Poznáváme Slovensko – 24. den: Malá Fatra – 6 km dlouhý okruh: Vrátná dolina – skalní stezky a vyhlídky NPR Tiesňavy – rozcestí Malé Nocľahy – Terchová

Od nedaleké silnice nás dělí hustá křoviska, takže mne auta nerušila. Slyšela jsem je až ráno, když jsme se vzbudili. Bylo skoro 9 hodin. V autě klesla teplota k 12 stupňům - po nočních deštích se vyjasnilo, vstáváme do slunečného rána. Včera nás na Šútovských vodopádech chytil pořádný liják, dnes chceme do skal, tak by se nám déšť nehodil.

Po vydatnější snídani přejíždíme autem jen kousek. Parkoviště Tiesnavy je ve Vrátné dolině pod nádhernými skalami. Tam někam nahoru se asi dostaneme. Tedy doufáme, že to zvládneme.

Národní přírodní rezervace Tiesňavy je oblast v Malé Fatře, která na východě končí Jánošíkovými Dierami. Tam jsme byli před 8 lety. To je nádherná soutěska plná vodopádů, lávek a cest jištěných řetězy. Rezervaci zhruba uprostřed přetíná Vrátná dolina se silnicí z Terchové. Vlevo od silnice je 2. část rezervace, která je naprosto odlišná od té východní. Tady to jsou zajímavé vápencové skalní útvary, z nichž nejznámější je kamenný Mnich, ale také útvary připomínající velblouda, pět formanů, krokodýla, Jánošíkovu kuželnu, Jánošíkovu postel a varhany. Mezi nimi, resp. přes skály vede řada různých cestiček, schodů apod. Cestou je i celá řada zajímavých vyhlídek. Tuto část si chceme projít dnes.

Podle ukazatele u začátku modré trasy bychom se na náš dnešní nejvyšší bod – na rozcestí Malé Nocľahy měli dostat za 1 hodinu a 15 minut. Podobně mi to ukazují i mapy,cz. No to jsme zvědavi, jak dlouho to bude trvat mně.

Nejdřív stoupáme po schodech, jejichž přední část je z nerezové oceli, jsou přibité ocelovými roxory. Těch schodů je tam strašné množství. Mezi nimi je občas cestička, občas kovové kramle zatlučené do skal, ale také nebezpečné úseky, jištěné železnými tyčemi, upevněnými ke skále, které prý letos byly doplněny ještě z druhé strany řetězy. Míjíme vyhlídky na nádherné vysoké skály nebo do Vrátné doliny. Je tady nádherně, i když je to poměrně náročné. Trochu se mi motá hlava, proto si raději občas sednu, abych se srovnala, také aby se mi přestala klepat kolena. To je u mne běžný jev při náročnějších výstupech, kdy cesta vede po úbočí. To vždy jdu a nesmím se podívat dolů. To bych asi nedala. Pokud se chci někam podívat, musím se zastavit, něčeho se chytit a pak až se mohu rozhlížet – i dolů. Přesto jsem z těch skal doslova nadšená. Nahoru musím jít opatrně a raději pomalu. Občas jsem zbrklá a pak to končí pádem. To si tady nemohu dovolit. Kdo ví, jestli by mne pak někdo ještě našel. Ota na mne vždy čeká a i on mne nabádá, abych šla opatrně.

Stoupání je nekonečné, ale jen díky tomu, že jsem si vzala turistické hůlky, tak to zvládám poměrně dobře. I když je pravda, že občas překáží. Musím je složit, když jdeme nebezpečné úseky, jištěné řetězy. Takže každou chvíli. Vždy si myslíme, že už jsme nahoře, že výš už to snad ani jít nejde, jenže obejdeme skalisko a zase vidíme cestu vzhůru.

Cesta se náhle mění - jdeme listnatým lesem. Zpočátku samozřejmě opět vzhůru, ale později se cesta mírně napřimuje a jdeme najednou po pohodlné lesní cestě do mírného kopečka. To snad už budeme brzy na vrcholu. Ale kdepak. Ještě nás čekají schody, dokonce i krátký kovový žebřík. To je změna. Ten tu snad ještě nebyl.

Po 2,5 hodině jsme konečně na rozcestí Malé Nocľahy (1000 m). Tak mi to trvalo přesně dvojnásobek jimi uváděného času. Ale musím říct, že jsem tak nadšená, že si snad únavu ani neuvědomuji.

Podle ukazatele je to po modré na rozcestí Podolina hodinu. Jenže my se od modré oddělíme již na rozcestí Dolina Obšívanka, což je o možná půl kilometru dřív, ale po rovině. My si uvědomujeme, že to, co jsme nastoupali, musíme zase sejít. A to za hodinu nebude. Chudáci kolena. Ta dostanou zase zabrat.

Zpočátku modrá kousek klesá, kousek stoupá a zase klesá. Podle mapy.cz má být klesání o trochu mírnější, nám se to však nezdá, spíš naopak. Možná je to tím, že výhledů tu není tolik a skály už nejsou tak zajímavé a klesání nemáme ani jeden rádi. Je tady i víc schodů. Já po nich jdu pozpátku, jinak by to moje kolena nevydržela. Je to pomalejší, ale pro mne bezbolestné, tedy aspoň ze začátku.
Zhruba v polovině potkáváme pár mladších sympatických lidí. Pán skoro místo pozdravu hned hlásí, ještě 1500 schodů a jste dole. Jenže si naběhl. Když se pak vážně zeptal, jak je to ještě daleko nahoru, dostal od Oty stejnou informaci. Potkali jsme se zrovna na jednom z horších úseků, který slézám pozadu a ještě dokonce po čtyřech. Paní říká, že je na tom podobně. Když to nejde po dvou, tak po čtyřech je to lepší. Pán je samá legrace. Když prý jde z hospody a nejde to po dvou, tak prý taky jde po čtyrech. Ještě jsme si chvilku povídali, zasmáli se, trochu si odpočinuli a pak už každý jdeme svým směrem. My máme tu výhodu, že se už vracíme.

Zase klesáme po schodech, pomocí kovových tyčí upevněných na skále zvládáme dvě skalní traverzy. Sestup se mi však nezdá tak nebezpečný. Cítím se tady jistější, ale kolena bolí čím dál víc. K závěru se zase objevují výhledy na skaliska. Na jedné věži pozorujeme horolezce.

Konečně jsme u potoka, který se o kus dál vlévá do Varínky. Pod sebou jsme ho dlouho slyšeli. Nyní jdeme podle něj, již tak prudce neklesáme. Po dvou hodinách jsme na rozcestí Dolina Obšívanka. Trvalo nám to opět dvojnásobek času. Tedy hlavně mně. Ota by tu byl dřív. Ale to je normální. Přece mne tam v těch skalách nenechá. Tak holt čeká. Teď pokračujeme po zelené. Jdeme přes louky téměř po rovině. Skaliska už vidíme jen z dálky. Před námi už vidíme Terchovou.

Přicházíme na rozcestí Oravcové. Tady jsme původně chtěli odbočit na novodobou křížovou cestu, jejíž zastavení jsou ze skla a kamene. Byla otevřena na podzim 2006. Shodli jsme se, že na žádný kopec už nejdeme. Že nějaký čas kopce nechceme ani vidět.

Na rozcestí je mohutný pramen – voda vytéká z trubky. Zda je to pitné, nevím, ale raději to nezkoušíme. Vždyť už za chvíli budeme u auta.

Už jsme na silnici, kocháme se nádhernými dřevěnými domky. Hlavní je, že jdeme po rovině. Přibližně kilometr od auta vidíme hospůdku Pod Tujou. To už je půl páté. Dala bych si i pořádné jídlo. Tady však nevaří, nic studeného jíst nechceme, ale pivo mají. Ota dává světlé, já řezané. Umí to tady také natočit tak, že půlka půllitru je světlá, druhá tmavá. Tak to mám ráda, to se mi líbí. Ne všude to však umí takhle pěkně natočit.
Trochu jsme si odpočinuli, trochu zahnali i hlad. Ota nezatuploval, takže čeká na mne, až to dopiji. Tak rychle jako on to neumím. Pak pomalu vyrážíme k autu. Celou cestu se však kocháme. Nejdřív pohledy na dřevěné domky, pak na divokou vodu Varínky. To už jdeme Vrátnou dolinou po hlavní silnici. Jinudy to nejde. Ale naštěstí teď k večeru tu provoz moc velký už není.

Původně jsme chtěli vařit na parkovišti, zaparkovali jsme v blízkosti přístřešku, jenže ten je obsazený. Ota nepatří mezi ty, kteří dají pivo, sednou za volant a jedou. Chvíli v autě sedíme, čekáme, zda se nezvednou a přístřešek nám neuvolní, ale nevypadá to na to. Je to asi hodinu, co vypil pivo. Asi by něco nadýchal, ale snad ne moc. Dělá výjimku. Na naše nocležiště u staré sjezdovky to jsou asi 2 km. Snad se nic nestane. Opatrně odjíždí a za chvíli stojíme tam, odkud jsme ráno vyjeli. Teď nám tam svítí sluníčko. A je tu klid.

Je skoro 6 hodin, ale jdeme se dřív podívat za silnici, kde je potok a lávka přes něj. Za chvíli už bude sluníčko za kopečky a zase se ochladí. Trochu se ukrýváme pod lávkou. Voda je jako led, ale dokázali jsme to a do vody si lehli a chvilku jsme vodu nechali přes nás téct, aby se pořádně spláchl dnešní pot.

Najednou slyšíme, že kdosi jde přes lávku. No to nám scházelo. Ale asi nás neviděli, určitě nás však slyšeli. Bylo to příjemné osvěžení. Naštěstí už nikde nikdo není, můžeme se jít utírat na sluníčko, to nás okamžitě zahřálo. U auta jsme si ještě dali borovičku a už jdu dělat večeři. Oběd nám nějak vypadl. Mysleli jsme, že přijdeme dřív, vzala jsem s sebou jen nějakou tyčinku.

V sedm - při posledních paprscích sluníčka večeříme, zapíjíme ji pivem - máme plechovku dohromady. Víc piva nemáme. Pak už spěcháme do kabiny. Sluníčko rychle zhaslo. Je skoro jasno, ale rychle se ochlazuje, v půl 9 je venku už jen 14 stupňů.

Jdeme spát opět v půl 10, venku už je příšerná zima. V autě je už jen 13 stupňů, a to tam je zpravidla o 2 stupně tepleji než venku. Ani jsme si nestačili domluvit program na zítra a brzy usínáme. Jen oběma je nám jasné, že na Rozsutec nepůjdeme.

Poznáváme Slovensko – 24. den: Malá Fatra – 6 km dlouhý okruh: Vrátná dolina – skalní stezky a vyhlídky NPR Tiesňavy – rozcestí Malé Nocľahy – Terchová na mapě