je veřejnosti uzavřen a cesta, která k němu vede, je označena jako soukromá. Proto jsme pod vedením kapitána vyrazili cestou korytem potoka, plného kamení, vírů a divoké vody. Na závěr cesty jsme se prodírali liánami a bambusy. Ale stálo to za to. Byla to skutečně velká továrna s řadou dosud zachovaných prvků. Zpátky jsme se vydali již po jejich cestě, rychle a v tichosti, aby nás místní neslyšeli. Cestu lemovaly kokosové palmy, papáji, kakaovníky. Naštěstí nás domorodci neviděli. A my si i z této cesty odnesli hezké zážitky.

Odpoledne nás čekala konečně pořádná plavba. Ale to my - většina téměř nováčci, vůbec netušili. Plavba z Martinigue na ostrov Dominica trvala téměř 4 hodiny. Téměř celá plavba byla pod plachtami. Vítr prý nebyl největší, ale nám to stačilo. Loď se houpala, nakláněla. Služba zvládla uvařit pouze polévku, delší dobu nemohla v podpalubí vydržet, potřebovala na vzduch. Ale posádka byla spokojena i s tímto malým přídělem oběda. Pro ten rozhoupaný žaludek to bylo zcela dostačující. Proto jsme si více považovali teplé večeře, připravené již v klidu na kotvě u hlavního města Roseau. Kapitán nám cestou sliboval, že uvidíme velryby, že nám chytí rybu k večeři, ale svůj slib nesplnil.

Pondělí 13. 4. 2009 - na dnešní den nám kapitán zařídil výlet po vnitrozemí ostrova Dominica pod vedením průvodce Martina - Čecha zde žijícího. Dominika je ostrov, na kterém je 8 sopek - nejvíc ze všech ostrovů, které jsme navštívili. Domorodci říkají, že mají 365 řek, na každý den jednu.

Martin nás ráno vyzvedl se svojí dodávkou. Cílem byl vodopád Victoria o výšce 42 m, který vytéká z 2. nejteplejšího jezera světa, do kterého vyvěrá cca 96 st. C teplý sirný pramen. Nejdřív jsme prošli bujnou vegetací, kdy nás Martin seznamoval téměř se vším, co tady roste: bobkový list, chlebovník, mango, avokádo, „pešnfruit", papája, heligonie, různé druhy banánů (i na vaření). Příjemnou cestou jsme došli k chýši, která nesla hrdý název Restaurace, kde jsme si objednali oběd, a vyrazili do deštného pralesa. Cesta k vodopádu vedla údolím řeky White River. Řeka nám vzdáleně připomínala Vydru v době jarního tání. Plná kamení, vírů, tůní a proudů. Jen voda byla teplejší, nebyla tak čirá a údajně obsahovala trochu síry. Cestička okolo Vydry tu ale chyběla. My jsme šli chvilku pralesem. Pak cesta vedla střídavě po levém nebo pravém břehu řeky. Brodili jsme se přes řeku, někdy i řekou stoupali. Vody bylo hodně, snad nejvíc, co prý Martin pamatoval. Znamenalo to, že bude super vodopád. Těšili jsme se tak, že nám snad ani nevadilo, že máme vody místy až po prsa. Šplhali jsme po vlhkých kamenech, zvlášť v¨poslední části cesty. Naštěstí jsme s sebou měli Martina a naše šikovné chlapy, kteří nás v silném proudu jistili, abychom se jim neutopili, kteří nás vytahovali na velké kameny. Takže díky nim jsme to vše zvládli a stanuli na vrcholu skály nad tůní, do které padal vodopád. Nádhera - to se nedá ani jinak popsat. To se musí vidět. A díky velkému množství vody jsme viděli ještě jeden vodopád, kde za normálních okolností teče jen tenký pramínek vody. Kromě mlžného oparu příznačného pro velký vodopád na nás začaly padat i kapky deště a začal foukat studený vítr, který nás donutil k ústupu. Zvládli jsme i cestu zpátky, téměř bez ztráty kytičky. To, že jsme tam občas zahučely až po krk, to bylo pouze zpestření naší výpravy.

A už jsme se těšili na oběd. Zmiňovaná restaurace byl jeden přístřešek se stoly a lavicemi. Kuchaři jsou vegetariáni - domorodci - Rastafariáni - černoši s dredy. A oběd spočíval v úpravě toho, co jim příroda nabízí. Dalo by se říct jejich místní boršč. Nerostou jim tu brambory, ale vaří z různých druhů banánů, z chlebovníku, jedlých kořenů. Jídlo servírují v miskách - skořápkách od nejedlého ovoce velikosti dětské helmy. Místo lžíce mají dílek slupky z kokosového ořechu. Oběd byl doplněn jimi vyráběným džůsem, výjimečně podávaným v plastových kelímcích. Nevím, zda to bylo tak dobré nebo zda jsme byli tak hladoví, ale všichni jsme své misky poctivě vyškrábali.

Odpoledne jsme projeli další část ostrova, poznali jsme, jak se na ostrově žije. Hodně zajímavý byl pohled na vesničky, které jsou stíněny kokosovými palmami, příp. banánovníky, téměř každý obydlený kousek půdy i budka uprostřed banánových plantáží je upraven vysazenými květinami, např. u nás známými krotony, které zde však dosahují výšky až 1,5 m. Prostě nádhera. Na jedné banánové plantáži jsme zastavili a podařilo se nám zakoupit cca 2 kg zralých a téměř zralých banánů, do kterých jsme se hned pustili. Bylo znát, že dozrávaly přímo na palmě. Byly vynikající. Ale i tady se banány sklízí zelené a nechávají se dozrávat mimo plantáže.

Cestou jsme se zastavili vjednom vesnickém kostelíku, projížděli jsme jedinou rezervací tamějšího původního obyvatelstva - indiánů kmene Cariboo, navštívili jsme i jejich skanzen, seznámili jsme se se způsobem výroby jejich kanoí, na kterých se plavili po oceánu. Ženy vyrábí nádherné proutěné výrobky, košíky, ale i klobouky, kšiltovky apod. Ochutnali jsme místní specialitu ostrova Rumpunch (džus s rumem) a pivo. Při zpáteční cestě jsme ještě navštívili pláž s ústím řeky, kde byli točeni Piráti z Karibiku. Na pláži bylo možno zahlédnout i malé kraby. Objeli jsme téměř celý ostrov. Překvapila nás nádherná dominanta krajiny a pro nás nezvyklá jízda vlevo.

Kapitán mezitím umyl spodek lodi od řas (aspoň nám to tvrdil) a připlul nám naproti na sever ostrova do Portsmouthu. S Martinem jsme se rozloučili v místní přímořské hospůdce, kde jsme se všichni osvěžili místním pivem. Na lodi jsme něco málo pojedli a velice rychle zapadli do svých kajut.

Úterý 14. 4. 2009 - kapitán vyjel ještě za tmy - už ve 3 hodiny ráno, abychom noční jízdou ušetřili čas na denní koupání, relaxaci apod. Vyjel k ostrovu Guadeloupe. Jsou to vlastně 2 ostrovy (Grande Terre a Basse Terre) spojené mosty - silničními i železničními. Těsně před tímto velkým ostrovem je malý ostrůvek Cosier, poblíž kterého jsme zakotvili a po obědě k němu na člunu vyrazili.

Ostrůvek je prakticky neobydlen, jsou tam jen malé altánky na schování se před sluníčkem, jedna hospoda, vrak lodi z hurikánu a maják. Ten byl nejzajímavější, sloužil současně i jako malá rozhledna. Na ostrově rostou mandlovníky. Na zemi byla spousta spadlých plodů. Nikdo jsme do té doby netušili, že to jsou poměrně velké tvrdé ploché ořechy, ve kterých je schovaná jedna malá mandlička. Navíc nebylo téměř možné je rozbít. Zato jsme měli úspěch s kokosovými ořechy, které jsme našli předcházejícího dne. Kokosy rostou obalené tlustou slupkou, kterou je nutno sekerou rozštípnout. Ze 4 kokosů, jsme k našemu potěšení ve dvou našli velký ořech a v něm velice chutný kokos - vynikající svačinka.

Posádka i s kapitánem se naložila do téměř horké mělké vody na pláži, Ota a já jsme vyrazili s brýlemi a šnorchlem na prohlídku vzdálenějšího mořského dna. Viděli jsme tam trochu korálů, spoustu rybek, jedna byla hodně podobná platýzovi, viděli jsme tam i ropušnici.

K večeru jsme přepluli do mariny města Pointe-a-Pitre na ostrově Guadeloupe - Grande Terre. Na chvíli jsme se vylodili na břeh. Hlavním důvodem bylo zajistit si vypůjčení aut na další den. Bohužel už bylo zavřeno a tak si počkáme, jak to dopadne druhý den ráno.

Středa 15. 4. 2009 - balíme se na celodenní výlet a počítáme s tím, že se podaří půjčit auta. Podařilo se. A tak odjíždíme ve dvou autech. Trasu nám doporučil kapitán. Přejíždíme přes most na druhý ostrov s názvem Basse-Terre a směřujeme podle pobřeží na jih podívat se na vodopády Carbet Falls na řece Grand Carbet. Jsou to 3 vodopády nad sebou. Nejkratší a nejpohodlnější cesta je na prostřední vodopád o výšce 110 m. Pokračujeme výstupem k nejvyššímu vodopádu, označenému Premiere o výšce 115 cm. Cesta je hodně náročná, vede deštným pralesem, přes kořeny, kameny, blátem, chvíli nahoru, chvíli dolů. Ale naštěstí nebylo příliš horko a tak jsme to zvládli. Část posádky prudké stoupání ze zdravotních důvodů odradilo a tak jsme jim vodopád alespoň vyfotili. A abych nezapomněla - Milan zachránil čest posádky a nechal se vodopádem osprchovat. Třetí nejníže položený vodopád jsme vynechali. Byl nejkratší - jen 20 m - takže nic pro nás, navíc cesta nejnáročnější a nejdelší.

Cestou zpátky jsme ještě zajeli do severní části národního parku (ve střední části ostrova), kde byla celá řada vyhlídkových míst. Namátkou jsme si vybrali tři. První nám silně připomínala Vydru. Druhá zastávka byla u informačního střediska spropagačními materiály a krásným lanovým mostem. A nejhezčí byla 3. zastávka zvaná Kaskády. Byl tam krátký vodopád a tůňka a ti, co měli s sebou plavky, se vykoupali a nechali se vodopádem osprchovat. Bylo to krásné osvěžení. A již nás čekal návrat.

Ještě jsme se zastavili ve staré části města Ponte de Pitra. Navštívili jsme kostel, dokonce v době bohoslužby. Zajímavý byl tím, že byl celý železný. Zaujala nás tamější architektura koloniálního typu. Jsou to stavby se secesními pavlačemi, podepřené litinovými krakorci. Obchody byly již zavřeny, výlohy zataženy roletami, takže nás město příliš nezaujalo. Ani jsme nezabloudili. Dotankovali jsme benzin a už jsme zpátky v marině. Vracíme klíče od auta, vyzvedáváme kapitána v internetové kavárně a odjíždíme na loď. Opět další velice příjemně strávený den.

Čtvrtek 16. 4. 2009 - v časných ranních hodinách odplouváme, protože nás čeká průjezd pod třemi zvedacími mosty mezi ostrovy. Musíme tam být už před pátou hodinou, kdy se mosty otevírají. Pokud bychom to nestačili, museli bychom čekat dalších 24 hodin. Plavební dráha mezi ostrovy má cca 4 námořní míle a hloubku cca 2 m. Proplouvali jsme ji s nejvyšší opatrností, místy šel kýl bahnem, ale povedlo se. Plavební kanál je lemován mangrovými porosty, zálivy jsou plné ptactva. A my už pokračujeme na naší trase k ostrovu Montserrat. Opět náš čeká dlouhá plavba - 44 nám.mil a opět nám přeje počasí. Fouká příznivý vítr, jedeme pod plachtami rychlostí až 7,5 uzlů. Po poledni vidíme, že se blížíme k oblasti, kde řádí bouřka. Ale máme opět štěstí, bouřku míjíme na jejím okraji, déšť nám jen lehce spláchne palubu. A tak po 15. hodině připlouváme k ostrovu a obeplouváme jej ze západní strany - ze strany, kde jsou vidět ničivé účinky stejnojmenné sopky, která vybuchla prakticky nedávno. V r. 1995 zničila hlavní město ostrova a letiště. Lidé byli narychlo evakuováni, takže snad všichni přežili, ale do svých příbytků se již vrátit nemohli. Z moře, kde mimochodem je stále zákaz pohybu, je vidět střechy domů, zasypané kameny, lávou, popílkem. Ve vzduchu je stále cítit síra. A tak rychle odplouváme do bezpečnějších vod. Kotvíme na severozápadní části ostrova v blízkosti černé pláže. Ačkoli pelikáni i domorodci zde loví ryby, my máme opět smůlu. A opět se odbýváme teplou večeří z vlastních zásob.

Pátek 17. 4. 2009 - kapitán opět vyjel v časných ranních hodinách. Tentokrát zahájil den velice dobře. Chytil naší první rybu - asi 60 cm dlouhého tuňáka. Kája ho hned vykuchal a naložil do koření. A po několikahodinové plavbě nám ho připravil k velice chutnému obědu. Tuňák má minimálně kostí - o to to bylo lepší. Pochvalovali jsme si, že si žijeme jako v luxusní restauraci.

Po obědě v přístavu u ostrova Nevis nás kapitán šel celně odbavit do Charlestownu - hlavního města ostrovního státu Saint Kitts a Nevis. My jsme dlouhé čekání strávili koupáním, odpočinkem i pozorováním pobřeží zničeného hurikánem. Jižní cíp ostrova - kdysi porostlý palmami, je nyní porostlý jen nízkým porostem, ze kterého trčí kmeny palem. Kousek od nás je vrak lodě, který byl vyhozen na mělčinu, nyní již celý rezavý. Jak je vidět, místním to vůbec nevadí a nic nenasvědčuje tomu, že by to chtěli rozebrat a zlikvidovat.

Konečně se nám kapitán vrátil. Už jsme o něj měli strach. Oprávněně. Na celnici nejdřív tvrdili, že Česká republika neexistuje, dokonce ani ČSSR. Že ji tam nikde nemají evidovanou. Když je přesvědčil, že patříme mezi státy EU a dokonce EU nyní vedeme, tak začal problém s pasy. Některý pas byl v obalu - tak jim vadilo, že nemáme stejné pasy. Tak je kapitán z pouzdra vyndal - to nepochopili a tvrdili, že najednou vytáhl pasy falešné. A nakonec  jim vadilo, že se všechny ženské jmenujeme stejně. Usuzovali to z koncovky -ová. Prostě hrůza.

Ale hurá - vyrážíme do města. Přesto nás místní policie zastavovala a kontrolovala, co tam děláme. Asi nemají rádi cizince. Ve městě je vidět opět koloniální styl staveb. Byli jsme se podívat na místní thermální bazénky. Jsou volně přístupné, teplé cca 40 st. C, obsahují síru a jsou mírně radioaktivní. Odvážní jedinci - kapitán a Kája se odhodlali do této vody i ponořit. Já a Eva jsme si nahřívali nohy až nad kolena. A zde jsme zažili šok. Místní černoch - vypadající pomalu jak bezdomovec, když zjistil, že jsme Češi, hned povídal - samozřejmě anglicky: „To znám - Praha, pivo". To byl šok, na úřadech o nás nemají ani tušení a on...? To bylo dobrý.
Večer jsme zakončili u piva v místní hospůdce s reprodukovanou hudbou. Místní tanečník - rybář dokonce provedl všechny ženy - s výjimkou Evy, která tvrdě odmítala. Legrace jsme si užili docela dost.

Sobota 18. 4. 2009 - konečně jsme si ráno přispali. Nic nás nebudilo a tak si každý vstával dle své potřeby. A když už jsme byli všichni vzhůru a po snídani, vyrazili jsme na břeh. Doplnili jsme trochu zásoby zeleniny, prošli zbytek města a došli až na písečnou pláž se vykoupat. Kapitán mezitím donesl nákup do lodi a přijel si pro nás. Málem nás tam nechal, protože původně bylo domluveno, že půjdeme po pláži až na severnější část ostrova. Jenže horko nás od této procházky odradilo. A tak si od nás kapitán dlouho neodpočinul.

Společně jsme odpluli na jižní kamenitou část ostrova St. Kitts. Byla možnost si prohlédnout slanovodní jezero. Jinak je tato část ostrova vysušená, pasou se tam kozy, občas lze zahlédnout opice. Mezi kameny na břehu byly zbytky korálů a mušlí. V čele s kapitánem jsme vyrazili do zdejších kopců. Byly plné bagrů, prachu, ale i krásných vyhlídek. A protože se nám v zátoce zalíbilo, byl zde krásný klid, zůstali jsme zde přes noc. Konečně jsme vytáhli kytaru a Milan nám na ni celý večer hrál.

Neděle 19. 4. 2009 - po ranním koupání a snídani jsme se přesunuli do Basseterre - největšího města na ostrově St. Kitts. Po prohlídce města jsme se chtěli jít podívat na vlak, který vozí cestující z výletních lodí kolem ostrova. Měli jsme štěstí. Na cestu jsme se ptali jedné paní v otevřeném pickupu, která nám cestu nejdříve popsala, ale pak se pro nás vrátila a dovezla téměř k vláčku. Původně koleje sloužily pro dovoz cukrové třtiny do blízké továrny, ale nyní ji využívají k vyhlídkovým jízdám patrovým vláčkem naprosto odlišným od běžných vlaků. Vagony i lokomotiva byly otevřené, takže jsme si vše mohli řádně prohlédnout. Ota jako bývalý železniční expert přes zabezpečovací techniku samozřejmě hned zjistil, že chybí základní zabezpečovací zařízení. Nepodařilo se mu uvést vlak do pohybu, tak ho alespoň řádně zabrzdil. Ještě jsme se zastavili v blízké obrovské bývalé továrně na zpracování cukrové třtiny, kde jsou zachovány všechny stroje, i když už v silně zarezlém stavu.

Cestou zpět se Pepovi podařilo zastavit traktor s valníkem a liboval si, jak se i v devíti lidech nechá stopovat. Ale nakonec se z podařeného stopu vyklubal hamižný taxikář, který požadoval bakšiš. Ale přesto jsme byli rádi, že jsme se v parném poledním žáru dostali rychle na loď.

Přes poledne jsme přepluli do města Sandy Point, kde je význačná památka - rozlehlá pevnost Fort Brimstone Hill, která byla z prostředků UNESCO opravena a z části uvedena do původního stavu. Všichni, s výjimkou Káji, která zůstala na pobřeží, jsme se k pevnosti vydali už proto, že cestou měla být možnost zahlédnout opice. Bohužel - spatřili jsme 2x osamocenou opičku. Kája, Tonička, Ota a já jsme se pak vydali přímo do pevnosti a nikdo z nás toho nelitoval. Jsou opraveny hradby, děla, na nejvyšším bodu - v centru pevnosti je zbudováno muzeum, kde jsou informace o tom, jak vznikla hora, jak se verbovali vojáci, jak se na pevnosti žilo i o tehdejších nemocech a jejich léčení. Dále jsou tam zbytky některých původních staveb. Při cestě domů jsme objevili ještě zachovalou stavbu bývalé vápenné pece.

Na břehu na nás stále čekala Kája. I ona vypadala, že je spokojená. Navázala tam známosti s domorodkou a černými dětičkami a nadšeně hlásila, že pohladila černé vlásky malých černoušků.

Návrat do lodě člunem byl docela dobrodružný. Pláž byla kamenitá, během odpoledne se zvedly velké vlny a tak kapitán nemohl připlout s člunem blízko ke břehu. Už samo brodění téměř ve tmě po kluzkých kamenech s fotoaparáty a kamerou bylo zajímavé a pak dostat se v hloubce do člunu a udržet ho na vodě, aby se nepřevrátil, byla docela dřina. Způsob, jakým jsme se my ženy naloďovaly, raději popisovat nebudu. Ale dopadlo to zase dobře a opět bez ztrát jsme se dostali na loď.

Pondělí 20. 4. 2009 - ráno jsme vypluli co nejdřív po snídani, protože nás čekaly cca 2 hodiny plavby na ostrov Sint Eustatius a dle předpovědi počasí se před polednem měla přihnat bouřka. Opět při nás stálo štěstí. Bouřka se přes nás nepřehnala ani za jízdy, ani když už jsme úspěšně zakotvili.

Na ostrově je další spící sopka Quill. Cesta vede přes město a dále suchým pralesem. Cesta byla poměrně pohodlná, i když do kopce, ale poměrně dlouhá. V pralese měli žít leguáni. Ale viděli jsme tam jen jednoho černého hada - cca 1 m dlouhého. Žijí tam různí ptáci, nejvíce ale snad slepic. Na hranu kráteru dorazil nejrychlejší chodec Ota a udělal pro nás aspoň pár dokumentárních záběrů. Já vyrazila za ním, ale jeho rychlosti jsem nestačila. Sešli jsme se cca 10 minut od kráteru, ale cesta byla už prudce do kopce a tak jsem si i já spokojila s tím, že uvidím záběry na obrázku.

Kájové zůstali rovnou v přístavu, chvíli šnorchovali a k večeru se vydali na prohlídku města. Tu zvládla i druhá skupina, která se vrátila ze suchého pralesa bez dosažení vrcholu vulkánu. Naštěstí jsme se sešli u člunu všichni i s kapitánem a společně se přepravili téměř za tmy na loď.

Úterý 21. 4. 2009 - ráno jsme se dozvěděli od kapitána nepříjemnou zprávu - cestou by nás mohla zastihnout vichřice. Navíc nás čekala poslední dlouhá přeplavba na ostrov St. Barts. Plavba trvala cca 6 hodin, vlny byly velké, dle kapitána až metrové. Voda se občas převalila přes palubu i do kokpitu, zvládla skropit celou posádku, namočit plachty. Vichřice se nám naštěstí vyhnula, i když jsme ji mohli v dálce pozorovat. Naštěstí už v klidu jsme zakotvili v krásné zátoce Colombier. A zde na nás čekalo největší překvapení asi celé dovolené. Ještě jsme nezakotvili a už jsme uviděli na hladině plavat obrovskou želvu. To se nám pak několikrát podařilo i později a tak honem po přivázání se k bojce jsme se vrhli do vody vybaveni brýlemi i šnorchlem. To byla krása. Viděli jsme želvy, jak plavou pod hladinou i na hladině, jak vyplouvají vzhůru, jak leží na dně i se do dna zavrtávají. Prostě super. U břehu pak bylo vidět trochu korálů i různé barevné rybky.

Pak jsme tam objevili u dna se lehce pohybující dravou rybu - velkou baracudu. Zkoušeli jsme ji ulovit tak, že jsme jí háčkem s návnadou kmitali kousek od hlavy - samozřejmě jsme při tom plavali a pozorovali ji. Ale ryba asi byla chytřejší než my a nebo nebyla hladová. Prostě návnada ji vůbec nezajímala. Ale asi to bylo dobře, protože kapitán pak povídal, že by to byla pěkně drahá ryba, protože jsme v národním parku, kde je ryby zakázáno lovit. Ale vyblbli jsme se.

K večeru jsme pak člunem vyrazili na písčitou pláž, prohlédnout si kousek pobřeží dalšího ostrova. Zde nás překvapilo velké množství kaktusů, i kvetoucích. Večer se celý den foukající vítr ochladil a posádce je večer poprvé trochu chladno a někteří jedinci vytahují i dlouhé rukávy a ponožky.

Středa 22. 4. 2009 - ranní probuzení v zátoce plné želv bylo příjemné. Kapitán dokonce zkoušel jednu chytit, podařilo se mu pouze se na ní povozit, pak mu vyklouzla. Ráno jsme ve vodě viděli ještě rejnoky, Eva dokonce tvrdila, že i malého žraloka. Sice jí to nikdo nevěřil, ale Eva si vede svou.

Po snídani odplouváme směr Sint Maarten, poslední ostrov, který musíme na naší plavbě navštívit, abychom se dostali suchou nohou do letadla. Plavba byla příjemná. Dokonce i my - ženská část posádky - jsme si na chvíli stouply ke kormidlu a snažily se ve vlnách udržet správný směr naší jachty. Docela se nám to vedlo.

Po obědě vyrážíme na břeh podívat se na letiště, ze kterého následující den odlétáme. Také si ověřit, zda není změna a zda letadlo skutečně poletí. Ale také se podívat na letištní dráhu. Zajímavé totiž na tomto letišti je to, že mezi letištní dráhou a písčitou pláží je pouze silnice. Letadla odlétávající směrem od moře víří písek na pláži a zvedají vlny na moři. Pokud vzlétá velké letadlo, je to prý ještě horší, to poráží prý i dospělé lidi. Ale to jsme nezažili. Poseděli jsme chvilku v místní hospůdce, pozorovali přistávající letadla různých velikostí. Létají hodně nízko nad mořem a je to docela rachot. K letišti jsme přišli po pláži, naposledy si brouzdali nohy ve vlnách. Zpátky jsme obešli letiště z druhé strany. Ve městě jsme nakoupili ještě nějaké pečivo k snídani a něco rumu domů, abychom neměli zavazadla zase moc lehká. Naprosto proti plánu jsme se ve městě potkali s kapitánem a společně zašli na večeři. Kapitán doporučil čínskou restauraci, že připravují i ryby a že ceny jsou pro našince přijatelnějsí. V jídelníčku jsme se moc nevyznali a tak jsme si vybrali rybí filet v neznámé úpravě s hranolkami. Byla to nakonec smažená ryba - podobná filé, dle našeho hodnocení žádný zázrak. Ale bylo toho dost a skutečně za slušnou cenu.

Společně jsme se člunem přepravili na loď, chvilku poseděli a šli si vychutnat poslední noc na lodi.

Čtvrtek 23. 4. 2009 - po poslední snídani jsme se pustili do balení našich prosolených svršků. Pak jsme pomohli kapitánovi s úklidem lodě. S blížícími se mraky jsme opouštěli loď. Nejdřív chlapi a zavazadla a pak nakonec i my - ženy. Na poslední fotky moře už čas nezbýval. Zvedal se silný vítr, že jsme stačili sotva dojít k silnici, kde nám kapitán již zastavil místní bus, aby nás dovezl na letiště. Bus je vlastně dodávka pro 12 lidí, v té naší již 4 lidi byli. Ani jsme se nestačili skoro rozloučit - poslední Ota již nastupoval (se nacpal) do busu v tom největším lijáku. Jak se nás osm tam vešlo s osmi velkými a osmi malými zavazadly na osm míst není jasné, ale povedlo se. Za chvilku bylo po dešti, ale jak dopadla jachta, kde zůstaly otevřená okénka, aby se loď vyvětrala, to se bohužel asi hned tak nedovíme.

A pak už nás čekal jen let. Cestou do Paříže bylo mezipřistání na nám známém ostrově Martinigue. Sice pod námi byly mraky, ale přesto se nám podařilo zahlédnout „naše" ostrovy i si je nafotit tentokrát z výšky. Na Martinigue jsme dokonce museli letadlo na dvě hodiny opustit, aby ho mohli umýt a doplnit pohonné hmoty na dalekou cestu přes moře.

A ráno jsme byli v Paříži. Času bylo spousta, ale na to vypravit se do města zase málo. A tak jsme čas strávili procházkou okolo letiště, podřimováním, prohlídkou letiště. Dokonce ve 4. patře jsme objevili terasu, kde jsme mohli pozorovat startující i přistávající letadla. A tak to nakonec docela uteklo a dočkali jsme se posledního letu do naší Prahy. Prvně jsme za jízdy pocítili turbulence - prý středně vysoké. Ale nás nyní už námořníky to nechalo docela v klidu. Zdřímli jsme si a za chvíli už byli v Praze, kde na náš čekali naše děti, aby si nás zdravé a opálené odvezli domů.

A to je konec naší dovolené na Karibiku.

A závěr? Zvládli jsme to bez úrazu (nepočítám modřiny, jak jsme se občas na lodi otloukli), jedině Toničku požahala medůza, která dle kapitána tady vůbec nežije. Ale pruhy na rameni a ruce ho o tom přesvědčili. Ještě malé známky po medůze si odvezla domů. Mořská nemoc nejvíc potrápila Káju, které bylo špatně již při prvních větších vlnách první neděli. A tak zjistila, když po dobu plavby bude v kajutě v poloze ležmo, že je to pro ni nejlepší. Ale asi jako jediná se děsně těšila, až bude zpátky doma na pevné zemi. Ztratili jsme nějaký ten ručník, utěrku, možná i tričko, moje sportovně - vodní sandály nevydržely - přesto jsem je opravila pomocí provázku a poslední dva dny v nich ještě úspěšně chodila po pevnosti a pralesích. Občas se někdo trochu připálil, ale Panthenol ve spreji dělá zázraky. Nejvíc se cestou domů loupal Ota, ale byly to spíš jen šupiny ze suché kůže. Strašně nerad se po opalování něčím maže.

Myslím, že za všechny (snad s výjimkou Káji) mohu říct, že se nám dovolená líbila. Poznali jsme spoustu zajímavostí i na pevnině, viděli spoustu krásných míst. Prostě super.

Plavební deník (po Karibiku) na mapě