Poznáváme Slovensko – 11. den: Hrhovský vodopád; Volovské vrchy – okruh cca 7 km: Spišská Nová Ves - Ferčekovská studnička - Schulerloch (rozhledna) – pramen Panny Marie - kaple Panny Marie Škapulářské – Karasova díra - Spišská Nová Ves

Tady se nádherně spí, je tu krásný klid. K ránu jsme slyšeli déšť, ale ráno je sucho, ale zataženo. V noci bylo proti včerejšku o trochu tepleji, teplota klesla ke 14 stupňům. Krávy se zase pasou kus od nás, tentokrát jsme je ráno neslyšeli ani jeden.

Po všech léčivých procedurách se mi noha lehce zlepšila. Kotník nebolí vůbec, koleno sice bolet nepřestalo, ale je to lepši. Téměř nekulhám, když jdu po rovině. Horší je to, když si sedám a zvedám se, takže bude asi problém s kopečky. Vezmu si hůlky a věřím, že to ještě rozchodím. Dnešek bude rovinatější, horší to bude zítra. Musím pokračovat s načatou léčbou.

Včera jsme dosáhli našeho nejvýchodnějšího bodu, dnes nás čeká zhruba 90 km dlouhý přejezd - nejdřív kousek zpátky a pak kus na sever. Jenže jsme sklerotici. Chtěli jsme se zastavit v Hrhově, kde téměř uprostřed obce je 15 m vysoký Hrhovský vodopád - prý největší a nejvydatnější vodopád Slovenského krasu. Přitom se jedná o vodopád, jehož voda vyvěrá nedaleko z krasového podzemí. V minulosti poháněla vodou 4 mlýnů. Dnes zásobuje obec pitnou vodou. Takže si o tom můžeme jen přečíst a podívat se na moc hezké obrázky.

Cestou se zastavujeme v pivovaře v Rožňavě. Včera jsme ve středu koupené pivo ochutnali, bylo dobré, tak si ho znovu koupíme, ať nemusíme nic cestou shánět a ať máme večer co pít. Obchod mají v patře, takže zjišťuji, že do schodů a ze schodů se mi zrovna moc dobře nejde.

Pak už jedeme na sever směr Spišská Nová Ves. Přejíždíme Volovské vrchy, které leží ve východní části Slovenského rudohoří. Takže jedeme přes mnoho serpentin a dvě sedla (Súľová - 910 m a Grajnár - 1023 m). Když jsme ráno vyjížděli, bylo 21 stupňů, tady teplota kolísá mezi 17 a 19 stupni.

Nikde cestou nezastavujeme. Až na jižním okraji Spišské Nové Vsi – v poslední pravotočivé serpentině (u autobusové zastávky Hnilčík - Gretľa) odbočujeme vlevo na modrou turistickou značku. Kousek se po ní nechá popojet. Dál už se nesmí. Tady si uděláme oběd.

Začínám však tím, že si dávám slivovici. Od rána mne pobolívá hlava, ani ranní káva nepomohla. Určitě bude zase nějaká změna počasí. Zatím je to zrádné. Jak vyleze sluníčko, je horko, jak zaleze, je zima. Takže si střídavě oblékám košili a zase ji svlékám.

Nedaleko odtud chceme jít na výlet. Shodli jsme se na tom, že tady by se nechalo i přespat. Uvidíme, zda nenajdeme něco ještě lepšího.

Po obědě odjíždíme ještě kousek na sever k rozcestníku Ferčekovce - střed, kde necháváme auto. Dál jdeme pěšky. Je to zatažené, raději se vracím pro deštník.

Dnes nás čeká procházka v severovýchodním okraji Volovských vrchů. Parkoviště opouštíme po žlutě značeném místním okruhu. Mírně stoupáme až na rozcestí Pieskovec. Ale dnešek je fakt nějaký divný. Po slivovici mne přestala bolet hlava, ale nepomohla mi k tomu, aby se mi lépe dýchalo. Kvůli částečně chromému kolenu mám s sebou hůlky, ale ani ty mi k lepšímu dechu nepomáhají. Dost dlouho mi to trvá, než jsem se rozešla. Omezuje mne to daleko víc než to koleno. To mne po rovině a do mírného kopce téměř nebolí, do většího si pomáhám hůlkami a je to taky fajn.

Kousek před rozcestím míjíme zastřešené odpočívadlo, jehož součástí je Ferčekovská studnička. Vypadá to, že by měla z ní voda vytékat, ale dnes je tam stojatá voda plná kamení.

Na rozcestí Pieskovec odbočujeme vpravo – jednak po zelené turistické značce, ale také po žlutě a červeně značeném místním okruhu. Toho červeného se budeme držet nejdéle. Musím pochválit ty, co se o značení zdejších okruhů starají. Je to výborně značené.

Pokračujeme stále do poměrně mírného kopce přes rozcestí Rittenberg – vlek, Rittenberg, až jsme došli k velké kovové 25 m vysoké pětipatrové rozhledně Schulerloch. Byla zpřístupněna dne 28. června 2022. Je ji vidět už z dálky, protože je natřena červenobíle – prý kvůli leteckému provozu. Po zdolání 110 schodů je z ní překrásný, téměř kruhový rozhled na města Spišská Nová Ves a Levoča, Spišský hrad, Vysoké Tatry, Levočské a Volovské vrchy, Spišsko-gemerský kras a Čiernou horu. Je volně přístupná. Ota jde samozřejmě nahoru. Na cestu dostal můj foťák. Kdyby byla nižší, tak bych taky vyrazila, ale koleno nechci dnes zbytečně zatěžovat. Schody jsou lomené, prý pohodlné, nahoře jsou i panoramatické obrázky. I když je výhled prý docela pěkný, tak ty Vysoké Tatry dnes vidět nejsou.
Dnes to fouká celou cestu, samozřejmě o to víc to fouká nahoře.

Od rozhledny pokračujeme dál, zatím stále po červeném místním okruhu. Přicházíme na bezejmenné rozcestí neznačených cest. Vlevo vidíme kříž, je oplocený a před ním je klekátko. Na cestě, která odbočuje vpravo je pramen Panny Marie. Z dřevěného bednění je vyvedena trubka, odkud slabě vytéká pramen. Zda je pitný, to se nikde neuvádí. Raději jsme ho nepili. O kousek dál je kamenem obložená hezká výklenková kaplička, před ní je opět klekátko a hned vedle lavička. Inu jsme na Slovensku, kde pobožných lidí je výrazně víc než u nás.

Kousek se vracíme a odbočujeme vpravo do mírného kopečka k dřevěné kapli Panny Márie Škapuliarskej. Jen je mi líto, že nikde se nedočítám nic o její historii. Je na okraji lesa. V okolí je i pěkné posezení, takže je možno se posadit a podívat se po krajině.

Jdeme po okraji lesa. Značené je to pěkně, stejně jsme zvládli zabloudit. Na neznačeném rozcestí máme odbočit po žlutě značeném okruhu – to jsme ještě zvládli. Na dalším neznačeném okruhu u prvních domků máme odbočit vpravo po modré. Ota jde přede mnou, zatáčí vlevo. Rozcestí není pojmenované, ale je tu rozcestník. Já čtu Ferčekovce, rozhledna a divím se, kam jde. Ota mi něco vysvětluje. Místo, abych to zkontrolovala na mapě nebo si přečetla další ukazatele, jdu bezmyšlenkovitě za ním. Až po chvíli jsem zjistila, že skutečně jdeme špatným směrem a že dojdeme zpátky ke kapličce.

Ota hned volí jinou cestu, víc vpravo, ale ani to není ten směr, kterým jsem chtěla jít. Chci se vrátit, Ota ne. Každý trváme na svém, rozdělujeme se. Já se vracím a pokračuji po modré. Cestou se mi otevírají nádherné pohledy do dvou moc hezkých údolí.
Jenže mám další problém. Modrá vede přes pastviny. Na jejím okraji šipka směřuje na pastvinu, další směrovka je na pastvině, pak vidím cestu do prudkého kopce, kam chci jít. Obejít pastvinu nelze – to bych musela, až kdo ví kam. Vracet se samozřejmě nechci. Na pastvině žádné zvíře nevidím. Po chvíli váhání podlézám ohradník (otevírací není) a svižným krokem jdu ke kopci. Daleko to není, snad jen 100 – 150 m, ale nejsem hrdina. Samozřejmě se bojím a neustále se rozhlížím. Až v polovině toho prudkého kopce se uklidňuji. Tady je zjevně vidět, že sem krávy nechodí. Jen krátce se vydechuji, samozřejmě se stále rozhlížím. S vypětím sil šplhám do strmého kopce, kde je Krasová diera - skála s jeskyní. Ten závěr jsem už lezla po čtyřech. Ale tady mne čeká něco neskutečného, uprostřed zeleně je maskovaná skála s jeskyní.

Když se kochám jeskyní i pohledy na vzdálená panoramata, volá Ota, kde jsem a sděluje mi, že je na rozcestí Střelnice a jaké má možnosti. Ani už si nepamatuji, zda náhodou nechtěl poradit, kudy má jít, protože mapu neměl.

Já od jeskyně lezu ještě kus vzhůru na rozcestí Nad Karasovou dierou. Podlézám další ohradník a konečně jsem mimo pastvinu. Ještě jdu vlevo do kopce a doufám, že už budu brzy na vrcholu a začnu konečně klesat. Ota znova volá, že se vydal delší trasou po žlutém místním okruhu a že je to strašně do kopce. Kopcům jsme tedy neunikli ani jeden. Já ho ujišťuji, že snad budu brzy na nám známém rozcestí Pieskovec. Když vidím, kudy jde Ota, nespěchám. Jdu pomalu, kochám se.

K rozcestí se blížíme ve stejnou dobu z různých stran. Tam jsme si padli do náruče, že jsme to dokázali a ve zdraví se sešli. Občas jsme oba tvrdohlaví. Ale tentokrát měl Ota asi o mne strachu víc. Zda se neztratím. Jenže já měla na rozdíl od něj mapu. Bylo mi jasné, že i kdyby Ota si zašel velký kus, tak by se zvládl vrátit. Fyzičku má dobrou. Takže jsem se o něj nebála.

K autu už jdeme společně a vyprávíme si naše zážitky.

Já jsem šťastná, že koleno moc problém nedělá. Jen ten prudký kopec k jeskyni se mu moc nelíbil. Mám s sebou turistické hůlky, ale občas se o ně opírám jako o francouzské hole. Kolenu ulevuji a je to výrazně pohodlnější.

Když jsem zvládla s ostruhou projít Finskem a s únavovou zlomeninou Menorku, musím s naraženým kolenem projít Slovensko. Prostě to musím zvládnout.

Už je 5 hodin. Je nejvyšší čas se ubytovat. Cestou po obědě jsme se u zastávky autobusu Novoveská Huta - Medvedia Dolka všimli odbočky k přístřešku Medvedia dolka 2013. Jedeme se tam podívat. Je to tu pěkné. Nejsme pod stromy. Kdyby ráno pršelo, můžeme snídat pod přístřeškem. Je velký, tam by pršet nemělo. I výhled máme na kopečky.

Dokud je trochu teplo, jdu se umýt. Včera jsem to s chromým kolenem trochu ošidila. Pak až jdeme večeřet. Oba se těšíme na zítra. To chceme vyrazit do Slovenského ráje. Počasí má být docela slušné, pršet má jen ojediněle, tak snad to vyjde.

Jdeme spát opět v 10 hodin, dokonce je 18 stupňů. Já ruším peřinu, ale nechávám ji v pohotovostní poloze.

Poznáváme Slovensko – 11. den: Hrhovský vodopád; Volovské vrchy – okruh cca 7 km: Spišská Nová Ves - Ferčekovská studnička - Schulerloch (rozhledna) – pramen Panny Marie - kaple Panny Marie Škapulářské – Karasova díra - Spišská Nová Ves na mapě