Poprvé v Lublani

Lublaň

Před polednem nás veze Alenka do města. První zastávkou je fakulta, na které učí Tomaž. (Lublaňská univerzita má 13 fakult a spolupracuje s 41 vědecko-výzkumnými ústavy jako jsou Fyzikální institut Jožef Stefan, mezinárodní UNESCO středisko pro chemické studie, Národní a univerzitní knihovna, Univerzitní klinické centrum nebo Slovinská akademie věd a umění.)

Přivítá nás velmi sympatický mladík. Musí však ještě něco dokončit. Proto se na procházku vydáváme s Alenkou a kočárkem.

Podle pověsti město založil bájný řecký hrdina Iáson, který putoval do Kolchidy za zlatým rounem. Faktem je, že zde lidé žili již od konce doby ledové, později kolem konce mladší doby kamenné až do začátku doby měděné. Na jižním okraji této oblasti byly nalezeny pozůstatky z konce neolitu až do starší doby bronzové. První město postavili Římané v roce 34 př. n. l. a nazývali ho Emona. Zaniklo s pádem římské říše.

V roce 1144 se objevilo na tomto místě poprvé město Ljubljana (Laybach, Luwigana). Jeho jméno je odvozeno od slovinského slova ljubezen - láska a musím říct, že tomuto městu opravdu sluší. Městská práva získalo v roce 1220. 1270 dobyl Lublaň český král Přemysl Otakar II., již v roce 1278 po prohrané bitvě na Moravském poli připadla Habsburkům a až do roku 1918 byla hlavním městem rakouské korunní země Kraňska. Mezitím v letech 1809 - 13 byla hlavním městem tzv. ilyrských provincií, umělého státního útvaru vytvořeného Napoleonem. Když v 18. a 19. století rostlo slovinské národní sebevědomí, převzala Lublaň roli slovinského kulturního centra, kterým byla a je dodnes.

Dnešní podobu dal městu slovinský architekt Jože Plečnik, jehož jméno je spojeno také s Prahou, Pražským hradem a prezidentem Masarykem. Do našeho hlavního města přišel devětatřicetiletý Plečnik v roce 1911 a převzal profesuru na Uměleckoprůmyslové škole. Po vzniku republiky se stává hradním architektem a proměňuje Hrad v důstojné sídlo hlavy státu. Jeho situace nebyla přitom jednoduchá. Slovinsko se podobně jako ČSR postupně vymaňuje z rakousko-uherské nadvlády. Téměř současně se svým pražským jmenováním, kdy byl již vybaven značnými pravomocemi, dostává nabídku z rodné Lublaně vyučovat na Technické univerzitě a podílet se na znovuzrození města, které bylo zničeno zemětřesením.

Architektonickou zvláštností Lublaně je Tromostovje (Trojmostí) přes říčku Ljubljanici, které se skládá ze starého, v roce 1842 postaveného mostu pro auta a dvou mostů pro pěší, které v roce 1931 navrhl Plečnik. V blízkosti se nachází moderní městská tržnice, kterou tento architekt ozdobil sloupořadím.

K jeho dílům patří také úprava křižovnického chrámu (Križanke), na jeho nádvoří, kde se nacházejí pozůstatky římských zdí, se konávají slavnostní koncerty a divadelní představení. Dalšími architektonickými projekty z Plečnikovy dílny jsou Národní a univerzitní knihovna, náměstí Kongresni trg nebo ztvárnění nábřeží říčky Ljubljanice. Ve čtvrti Trnovo, kde žil a zemřel, se dnes nachází Muzeum architektury.

Procházíme také kolem nejnovějších budov postavených nebo upravených pro potřeby nového hlavního města. Největším slovinským kulturním centrem je Cankarjev dom, pojmenovaný podle slovinského básníka Ivana Cankara. Společně s budovami Lublaňské banky a Emona-maximarketu tvoří velký moderní kulturní a obchodní komplex.

Je krátce po poledni, proto odjíždíme domů vařit. Protože si z každé cesty přivážíme vždy několik receptů, které se pak stávají součástí našeho jídelníčku, jsme zvědavi, jaká je vlastně slovinská kuchyně. Alenka vybíhá s košíkem na zahradu, kde pěstuje veškerou potřebnou zeleninu. My pomáháme škrábat a čistit. Oběd je podle našeho gusta, spousta zeleniny vařené a k tomu ještě dva saláty a kompot. Začínáme psát naši slovinskou minikuchařku, ve které se postupně objevují omáčka z cukety, rajčata s vejci, salát z fazolových lusků, waldorfský salát, pórková polévka atd.

Odpoledne se naším průvodcem stává Tomaž. Nejdřív zamíříme na hrad a po cestě se zastavujeme u jednoho přítele, který nám zařizuje ubytování u známého v Kraňské Hoře. Vítají nás sympatičtí manželé, očekávající každým okamžikem narození prvního potomka. Zajímají se o to, jak jsme se seznámili, jak se dorozumíváme, a moc se divili, že my mluvíme česky a naši kamarádi slovinsky. Nepochopili, že obě strany pro tyto účely svůj rodný jazyk poněkud upravují (mezinárodní slova, slova z jiných slovanských jazyků ap.). A kdyby šlo o život, je v záloze ještě němčina.

Přešli jsme most přes Lublanici se čtyřmi měděnými draky (saň je symbolem města) a začali stoupat k hradu. Nejdřív nás přivítaly ohrady typické pro každé větší staveniště. Zakoupili jsme si vstupenku na věž a vystoupali spousty schodů. Stálo to za to. Celé Slovinsko jako na dlani. Na západě Julské alpy, na severu Kamniško-Saviňské Alpy, kopce, lesy, vinice na východě v Panonské pánvi a na jihovýchodě Dinárské pohoří. Také pohled na město je úchvatný. Staré barokní město připomínající Salzburg, nové moderní město, jehož dominantou je mrakodrap - nebotičnik s obchody a bankami.

Náš pohled sklouzává dolů na hradní nádvoří, kde probíhá rekonstrukce reprezentativních prostor pro státní návštěvy. Tomaž nám chce ukázat, kde se konala jejich svatba, a proto scházíme dolů. Překvapuje nás, že interiéry hradu jsou velmi moderní. Pro svatby a podobné slavnosti jsou zde zařízeny dva sálky, bílý a modrý, které si teď večer můžeme v klidu prohlédnout.

Vracíme se do města. Je letní večer. Romantiku dotváří Tomažovo povídání o další osobnosti, která nás bude provázet celým putováním po pohádkové zemi. Došli jsme na Prešerenov trg (Prešerenovo náměstí), na němž se nachází socha obrozeneckého básníka France Prešerena ( 1800-1849). Vydal jedinou sbírku Poezije, která se však tehdy setkala s nezájmem čtenářů. Dnes má jeho dílo pro Slovince podobný význam jako pro nás dílo Máchovo.

Karel Hynek Prešerena obdivoval a na své pouti do Itálie ho v létě 1934 navštívil. Jedli spolu raky, štiku, smaženého kapra, pili drahé víno v pečetěných lahvicích, „přitom se přeložoval Kollár", Prešeren přednášel svou znělku o vězněné krásce - kraňské literatuře, mluvili o Slávii, pak se zpívalo. „Pan Prešerén skákal. ... A blýskaly se oči." Naši budoucí klasikové si dobře porozuměli a prožili spolu velmi bouřlivé chvíle. Ráno bylo hrozné. Asi ještě netušili, že z nich budou velikáni národních literatur.

Tomaž vypráví o dívce Juliji, která bydlela v blízké Wolfově ulici a byla Prešerenovou inspirací. Neopětovaná láska se stala zdrojem lyrických a lyrickoepických skladeb. Primicovi Juliji je věnován Sonetni venec nejen svým obsahem, ale také akrostichem jména opěvované dívky (každé písmeno jejího jména je zároveň prvním písmenem jednotlivých veršů). Na tomto náměstí se odehrává děj balady Povodni muž o Juliji, která tancovala na náměstí a z řeky Ljubljanice se vynořil vodník a vzal ji s sebou. Tomaž recituje: „ Na starem trgu pod lipo zeleno/ trobente in gosli in cimbale pele..."

Prešeren však nebyl jen nešťastně zamilovaným básníkem, ale také obrozeneckým vlastencem. Ve svém díle se stavěl proti politické a sociální tyranii, odrodilství měšťanstva a vzdělanců a bojoval také proti kollárovské diskvalifikaci slovinštiny. Z jeho básnického díla byla vybrána také slova dnešní slovinské hymny, kterou tvoří první a poslední sloka básně Zdravljica:

„Prijatli, obrodile so trte vince nam sladko,

ki nam oživlja žile, srce razjasni in oko,

ki utopi vse skrbi, v potrtih prsih up budi.

Na zdravje vam Slovenke, prelepe žlahtne rožice

ni take je mladenke, kot naše je krvi dekle.

Naj sinov zarod nev iz vas bo strah sovražnikov.

Mladenči, zdaj se pije zdravljica vaša, vi naš up!

Ljubezni domačije noben naj vam ne usmrti strup.

Ker zdaj vas, kaker nas, jo srčmo branit kliče čas.

Žive naj vsi narodi, ki krepene dočakať dan,

da koder sonce hodi, prepir iz sveta bo pregnan

da rojak, prost bo vsak, ne vrag, le sosed bo mejak."

V slovinské hymně se tedy zpívá o lidech, žijících v této zemi, o mladé generaci, naději a zárodku příštích pokolení, jež budou žít v pokoji a míru se svými sousedy. Je to vlastně přípitek, protože Slovinsko je nejen zemí hrdých krásných lidí, milujících svůj domov, ale také zemí rodící lahodné víno.

K dalším vynikajícím slovinským vlastnostem patří pohostinnost, která se za těch stošedesát let, uplynulých od Máchovy návštěvy, zřejmě vůbec nezměnila. Také naši přátelé se s námi se podělili o své vlastní lůžko v pokoji, který je zároveň pokojem obývacím, dětským, pracovnou a ložnicí. Přesto jsme se všichni bez problémů srovnali.

Poslední aktualizace: 9.10.2009

Poprvé v Lublani na mapě