Portugalsko - řeka Douro

Je-li člověk v severním Portugalsku a dokonce ve městě Porto, nemůže nezavadit pohledem o řeku Douro. Město se totiž nachází na strmých svazích této řeky, asi 8 km od jejího ústí do Atlantiku.

Chce-li návštěvník Porta poznat i okolí města, musí řeku překonat. Plavání nepřichází v úvahu a tak je nejlepčí využít mosty přes řeku Douro, kterých je zde celkem šest. Od ústí řeky do moře jsou v následujícím pořadí: moderní dálniční most Ponte da Arrábida, dvoupatrový Ponte de Dom Luís I., Ponte do Infante, Ponte de Maria Pia, Ponte de Sao João a nový dálniční most Ponte Freixo. Jeden z nich si prohlížíme důkladněji. Noční pohled na monumentální most Ponte de Dom Luís I., železnou pýchu Porta, je úžasný. Tak nějak připomíná Eiffelovu věž. Není se co divit, postaven byl totiž roku 1886 podle návrhu Gustava Eiffela.

Pohledy na řeku Douro jsou ze všech stran, ve dne i v noci zajímavé. Ve Španělsku, kde pramení, se jmenuje Duero. V Portugalsku, kde u města Porto ústí do Atlantského oceánu, se nazývá Rio Douro. Je 925 kilometrů dlouhá (někde se uvádí až 938 km). Částečně tvoří hranici mezi oběmi zeměmi. A především je to řeka, ve které sice teče voda, ale kterou proslavilo víno. Při pohledu na hladinu řeky z vrchního patra mostu Ponte de Dom Luís I., z výšky šedesáti metrů, si říkáme, že by bylo zajímavé poznat i jinou část řeky. A tak jsme také učinili.

V 9 hodin 15 minut odjíždíme vlakem z krásného nádraží Porto-São Bento. Před odjezdem si prohlížíme úžasné azulejos na stěnách nádraží. Naším cílem je město Peso da Régua s. První hodinu jízdy jedeme sice pěknou krajinou, ale my již netrpělivě vyhlížíme, kdy se objeví malebné údolí řeky Douro, které je na některých místech tak strmé a úzké, že tam vedle řeky vede pouze železnice. Silnice se tam už nevešla. Douro není název jenom řeky, ale i kraje východně od Porta. V údolích, kterými řeka protéká, bylo vybudováno velké množství vinic, které produkují nejznámější vína na světě. Vinařská oblast produkující Portské víno byla v roce 2001 přijata na seznam světového dědictví UNESCO. A tak tiskneme nos k okenní tabuli, aby nám nic z té okolní krásy neušlo. Naštěstí se nejedná o nejnovější typ vlaku, a tudíž je stále ještě možné učinit věc dříve zcela běžnou, otevřít okno, dívat se a fotografovat. Krajina okolo řeky Douro se rozvíjí do plné krásy, stanici od stanice. Po dvou a půl hodinách jízdy vystupujeme z vlaku ve městě Peso da Régua, domově Portského. Procházíme se po městě, které má vlastně pouze dvě hlavní ulice. Na nábřežní třídě si prohlížíme lodní přístaviště a navštěvujeme městské muzeum. Rovnoběžně s ní, ale o blok výše se nachází ulice, kde nás zaujal objekt přestavěného skladiště Solar do Vinho do Porto, kde si prohlížíme vína i obrazy. Mají zde zajímavé věci. Například za mřížemi ukryté lahvinky vína, u kterých značná vrstva prachu dává tušit, že již uplynul nějaký pátek od doby jejich výroby. Nebo kufřík se čtyřmi lahvemi vína, jejichž součet věku je právě sto let. Po prohlídce scházíme opět na nábřeží a pozorujeme řeku i lodě na ní plující, které dnes vozí převážně turisty. V minulosti tomu však bylo jinak. Řeka Douro byla „chlebodárcem“ Porta. Po jejím proudu se totiž vozilo oběma směry vše důležité pro život lidí, ale především připlouvala ta největší cennost zdejšího kraje, sudy portského vína, které končily svou pouť ve skladech obchodníků s vínem ve Vila Nova de Gaia.

„Portské“ je fortifikované neboli dolihované víno a vzniká tak, že se pálenka – vinné brandy (nejedná se o klasické brandy, nýbrž o čirý vinný destilát o obsahu alkoholu asi 77%) přidává do rozkvašeného moštu. Alkohol zastaví kvašení a ve vínu zůstává zbytkový cukr a jemná ovocná chuť. Množství brandy a fáze kvašení ovlivňují výsledný charakter vína. Pro výrobu portských vín se používají domácí odrůdy vinné révy, povoleno je jich 48, ale nejčastěji se jedná o šest odrůd, Touriga Nacional, Tinta Cao, Tinta Roriz, Tinta Barroca, Tinta amarela a Touriga Franca. My jsme během našeho pobytu v Portu ochutnávali portské především červené (Ruby Port a Tawny Port), které má většinou temně rudou barvu a krásnou ovocnou chuť. To se nám zamlouvalo nejvíce. Bílé portské (White Port) nás moc neoslovilo.

Pomalou chůzí se dostáváme na okraj města. Navštěvujeme zde také městské tržiště, kde však již trhovci pomalu končí s prodejem. Počasí je sice proměnlivé, ale zima není. Času máme také dost a tak pokračujeme pěšky po silnici nad řekou a pozorujeme kopcovitou krajinu, která je rozervána údolím řeky Douro. Při pohledu zpět vidíme nepříliš hezkou dominantu města, kterou je vysoký dálniční most. Zajímavější pohledy skýtají oba dva břehy řeky. Jsou zde četné vesničky, velké vily střídají malé domky, mezi kterými se klikatí úzké dlážděné uličky. Na druhé straně vodního toku se na terasovitém svahu vyjímá zajímavá reklama portského vinařství Sandeman.

Údolí okolo řeky a jeho blízké okolí je poseto malými terasami s vinicemi, které vedle různých druhů vín produkují věhlasné portské. V průvodcích se člověk dočte, že portugalská vína jsou proslavená na celém světě, což je důsledek příhodného klimatu, úrodné půdy a kumštu místních vinařů. Ale jelikož se vždy nedá spoléhat na to, co se kde píše, tak je vhodné to prověřit. Vydáváme se proto krajem tohoto vína, navštěvujeme malé vesnické bary a ochutnáváme lahodnou chuť místního vína. V jednom případě nám nalévají z demižonu do krásných malovaných kalíšků. Většinou se jedná o domácí suchá vína, která mají temně rudou barvu a vůni ovoce.

Takovéto putování skýtá totiž možnost, jak lze nejlépe poznat zdejší báječný kraj, pohodové obyvatele i zajímavý způsob, kterým tu žijí. Občas zmokneme, aby nás po chvíli usušilo sluníčko. Je zde krásně. I přesto si po čase říkáme, že čeho je moc, toho je příliš. Nemyslím tím vypité víno, ale ušlapané kilometry. Proto v 16 hodin 50 minut odjíždíme stopem směrem na Amarante. Při této cestě se najednou ocitáme v jiném světě. Silnice opouští řeku i vinice a my projíždíme pustou skalnatou krajinou v pohoří Serra do Marão. Volba to byla více než dobrá, jelikož během jízdy se spustil silný liják a krupobití. Řidič nám zastavuje ve městě Penafiel, které se nachází 35 kilometrů východně od Porta. Počasí se mezitím umoudřilo a my vystupujeme nedaleko od kostela Igreja do Sameiro a pokračujeme přes krásně upravený park Parque do Santuário de Ns. da Piedade e Santos Passos. Ve městě je několik starobylých uliček s žulovými domy a renesanční chrám Igreja da Misericórdia. Jinak toho tady moc ke zhlédnutí není. V 18 hodin 45 minut odjíždíme autobusem do Porta a po hodině a čtvrt vystupujeme v centru města.