Podzimní Ždánice – bez kol i na kolech pt.2

26.9.2015

Bohužel přes noc příliš srážky neustaly.

Po napsání této věty mě napadlo, že tím by byl popis této části cestopisu hotový, ale že bysme den nějak promarnili se nedá vůbec prohlásit. Ovšemže pomyšlení na nějakou cykloturistiku bere za své. Tím pádem je většina cestovatelů spokojena s faktem, že si trošku pospíme. Nicméně protože jsme dostali nějaké tipy na návštěvu zdejšího vinaře, rozhodneme se k výpravě po Ždánicích a k nějaké malé ochutnávce. Doporučení máme k firmě p. Krčmáře, manželka nás sice usadí na dvorku pod přístřeškem, očekává na poledne větší oslavu, my jsme tu spíš na nějaký ten burčák, k tomu nějaká flaška k domácí potřebě.

Cestou z vinárny jsme odchyceni místním občanem s pozvánkou na odpolední akci Padlého listí. Vlastně jde jen o takové malé setkání zdejších občanů pořádané zejména pro pobavení jejich dětí, ale slibuje k tomu jako doplněk nějaké občerstvení od masa, klobás i k bramborákům a pečenými jablky obou verzí v popelu (pro neznalé, jabka jsou stromová ale i zemská či zemáky, česky brambory).

Než ale uplyne doba k setkání, navštívíme muzeum. Pravda, nejedná se o dvacetičlenou skupinu, mládež odjela na prohlídku zámku, kterou jsme absolvovali s Markem předešlý den, Pepa s Editou odjeli autem do Bzence, kdo zůstal v místě různě se poflakoval. Do muzea nás nakonec dorazí čtyřčlenná skupinka. Spokojenost s Vrbasovým muzeem je nakonec veliká.

Vlastně nenápadný vchod do jižního křídla zámku skrývá přehršel exponátů všemožného užití. Základem expozice jsou sbírky zdejšího učitele Jakuba Vrbase, který v první polovině 20. století sbíral převážně etnografické exponáty, různé nářadí, modely apod. Postupně přibyly i novější exponáty. Dnes se tak můžeme obdivovat takovým raritám, jako prvním ždánickému televizoru, šicímu stroji, modelu vesnice, ale i pohyblivému modelu parního stroje, větrné turbině aj. Pozoruhodná je sbírka keramiky i porcelánu. Část expozice je věnována různým majitelům zámku, v jehož přízemí je expozice umístěna. Mimo potomků Ernesta Gideona Laudona nás zujme i fakt, že jedni z posledních majitelů byli podnikatelé Seidlové, spříznění se Seidly ze Šumperka, tedy naši téměř krajané. Ovšemže šlo o německy mluvící obyvatele Mährische Schönbergu. Na své si tu přijdou i obdivovatelé francouzského uchvatitele Napoleona. V muzeu probíhají i příležitostné výstavy, momentálně hraček nedávné minulosti. Ve velké části nám byli některé exponáty výstavy dosti povědomé. Prohlídka muzea je doplněna velmi zaníceným a příjemným výkladem průvodkyně, 30,- Kč za vstupné se nám nakonec zdálo jako směšné.

Avizovaná slavnost Padlého listí je pro většinu kulinářskou akcí, kde si doplníme kalorie ze zanedbaného oběda. Vlastně jen Anička se vzorně zapojí do výroby různých artefaktů z přírodních materiálů (dýně, kaštany, žaludy, šípky...).

Nakonec i ty pečené brambory v popelu zachutnaly, k tomu beseda s majitelkou několika dravých ptáků.

 

27.9.2015

Počasí se naštěstí umoudřilo a protože jsou po včerejším „volném“ dni všichni odpočatí, natěšená výprava vyráží vpřed novým zážitkům. Počáteční směr stejný jako v pátek, na okraji Ždánic ale odbočíme do kopce, k malé radosti zejména dívčího osazenstva, ale kopce tu zas tak drsné nejsou, brzy projíždíme Archlebovem, za ním Žarošice. Na okraji vsi otevřené vinařství, tak se zastavíme na doušek. Kupodivu u poutního kostela sv. Anny se stavíme sami s Markem. Jak už to bývá, většina výpravy potřebuje uspokojit své živočišné pudy, tedy zejména ty stravovací. Podaří se nám nahlédnout i do památky, zrovna začíná mše, takže nemůžeme zase tak rušit, ale přiléhající areál naznačuje, že se zde odehrávají v pravdě velkolepé poutě. Mimo to před průčelím kostela je i pozoruhodná galerie barokních soch, kterou na protější straně silnice doplňuje vkusně novodobá plastika z březového dřeva, v které jsme oba svorně poznali postavu Franty Poplivaného.

Kupodivu zbytek, tedy čelo výpravy se neodchýlí od vykreslené trasy, takže u Dambořic doháníme zadní voj, v centru vsi pak už jsme seřazeni v čelní části peletonu. Při plánování jsem sice objevil ve vsi značku židovského hřbitova, ten ale nakonec oželíme. Před námi větší kopec (na zdejší poměry), ale vrcholek je zdoben rozlehlým vinohradem. Viničná trať nese název Spálený kopec. Najdeme ji jižně od vrcholku Líchy (324 m) Zde povětšinou v modrých odrůdách. To ovšem láká k malému plenění. Opět musíme konstatovat, že sladkost plodů je solidní, takže snad se letos naplní předpovědi o kvalitním moku.

Doposud jsme projížděli asfaltovými silnicemi různého stupně kvality, ve Velkých Hostěrádkách nás cyklotrasa (po kratším hledání, značení je poněkud zmatečné) vede do polí a luk. Tedy přesněji do sedélka mezi Časkovcem (319) a Ostrým (317). Výška tedy nijak oslňující, ale i díky zakázanému přízemí vysílačky u cesty si užijeme (někteří) i skromných vyhlídek. Paradoxem je, že ač na šotolině, povrch je zcela suchý, to že vlastně den před tím sprchlo není patrno.

Za remízkem narazíme na další vinohrady, tentokrát s bílými odrůdami, tudíž i zde odhadujeme jaký bude letos Müller či Thurgau, Veltlín nebo Rýňák a vůbec...

Cestou z kopce pár malých nehod (Tonda lepí kolo, Milan drobně upadl), čekáme na okraji Klobouk (u Brna). Přes silnici je k vidění nějaký hotel, restaurace ale podle všeho zavřená. Když se v městečku vyptáváme na nějaký stravovací podnik, všichni doporučí kopec s větrným mlýnem. Bude tam nějaká slavnost, dole se v neděli moc nevaří.

Podle parkujících aut slavnost veliká, vstupné volné či dobrovolné. Sešlost je věnována 30. výročí sestrojení zdejšího větrného mlýna. Jde vlastně o přenesený mlýn německého typu (otáčí se celý), vzorně rekonstruovaný v podstatě s kompletní technologií. V 80. letech sem byly přeneseny z Pacetluk hlavní části, doplněny novými díly a v r. 85 otevřen pro veřejnost. Klobouky v minulosti mívali asi 8 mlýnů, takto se místní hlásí k zdejším tradicím.

Dostatečné nasycení je možné díky masným výrobkům, uzeninám, sýrům. Čepuje se pivo, rozlévá víno. I krojované soubory jsou k vidění a slyšení.

Místní chasníci předvedli i mletí obilí (otočili Větrníkem a bylo semleto).

V následujících Kašnicích odbočíme do polí, podle mapy by se zde měla vyskytovat vcelku sjízdná cesta. Částečně jde o polní cestu, brzy ale narazíme na zpevněný povrch. Protože cesta sleduje železnici, jde o příjemnou trasu bez nějakých drsných převýšení. Dráha se zde už neprovozuje, v Násedlovicích je počátek cyklostezky, která je vybudovaná na opuštěném tělese dráhy. Vlastně jsme ji projížděli z části již v pátek. Času je vcelku dost, tak neopomeneme zastávku v Želeticích a jak dojedeme do Dražůvek, slyšíme, že tu ještě běží zábava. Nakonec už v pátek jsme si přečetli, že tu budou hody. Pravda, po třech dnech už jsou řady hodovníků značně prořídlé, nicméně trošku toho folklóru si na závěr vyvedeného výletu dopřejeme. Domů je to kousek, společenský večírek pak zakončí úspěšnou výpravu.

 

28.9.2015

Poslední den, znamená odjezd do trvalých bydlišť. Znamená to sbalit kufry, naložit batohy a kdo jede vlastním pohonem, nezdržovat se zbytečnostmi a vyrazit. Původně se zdálo, že nás pojede 5 (6), ovšem Tonda musel doprovodit Aničku jako navigátor, Martina konstatoval, že po ránu je jí poněkud mdlo, tudíž jsme zůstali v čtveřici, jakožto dálková skupina. Zbývající si ovšem dopřejí malý výlet v okolí, který ale naše skupinka neabsolvuje.

Znamená to ovšem nejdřív vystoupat na gigantický kopec. Jihovýchodní obzor Ždánic okupuje mohutná (na zdejší poměry) hmota Babího lomu, kopce 417 m vysokého s televizní věží. Po jeho svazích stoupá přímá hlavní silnice do Kyjova, která je pro náš směr nejvyhovující. Znamená to vyjet do necelých 350 m do Strážovic. Mineme tu dokonce sportovní areál, kde mají i něco jako sjezdovku, na poměry jižní Moravy poměrně vysoko položenou (horní stanice 400 m, jak se zde lyžuje si ovšem netroufnu odhadnout).

Od Babího lomu následuje svižný sjezd, ovšem díky otevřené krajině se značně projeví hlavní protivenství, které nás bude trápit až do konce dne. Vane značně čerstvý vítr, povětšinou severního směru, tedy v našem případě z velké části protivítr. Zde spíš boční vítr. Pěkně to cloumá.

V Kyjově malá zastávka na náměstí, není to zas tak dlouho co jsme tu byli, dál pokračujeme cyklostezkami. Jsou v podstatě souběžné s cestou na Bzenec, ale díky krytí porosty to zas tak nefouká, u Vracova narážíme na pěknou putyku, tak činíme první pauzu s občerstvením.

Další směr zůstává stejný, tj. na východ, v Moravském Písku bysme mohli pokračovat na pravé straně Moravy, to je ale po normální cestě, tak pokračujeme k řece, do Uherského Ostrohu.

Nejvyšší čas na oběd. V IC u zámku poradí ať použijeme hospůdku Na náměstí (restaurant Morava). Ovšem než vykonáme tuto potřebu, volně vstoupíme na nádvoří zdejšího zámku. Nádvoří zcela jasně evokuje renesanční původ, podle kostýmovaných průvodců zde probíhají i prohlídkové okruhy a k velké spokojenosti je snad v každém rohu nádvoří otevřená toaleta…

Doporučení hostince bylo vskutku výborné, ceny mírné obsluha rychlá. Pak na opačný břeh Moravy. Už jsme (někteří) ve známých místech, loni jsme tu jeli od Strážnice, dálková cyklotrasa Moravská stezka je příjemně vedená povětšinou po speciálních stezkách. Nebýt toho větru, nemělo by to chybu. Malá zastávka na kávě v Hradišti, trošku jsem se sekl v odbočce, 2km trávíme na ne příliš pohodlné hrázi kolem Moravy, naštěstí nás polní cesta zavede i přes opomenutí k Baťovu kanálu, poslední kilometry po cyklodálnici podél vodní cesty. To už jsou místa několikrát projetá, za Napajedly pokračujeme do Otrokovic, tak akorát na vlak, rychlík stojí v Zábřeze, nemusíme složitě přesedat v Olomouci, kde je nádraží v rekonstrukci, doma jsem v pohodě před osmou večerní.


Pt. 1