Podyjí podzim 2023, Lukov asi po páté – Pt. 3, Od Podmolí do Retzu, Hardegg a Švestkovi

23.9.2023

V pátek večer ještě dojela dvojice kamarádů, takže mohla proběhnout větší část patřičných oslav (několik více nebo méně odložených narozenin, rozdávání darů, přípitků apod.).

Přesto jsem v sobotu celkem dostatečně čilí, abychom víceméně v obvyklý čas kolem půl desáté mohli vyrazit na další jízdu. Pro začátek tedy vynecháváme terénní úseky a nejjednodušším směrem vyrážíme do sousedního Podmolí. Ačkoliv je to proti slušným pravidlům, zastavujeme hned u prvního viditelného bufetu, tedy u Hospůdky U Rybníka. Přiznám se, že kolem jsme jeli už mnohokrát, ale až na nějaké vyjímky jsme tu někteří ještě neseděli (platí to pro ty, co většinou odjížděli z Lukova po svých).

No nakonec proč ne, když je otevřeno a navíc se můžeme vymluvit, že ze zakaboněné oblohy padá jakási vláha. Naštěstí déšť se nijak zvlášť nerozvinul, tak to jedno až jedno a půl ranního točeného spíš jen zahnalo zbytky kocoviny. Vracíme se tedy na původní trasu, tedy kombinaci 5000, EV 13 a nějakých dalších pomístních, tedy osvědčené přímé trasy k Železným schodům (které teď vynecháme) a víceméně přímo na Šobes, tady s kratší zastávkou na výhledu před vinohradem. Pokocháme se tak leteckým představením několika labutí, které předvádějí hladké přistání na Dyji. Pročež následuje sjezd k ochutnávkovému stánku, který je už hojně obsypán výletníky, inu je sobota. Oproti včerejšku je ale pobyt na slavné vinici přeci jen kratší, protože ještě je před námi cizina. Tedy klasicky za lávkou do Dlouhého vrchu, pak houpačky ke státní hranici, není to daleko a jsme u Svatého kamene, neboli Heilligersteinu. Pokud Wikipedia nelže, sestava 12 kamenů sloužila k nějakým obřadům již nějakým pohanům. Později sice u nich vznikl kostel Panny Marie, z kterého ale zbyly jen základy, na které je podle zkomolené tabulky zákaz vlezu. Naštěstí základy obkružuje půlkruhový vyhlídka, která poskytuje nejen pohled na půdorys kostela ale i výhled do širokého kraje, tedy zejména k blízkému Retzu. Opět se přesvědčíme že lepší než navigace je normální mapa, protože pokud si navigátor nastaví ve vyhledávači horské kolo, většinou to nevede k dobrým koncům, naštěstí zajížďka v Mitterretzbachu byla jen nepatrná a po opravě nalézáme tu psrávnou trasu mezi vinohrady do oblíbeného centra rakouských vinařů.

V obvyklý termín se tu koná Vinobraní, jehož vrcholem bývá večerní popíjení vína, které tryská z jedné místní kašny. Tak dlouho se ale zdržovat nehodláme, i přesto se musí zaplatit vstupné. 10 €. Mám pocit, že po létech co jsme tu nebyli zase podražili. A jen pro úplnost, během roku u nás probíhala diskuse, že v řadách podniků a hospod po zrušení EET více provozoven chce pouze hotovost. Takže remcalům můžu prozradit, že tady bylo vše v hotovosti, tedy rovněž bez nějaké elektroniky. Naštěstí u vstupu měl dost éček Boris a kdo cizí měnu neměl, na náměstí je Raifaisenka.

Výhodou retzského vinobraní je, že u mnoha stánků je slyšet čeština, tady u prodávajících, k návštěvě expozice vinařské průmyslovky nás rovněž zvou studenti z naší strany hranice (nebo možná i místní, kteří něco pochytili). A nakonec co je rose, weiss nebo sturm pochopíte i bez tlumočníka. Čili ochutnáme něco z místního burčáku, vínečka, zajíme to buřtem a počkáme si na tradiční jízdu traktoristů. Povětšinou to jsou stroje značky Steyer, ovšem největší obdiv získává Porsche, ne každý v takovém stroji poseděl…

Když jsme kdysi (2009) byli v Retzu poprvé, pokračovali jsme dál po silnici, naštěstí jsme později objevili cyklotrasu kolem větrného mlýna a kole kopce s názvem Parapluiberg (367), která je vedena po příjemné asfaltce, z části vinohrady, zbytek lesem. Na silnicii B30 se připojí až u železničního přejezdu u Hofernu. Tam už ale neztrácíme zbytečně metry a do Dolní Fládnice (tedy Niederfladnitz) napřímo. Po kratším posezení u zámku s výrazným bočním větrem dál na Merkersdorf. Odtud je k návštěvnickému centru rakouského parku Thayataal dokonce cyklostezka a pak prudší sjezd do Hardeggu. Ona ta doba celkem pokročila, tak pár fotek hradu, most a vzhůru na Čížov. Hlavním důvodem je samozřejmě oblíbený hostinec U Švestků, ačkoliv já si neodpustím nakouknout do zdejšího íčka.

A jak už to bývá, spousta cyklistů spěchá tak, že si závěr proslouží jízdou do Dolního Břečkova, my co jedeme v závěru pelotonu ovšem víme, že o něco kratší je to kolem rybníka (červená terénní + 48), sice je tam kus kamenitého výjezdu, ale je to takové dobrodružnější.

No nakonec se beztak sejdeme U Hricků.

 

24.9.2023

Mimo tedy automobilistů se na návratovou cestu vydáváme ve stejné trojčlenné sestavě, jako ve čtvrtek. Namířeno máme zhruba na Miroslav nebo Moravský Krumlov, s vlakem přes Brno. Znamená to vyrazit k Bezkovu, minout Citonice, trošku větší provoz k Příměticím a pak většinou po okreskách nebo silnicích druhé třídy. Tedy obce Únanov, Tvořihráz, Horní Dunajovice, Trstěnice, Džbánice, Vémyslice, Rybníky a nakonec ten Krumlov. Ne že bychom byli takoví abstinenti, ale cestou jsme nepotkali jedinou otevřenou hospodu (tedy kolem trasy), takže v Moravském Krumlově stíháme vlak o dvě hodiny dříve než původně zamýšlený, o to dřív jsme ale i doma…


Pt. 1

Pt. 2