Povedená dovolená v Jizerských horách - 2.

Probudil jsem se jako obvykle do nového dne a první co jsem vnímal byl šum a bublání potoka pod okny. Velice příjemný zvuk. Žádný hukot aut, žádné hulákání opilců navracejících se z flámu. Kde to jsem... Pomalu jsem si uvědomoval realitu. Než jsem se vrátil z koupelny, byla vzhůru i Jana. Hošani pořád spokojeně pochrupávali, Miky měl nohy skoro na Kubově hlavě. Za patnáct minut jsme již byli venku před Penzionem.KdyžIA

Vzduch byl nezvykle silný a neuvěřitelně čistý, až se mně z toho elixíru zatočila hlava. Jana eliminovala přebytek kyslíku po svém, zapálila si svou tradiční ranní cigaretku. Všude bylo ticho a klid, Janov ještě spal. Tiše, jako bychom nechtěli ten neskutečný klid porušit, jsme kráčeli po úzké silničce. Naskytl se nám pohled na Janov, na domky roztroušené po zalesněných stráních, pospojované šedými stužkami silnic, pokroucených v neuvěřitelných serpentinách. Vrátili jsme se a vzbudili ty dva mladé spáče. Netvářili se zrovna příliš nadšeně.

O půl hodiny déle jsme již byli u snídaně. Bylo opravdu z čeho vybírat, Miky se sice v jídle neuvěřitelně patlal, za to jeho strýček si snad naložil od všeho co bylo k máni. Mimoděk jsem se pousmál při pomyšlení, jak takhle nacpaný poleze po horách. Rozdělili jsme každému část zásob, hlavně pití, protože vše nasvědčovalo, že nás zase čeká velice horký den. Naposledy jsem překontroloval svou novou mapu Jizerských hor. Včerá večer jsem prokonzultoval s panem Hlavičkou možné trasy výletů, majitel penzionu byl v tomto směru velice ochotný a hlavně bylo jasné, že Jizerky opravdu zná na každém kroku. Takže trasa dnešního výletu byla jasná: Po modré na Hrabětickou silnici, dále kousek po zelené ke Kapličce, po neznačené cestě k Josefodolské přehradě, obejdeme přehradu po levém břehu k Prezidentské chatě, kde byla plánovaná zastávka na občerstvení a odtud na rozhlednu Královku a zpět po žluté do Janova.

A tak jsme vyrazili na náš první výlet po Jizerských horách. Chvíli trvalo, než jsme nalezli modrou značku, dál už značky sledoval Mikuláš, který ještě stačil vylézt na kde jakou skalku a pilně se šiškovat s Kubou. Čas od času jsem za cíl posloužil i já, Miky se smíchem svaloval vinu na veverky, ale tady v Jizerkách byly pořádný šišky a dostat takovou za ucho nebyla žádná slast, takže jsem měl občas chuť vyprášit veverkám kaťata. Cesta nám příjemně utíkala, několikrát jsme přešli silnici, u posledních janovských domků Mikeš ulovil dvojici koťat a vážně mě přemlouval, že by si jedno vzal domů. Pochyboval jsem, že by z toho jeho maminka byla nadšená.

Stále jsme stoupali vzhůru, ale zatím jsme kupodivu necítili ani zvláštní únavu. Jako bychom byli nadopováni neznámou látkou. Když už jsem začinal mít obavy, zda jdeme správně, došli jsme konečně k plánované silničce. I odtud se naskytl zajímavý a poutavý výhled na hřebeny hor. Kráčeli jsme kus po silnici, prošli jsme okolo prvních kouzelných dřevěnek Hrabětic až k našemu orientačnímu bodu, ke Kapličce. Trochu jsem byl zklamán zjištěním, že Kapličku využili k ryze komerčním účelům a udělali z ní stánek s občerstvením. Ale uviděli jsme informační tabuli zvoucí nás k návštěvě Minizoo a tak jsme neodolali a sešli do blízkých Hrabětic.

Minizoo jsme objevili snadno, jedna čilá zaměstnankyně nás hned zkasírovala,- 50 Kč za osobu, ale jako bonus, jedna osoba může zadáro. A tak šli páni kluci a já jako jejich doprovod. Minizoo bylo více než mini, zvěře tu bylo pomálu: v ohradě jeden líný velbloud, puma byla zalézla někde hluboko ve svém brlohu, v další klícce se mačkal malý klokan a velký králik. Pod nohama se nám pletly slípky a krůty, kličkovali jsme se střídavými úspěchy mezi jejimi extrementy. Pod keřem objevil Mikeš vypaseného čuníka a v ohradě svini s osmi roztomilými selátky. Když jsme se nabažili zvířat, pokračovali jsme v cestě.

Kus jsme se museli vrátit, než jsme našli tu správnou cestu. Byla to pohodlná asfaltka, takže jsem se obával, že co chvíli příjde Miky s tím, že ho bolí nožičky, protože jestli něco nesnášel, tak schůdné cesty. Naštěstí při okrajích bylo dost lákavých balvanů a když ne, tak si alespoň našel blátivé Koryto příkopu, takže nám cesta příjemně ubíhala a za nedlouho jsem spatřil mezi stromy modře probleskávat hladinu přehrady. Došli jsme k hrázi a naskytl se nám nádherný pohled na rozlehlou vodní hladinu.

Josefodolská přehradní nádrž vznikla přehrazením řeky Kamenice v letech 1976 - 82. Zabírá plochu téměř 140ha s průměrnou hloubkou 10 metrů. Slouží hlavně jako zásobárna vody pro města Liberec a Jablonec a okolí. Štolou, dlouhou 2,5km je voda z přehrady odváděná do úpravny v Bedřichově. Na hrázi jsme si chvíli odpočali, občerstvili se a šli dál. Cesta okolo přehrady byla neskutečně dlouhá. I když od vody vál příjemně ochlaďující vánek, vedro bylo přesto únavné. Když už nám opravdu všem ubývalo sil, došli jsme konečně k Prezidentské chatě.

I když na chatě probíhaly stavební práce, vypadala sympaticky a tak jsme se zde chvíli zdrželi. Mikulášovi se líbily prolízačky, Kubovi pro změnu smažák, mě potěšilo orosené pivo a Janě přišlo k duhu kafe. Občerstveni a odpočati jsme již hravě došli k nedaleké rozhledně Královce. Královka se vypíná nad známým střediskem zimních sportů Bedřichovem ve výšce 859m.nm. Samotná rozhledna je vysoká 24 metrů a na vyhlídkový Ochoz vede 102 schodů. Byla postavená v roce 1906 na místě zničená dřevěné rozhledny. Patří k nejznámějším rozhlednám Jizerských hor a skýtá celoročně návštěvníkům kouzelný výhled nejenom na velkou část Jizerských hor, ale i na blízké Krkonoše, Jablonec a Liberec.

Když jsme se dostatečně pokochali dalekým výhledem do čarokrásného kraje, sestoupili jsme dolů na pevnou zem, u rozcestníku našli žlutou, která nás měla dovést po úbočích zpět do Janova. Cesta byla příjemná, vedla stále z kopce, obdivovali jsme podhorské chaloupky a další zajímavé výhledy do KRAJINY, Mikuláš zářil spokojeností, když jsme došli k dalším skaliskám nezvyklých tvarů, na které se dalo krásně vylézt. Trochu jsme se tu museli zdržet, než nám náš malý horolezec dovolil zdolat poslední úsek naší trasy.

Do penzionu jsme došli akorád k večeři. Byla opět báječná a naše talíře byly za chvíli jak vymetené. Tentokrát naši chlapečkové usnuli brzo a bez protestu a my mohli ještě na chvilku na terasu na pivko a skleničku vína. A to bylo prakticky zdárné dovršení dnešního nezapomenutelného výletu.