Povedená dovolená po Jizerských horách - 5.

Všechno krásné má jednou svůj konec a tak i naše báječná dovolená v příjemném prostředí TrochuPenzionu U Hlavičků v Janově nad Nisou, se bohužel nachýlila k svému závěru. Čekal nás poslední výlet po Jizerských horách. Zdaleka jsme nestačili navštívit všechna místa, která jsem si vytipoval. Jizerky, ač rozlohou ne příliš velké, skýtají tolik možností poznávání zajímavých míst, že se to nedá stihnout je poznat ani za měsíc. Ale už jsme věděli, že Jizerky nám natolik učarovali, že se sem určitě vrátíme.

Plán dnešní trasy byl v podstatě jednoduchý. Místni Dopravou do Bedřichova,pak zdolat stoupání na Královku, dále až Bedřichovské přehradě, odtud zpět, kde bychom se někde měli setkat s Martinou, moji dcerou a Mikulášovou matkou. Ale věděl jsem, že ne každý plán se podařilo realizovat do puntíku přesně.Možná právě proto byly ty naše výlety tak zajímavé, někdy až dobrodružné. Nikdy nikdo neměl tušení, kde se nakonec ocitneme a co nás čeká.

První část proběhla přesně podle plánu. Naší známou zkratkou za hřbitovem, podél kostela jsme došli k autobusové zastávce. Byli jsme obeznámení, že autobus jezdí každou půl hodinu, tak jsem neviděl žádný problém. Když přijel ani ne za pět minut, bral jsem to jako slibný začátek našeho výletu. Jana se sice o něčem dohadovala s řidičem, ale teprve když jsme všichni nastoupili a rozjeli se, tak mně oznámila, že na příští zastávce autobus končí. Rázem bylo po radosti. No co,- utěšovali jsme se, jízdenky nám platí hodinu, nejpozději za půl hodiny nám pojede další spoj. A tak jsme si po půl kilometrové jízdě opět vystoupili. Vrhl jsem se k jízdnímu řádu a na čele mně vyvstal studený pot. Zrovna jsme se trefili do jediné, více než hodinové pauzy. Tak jsme tedy oplakali poměrně drahé jízdné a přemýšleli o alternativním řešení.

Bylo to vcelku snadné, prostě dojdeme do Bedřichova po svých! Nakonec včerá jsme tam došli, trasu tedy známe, tak není co řešit. Tentokrát nám trvalo ještě déle, než jsme narazili na onu zeleně značenou trasu, kterou turisti naschvál označili žlutě. Bylo opravdu horko. Měl padnou teplotní rekord a i když tady sedmatřiceti stupňová vedra nehrozila, i v té třicítce se do příkrého svahu šplhalo velice namáhavě. Na všech se už projevovala únava po týdeních namáhavých výletech.

Tentokrát jsme se obloukem vyhnuli vyhlídce Na Trništi, protože jsme nechtěli riskovat další kaskadérský výstup našeho nejmenšího člena. Došli jsme k opuštěnému objektu Hašlerový chaty, a já si vzpoměl, že někde poblíž by měla být Křížová cesta, která mne zajímala. Ještě jsem se poradil s mapou, u rozcestníku odbočil na modrou, která byla zároveň spojená také se zeleně značenou turistickou cestou. Ke Křížové cestě to bylo sotva třista metrů a i když jsme na ní došli prakticky od konce, byla velice zajmavá.

Vznikla v druhé polovině 19.století zásluhou Josefa Klamta, kterému voda z místního pramene údajně vyléčila zrak. Nechal nejprve vybudovat studánku, později při staré cestě do Liberce i Křížovou cestu s dvanácti zastaveními s biblickými výjevy, výklenkem pro sochu Panny Marie a modlitební prostor. Časem se křížová cesta stala vyhledávaným poutním místem, v blízkosti byla vystavěná dřevěná chata pro návštěvníky, která byla v roce 1985 stržená a nahradil jí dnešní hotel. Místo je to velice zajímavé, báječně jsme si tu odpočali, voda ze studánky nás příjemně osvěžila a dokonce Mikyho i zaujal stručný výklad o ukřižování Ježiše.

Dále jsme pokračovali po modré po silničce nad Bedřichovem, obdivovali jsme udržované chaloupky i mnohé penziony, které jsme mijeli cestou. Opět bylo horko, opustili jsme stín lesa,silnice byla rozpálená, nakonec jsme si chvilku odpočali ve stínu lip u křížku u silnice, dojedli poslední zásoby a pokračovali dále. Bedřichov je poměrně roztahaná obec, trvalo notnou dobu, než konečně sešli z úpatí do údolí Nisy, jen proto, abychom za nedlouho začali opět šplhat příkrou, těžkou schůdnou stezkou vzhůru do protějšího svahu. Byla to nekonečná cesta, všem nám docházeli síly a nálada. Pak už se na mě i Miky vyčítavě obrátil s oznámením,- dědo, ty nás chceš zničit! -. Naštěstí jsme přeci jen vyšplhali na vrchol ke Královce. Tady sice Miky trochu zlobil, ale zdařilo se nám ho pokrotit a hledali odbočku k Bedřichovské přehradě. Sice jsme jí našli, ale zjistili jsme, že je to poměrně daleko, což by vážně ohrozilo náš časový plán, navíc vzápětí volala Martina, že je v Hraběticích u Kapličky a neví kudy dál. Pokusil jsem se jí navigovat a zároveň jsem usoudil, že nejlepší bude, když se sejdeme u blízké Prezidentské chaty.

A tak nastala poslední etapa našeho putování, Miky zarputile trucoval, ani vidina brzkého setkání s maminkou mu nezlepšila náladu a i my jsme putovali více méně mechanicky.Na poslední chvíli jsem zaregistroval plazící se zmiji, na kterou jsme málem šlápli. Setkání s nebezpečným plazem nám vlilo do žil trochu adrenalínu a tak jsme ožili, i Mikeš s náma počal komunikovat. Za chvíli jsme došli k chatě, trochu se občerstvili a nakonec nás tam konečně našla i Martina. Stručně jsme jí seznámili se všemi našemi zážitky a prožitky, nakonec jsme sjeli zpátky do Bedřichova.

Trochu jsme se prošli obcí, navštívili zdejší přírodní koupaliště, ale pro pokročilý stav jsme odmítli pomyšlení na osvěžení v bazénu, tak si jen Miky spokojeně brouzdal po okraji, výskal nadšením, jak krásně mu to klouže, nakonec se mu přeci jen zdařilo vymáchat se v šatech. Koupili jsme mu za to zmrzlinu v blízkém kiosku, chvíli jsme si odpočinuli v příjemném zákoutí u průzračného potůčku, nedaleko pomníku na výpravu naších horolezců, kteří zahynuli při zemětřesení v Peru.

A nakonec jsme se vrátili zpátky do penzionu, akorád k večeři. Ještě jsme museli připravit provizorní přespání v našem stísněném pokojíku. Nakonec si Kuba musel ustlat na zemi, ale jedna noc se tak dala vydržet. Ještě dlouho do noci jsme si na terase zdělovali zážitky z naší báječné dovolené a zpřádali plány na návrat do tohoto krásného kouta naši vlasti.