Plzeňsko a Jižní Čechy část 2.

 

4.8.2010

Noc byla chladná, takže jsme ani na nocleh pod širákem nemysleli, naštěstí od rána nám na stan pěkně svítilo sluníčko, takže se nám daří sbalit věci pěkně suché. Obchůdek na náměstí má už otevřeno, tak pěkně posnídáme a už můžeme vyrazit na hrad. Trochu nás zarazilo, že ještě nemají naraženou bečku, tak na prohlídku razíme jen tak na sucho. Vybrat jsme si mohli ze tří tras, neljepší je určitě ta s výstupem na hlavní věž, jak se odborně říká obytný donjon. Rabí se chlubí, že je největší hrad u nás, není ale asi zcela přesné, správně by to měl být největší strážní hrad Čech. Jako největší hrad na Moravě se uváděl Helfštýn, někdy Nový hrad u Bohdíkova. Z toho bohužel moc nezůstalo. Každopádně Rabí je asi největší zříceninou Čech. Máme konečně zase krásné počasí takže z prohlídkové skupiny fotí kde kdo, ačkoliv slečna průvodkyně nás stále pohání vpřed. Z nejvyšší věže jsme pak odměněni výhledy na Šumavu i do vnitrozemí. Samozřejmě největší chloubou Rabí je skazka o tom jak Žižka přišel o oko, mimochodem na Švihově jsem viděli obraz, který měl tuto příhodu znázorňovat. Ve sklepení nás pak překvapí přítomnost krápníků – brček. Rabí totiž stojí na vápencovém podkladu, je celkem zajímavé, že většina pohoří má na svých okrajích vápencové pásmo, jak vidím, Šumava v tom není vyjímkou. Ve stánku pod hradem nám prodejce, vzorně protřelý obchodník kromě piva vnutí i bramborák s kyselým zelím, který vůbec nebyl špatný. Ještě shlédneme židovský hřbitov a můžeme na další cestu. Stále sledujeme tok Otavy, další zastávkou jsou Horažďovice. Městečko není sice proslulé jako jiná historická centra, ale i zde je pár zajímavých objektů. Na zámku by se dalo najít muzeum, kostel má pravděpodobně gotický původ. Na náměstí pak narazíme na zajímavé zvířátko, potkáváme občana s pěkným kocourkem, cca 50kg puma. Má ji tedy pěkně na krátko, ale prý si kocourka rádi hladí i místní děti. No nevím, doma prý má i kočičku a denně ho to stojí 3kg masa. Občerstvení jsme našli v penzionu Bílá růže a můžeme dál. Přes Katovice ještě jedeme po hlavní cestě, ale vzápětí sjíždíme na Otavskou cyklostezku, ta nás dovede až do centra Strakonic. Slavnému „dudáckému“ městu dominnuje na pravém břehu hrad s charakteristickou věží, městské jádro pak je na břehu levém. Tomuto břehu pak vévodí kostel s vysokou štíhlou věží. Ve Strakonicích se nám bohužel zase začíná kabonit obloha, z ranního jasna se přes den udělalo polojasno a teď už začíná být téměř zataženo. Pokračujeme stále kolem Otavy jihočeskými vesničkami Modlešovice, Čejetice a u Sudoměře dorazíme i k Žižkovu pomníku na místě slavné bitvy. To už jsme však kousek od míst slavné Švejkovy anabáze. Jak známu Švejk do Ražic nedorazil, my ano; nechal se totiž zatknout policisty v pro nás následující Putimi. Už je poměrně pozdě, tak zde asi zůstaneme. Marek si v hospodě nabíjí baterku do foťáku a při tom sledujeme veselé rozprávění místních obyvatel u vedlejšího stolu. Těžko říci, byl-li někdo z nich potomkem strážmistra Flanderky či Josefa Vyskočila, rozprávka však byla občas značně zajímavá. Táboříme na břehu rybníka s určitou obavou, jak bude zítra.

Více foto

5.8.2010

Naštěstí nepršelo, ale bohužel padla mlha, takže mokro je stejně. Vstávání je trochu rozpačité, nakonec se nám však daří stan alespoň přibližně usušit, takže můžeme pokračovat na Písek. Ranní mlhy se nakonec rozplynuly, takže je v Písku celkem hezky. Není to sice takové modro jak včera ráno, ale ještě to jde. První zastávku činíme u děkanského kostela. Nedaleký pomník se lvem upomíná na hrdinství vojáků zdejšího pluku v bitvě u Solferina r. 1859. Na dvoře za radnicí se nachází zbytky jádra Píseckého hradu. Dnes jsou tu prostory Prácheňského muzea, které jsem kdysi navštívil, vedle je zrevitalizovaný dvůr bývalého pivovaru. Největší památkou je však kamenný most z pol. 13. století. Není sice tak velký jako Karlův most v Praze, ale 100 let navíc to už je dost. Podobně jako pražský most i zde je galerie soch, i když menší. Levý břeh Otavy pak tvoří zajímavé nábřeží nových či rekonstruovaných budov jako protějšek historického jádra na břehu pravém. Samozřejmě se ještě musíme zastavit u Putimské brány, nebo lépe řečeno co zní zbylo. Z Písku se obracíme od Otavy zpět k jihu do povodí řeky Blanice. Cesta nás zavádí k Tálinskému rybníku známému ze dvou písniček, v samotné vsi nás zklame pozdní otevírací doba zdejší restaurace, naštěstí v následujícím Žďáru je otvřen alespoň obchod. Ale to už máme kousek do Protivína. Před pivovarem je alej chráněných platanů, která dala zdejšímu nápoji jméno, v areálu pivovaru je i restaurace, ta však také není ješt v provozu, naštěstí je řada hospod přímo ve městě. Kromě nich je tu i budova zámku, muzeum s expozicí prehistorických potvor a jiné pamětihodnosti.

Do Vodňan pokračujeme vedlejší cestou, která téměř připomíná cyklostezku, myslím, že to tak do budoucna skutečně bude. Mohutný vodňanský kostel vznikl v období husitských válek (což vyvrací tvrzení, že za husitů se vše jen ničilo), jeho dnešní podobu má na svědomí Josef Mokr na konci 19. století. Za Vodňany opouštíme rovinu a pomalu stoupáme jižním směrem přes Chelčice (rodiště známého kazatele) k sedélku pod Libějovickým vrchem. Je to nejkratší cesta směrem k Zámku Kratochvíle, kam jsme se chtěli dostat v dobrém čase. To se nám nakonec daří, na místě jsme po třetí hodině. V Plasech jsme totiž dočkali kartičku, na kterou navštívíme-li 4 objekty Národního památkového ústavu, máme pátý zdarma. Po návětěvě Švihova a Rabí máme tři, tak teď je ten čtvrtý. V zámku bývalo muzeum českého animovaného filmu, teď je zámek zařízen v renesančí podobě v jaké mohl být za posledních Rožmberků. Zámek je skutečně spíše zámeček, ale velice příjemný, jak nakonec vyjadřuje i jeho název.

Za Kratochvílí míjíme Netolice a dolaďujeme další postup. V Písku jsem telefonoval s kamarádem z Českých Budějovic, že bychom se u něj další den zastavili, ale teď se počasí už tváří dosti nepříjemně, obracíme tedy směr přímo tam. Pro jistotu posílám ještě SMS. Odpověď za chvíli přišla, můžeme tedy přijet. Cesta projíždí obcí Němčice, kde diskutuji s místními na kvalitou jihočeského piva, u Češňovic se napojujeme na dálkovou E49, po které se mi moc pokračovat nechce, určitě před Budějovicemi bude velký provoz, proto odbočujeme na ves s povědomým jménem Čejkovice a přes Nové Dvory přijíždíme k městu. Překvapil nás dlouhý úsek cesty z kostek až téměř k Husově ulici, ale tam to již znám, ta nás přivádí k výstavišti, odkud po ulici Branišovské dorážíme k Vladimírově bydlišti. Tak ještě na krátkou besedu do nedaleké hospody, kde nás obdivuje příchozí buldok jednoho z návštěvníků a večerní koupel, která z nás po čase udělá člověku podobné tvory...

Více foto

6.8.2010

Ještěže jsme spali pod střechou, v noci poměrně silně zapršelo, nevím, jak by se v tomto stávalo a balilo. Po malém občerstvení vyrážíme nalehko bez bagáže na Hlubokou. Celkem snadno nacházím cestu k Vltavě, podle níž jedeme po cyklostezce k dnešnímu cíli. Po cestě leze spousta takových těch červených slimáků, určitě jich řada naši jízdu nepřežila, ačkoliv jsme se snažili vyhýbat. Na Vltavě je i pár vodáků, dnes jim moc nezávidím. V Bavorovicích si připomínáme, že musíme při zpáteční cestě udělat nějaký pěkný obrázek jihočeského vesnického baroka. Pos Hlubokou mě překvapila spousta nových sportovišť a atrakcí co zde přibyla. Lanový park, hřiště na baseball, ani ten golf tu snad pře deseti lety ještě nebyl. K zámku dorážíme těsně pře devátou hodinou a naše páté volné vstupy si vybíráme prohlídku reprezentačních prostor. Marek na Hluboké nikdy nebyl, já tu byl asi před 10-11 lety, mezitím se prohlídkové trasy změnily, respektive přibyly. Hluboká bývá označována jako náš nejkrásnější zámek, ne každý s tím musí souhlasit, každopádně skvostná stavba to je. A jedinečná výzdoba, množství uměleckých děl a předmětů činí vždy z návštěvy zámku zážitek. Po Hluboké ještě krátká návštěva u zámku Ohrada, kde by návštěvník mohl shlédnout lesnické muzeum či Zoo, židovský hřbitov a zpět. Tedy se zastávkou v Bavorovicích u Svijanského moku a po cyklostezce až do centra Budějovic. Mile nás překvapila návštěva klášterního kostela u soutoku Vltavy s Malší; je totiž čerstvě otevřena část křížové chodby s instalovanou výstavou fotografií. Pak krátká prohlídka centra s občerstvením, návštěva katedrály, na Černou věž jsme rezignovali, je zataženo, rozhled nic moc. Telefonicky si domlouváme s Vladimírem sraz v největší budějovické památce – Masné krámy. Bohužel je pátek k večeru, většina stolů má rezervaci, tak si dáváme aspoň jedno než nás vyhodí a mezitím kolega doráží. Nicméně není třeba si zoufat, centrum města je plné různých putyk, barů, restaurací, hospod a jiných podniků, takže v jednom z nich trávíme zbytek večera.

Více foto

7.8.2010

Vlastně jen brzké raní vstávání, deštivá cesta na nádraží, deštivá cesta do Prahy, méně deštivé pokračování za Prahou a ukončení v baru U Markéty u nádraží, stylově 15° Svijany +1rum. A málem jsem zapomněl zmínit podivuhodné sousoší, které nás zaskočilo na Lanově třídě v Budějovicích. Skupina bytostí podobajících se robotům Karla Čapka kamsi chvátající.... Ještě v tom dešti.

11.8.2010

*) chcete-li zanechat v prohlížeči původní článek, klikněte na odkaz pravým tlačítkem myši a zadejte Otevřít v novém okně.

část 1.