Poznávání Egypta

Fotografie (1)  • Foto: milnov

D O V O L E N Á

2 0 0 6

Egypt.

 

 

Tak jsme začali opět vyhlížet směr naší trasy na letní dovolenou. Už jsem skoro prosadil cestu do Řecka na ostrov Zakyntos. Pak jsem ale před Pavlou neprozřetelně neschoval katalog Exim tour – Egypt. Pavla po něm hned hupla a už to bylo. Jede se do Egypta. Pozdravit Faraóny, krokodýly v Nilu, sfingu, piramidy, velbloudy na poušti a teroristy všude. No a ještě za to můžu já. Protože jsem neprotestoval.Copak si troufnu.Naplánoval se termín a trasa (Pavla) já jenom tiše souhlasím.

Vyrážíme do cestovky, radši hned, snad dostaneme 10% slevu za včasný nákup.

Dostali jsme 5% za včasný nákup a 5% jako věrní zákazníci. Už jsme s Eximem jednou byli. Já jsem zaplatil první polovinu zájezdu. Zájezd je napsaný na moje jméno ale Pavla papíry fikaně stopila. Asi má strach že bych třeba cuknul, nebo sebou vzal někoho jiného. (Spíš že bych je ztratil). To je důvěra.

Zapůjčil jsem několik knížek (2) o Egyptu. Teda většinou o pyramidách. Bude to asi honička, je tam docela přepyramidováno. Zašli jsme koupit mapu Egypta, sice se v ní moc nevyznáme ale aspoň nějaká představa je. Začínají mě brát mrákoty, když vidím tu trasu. Jsou to tisíce kilometrů, autobusem, vlakem, lodí a snad i na velbloudu, kdoví jestli ne obrněncem.

Pavla zapůjčila album fotek od kolegyně která byla v Egyptě snad loni. Ten jsme taky prostudovali.

Je tady konec května. Pavla zaplatila druhou polovinu peněz. Takže teď už nemůže cuknou.

Dostali jsme dopis od cestovky: protože na Nilu v Esně je nefunkční zdymadlo, nepojedeme lodí až do Luxoru, ale poslední úsek cesty pojedeme autobusem. No žádná sláva.

Nakoupil jsem něco oblečení, trik, kalhot a dalších propriet. Pavla si na sebe ušila bič: K narozeninám mi dala ploutve, tak i přes její odpor ke šnorchlování, bude chca nechca muset smočit svou kadeř. Proto asi jsme dělali zkoušku, jak by jí slušely culíky. Blíží se den D a dopis z cestovky nikde. Tak jsem tedy volal do cestovky. Tam že poslali propozice Pavle na mail a kdesi cosi a že se jede v pátek ráno v 00.05 hodin.. Tím pádem musíme být na letišti ve čtvrtek ve 22.05. takže vyrazit musíme v devět. Pro jistotu jsem si pro ty propozice došel ještě osobně abych měl jistotu. Propozice jsem dostal, (chlapec už je mezitím dokázal ztratit) a mohli jsme se začít zodpovědně balit. V mém kufru zabírají největší prostor ploutve a osuška (taky od Pavly). Už se sem moc Pavly fintítek nevejde. Máme ještě úterek. Já si při té příležitosti dovezu kufr k Pavle do Prahy.

-1) čtvrtek. Odpoledne jedu z práce autobusem do Prahy. Tady dobalujeme poslední věci do kufrů a večer vyrážíme na letiště. Tam jsme dost brzo ale nejsme zdaleka první. U stánku cestovky se začíná vytvářet fronta, tak se taky spořádaně zařazujeme a čekáme na další události.

Po chvíli se ve stánku objeví jakýsi chlapík a rozdává letenky a ostatní papíry k zájezdu. Hned nás i pošle ke správné přepážce. Jdeme se tedy zařadit. V tu dobu, pět minut po sobě, odlétají do Hurgady 2 letadla. Třetí asi o 50 minut později. Necháme se odbavit. Váhově se vejdeme, tak se jdem spokojeně posadit. Nezapomínám Pavle připomínat jak si o vteřinky prodlužuji život. Pak nás vpustí do odletové haly a zkontrolují jestli nemáme zbraně. Chvíli ještě čekáme a pak nastupujme do letadla. Máme sedadla u okýnka ale nad křídlem. Ono toho v noci stejně není na zemi moc vidět.

1) pátek. začíná tím že si před odletem vezmu kinedril a po vzlétnutí chvíli koukám a pak se oddám spánku. Za chvíli mně sice vzbudí, dají nám něco na zub. Moc toho není ale dobrý. Během letu nám dají kartičky které máme vyplnit.

Po příletu do Hurgady nás místní delegát cestovky pošle do banky, zakoupit vízum za 15 $ pro jednoho. Pak už nás celník vpustí do země faraónů. Před halou nás odchytí delegátky cestovky a pošlou do správného autobusu. Ten nás odveze do hotelu „Marlin Inn“ kde budem trávit jeden den. Už u autobusu mně bagážista odstrčí od kufrů a že je ponese. Delegát nás ubytuje, řekne co a jak a zmizí i s autobusem v dáli. Chlapík nám dovlíkne kufry až na pokoj. Jenomže my nemáme ještě vyměněné peníze takže na bakšiš nemáme. Pěkně se mu to nelíbí ale má smůlu.

Uložíme kufry, kouknem z okna a první co uděláme, že si jdeme chvilku pospat. Pak si jdem vyměnit peníze a podívat se do města. Jsme někde na kraji Hurgady takže všechno co vidíme je jeden bulvár, pár hotelů a v dáli mešita. Nezapomeneme zajít do lékárny, koupit lék proti „Faraonově pomstě“. Cestou jsme ale odchyceni,  prodavačem z jakéhosi krámku. Musíme se mu podepsat do knihy návštěv i když jsme si u něho nic nekoupili. Hlavně že jsme byli spokojeni. Koupíme vodu, abychom neuschnuli, vrátíme se do hotelu. Já si trošku spletu směr v otáčecích dveřích a málem jsem je hlavou vysklil. Od té doby kdykoli jsem vlezl do dveří už na mně volali, abych si dal bacha nebo co. Já jim nerozuměl. Když jsme vyspinkaný do růžova, vezmem nohy a jdeme se podívat na pláž. Teda nic moc. Malá plážička, obehnaná bójkama a kolem spousta lodí. Na pláži jsou slunečníky, mezi nima datle. Jsou ale ještě zelené. Chvíli obcházíme až nás zaujme stánek, s prodejem výletů ke korálovým útesům. Zaujme nás jakýsi pták který se prochází po molu a je tam evidentně doma. Tak se pokouším ho vyfotit. Po chvilce nás chytí prodejce a zahrne nás (Pavlu) spoustou informací. Hned že s ním jede asi šest Čechů že bysme se mohli přidat. My už se ale vidíme na večeři takže se vracíme do hotelu. Vlastně ani pořádně neotvíráme kufry, protože ráno zase balíme a jedeme do Káhiry. Večer se pokouším vymazat z foťáku nepovedené fotky ptáka. Jenže tak šikovně že vymažu napřed ty povedené. Ty nepovedené až nakonec.

2) sobota. Protože odjíždíme až kolem jedenácté, jdeme se po snídani podívat ještě do města, koupit do zásoby vody, a na pláž znovu fotit ptáka.Včerejší prodejce nás uvidí a přitáhne jakousi hezky spoře oděnou českou dívčinu, která nám poví, že s ním jedou už toto pondělí. To my už jsme ale v Káhiře. Na molu se znovu objeví náš pták tak fotím znovu. Před odjezdem autobusu jsme v plné zbroji připraveni v recepci. Má přijít anglicky mluvící průvodce ale přicupitá česká průvodkyně, Ilona. Nastoupíme do autobusu a jedeme na shromaždiště kolony. Pojedeme jako kolona několika autobusů s policejním doprovodem. Po chvilce čekání se dá konvoj do pohybu a jedeme směr Káhira. Během cesty se sice konvoj roztáhne na kilometr, jestli ne na víc. Policejní doprovod se skládá ze dvou policajtů v autě v předu a kdo je vzadu nevím. Cestou máme jednu přestávku na občerstvení. V poušti vidíme spoustu větrných elektráren. Asi po 7.hodinách přijíždíme do Káhiry a k hotelu. Je to vlastně park ve kterém jsou bungalovy. Zpočátku je dost složité se v nich vyznat ale nikdo se neztratil. Jenom se ubytujem, opláchnem a jdeme na večeři. Po večeři se  trošku projdem po parku a jdeme spát.

3) neděle. Ráno, po snídani, vyrážíme na první výlet do Gizy. Podívat se na pyramidy. Znovu projíždíme Káhirou. Vidíme úžasně organizovanou Dopravu. Každý si jezdí jak chce, v podstatě nikdo nedodržuje pravidla pokud nějaká jsou (jen že se jezdí vpravo). Přitom žádná bouračka, jede se celkem plynule. Vyjíždíme z města do pouště a za chvilku jsme u pyramid. Vysedáme a dostáváme výklad od průvodkyně. Máme možnost podívat se dovnitř té největší. Protože se uvnitř nesmí fotit, necháváme si u průvodkyně foťáky a batůžky. Zpočátku je chodba asi 150 cm vysoká a jde dost prudce dolů. Musíme tedy v předklonu a v podřepu. Pak jdeme chvíli rovně a pak nahoru. Dostáváme se místnosti asi 5x8 metrů asi 6 m vysoké. Asi faraónova audienční místnost. Poprvé se taky setkáváme s hieroglyfy na stěnách. Chvíli pokoukáme a jdeme zpátky. Ještě že jsme pingl nechali venku. Asi bych ho musel táhnout jako psíka. Dostáváme volno na prohlídku. Jdeme tedy okukovat zvenčí. Okamžitě nás chytí policajt, a že foto spolu. Když je foto hotovo, natáhne ruku pro bakšiš. Jdeme dál a tu se s námi chce fotit malý kluk a tam zase velký kluk a s velbloudem a s oslíkem a bez oslíka. My radši okukujem a fotíme pyramidy. Ty nechtějí bakšiš. Pyramidy jsou vlastně už na předměstí Káhiry. Koukáme jak jsou ve smogovém oparu vidět paneláky. V určený čas se scházíme a přejíždíme napřed na vyhlídku, odkud jsou vidět pyramidy tak i sfinga. Pak prohlídnout sfingu. Tu si prohlídnem pěkně ze všech stran. Z jedné strany je u ní lešení protože se restauruje. Taky jsem poprvé zjistil že sfinga má ocas. To se nikde neříká, všude jsou fotky hlavně hlavy. Naše další cesta vede do dílny, kde se vyrábí papyrus. Rostlina papyrus je asi něco jako rákos, jenže není dutý a nemá kolínka. Ta se rozřeže na plátky, na pár dní namočí, pak se plátky složí a slisují. Nechají se několik dní v lisu. A už se může psát a malovat. Dostali jsme jako pohoštění čaj. Mohli jsme si koupit obrázky, jaké se nám líbily. Pavla si nakonec koupila záložku do knížky s jejím podpisem.

Další naše cesta vedla do muzea v Káhiře. Cestou ale Pavla najednou pobledla a pravila že je problém a že nedojede. Tak jsme museli zastavit u nějakého hotelu. Naši arabští průvodci Pavlu odvedli a byla pryč. Za nějakou dobu už byly v autobuse názory, že problém byl asi větší. Mně už napadalo, jestli mně náhodou někdo nepředběhl a Pavlu neprodal . Velbloudy jsem ale jít žádný neviděl, tak jsem ještě doufal. Pavla se nakonec vrátila a my mohli jet dál. Po příjezdu k muzeu pronesla průvodkyně „mačety nechte tady“ . Já v domnění že si dělá legraci, jsem nereagoval. No ale jaké bylo překvapení, když u vchodu do muzea nám začli prosvěcovat batohy, a já tam mněl svůj vreckový nožík od Rudy. Tak mně drapli a už mně  drželi. Nožík jsem musel dát do úschovy s foťákem. Pak jsme mohli vstoupit do muzea. V muzeu bylo všeho možného, ze všech vykopávek i zlatá maska Tutanchamóna. To byla poslední akce dneška.  Už nás čekala jenom večeře a zasloužený odpočinek. U večeře nás čekalo dost nemilé překvapení. Nebyly švédské stoly ale servírovaná večeře. Čímž byly překvapené i delegátky z cestovky.

4) pondělí. Ráno se musíme sbalit, vyndat kufry před naše domečky protože večer odjíždíme. Po snídani, naše první ranní cesta vede do Sakary což je pohřebiště se stupňovitou pyramidou nedaleko Káhiry. Po příjezdu vcházíme úzkým průchodem do svatyní, přes které se dostáváme na nádvoří kde probíhaly různé slavnosti, kam se nosily obětiny. Dostáváme přednášku, dozvídáme se že všude kolem jsou v podzemí hroby, možná i pod námi. Není to ještě všechno probádané. Pak se rozcházíme kolem pyramidy za různými zajímavostmi. Samozřejmě nechybí mnoho nabídek ke svezení, ke koupi kalendáře a.t.p.

Když jsme dostatečně zdeptáni historií, jedeme do Káhiry. Nejdříve do krámku, kde se dá celkem levně koupit voda a jiné nápoje. A hlavně jedeme navštívit podnik kde se vyrábí kosmetika. Tady se vyrábí pouze z přírodních látek. Prý ji dodávají i do Francie a tam ji patřičně naředěnou prodávají jako voňavky. Dostáváme pohoštění a samozřejmě následuje nabídka a možnost nákupu. Za chvíli jsme všichni ovoněni až nás začíná bolet hlava. Neodolá ani Pavla a zakupuje jakousi smradlavku. K tomu dostává zadarmo i nádobku (flakónek).

Po úspěšném nákupu se mění naše touha spíš na touhu po duchovnu a my jdeme navštívit Kopskou Káhiru. Zavěšený kostel jakéhosi svatého. Kostel může být zavěšený, my jsme jenom viděli dírou že pod podlahou je prázdný prostor. Viděli jsme sloup který údajně krvácel a ještě sloup, který byl odněkud přivezený, ale už nevíme odkud. Po prohlídce jsme změnili orientaci a šli pro změnu navštívit muslimskou mešitu. Ta stojí nad městem a je odtud výhled na velkou část Káhiry. Před vstupem do mešity jsme museli zout boty a dál jít bosí. Přes předchozí varování, že do kostela nemůžeme příliš odhaleni, dostala zakrývací hábit pouze průvodkyně. Na nádvoří mešity je kašna, kde si každý muslim, před vstupem do svatyně musí omýt nohy. Aby přišel před Alláha čistý. Protože nejsme muslimové, tak se mýt nemusíme. Jenom Belháčková mně pořád nutí, abych se denně holil. Na věži u nádvoří jsou hodiny které kdysi nějaký vladař dostal od francouzského krále za jeden obelisk od chrámu v Luxoru. Ty hodiny nikdy nešly, Dobrý kšeft. Ve svatyni usedáme na koberce a dostáváme komentář od našeho arabského průvodce. Ve středu kopule visel na řetěze lustr. Byli jsme upozorněni na malý detail, který stavitel, snad s pomsty nebo ze škodolibosti provedl. Kolem ukotvení řetězu je židovská hvězda. Po prohlídce vycházíme před mešitu, obouváme se a jdem si prohlížet okolí. Aby toho duchovna zase nebylo příliš jdeme se čistě materialisticky  podívat do tržnice. Po vstupu do tržnice jsme trvale lákáni a přemlouváni ke koupi čehokoli, hlavně věcí které vůbec nechceme. Nakonec se odhodláme a koupíme si pytlík čaje. Z tržnice se vracíme zpátky do hotelu, kde dostáváme všichni dohromady k dispozici 2 bungalovy. Tam se můžeme vysprchovat a trošku se zkulturnit. Někdo se jde ještě do bazénu vykoupat. My se oddáme odpočinku v klimatizovaném pokoji. Večer jdeme do recepce, kde budeme čekat na autobus který nás poveze na nádraží. Protože máme ještě čas chceme si dát dortík. S troškou problémů se nám to povede. Je dobrý. Při placení ale zjistíme že k ceně, kterou mají napsanou u vzorku si připočítávají ještě za donášku. Samozřejmostí je bakšiš. Pak přijíždí autobus, my se loučíme s hotelem a jedem na nádraží. Cestou nás čeká ještě příjemná zastávka. Večeře v restauraci. Během večeře se setmí a my sledujeme provoz na silnici. Čím víc se stmívá tím víc aut svítí. To je sice logické. Když je ale úplná tma stejně jich dost nesvítí. Náš autobus patří mezi ty kteří svítí. Možná i proto dojíždíme na nádraží včas a v pořádku. Dostáváme místenky a čekáme na vlak. Sledujeme cvrkot na  nádraží. Vidíme jakousi dívčinu která přichází úplně zahalená jsou ji vidět jenom oči. Přitom vypadá dost mladě. Asi po hodině vlak přijíždí, my se usazujem. Jsme v kupé s průvodkyní a ještě tři Egypťané. Většinu kufrů musíme dát buď pod sedadlo, nebo kam se vejdou. Polička je jenom jedna a tam se vejde jenom ten menší z kufrů.  Když se dá vlak do pohybu, snažíme se najít tu nejpohodlnější pozici a usnout.

5) úterý. Máme sice první třídu ale po pár hodinách už se kroutím a bolím úplně celý. Klimatizace funguje spolehlivě a některým jedincům je zima. Náš egyptský spolucestující je velice družný. Přivedl do kupé jakousi dívčinu, když zjistil že je plno zase ji někam odvedl. Když ale jeden Egypťan vystoupil během půl minuty ji přivedl. K ránu se dal do hovoru i z Pavlou. Klábosili až do Luxoru. V Luxoru čekal arabský průvodce se snídaní, tak volal předem, kde že jsme a za jak dlouho přijedem. Průvodkyně řekla asi hodinu, jeli jsme ještě dvě a půl. Tam kdo to dobře nezná tak se prostě nemůže orientovat kde zrovna jsme.. Pak jsme tedy dostali každý balíček se snídaní. Každý snědl co mohl, dost toho ale v balíčkách zbylo. Balíčky jsme dali do chodbičky, běhěm deseti minut byly pryč. V Asuánu na nás čekal autobus, odvezl nás do hotelu.  Měli jsme čas akorát se jít smočit do bazénu, chvilku se natáhnout a odpočinout si po cestě. Odpoledne se jedeme podívat na velkou Asuánskou přehradu. Je to největší nádrž na světě. Je 500 km dlouhá. 300 km v Egyptě a 200 km zasahuje do Súdánu, její plocha je 6000 km2, Zadržuje 169 miliard m3 vody. Její turbiny dodávají 175 Mw energie. Jeli jsme přes hráz malé přehrady. Tam se nesmí zastavit. Na hráz velké přehrady snad se smí jenom na povolení. Jenomže my jsme povolení asi měli, tak jsme si mohli jet přehradu prohlídnout. důkladně jsme toho využili a koukali jsme na všechny strany. Bylo vidět dole malé jezero a nahoře se do nedohledna rozprostíralo jezero velké přehrady (Jásirovo jezero). Poblíž přehrady stojí památník stavby. Protože přehradu v sedmdesátých letech stavěli Rusové, nechybí srp a kladivo. Nahoře na památníku je Ochoz. Když jsme se ptali, jestli by nebylo možné jít se nahoru podívat. Tak že nebylo. Záhy ale přišla skupinka, otevřel se výtah a oni jeli nahoru. Asi měli jiné povolená než my. Ještě jsme se chtěli jet podívat do lomů, na nedokončený obelisk královny Hatšepsut. Nějak to ale časově nevyšlo. Po návratu do hotelu jsme si došli ještě koupit vody na další den a zbyla nám chvilka času na to jít se vykoupat a poležet u bazénu. Moje chuť k jídlu ale zavčasu zavelela k večeři. Po příchodu do jídelny jsme byli ale nemile překvapeni. Švédský stůl se nekoná. Byli jsme usazeni k jednomu velkému stolu, že máme společnou večeři. O tom ale nikdo nevěděl, ani průvodkyně. Tak jsme se scházeli dost neuspořádaně a všichni dost mrmlali. No ale nakonec jsme vylákali průvodkyni ke stolu a udělali společné foto. Seděli jsme na břehu Nilu, koukali jak zapadá slunce a bylo to fajn.

6) středa. Ráno vstáváme brzo a vyjíždíme autobusem do Abou Simbel je to dost daleko, asi 180 km většinou pouští. Cestou přejíždíme uměle vyhloubená koryta kam je svedena voda z Nilu. Kolem nich už stojí hotely a bungalovy, nových turistických center. V Abou Simbel se scházíme u vstupu, dostáváme vstupenky, jsme upozorněni kde je WC, kde se sejdeme a můžeme vstoupit. Máme před sebou asi půl kilometru cesty než se dostaneme ke chrámům. Tam ještě dostaneme mnohé informace, které si stejně z větší míry nikdo nepamatuje.  Pak už máme možnost samostatné prohlídky obou chrámů. Chrámy jsou opravdu obrovské. Sochám faraóna Ramese II které před nimi stojí, nedosahujeme doslova ani ke kotníkům. Druhý palác byl postaven pro manželku faraóna Nefertari Obcházíme je, porovnáváme a fotíme. Na stěnách chrámů není jediné místečko které by bylo bez nějakého znamení, hieroglyfu nebo něčeho podobného. Procházíme oba dva chrámy. Potkáváme tady staré známé. Vrabce, určitě české. Je dost zajímavé že oba chrámy byly přestěhovány. Při napouštění Asuánské přehrady by se octly pod hladinou. Byly tedy rozřezány na kusy a postaveny jinde. Po prohlídce si chceme jít chvilku sednout do stínu, když Pavla vykulí oči a řekne „já to asi nedoběhnu“. No a už jdeme svižným krokem k východu. Pavla občas procedí mezi stisknutými zuby „já to nedoběhnu“. Doběhla, i když musela použít pánské WC. Na dámském byla fronta. Pak jsme chvilku odpočívali a už se začali trousit ostatní.  Když se všichni sejdem, čeká nás cesta zpátky do Asuánu. V Asuánu jedeme na naše další působiště, na loď, nebo spíš plovoucí hotel. Už nás tam čekají naše kufry. Jdeme se ubytovat. V pokoji byly zatažené závěsy. Když jsme je trošku roztáhli, zjistili jsme, že za oknem je restaurace z vedlejší lodi. Radši jsme je zase zatáhli a odebrali se na první oběd na lodi. Jídelna se nacházela v podpalubí a okna jídelny byla asi půl metru nad hladinou. Po obědě vyrážíme na další výlet a to ke chrámu Philae. Autobus nás odváží k malému jezeru, nasedáme na loďku a jedeme na ostrůvek, kam byl chrám také přenesen z jiného ostrůvku zaplaveného vodou. Dostáváme opět poučení, ze kterého si pramálo pamatuju a pak volno na samostatnou prohlídku. Tady bylo vidět jak si křesťané přizpůsobovali chrámy pro svoji potřebu. Byl tady malý oltář a kříž. Při návratu, při přesedání z lodi do autobusu, mně zaujal rozvaděč. Trošku mi připomíná Čechy. Nemá dvířka, Hl. jistič zkratovaný drátem. Autobus nás dovezl k lodi. V jídelně jsme dostali přidělená místa. Kde budeme sedat po celou dobu naši cesty po Nilu. Večeře byla dobrá, a jídla bylo dost. U večeře se paní chytrolínová začala přít že jídelna je pod hladinou, i okna. Když jela kolem jiná loď, kdosi vážně pronesl „hele ponorka“ smáli se všichni. I dotyčná paní ale ta asi nevěděla čemu. Během noci se ozval v jednu chvíli dost rachot. Nevím jak dlouho trval.

7) čtvrtek Když jsme se ráno ale podívali z okna, restaurace byla pryč a my koukali někomu do pokoje. Po snídani vyrážíme do Nubijské vesnice. Jedeme plachetnicí felukou aby byla romantika. Protože ale nefouká vítr táhne nás motorový člun. To taky hned tak někdo nemá. Po vystoupení z lodi nás uvítají místní. Samozřejmě nám chtějí něco prodat. Kromě jiného, nám ukážou malého krokodýla. Kdo chce může si ho vzít do ruky. Ani Pavla neodolala. Měla jenom strach aby ji nepočůral. Pak jsme šli do vesnice, navštívili jsme školu. Před školou jsme našli rozpis M.S. ve fotbale, které zrovna probíhalo. Dál jsme šli do jednoho domu kde nám chvíli povídali, pak nám nabídli čaj. Kdo chtěl mohl se jet svézt na velbloudu. Ukázali nám malůvky henou, to se zalíbilo Pavle tak se nechala pomalovat. Doufala že jí to vydrží do práce aby se mohla pochlubit. Vzali nás na střechu, ukázali nám celou vesnici. Nakonec nás zavedli do místnosti, kde měli všechno možné zboží. Co se nám líbilo, mohli jsme si koupit. Někteří jedinci kupovali jako o závod. Hlavně dva chytrolíni, co vědí všechno. Po návratu na loď jsme šli na pokoj. Protože vedle nás už žádná loď nestála, mohli jsme se kochat výhledem z okna. To nás ale bavilo jenom chvilku, protože nás čekal oběd. Chvilku po obědě s námi loď vyplula tak jsme se šli na palubu koukat po okolí. Horní paluba je rozdělená na dvě části. Jedna je otevřená, kde se dá slunit i vykoupat v malém bazénku. Druhá zastřešená, kde se dá posedět, v klidu koukat po okolí nebo si dát něco k pití. Na zádi jsem objevil zavěšené záchranné čluny. Byly dva. Asi tak pro dvacet lidí. Celkem. Na lodi je nás možná 300 kdo ví. Snad se nepotopíme. Krokodýli tu prý nejsou. Doufejme že se nepřesvědčíme o opaku.

Kolem třetí odpoledne, se před námi objevil další chrám – Kom Ombo. Přistáváme a jdeme na prohlídku. Chrám je jenom malý kousek od řeky. Vstupujeme jako faraóni. Nikdo nás ale nevítá. Holt jsme se o 4000 let zpozdili.Dovídáme se opět mnoho a mnoho zajímavostí. Bohužel si skoro nic nepamatuju. Tady uvidíme i pravou nefalšovanou mumii, jenže krokodýla. Prý se krokodýli pohřbívali. Viděli jsme i kamenné rakve. Naši Arabští průvodci nám předvedli, jak kněží v jakési kukani věštili a radili prosebníkům. Viděli jsme taky jakým způsobem se spojovaly kameny k sobě. V obou kamenech se vytesaly proti sobě jakési dlaby, do těch se zasunulo dřevo a to se namočilo. Dřevo nabobtnalo a kameny už nikdo neroztrhl. Fikaný!! Opět jsme dostali rozchod a mohli se rozhlížet dle libosti. Prošli jsme si všechno ještě jednou sami a byli pomalu připraveni k návratu. Když se sešli všichni, vydali jsme se zpátky na loď. Tam nás čekal malý sedánek v baru. Dostali jsme čaj a chvíli odpočívali. Přitom jsme byli pozváni na večerní galabía párty. Při cestě na pokoj jsme se zastavili u schodiště kde bylo jakési tržiště. Bylo tam možné zakoupit kde – co. Prodejce mi hned začal navlíkat galabíju. Pavla z toho měla evidentně hec. Kdoví jestli nebyli domluveni. Že by utajený nápadník? Ale ať, mně to slušelo. Protože bylo ale ještě brzo, šli jsme na horní palubu kochat se krajinou kolem Nilu, v zapadajícím slunci. Pavla se zase ukázala, už tam měla zase ňákýho. Tentokrát pro změnu číšníka. No ale ukázal se, vzal nás na můstek. Tam seděl košiláč, nohy na kormidle a řídil loď. Taky nás nechal posedět a řídit loď. To nás tak vyčerpalo, že jsme se odebrali na večeři. Při večeři začal na Pavlu brát další číšník, Už by si Pavla mohla pomalu otevřít hotel. Při návratu z večeře se začal na pokojích ozývat chechtot. Když jsme otevřeli pokoj, zjistili jsme proč. V chodbičce visel opičák svázaný z osušky, ocas měl z toaletního papíru a měl Pavly brýle.

Večer jsme se šli podívat na party. Ze začátku se tančilo, potom začali pořádat různé soutěže. S Pavlou jsme se společně krčili aby nás netahali na parket.

8) Pátek. Ráno po snídani vyrážíme podívat se na další chrám Edfu. Máme mikrobus s klimatizací takže naše cesty jsou docela příjemné. Přijíždíme na parkoviště, kolem kterého jsou skoro dokola stánky. Protože je ale brzo, tak je jich většina ještě zavřených. Dostáváme vstupenky a jdeme do chrámu. V bráně nám vstupenky dva samopalníci přetrhnou a jdeme dovnitř.Procházíme celým chrámem, dostáváme přednášku a nakonec máme možnost si všechno projít sami.Tady opět vidíme, jak po zániku Egypta, si křesťané po svém nástupu přizpůsobovali chrámy. Byly vidět otlučené reliéfy, které byly podle křesťanů buď moc nahaté, nebo jinak neodpovídali vkusu. Ahmed nám tu vyprávěl příběh ze života bohů. Použil mně jako pomůcku při výkladu. Na některých sloupech je ještě dochovaná barva z původní výzdoby. Po prohlídce se vracíme zpátky na loď Na pokojích nás čeká další překvapení. Na postelích máme z  sušek vyrobenou labuť. Protože vyplouváme, jdeme se kochat na palubu. Chvíli se sluníme a potom jdeme spíš pozorovat ubíhající okolí. Všímáme si záchranných kruhů. Ty v nás vzbuzují opravdu velikou důvěru, jako všechno MADE-IN China.  Kolem poledne se blížíme k Esně. To je konečná stanice naší cesty lodí. Po přistání vyjíždíme na návštěvu dalších dvou chrámů. Napřed do Karnaku a potom do Luxoru. V Karnaku procházíme celým chrámem, dozvídáme se jakým stylem byly stavěny obelisky. Nejdříve byl celý ze tří stran otesán Ze čtvrté strany byly navrtány díry, kam se nasunuly dřevěné kolíky. Ty se potom namočili a celý obelisk odtrhly. V zadní části chrámu se nachází dost neobvyklá věc. A to posvátné jezírko. Je hezké možná by šlo se i vykoupat. To si ale netroufnem. Chvíli si odpočinem a pak jdeme na samostatnou prohlídku. Původně tady byly tři obelisky. Jeden se ale při zemětřesení zřítil. Jeho špička je položena poblíž jezírka. Je to macek. Když máme vše prohlídnuto jdeme na místo srazu. Sejdeme se všichni, jenom chytrolíni museli jít nakupovat. Jdeme do autobusu a přejíždíme 3 km do Luxoru. Hned u vstupu do chrámu je obrovský obelisk. Druhý který tady stál byl kdysi vyměněn z francouzským králem za nefunkční hodiny. Ty jsme viděli v Káhiře. Chrám byl celý zasypaný pískem a na něm byla v 15. století postavena mešita. Po odkrytí chrámu a odkopání písku se mešita ocitla asi 5 m vysoko. Někdo by chtěl mešitu odstranit, ale ta už je taky památka takže asi zůstane. Mezi chrámy v Karnaku a v Luxoru byla 3 km dlouhá cesta celá lemovaná sfingami. Zbylo z ní asi sto metrů. Čekali jsme že uvidíme chrám v zapadajícím slunci ale museli bysme dlouho čekat.

Vracíme se do Esny na loď. U přístaviště uvidíme stánek, asi jako menší trafiku. Na ní je hrdý nápis Bank of Alexandria.  Po večeři děláme foto Pavly s jedním z jejích nápadníků (s tím prvním). Večer nás čeká vystoupení břišní tanečnice. Jdeme se podívat. No tak břicho opravdu mněla. Možná větší než já. S tím tancem už to bylo horší. Na recepci je připravená obálka na „bakšišné“. Dáváme tam asi 30 liber.  Už nám nezbývá než se zbalit a jít spát

9) sobota  Ráno dobalíme vystrkujeme kufry přede dveře a jdeme do recepce čekat na odjezd. Odjezd se blížil a naše zavazadla nikde. Musel jsem si pro ně tedy dojít sám. Hlavně že si berou bakšiš. Kufry se nakládají do autobusu druhé výpravy se kterou se průběžně potkáváme. My nasedáme do mikrobusu a jedeme. Nejdříve se podívat na Memnonovi kolosy. Jsou to dvě veliké sedící sochy, za nimi původně měl stát malý chrám. Léty vzal ale za své. Naše další kroky vedou do Údolí králů. Přijedeme na parkoviště, odkud nás asi půl kilometru odveze vláček. Tam dostáváme vstupenky a přednášku. Jsou nám doporučeny tři hrobky, které jsou tak nejzajímavější a hlavně které nejsou stejné. Dáme na radu a projdeme všechny tři. K jedné se musí překonat dost vysoký žebřík. U každé z hrobek nám utrhnou jeden růžek u vstupenky. V hrobkách se fotit nesmí. Samozřejmě naši chytrolíni fotili mobilem. Strážci ale taky nejsou blbí. Mobil zabavili a chytrolíni si ho museli vykoupit. Přitom za bakšiš by nás každý hlídač rád fotit nechal. Když jsme prošli co jsme mohli, šli jsme na místo srazu. Cestou byly záchody v maringotce a u ní cisterna. Pavla se odebrala navštívit. Když použila nešlo spláchnout. Před kabinkou stál ale kýbl s vodou. Když chtěla zalít co způsobila, hlídač nedovolil. Musel on sám. Šetřili vodou. Na srazu jsme se sešli všichni, jenom naši chytrolíni mysleli že je sraz o 20 minut později. Vláčkem jsme dojeli k autobusu a autobusem jsme se vydali k alabastrové dílně. V dílně na zpracování alabastru  se vyrábějí všemožné vázičky misky a sošky. Ukázali nám tradiční způsob zpracování a vysvětlili jak se pozná tradiční výrobek od strojového. Vysvětlili nám jak se pozná soška z pravého nefritu. Ukázali nám všechny svoje výrobky. Samozřejmě nabídli, že si můžem koupit. Líbila se mi alabastrová miska. Když mi ale řekli cenu (asi 80 $ )málem mně to porazilo. Začal jsem koukat po menších a menších až byla ta nejmenší. Stejně ale chtěli moc. Ale protože Pavla okouzlila dalšího domorodce (to už je 4. nápadník), dostal jsem misku za 15 $. Ale naši známí chytrolíni vybírali tak rezolutně, až paní do něčeho drcla a celá polička se poroučela a všechno se rozbilo. Měla štěstí že to po ní nechtěli zaplatit. A to ještě u toho, co si chtěla koupit smlouvala jako o závod. Já na jejím místě bych někam zalez a styděl se. Při odchodu z dílny si Pavlu vybral další Egypťan a že nám dá dárek. Dal každému kousek alabastru, chtěl za něj najednou asi 20 liber. Tak mu Pavla řekla že je podvodník, že nám chtěl dát dárek a teď že chce peníze, tak že my ho nechcem. Pak chtěl jenom libru ale dostal prd. Ať si kamínek nechá.

Dál jsme jeli k chrámu královny Hatsepšut. Přijeli jsme na parkoviště a vláčkem nás dovezli až ke chrámu. Tam jsme si sedli do stínu a poslouchali co nám Ahmed o chrámu pověděl. Když jsme si vyslechli co jsme měli, šli jsme do chrámu na prohlídku. U tohoto chrámu měl být v roce 1995 snad první teroristický atentát v Egyptě. Prošli jsme si celý chrám, představili jsme si jak to tady muselo vypadat, když od chrámu až k Nilu byly zahrady, všude závlahy a všechno tam kvetlo, holky chodili skoro hambatý. No a z toho rozpoložení jsme museli na vláček, tím k autobusu. Autobusem k Nilu, Přes Nil přejet člunem, tam zase autobusem a do hotelu. V hotelu se s námi naše průvodkyně i Ahmed rozloučili. Na průvodkyni už čekala další skupina. my jsme byli ponecháni osudu a nadějím. Že nám přivezou kufry, a že nás odvezou do Hurgády. Ale načekali jsme dlouho. Přivezli nám kufry, jenže je vysypali na trávník na sluníčko. Tak jsme se snažili si je narovnat do stínu jediné palmy která tady byla. Pak přijel autobus s anglickým průvodcem. My jsme se nalodili i s kuframa, vyrazili na shromaždiště, odkud pojedeme s konvojem do Hurgády. Když jsme čekali Pavle se zalíbil chlapík s ruličkou toaletního papíru u maringotky. Mně tak napadá, jestli to bylo jako všude jinde, jestli se taky muselo smlouvat? Po odjezdu jsme nejdřív viděli běžné domky, někdy skoro chatrče. Skoro na všech ale byly paraboly od satelitu. Za městem bylo všude plno polí a zeleně. Čím dál jsme se ale vzdalovali od Nilu, tím víc se prosazovala poušť. Cestou jsme měli jednu zastávku na občerstvení. I tam nám nabízeli svezení na velbloudu. Byla tam malá holka snad pětiletá s oslíkem a nabízela svezení na oslu. Při debatě před autobusem pravil filozoficky jeden z chlapíků „naši průseráři šli zase nakupovat“.Pak jsme tam ještě chvíli debatili a jelo se dál. Cestou jsme dostali vyplnit kartičky kvůli ubytování. Jedna paní se nemohla domluvit s anglickým průvodcem, jak že to má vyplnit. Musela tedy zasáhnout Pavla, přetlumočit a vyřešit celý problém. V Hurgadě jsme vystupovali jako první. Řekli jsme ahoj zamávali a byl konec okruhu. V hotelu nás čekala česká delegátka, pověděla nám pár podrobností jaké jsou ještě výlety od cestovky. Hned jsme si u ní zaplatili na pondělí výlet lodí na ostrov Giftun. Se šnorchlováním a  koukáním na korály. Pak už nám zbývalo jenom se ubytovat a jít na večeři.

10) neděle. Ráno hned po snídani jsme se vydali do centra Hurgady. Podle rady průvodkyně jsme se vydali chytit busík.(Jezdí tady mikrobusy, buď jako bus za 1libru ale jede tolik lidí kolik se jich vejde. Nebo jako taxi, tam jede jenom jeden zákazník ale je to dražší.) Pavla vyjednala před nastoupením cenu, nasedli jsme a už jsme jeli. Asi po 10. minutách jsme dojeli do centra. Šli jsme po hlavní ulici, prohlíželi si krámky, hospůdky a vůbec městský život. Pavle se zalíbila trafika. Na chodníku položené štůsky novin, zatížené kamenama. Mně zase zaujal řezník (jsem spíš přes to jídlo), Před obchodem stojan, na něm háky a zavěšené celé čtvrtky, snad hovězí. Pěkně na sluníčku v tom vedru. Zakoupili jsme domů na ochutnání několik piv. Protože to bylo ale dost těžké vydali jsme se do hotelu. Chvilku jsme si odpočinuli a dali si sprchu. Přitom jsem zjistil že začala kapat s klimatizace voda.Pavla tedy došla do recepce přednesla tam problém. Než jsme se vypravili už tam byli 4 chlapíci na opravu. Rychle jsme se vytratili, aby nechtěli po opravě bakšiš. Šli jsme se projít po ulici kolem hotelu a koupit vodu na pondělní výlet. Našli jsme tam dost velký obchod, něco jako smíšené zboží. Prostě měli ode všeho něco. Chvíli jsme to okukovali ale Pavla najednou pobledla a pravila „tu vodu budeš muset dojít koupit sám“. Nechala mi tam peníze a cupitala k hotelu. Pomalu jsem vyrazil za ní, došel jsem do obchodu, koupil vody a se strachem, jestli mi Pavla otevře, jsem pokračoval do hotelu. Otevřela, sice trošku pobledlá ale v pořádku. Odpoledne jsme se šli plácnout k moři a trochu se koupat. Přišel jakýsi kluk a cosi drmolil.Protože jsem mu nerozuměl tak jsem ho odpinknul. Pavla ale řekla že shání někoho na voleybal. No tak jsem řekl že se přidám. Po 15 letech hrát, když jsem to ani před tím moc neuměl. Nesmysl. Ale bylo nás tam takových povícero. Naštěstí se mi za chvíli rozpadly boty a bos, to tedy opravdu nešlo. Stačil jsem si před tím ještě odřít koleno. No a nakonec mi Pavla řekne že mně poprvé viděla popoběhnout. To je teda mínění.

11) pondělí. Po snídani pro nás přijel busík a odvezl nás do přístavu, kde jsme se ještě s dalšími nalodili a vyrazili za korály. V přístavy bylo možné si půjčit šnorchl i ploutve. Měli jsme svoje, tak jsme nevyužili.  Cestou se objevili delfíni, tak jsme si je vyfotili. Asi po 1,5 hodině plavby se přiblížil ostrov. Kousek dál už stálo hejno lodí. My jsme se přidali. Nejdřív jsme byli varováni: na nic nesahat, nelámat korály a nesbírat mušle. Pak jsme dostali nějaký čas a šli se cachtat do vody. Byl tady útes a na něm bylo několik korálů. Kolem se placatilo pár ryb. Chvilku jsem koukal pod vodu a pak jsem dal brýle se šnorchlem Pavle. Myslel jsem že bude ječet až se koukne pod vodu. Pod námi bylo min. 5- ?m hloubka. Zkusila a nic. Chvíli plavala a docela si to pochvalovala. Pak se v ní někdo vyznej. Za chvíli mi brýle zase dala. Já se přiblížil k útesu a s hlavou pod vodou si ho prohlížel.Po chvíli jsem vyndal hlavu nad vodu, koukám po Pavle a ta nikde. Už jsem začínal mít strach jestli se neutopila. V tom davu by si toho ale někdo snad všimnul. Tak jsem plaval k lodi a Pavla tam. Zase viděla cizího chlapa a šup za ním. Když jsme byli u lodi, chtěl jsem aby si taky zkusila ty ploutve. Chytli jsme se záchranného kruhu a začli se přezouvat. Lodní kameraman „Ježišmariá“ z toho měl vánoce když nás viděl. Pavle se to s ploutvema moc nelíbilo tak mi je zase vrátila. To už jsme ale museli na loď a jeli jinam. Při přejezdu jsme dostali oběd. Já, z domova vycepovaný, nenechávat zbytky jsem všecko poctivě snědl. Když tu najednou ke mně přišla jedna ženština, která s námi byla v Nubijské vesnici. „Že je jí špatně, že nemůže jíst, jestli nechci její porci?“ No poptal jsem se jí odkud je. Tak až u Liberce vědí, jaký jsem nedožera. Chtěl jsem ze zbytků hodit něco rackům, průvodce mně ale hned upozornil že se to nesmí. Za chvíli nás vypustili u další skály, kde byly korály a docela dost ryb. Tady už si i Pavla pokoukala. Mrzelo nás že jsme si nepůjčili druhé brýle. Mohli jsme koukat spolu. Bylo to sice jako při ztroskotání Titaniku, těch lidí ve vodě. Ale bylo to hezký. Další zastávka byla u pláže, kde nás vysadili na koupání a slunění se. To bylo teda dílo, dvě hodiny bez možnosti úniku. Jediná možnost stínu - do hospody. Tak jsme si dali malou vodu. Aby to blbě nevypadalo, že tam sedíme nasucho, dolévali jsme si z vlastních zásob. Když se naše loď vrátila, nalodili jsme se a vyrazili zpátky. Cestou jsme dostali kousek melouna. Přišel vhod. Po chvíli se znovu objevili delfíni. Jenomže je začali s loděma nahánět, snažili se je obklíčit, celou dobu troubili a všemožně pískali aby delfíny zmátli. Bylo to jako na honě. Pak už jsme jenom v klidu dorazili do přístavu. Naložili se do busíka a ten nás odvezl k hotelu. Cestou jsem se dozvěděl, že nejsem jediný, kdo se netrefil do dveří u hotelu a málem je vysklil.  K večeru jsme se ještě sebrali a šli si na pláž vyzkoušet ploutve a šnorchl. Tady Pavla přišla trošku na chuť i ploutvím. Bohužel pozdě. Užili jsme si poslední večeři a dali se do balení. Největší problém nám dělaly piva, jak je uskladnit aby se o sebe nerozbily.

12) úterý.Ráno, za kuropění, jsme vstali vystrčili kufry před pokoj a šli do recepce, očekávat autobus na letiště. V jídelně jsme dostali balíčky se snídaní. V recepci už čekala jedna postarší paní. Když jsem prohodil jestli jedeme spolu, odvětila dost nevraživě, že jede ještě někdo. Prostě se nechtěla vybavovat s kdejakým tímhletím. Tak jsme usedli a čekali. Ony dvě dámy šly do recepce odevzdat klíč od pokoje. Jenomže zjistili, že mají nějaký dluh a ani 1 libru nebo něco takového. Padesátikorunu od nich nikdo nechtěl. Vyřešily to docela zajímavě: „až přijede průvodkyně ať se postará.“ Jenomže autobus přijel, průvodkyně se postarala, řekla jim aby si v autobuse zkusily od někoho půjčit. To bylo evidentně pod jejich úroveň. Asi by tam radši zůstali než „jít žebrat do autobusu“. Když se k ničemu neměly tak jsem jim nabídl že jim za tu 50. dám 2 $. byly šťastný a já na tom ještě vydělal. V autobuse už nebylo moc místa, museli jsme sedět každý jinde. Já seděl vedle jakéhosi pána, který mi povyprávěl skoro celou dovolenou. Když jsem pak uviděl jeho ženu bylo mi celkem jasné proč tak rád povídá. Doma si asi moc nepokecá, tam asi mluví někdo jiný. Při vstupu na letiště nám prosvěcují batohy i kufry. Pak se jdeme nechat odbavit. Protože ve stejnou dobu odlétají do Prahy dvě letadla, musíme dávat pozor abychom nevlezli do jiného. Po odbavení nám prosvítí ještě jednou batohy. Sedáme si v letištní hale. Všude kolem plno uniforem všichni tam jen tak postávají a poflakují se. Nevím co by se dělo kdyby se něco opravdu dělo. No ale blíží se a my jsme vpuštěni k letadlu. Přes všechnu techniku, kterou tady mají, nám odtrhávají letenky jako lístky v kině. Vstupujeme do letadla, usedáme, já preventivně pozřu kinedril a připravuju se k spánku. Když jsou všichni usazeni,  dostáváme školení, jak se padá s letadlem, jak se nejlépe utopit a.t.d. Což jako staří mazáci už dávno známe. Tentokrát při letu zažijeme trošku drncání při turbulencích. Není to ale nic strašného, ani se nepokecám při jídle. Po přistání v Praze trošku zabloudíme a nemůžem najít kde se vydávají kufry. Když to najdem, stejně musíme dost dlouho čekat, než přijede ten můj. Dojdeme k autobusu ještě s několika přiletěvšími. S několika přestupy dojedeme do Vršovic. Pavla prohlídne poštu, zalije kytky, něco málo vybalí. Když nastane čas vyrazíme na autobus směr Skalsko. Tady vybalím něco já, předáme pár dárků a povyprávíme. Stáhneme fotky do počítače, vypálíme a ještě je dojedem nechat udělat. Ve čtvrtek večer dojedem do Strakonic. Tam povyprávíme, navštívíme holky, ukážeme fotky a taky povyprávíme.

 

No a to je konec dovolený v Egyptě.