Poslední návštěva Anglie před brexitem. Část čtvrtá – Tyneham, Worbarrow, Lulworth, Mosela a Mosbach.

Další naše kroky směřují na hrad Corfe. Bohužel je neděle a navíc prázdniny. Bezútěšně narvaná parkoviště, tak jsme ho zahlédli jen za jízdy z okna. Ani zastavit na vteřinu se nedá. Vesnicí se proplétají tam i zpět nekonečné řady aut, hledající volné místo.

Vzdáváme to a pokračujeme kousek dál na západ. Úzká silnička se proplétá mírnými pahorky okolo vojenského prostoru. Cestou jsou dvě místa dalekého výhledu s parkováním a posezením. Na tom druhém zastavujeme a kocháme se. Stojí tu jen dvě auta a obě rodinky používají posezení k likvidaci dovezených zásob při současné relaxaci.

I my tak činíme. Neprší, modrá obloha se na nás usmívá. Duje slabý větřík. Je tu i výhled na moře, což jako suchozemci plně využíváme. A to nezvyklé ticho. Nikdo tady neřve, ani nepouští rádio. Žádné auto, nebo motorová pila, či sekačka. Paráda.

Ani se nám nechce vstávat. Tak se do té vzpomínky vžívám, že ani mně se nechce psát. No jo. Je po obědě, takže útlum. Musím si dát nějaký životabudič.

Nejde to. Na noze mi leží miláček pejsek. Tak jedeme dál.

Rozloučíme se s ovečkami vedle, pasoucími se na úplně suché žluté trávě, ač vojenské. Sjíždíme dolů z Tyneham View ještě užší silničkou, než úzkou. Na štěstí provoz tu silný není, a obě proti sobě občas jedoucí strany se bojí o svůj lak. Silnička končí parkovištěm s piknikovou loukou. Zapíchnutá cedule oznamuje, že parkovné je dobrovolné, možno zde nechat 2 libry pro jakýsi dobročinný účel.

Sestupujeme do bývalé, zaniklé osady Tyneham. Pro mě nic nového. Takových zaniklých jsem prošel od Novohradských hor až na konec Českého Lesa tucty. Tady jsou domy a jejich zbytky v maličko lepším stavu, ale na bydlení by to nebylo. V nejlepším stavu je opravený kostelík ze 13.stol.. Vypadá, že by mohl být někdy i funkční.

Ostatní torza mají dnes od rána modré stropy. Takového počasí si tu váží. I tady jsou výletníci. Přesto zde vládne jakýsi klid a pohoda. Čekám, až si přátelé vše prohlédnou a zatím se probírám infomateriály.

Vesnice zanikla, nikoli kvůli pohraničníkům, ale byla evakuována v 1943 kvůli II.světové válce z obranných důvodů. Zůstal tu po nich vzkaz: „Zacházejte s církví a domy opatrně, vzdali jsme se svých domovů, kde mnozí z nás žili po generace, abychom pomohli vyhrát válku.“ Evakuováno bylo 102 domů.

Obyvatelé už se nevrátili a oblast zůstala v majetku ministerstva obrany. Proto je k zálivu Worbarrow (UNESCO) omezený přístup. Smí se chodit jen po značených cestách. A to ještě asi jen o prázdninách a víkendech. Ale to před cestou raději ověřte, aby vás omylem nezastřelil nějaký tank.

Omezený pohyb nevadí, protože jedna cesta k plážím u Worbarrow Bay stačí. A další cesty vedou podél pobřeží s nádhernými výhledy. Ale ani z nich nezahlédnete uniformu, či kousek techniky. Kvůli přístupu tu aspoň není nával.

Je tu pěkně. Trochu jiná krajina, než u nás. O kus dál je na příklad v moři u břehu pěkně rozkročená skalní brána Door Durdle.

V nezvyklém horku šplháme na Tyneham Cap. Je jen necelých 170 m vysoký, ale zato strmý. Někdo tu musel použít dokonce „přední náhon“. A pak dolů se zablokovanýma nohama.

Docela jsme se zahřáli. Dole se v zálivu pár osob ve vodě pohybuje, ale moc teplá asi nebude. Nahoře je aspoň vynikající rozhled.

Jen 7km odsud je další pěkný hrad Lulworth. Zastavujeme na parkovišti s automatem na úhradu 3 Ł. Je mimo činnost. Kráčíme nejdříve k jakémusi zámečku. Je to infocentrum. Se sociálním zařízením. Průchodem pokračujeme ke hradu.

Stojí po anglicku uprostřed velké pěstěné louky. Jenže zavřený. Něco v něm opravují. Otevřeným zadním východem je uvnitř vidět rozdělané řemeslnické práce. To nám však nebrání v prohlídce nejbližšího okolí.

Na boku musíme mini okrasným parčíkem, kterým se prochází za hrad. Na konci této části velkého trávníku je oplocení s uvedením, že za ním je soukromá zahrada.

Trávník se zvolna svažuje k moři, i když to je vzdáleno ještě něco přes 2 km. Hodně daleko v moři něco je. Nehýbe se to a zdá se, že to má nějaké stožáry. Je to příliš daleko, aby to šlo prostým okem identifikovat. Beru tedy fotoaparát a na téměř plný zoom z ruky pokusně exponuji.

No vida. Tak Parkinson za dveřmi ještě asi není. Na fotce se dá rozeznat, že se jedná o těžní věž. Velkou radost mně to však nečiní. Tak Parkinson sice na pořadu není, zato Alzheimer se ozývá určitěji. Obracím se zpět.

 Jsou tu nádherné exempláře starých stromů. Nechápu, jak se na obrovském jehličnanu může ulomit mohutná větev o průměru téměř metr. Stejně netuším, co je to za strom. Určitě ne smrk, modřín, jedle, tis, borovice. Jalovec neroste tak do výšky. Sekvoj má jinou kůru. Nevím, jak velký může vyrůst cedr.

Vzadu za soukromou zahradou by měla být ještě nějaká kaple. Zpátky volím zkratku okolo starého kostela St. Anrew´s.

Následující den vyjíždíme na cestu domů. Do Folkestone dojíždíme se slušným předstihem. To nám však nebrání v prohlídce nejbližšího okolí. Máme čas si prohlédnout Bílého koně, vyrytého do křídového podloží protějšího svahu. Oproti ostatním bílým koňům je jen hříbě-mladík. Zatím nedospělý, ale vidět je slušně. Některé už zmizely stářím na neúdržbu.

Skutečným kmetem je 110m velký kus z Uffingtonu, vytesaný před 3000 lety. Abyste ho spatřili, museli byste použít balon, nebo letadlo.

Něco jiného je Long Man of Wilmington – Dlouhý bílý muž ze 7. stol. K této hilfiguře jsem se před léty pracně dostával odspodu přes soukromé pozemky. Zmínil jsem o něm v některém ze svých cestopisů. Nakonec jsem se dostal až přímo k němu. Z dálky totiž není z některých míst vidět a nelze stále přelézat ploty soukromých pozemků. Možná se k němu dá jít shora, já jsem šel zdola od silnice, kde jsem nechal auto.

Ve Folkenstone nás nakonec berou do dřívějšího vlaku, tak jsme získali trochu časový náskok. Ale stejně jsme museli někde ještě přespat, abychom nejeli zbytečně v noci.

Dopoledne zastavujeme na svačinku na dálničním odpočívadle nad řekou Moselou v Německu. Mimo restaurace se soc. zařízením a posezení je kousek vedle nádherné vyhlídkové místo na údolí Mosely. Přímo od mostu také. S kulisou vinic nalevo i napravo. Člověk žasne, jak v tak prudké stráni se dá starat o vinici. I teď dostávám chuť na moselské. Je stejně vyhlášené jako rýnské.

Jenže při této cestě nebude čas ani příležitost. Mosbachů je v Německu několik. Přímo na naší cestě neleží žádný z nich a také nejsou všechna hezká města. Tenhle nám sice naší cestu prodlouží o necelých 70km, ale co to je proti celé trase 1500km? Za cenu, že si prohlédneme další nádherné německé město z mé dvacítky vyhlášených nejkrásnějších? Mosbach je asi 17tý nebo 18tý navštívený. Všechna ostatní už jsme navštívili. Zbývá jen pár ještě vzdálenějších od trasy.

Mosbach není zrovna nejmenší. Je to okresní město v Bádensku-Würtenbersku. Nás ovšem zajímá jen ta malá historická část. Ne bytové domy a fabriky. Množství krásných udržovaných roubených domů, stará radnice, celá Hauptstrasse, pivovar a další. Místo slov doporučuji nahlédnout do fotogalerie.

Ráno následovala už jen do určité míry nudná cesta domů. V rekapitulaci dálnic samozřejmě dopadla nejhůře naše D1, přestože se ve všech projížděných státech podobně opravují.