Po pár dnech znovu v Beskydech aneb víkend pod ochranou boha Radegasta (Radhošť, Pustevny, Frenštát p.R., Horečky a kopřivnická Lašská NS)
Přesto, že Beskydy patří k turistickým lokalitám, které jsme většinou ve svém programu tak nějak nespravedlivě opomíjeli, letos se staly takřka naším osudem. Je ovšem pravdou, že říjnovou „exkurzi“ jsme si docela zjednodušili; asi i proto, že dny jsou už přece jen o něco kratší a teploty nižší. Svých pár kilometrů jsme si ale i tak odšlapali, počasí bylo o něco více než přijatelné a – zřejmě i proto, že nebylo zase až tak zcela ideální – ani ty davy turistů nebyly tím skutečně nepříjemným Václavákem …
Na cestu jsme se s přáteli vydali v polovině října, a protože se naši meteorologové pořád nemohli shodnout, jestli bude lepší počasí v sobotu nebo v neděli, rozhodli jsme se dodržet původní harmonogram. Doteď si nejsme jisti, jestli to bylo správné rozhodnutí, ale z časových důvodů asi ano. Takže tradičně na Olomouc a poté i kraj Moravskoslezský. Celou cestu nás provázelo nádherné slunečné počasí, které - nepřekvapivě - skončilo ve chvíli, kdy se na obzoru objevilo panorama Beskyd.
Auto jsme odstavili až na parkovišti pod Pustevnami a začali se chystat na pěší turistiku. Vrstvy oblečení nám málem nestačily, protože nahoře byla zima, zataženo a chvílemi i poměrně silný vítr. Nakonec se shodily i nákrčníky s jesenickými motivy a prstové rukavice (přitom jsme ani hole neměli). Je proto pochopitelné, že prvním naším nákupem byl nápoj kombinující svařené červené víno s hnědavou tekutinou vyráběnou z brambor.
A pak už to šlo ráz naráz. Vyhlídkový altán Cyrilka z roku 1894, slavná Poláškova socha pohanského boha Radegasta z roku 1931 (dnes už jen kopie z roku 1998), u které jsme dosáhli 1.100 výškových metrů, několik vyhlídkových míst (třeba u vleků), a poté i sympatický horský hotel Radegast z roku 1935. Zde pro nás ale byla lehkým šokem nabídková tabule u venkovního posezení. Přece jen se nám zdála suma požadovaná za utopence (100 Kč) více než vysokohorskou. Ale pivo jsme si i v té zimě dali s chutí.
Závěrečný krátký úsek nás zavedl k vrcholovému „trojvládí“ (sousoší, kaple a vysílač), které je většinově spojováno se soluňskými bratry – věrozvěsty. A tady jsme byli všichni poprvé (je to ostuda, ale na vrchol Radhoště jsme – pokud nás paměť neklame – opravdu do té doby ještě nikdy nedorazili). A tak se „koukalo a šmejdilo“ …
Minimálně okolo cyrilo-metodějské dřevěné kaple postavená v byzantském slohu roku 1898 (kromě Poláškova sousoší z roku 1931 aj výhledy byly) a v jejím interiéru, kde se i kupčilo s různými suvenýry a podobnými cetkami. A když jsme zjistili, že se za pár kaček dá vyhlížet i z později dokončených prostor zvonice, hned jsme toho využili. Bohužel bylo stále silně zataženo a ani rtuť teploměru nijak nehodlala poskočit vzhůru. A tak jsme se zanedlouho vydali na zpáteční cestu s dobrým pocitem, že jsme konečně dosáhli vrcholu Radhoště, který je prý se svými 1129 m sedmou nejvyšší horou a současně nejzápadnější tisícovkou Moravskoslezských Beskyd.
V této chvíli asi nikoho nepřekvapí, že čím víc jsme se vzalovali od vrcholu Radhoště, tím více také modrala obloha a přibývalo slunečních paprsků, Na Pustevny jsme se díky tomu vrátili za téměř letního počasí a opět si museli v duchu postěžovat na to, že nás asi tam nahoře někdo chvilkami zase až tak nemusí. A šli jsme tuto bolístku zajíst a zapít do Koliby. Po neúspěchu v jižních Čechách tady tu borovičku měli …
Po nabrání sil jsme si prošli Pustevny a vydali se ke Stezce Valaška. Tato atrakce byla zpřístupněna počátkem roku 2019 a je jistou obdobou Stezky v oblacích (pohoří Kralický Sněžník). Je však méně brutalistická, takže působí mnohem příjemněji a rozhodně zde nijak agresivně neruší, což se o její starší „sestře“ nad Dolní Moravou rozhodně říct nedá. Tady, nad Pustevnami a ve výšce 1099 m.n.m. nahradilo teplé dřevo chladný kov, místo toboganu se objevil visutý himálajský mostek a kapku vystřídala skleněná vyhlídková rampa (bylo zábavné pozorovat pejsky, kteří zasekli drápky do dřeva a na sklo odmítali vstoupit – stejně jako některé paničky). Nechybí ani „petřínská“ zrcadla nebo chodník slávy (je pochopitelné, že jsou jeho součástí stopy Milana Baroše, Karla Lopraise nebo Richarda Konkolského – ale co je, proboha, alespoň trošku slavného na Heleně Zeťové?!).
Potom nás už čekaly – ten den potřetí a naposledy – Pustevny (nakouknout do novostavby Jurkovičova Libušína jsme prostě považovali za nepsanou povinnost) a odjezd do Rožnova pod Radhoštěm, kde jsme měli zajištěno ubytování. A já si tam odbyl ještě jednu radostnou událost – tak velkou, dobrou a hustou dršťkovku jsem už dlouho neměl (to, že nám hoteliér při zapisování omylem přehodil manželky, však kupodivu žádné radostné momentky ani pikantérie nepřineslo). Nálada ve výpravě ale byla skvělá, i když jsme museli borovičku nahradit koniferkou …
Po dobré snídani jsme se vydali do Frenštátu - pro změnu také pod Radhoštěm (i když zde máte chvílemi pocit, že by se spíše hodilo „označení“ pod Velkým Javorníkem) - kde jsme chtěli původně také přenocovat, ale měli už plno (tato změna pak přinesla drobné problémy s orientací řidiče výpravy, který si obě města spojil v jedno … a které taktně zamlčím). Program zde byl celkem jednoduchý až prostý – prohlédnout si náměstí i kostely v jeho okolí a navštívit skokanský areál Jiřího Rašky (pravda, prohlídka náměstí u některých proběhla hlavně z oken kavárny).
Jedenáctitisícový Frenštát je považován hlavně za jednu z bran do Beskyd, ale i památek a zajímavých objektů je zde k vidění dost a dost. Však se také jedná o MPZ. Zmínit musíme v první řadě náměstí Míru s měšťanskými domy ze 17. až 19. století, mariánským sloupem z roku 1692 a neorenesanční budovou radnice z roku 1891, která lehce evokuje některá města ve slunném Toskánsku.
Opomenout ovšem nelze ani bývalou měšťanskou chlapeckou školu, což je neorenesanční budova z let 1875 až 1876 sloužící dnes jako muzeum, několik barokních soch z 18. století i dva kostely z poloviny 17. století, které byly později rozšířeny. Jeden je zasvěcen sv. Janu Křtitelovi, ten druhý sv. Martinovi.
A poté již nastal čas pokračovat v naší cestě, takže jsme se z historického centra Frenštátu pod Radhoštěm přesunuli na jeho okraj, konkrétně do části, která je známa jako Horečky, i když její adresou jsou Trojanovice č. 654. Právě zde se totiž nachází skokanský Areál Jiřího Rašky. Tento místní rodák a nejlepší český lyžař století svého času dokázal vyhrát olympiádu i Turné čtyř můstků. takže je jasné a nepřekvapivé, že ve „svém“ Frenštátě zůstane navždy nesmrtelným.
Celý areál můstků na Horečkách byl vybudován v letech 1969 až 1973, ale své současné jméno nese až od roku 2012. Nacházejí se zde celkem čtyři skokanské můstky (K 95, K 45, K 20 a K 9) a je jistě pochopitelné, že hlavní zájem všech vzbuzuje největší z nich. Navíc se jedná o první můstek s umělohmotnou stopou na světě i místo, kde svého času trénovali např. Jiří Parma, Jaroslav Sakala nebo Jakub Janda (opravdu bývaly doby, kdy se našich skokanů soupeři báli a stupně vítězů nám nebyly na míle vzdáleny) ...
Ve skokanském areálu není problém se zdržet, protože se zde nachází mj. také venkovní expozice v podobě chodníku nad roklí potoka Vlčák „Život v korunách stromů“, Amfiteátr na Horečkách, socha Jiřího Rašky i dvě parkoviště. K tomu si přidejte dřevěné sochy a krásnou vyhlídku na samotné město i okolní Beskydy.
I když se jedná o velmi příjemné místo, je potřeba pokračovat dále. Naším posledním cílem je Kopřivnice, nad kterou se „točí“ Lašská NS. Celá stezka měří téměř 17 km, my ale zvolíme zkrácený okruh po nejatraktivnějších místech v těsné blízkosti města. Zaparkujeme u kopřivnického koupaliště a vydáme se vzhůru.
Postupně nás čeká zejména památná Husova lípa (poslední připomínka někdejšího stromořadí), zřícenina hradu Šostýn (zachovány zejména základy a sklepní prostory), Raškův kámen (pozoruhodný „korálový“ skalní útvar s vyhlídkovou plošinou) a Bezručova vyhlídka (dřevěná rozhledna s výhledem na Kopřivnici a její okolí). K tomu je nutno si ještě přidat hřeben Brd, Jasníkovu studánku z roku 1934 a hradní rybník s Rozcestím čarodějnic (sem se prý v dávných časech čarodějnice jednou za rok slétaly a za měsíčního svitu zde prováděly své čarodějné reje, tancovaly a bezbožné písničky zpívaly … no, mohl to být zajímavý mejdan).
A to bylo v podstatě vše. Čekalo už nás jen krátké posezení v restauraci na kopřivnickém koupališti, cesta domů a závěrečná tiskovka v restauraci na koupališti šumpersko-bratrušovském. Za námi byl další vydařený víkend …
Na závěr ještě jedno omluvné upřesnění: Tento článek jsem sice napsal téměř hned po našem příjezdu z Beskyd, ale pak jsem na něj tak nějak zapomněl a na Turistiku ho dal s půlročním zpožděním. Text jsem již nijak neupravoval, ale všude, kde je napsáno slovo letos (v jakékoliv podobě), by už správně mělo být uvedeno v loňském roce.