Poznáváme Švýcarsko - 3. den: Zürich, největší švýcarské město, trošku historie, procházka starým městem přes 4 největší kostely (Grossmünster, Fraumünster, St. Peter, Wasserkirche), procházka podle jezera, pivovar sBier

Po snídani by byli teoreticky 2 možnosti. Okamžitě odjet domů nebo se zajet ještě na celý den někam podívat. Před odjezdem musí mít řidiči 9 hodin, aby mohli pokračovat v dlouhé noční cestě.

Cestovka se rozhodla pro 2. variantu. Také proto, že domů to není zase tak daleko. A ať toho vidíme co nejvíc. Pojedeme do Zürichu. Vše, co potřebujeme na cestu, příp. co chceme dovézt domů, jsme koupili včera v Interlaken, kde byly obchody otevřeny do pozdních večerních hodin. V neděli ve Švýcarsku je většinou vše zavřeno, mohl by tam tedy být i relativní klid. Dnes je nejteplejší den. Již od rána je teplo, svítí sluníčko, pršet nemá. Uvidíme, zda jim to vyjde.

Zürich je největší švýcarské město a jedno z nejbohatších měst na světě. Je to celoevropsky významný dopravní uzel letecké, železniční i dálniční dopravy. Leží v severní části Švýcarska, v podhůří Alp, na břehu řeky Limmat, která vytéká z Curyšského jezera a do které se ve městě vlévá řeka Sihl. Jezero se rozkládá na jižním okraji města.

Na území města se žilo již v neolitu, vlastní město zde založili Římané r. 15 př. n. l.. Zürich se stal již v raném středověku městem.

Autobus nás vysadil u vlakového nádraží. První švýcarská železnice sem byla zavedena r. 1847 a spojovala město s městem Baden. Budova tohoto hlavního nádraží byla otevřena r. 1871. Samozřejmě byla postupem času rozšířena, ale jsou zde vidět i prvky staré budovy. Sem se jdeme společně podívat nejdřív, také proto, že je možno vlakem vyrazit na výlet za město na horu Uetliberg s rozhlednou. Odpoledne budeme mít volno a toto je jedna z možností, kam vyrazit.

Proti nádraží je monumentální budova Švýcarského národního muzea. Byla postavena r. 1898 v historizujícím stylu po vzoru francouzských renesančních zámků s desítkami věží a dvorů.

Procházíme okolo budovy zdejší observatoře, podcházíme okolo starobylých budov pod mostem Lindenhofstrasse do parku Lindenhof, odkud jsou výhledy na řeku Limmat a město na druhém břehu této řeky. Dominantou tam jsou 62 m vysoké věže románského kostela Grossmünster, který byl postaven ve 12. století na místě staršího kostela z dob Karlovců. Podle pověsti původní kostel založil král Karel Veliký na místě, kde jeho kůň dopadl na kolena nad hroby patronů města. Ve středověku se používal jako klášterní kostel. Archeologický výzkum potvrdil, že kostel stojí na místě římského pohřebiště. Tento kostel je jeden ze čtyř hlavních curyšských kostelů. Jeho věže však pochází až z let 1781 - 1787. Zajímavá jsou zejména skleněná okna, vitráže, románská krypta a hlavice v kostele a ambitu, bronzové dveře. Jsou možné prohlídky s průvodcem. Jihozápadní věž Karlsturm umožňuje po vystoupání 187 schodů výhled na střechy Curychu, jezero a také alpské vrcholy. Na západní straně této věže je socha Karla Velikého.

V tomto parku je samozřejmě opět kašna - tentokrát kašna Hedviky, která byla postavena r. 1912. Součástí kašny je socha ženy s helmou, která tam stojí na počest curyšských žen, které bránily město tím, že oklamaly vojsko německého vévody Alberta I. při obléhání města r. 1292. Tehdy je vedla právě Hedvika. Stejně jako v ostatních městech je i tady voda tekoucí z městských kašen pitná.

Procházíme městem okolo zajímavých měšťanských a cechovních domů, po luxusní třídě Bahnhofstrasse. Průhledem ulicí Schlüsselgasse vidíme věž kostela sv. Petra, dalšího ze čtyř hlavních curyšských kostelů. Byl postaven na místě bývalého římského hradu - na místě Jupiterova chrámu z 8. nebo 9. století. Kolem r. 1000 tu byl postaven raně románský kostel, r. 1230 pozdně románský kostel, jehož části se dochovaly. Před reformací byl tento kostel jediným farním kostelem ve městě, ostatní byly součástí klášterů.

Současná stavba byla pochází z r. 1706. Zvláštností je, že kostel vlastní farnost sv. Petra, věž je majetkem města Curych. První byla postavena na počátku 13. století. Z této doby je 1. patro s románskou žebrovou klenbou. Na současných 64 metrů byla zvýšena r. 1450. V letech 1340 - 1911 byla využívána jako požární hlídka. Na věž byly instalovány kostelní hodiny na konci 13. století. Tehdy ukazovaly pouze hodiny. Samozřejmě jejich vzhled se měnil. Dnes má ciferník průměr 8,64 m a je od r. 2023 největším kostelním ciferníkem v Evropě. Tato věž byla po staletí curyšským úředním místním časem a všechny veřejné městské hodiny se mu musely přizpůsobit. Však je také věž vidět z různých míst města. Zvony jsou z r. 1880.

Po Rathausbrücke přecházíme přes řeku Limmat. Na jeho východním konci je most spojen s budovou radnice. Ta první zde stála již r. 1252. R. 1397 byla na jejím místě na klenbě nad řekou Limmat postavena reprezentativnější radnice. Současná stavba radnice byla postavena v letech 1694 - 1698. Exteriér je jednoduchá třípatrová budova, o to je zajímavější interiér, ale i vnější fasáda.
Pokračujeme do ulice Spiegelgasse, abychom viděli dům, kde byl 5. února 1916 otevřen Cabaret Voltaire a založen dadaismus. Jen o pár čísel vedle je na domu pamětní deska, že v domě od 21. 2 1916 do 2. 4. 1917 bydlel Lenin.

Tomáš nás vodí uličkami cik cak okolo zajímavých budov. Uličky jsou úzké, moc se fotit ani nedá. Konečně se dostáváme k jezeru - k mostu Quaibrücke, který byl postaven přes řeku Limmat při odtoku z jezera současně s výstavbou nových curyšských nábřeží. Byl otevřen 1. ledna 1885. Je dlouhý 121,3 m.

Společně přecházíme a dostáváme se do přístavu, kde u sochy Aferodite budeme mít k večeru sraz, abychom se projeli po jezeře. Ještě společně pokračujeme po levém břehu zpátky do Starého města. Jdeme pravděpodobně okolo bývalé plovárny, kde je Barfussbar - v překladu Bar naboso.

Na protějším břehu vidíme kostel Wasserkirche. Je postaven na malém ostrově v řece Limmat. První stavba tady byla postavena v 10. století a sloužila pro kultovní setkání. Kámen, který potvrzuje tuto domněnku, se nyní nachází v kryptě kostela. Kompletní přestavba byla dokončena r. 1486. R. 1634 zde byla první veřejná knihovna, která se stala sídlem vzdělanosti a která výrazně přispěla k založení univerzity v 19. století. Od r. 1940 je budova opět využívána pro bohoslužby.
S ním sousedí budova Helmhaus. Z r. 1253 je zmínka o původní jednoduché dřevěné stavbě, která sloužila pro trestní soud. R. 1563 byla dřevěná konstrukce rozšířena a r. 1791 nahrazena kamennou halou. Dnes je v domě muzeum.

Tomáš nás vede ke kostelu Fraumünster. Je to další ze čtyř hlavních kostelů ve městě. Byl postaven na základech bývalého ženského šlechtického kláštera z r. 853. R. 1045 udělil král Jindřich III. klášteru právo pořádat trhy, vybírat mýtné a razit mince, tím z abatyše udělal vládkyni města. V rámci reformace byla opatství zrušeno r. 1524. Klášterní budovy byly zničeny r. 1898 z důvodu další městské výstavby. Náměstí Münsterhof je historicky hlavní náměstí města, tady vždy bylo středověké tržiště.

Zde je Muzeum Fraumünster's Crypt. Krypta pod chórem byla při poslední renovaci r. 1900 zapečetěna, až 19. 6. 2016 byla zpřístupněna veřejnosti. Základy krypty jsou z 9. století, kdy bylo opatství založeno. Zde je i expozice o dějinách reformace v Curychu, o architektuře a místní historii. Tam je možno i vidět, jak byl kostel během let přestavěn,

Společně ještě přecházíme přes Münsterbrücke a jdeme k románskému kostelu Grossmünster, dalšímu ze čtyř hlavních kostelů města a který jsme ráno viděli z vyhlídky v parku Lindenhof. Na malém náměstí před kostelem je postavena maketa kostela.

 

Tady se rozcházíme. Odpoledne si můžeme udělat vlastní program. Dostali jsme několik typů - je možno se ještě v klidu projít městem, prohlédnout si zajímavou galerii umění Kunsthaus, Muzeum FIFA nebo Muzeum čokolády. Je možno si udělat výlet vlakem na horu Uetliberg, kde je rozhledna nebo se jen tak projít podle Curyšského jezera, kde v zátoce je hezký park.

Pro procházku okolo jezera jsme se rozhodli my. Horko nemám ráda, myslíme si, že jsme toho viděli dost, to že stačí a doufáme, že u vody bude příjemněji. Jenže zvědavost nám nedala, jdeme se ještě podívat ke kostelu Fraumünster, který by snad už mohl být otevřený. Bohužel není, kostel tedy aspoň obcházíme a to jsme udělali dobře. Z boční Fraumünster strasse je dovnitř vidět - tam jsou vidět nejen původní klenby, ale i staré, obnovené fresky. Aspoň něco tedy vidíme, to je nádhera.

Touto ulicí procházíme až k jezeru, přecházíme po mostě a pokračujeme dál po břehu jezera. Jdeme v polostínu, příjemně to tu profukuje. Je tu skutečně skoro idylka. Dokonce jsme při pobřeží objevili sloup se znakem a vše vysvětlující panel. Je to hraniční kámen Klausstud. Ve středověku se na tomto místě nacházela socha svatého Mikuláše - patrona lodí a námořníků. Až do r. 1798 tady byla hranice rybolovných práv občanů města. Až do r. 1887 stál sloup na mělčině v jezeře - cca 100 m od tohoto místa.

Míjíme zajímavou kamennou stavbu, která připomíná anglické zámečky. Je zde asi muzeum architektury.

Když jsme se ve stínu posadili na lavičku, abychom něco pojedli, bylo skoro chladno. Je tady hezky. Je tu parková úprava, netradiční prolézačky pro děti a další zajímavé stavby, sochy, monumenty. Když jsem koukla do mapy, kam až půjdeme, kde je co zajímavého, objevila jsem nedaleko jezera pivovar. Sice nevíme, zda bude mít dnes otevřeno, ale to v podstatě nevadí, máme aspoň nějaký cíl.

Náhle nás u břehu zaujalo kovové monstrum s názvem Heuréka. Je to kinetická socha - tento název jí dal autor - švýcarský umělec Jeana Tinguelyho (1925 - 1991). Socha se pohybuje, ale bez zjevného účelu. Byla vytvořena pro švýcarskou národní výstavu v Lausanne v r. 1964. Má rozměry 780 × 660 × 410 cm. Skládá se ze železných tyčí, ocelových kol, kovových trubek, železného šrotu, součástí zemědělských strojů a různých elektromotorů pracujících na napětí 220V. Dále tu je 5 plastových jednotek, každá má svůj motor. Jednotlivé díly se pohybují - zvedají se, spouští, kývají se a pod. Stroj je nalakován matnou černou barvou. Podle autora stroj představuje humor a poezii - je to svobodný a šťastný stroj. Mnoho kol sochy je symbolem moudrosti a šílenství v jednom. Během státní výstavy se objevily různé názory: je to chorobný vtip, satira na tyranii techniky v civilizaci nebo nápaditý výtvor a nádhera.

Kvůli městským lázním musíme opustit břeh jezera, ale cyklostezka vede vedle silnice a je tu spousta stromů, takže i cesta dál je příjemná. Přicházíme na konečnou stanici tramvaje, vidíme zajímavou stavbu. Ota samozřejmě hned myslí, že je to starý pivovar. Má pravdu, i když cedule Mlýn nás zmátl. Pivovar byl postaven v letech 1889/90 s reprezentativní fasádou v zámeckém stylu. Bylo to sedm budov uspořádaných do obdélníku s otevřeným vnitřním dvorem a se dvěma dalšími přístavbami. Po 23 letech ho koupila konkurence, ale ta nakonec zanikla. R. 1913 koupili budovu mlynáři a nechali hlavní budovu přestavět na velký mlýn s elektrickým skupinovým pohonem. V protější budově měli chladírnu. Rodina mlýn provozovala do r. 1983, až do r. 1998 tady bylo sběrné středisko obilí. Dnes je zde muzeum, divadlo, katedra tance, fitness, restaurace, konferenční místnosti, ateliér módní návrhářky i kanceláře, byty a menší obchody.

Na druhou stranu tratě se dostáváme podchodem u nádraží Zürich Tiefenbrunnen. Pivovar sBier jsme našli snadno, je u něj pivní zahrada, ale má zavřeno, dokonce má otevřeno jen 2 hodiny v týdnu - v sobotu od 10,30 do 12,30 hodin. Je to divné, ale nic jiného tu nevidíme. Budova je dřevěná, mezi hezkými budovami vypadá jako Popelka. Blízká restaurace, kde by se jejich pivo možná mohlo točit, má také zavřeno. Zjistila jsem však zajímavou historii tohoto pivovaru. Při vaření piva v nedalekém pivovaru, který jsme před chvílí minuli, významnou roli sehrál Čech Leopold Haas, který  vývoj kvality ovlivňoval od r. 1883 až do přelomu století. Proto se rozhodl jeho pravnuk Urse Egger obnovit tuto starou tradici vaření piva a založil s dalšími dvěma kamarády tento pivovar.  Jejich pivo se prodává v některých obchodech, ale také ho lze objednat v e-shopu. To bohužel není nic pro nás, ale zase jsme chytřejší.

Vracíme se zpátky. Na nádraží si Ota kupuje pivo v plechovce, má žízeň. V nedalekém parčíku svačíme. Současně se domlouváme, že zajdeme ochutnat točené. Máme ještě nějaké franky, přece je nepovezeme domů a nepůjdeme vyměnit. Prostě je propijeme a projíme - tedy doufáme.

Jdeme zpátky k jezeru. Hned na okraji je restaurace Lake - Side, terasa je u břehu, tam by se nám líbilo. Jako luxus to nevypadá. Jenže se dozvídáme, že pivo dávají jen k jídlu. Pán toho ještě napovídal daleko víc, ale tomu jsem už nerozuměla. Ani jsem se nesnažila. Na jídlo a pivo v restauraci nemáme, navíc hlad ještě také nemáme.

Jdeme se podívat do další restaurace Fischerstube Zürihorn, slečně před námi říkají, že mají obsazeno. Je jasné, že bychom dopadli stejně. Jdeme dál, ale teď se nám tu nelíbí. Okolo poledne tady bylo příjemně a klid, teď asi všichni lidé z města vyrazili k vodě. Je tu hrozně lidí, kraválu, fronty jsou u kiosků i na toalety. Voda je asi docela teplá, lidé se koupají, plavou na padlboardech.

Rozhodli jsme se tuto oblast opustit. Raději se projdeme městem a třeba tam něco otevřeného nalezneme. Jdeme ulicí Höschgasse, na rohu s Dufourstrasse je otevřeno. Je to malá obyčejná kavárna, bistro Maison 33 a je tu volno. Sedáme si venku, silnice je rozkopaná, takže auta tu nejezdí, je tady klid. Ptáme se, zda mají nějaké švýcarské pivo. Paní odpověděla, že je to dobrá otázka a řekla že pivo Paul je švýcarské. Věříme jí, ostatně jinou možnost nemáme. Před tím jsme se dívali na nápojový lístek, kde měli cenu za malé i velké pivo. Velké v přepočtu za decku je nepatrně levnější, objednáváme si velké. U dveří je obrazovka, která přenáší zápas z Euro 24 - hraje Polsko s Nizozemskem. I tady se prostory zaplňují, ale je tu příjemně. Pivo je poměrně dobré, cena 9,90 CHF je srovnatelná s pivy, které jsme pili i jinde v zahraničí. Pravda, pili jsme někdy i levnější. Ota dokonce tupluje. Hlavně si hlídáme čas, ať raději jsme u jezera dřív, než abychom museli spěchat. Viděli jsme padnout na obou stranách gól, platíme a odcházíme. Ulicí Dufourstrasse procházíme až ke zdejší budově Opery, kde sídlí též curyšský balet i činoherní soubor.

Na náměstí před těmito budovami je podzemní parkoviště, ale také archeologické naleziště, jak uvádí na ceduli u vstupu. Nachází se tam vykopávky, které našli při hloubení této garáže. Jdeme se tam podívat, ale moc tam toho nemají. Však asi také proto je tam vstup zdarma.

Na stanoviště, kde máme být v půl 6, to máme kousek, času máme dost. Hledáme nějaký stánek s občerstvením, jsou tu dva, ale všude mají jen opečené klobásy. Vypadají pěkně, jsou veliké, ale nějak na ně moc chuť nemám. Možná to byla chyba, měli jsme si ji dát dohromady. Po sečtení financí jsme se nakonec rozhodli pro hotdog, máme akorát na 2 kusy. Je to obyčejný párek v rohlíku (kus za 7,5 CHR), ale párek je veliký, stejně jako rohlík. Vysypali jsme mu tam všechny mince, co jsme měli - od 5 CHF do 10 centů. Chvíli koukal trochu vyděšeně, ale pak se zatvářil jako profík, možná mu i došlo, že se chceme zbavit poslední peněz. Ještě nám vrátil 60 centů. Ty máme na památku. Objednali jsme si to s hořčicí, já si k tomu ještě přidala trochu tatarky, která tam je volně k dispozici. Měla jsem co dělat to sníst, to se mi u nás u párku s rohlíkem nestane. Nakonec jsme se shodli, že jsme udělali dobře. Máme před sebou ještě společnou hodinovou plavbu po jezeře, to bychom už měli skutečně hlad.

Utekl nám tak volný čas, najedli jsme, jsme opět spokojení, jak jsme si ten dnešek užili. Je pravda, ty předcházející dva dny byly lepší, byli jsme v horách, ale i tady jsme se dozvěděli spoustu zajímavostí. Teď už nám zbývá jen plavba po jezeře. Obeplouváme ho, opět vidíme věže kostelů, u kterých jsme dopoledne s Tomášem byli, pozorujeme plachetnice, i když už je jich méně než odpoledne. Vidíme místa, kde jsme se dnes odpoledne toulali, je to takové příjemné opakování dnešního programu.

Vystupujeme z lodě a i Tomáš je spokojený, že řidiči už na nás čekají nedaleko přístavu. Rychle nastupujeme a odjíždíme. Tím vlastně končí program naplánovaný cestovkou. Trochu se zatahuje, ale je teplo a tak to snad vydrží. Přece jen se lépe jede po suché silnici než v dešti.

V autobusu nám pouští film, Tomáš se s námi s předstihem loučí a děkuje nám za dochvilnost, ale také řidičům za bezpečný převoz. Ví, že až budeme vystupovat v Plzni, že někteří budou spát, tak ať pak nikoho nebudí.

Po 4 hodinách se dělá hygienická zastávka. Tady se dozvídám, že se jede pěkně, že další zastávka bude až v Plzni. Předpokládají okolo 2. hodiny ranní. To by bylo perfektní, ve 2,24 jede noční autobus. Tak bychom byli rychle doma.

Cestou 2x sprchlo, ale naštěstí krátce. Silnice jsou volné, do Plzně přijíždíme už v 1,25 hodin. Ještě jsme zahlédli, že nám jeden noční autobus právě odjíždí. Ale nevadí. Pěšky jsme doma za necelou 0,5 hodinu. To zvládneme. Než bychom sehnali telefon na taxi a než přijede, budeme skoro doma. Batohy nemáme těžké. Ota se trochu prospal, jde se mu dobře, já samozřejmě tak rychle nejdu, ale v setmělém městě mne neopouští. Jde se mnou. Ve dvě jsme doma, dáváme si pivo, hodnotíme tuto skutečně perfektní dovolenou. Perfektní byl program, řidiči i průvodce, který nás seznamoval s tolika informacemi nejen cestou při společných procházkách, ale také v autobusu. Je to šikovný chlapec a vyzná se. Perfektní byla i parta v autobuse. A nakonec i to počasí nám docela vyšlo. Co bychom mohli chtít víc. Já pak vybaluji to nepotřebnější, myji se a za chvíli jsem v posteli. Konečně se pořádně vyspím.

Poznáváme Švýcarsko - 3. den: Zürich, největší švýcarské město, trošku historie, procházka starým městem přes 4 největší kostely (Grossmünster, Fraumünster, St. Peter, Wasserkirche), procházka podle jezera, pivovar sBier na mapě