Praha v barokním rouše Petra Brandla i sousedů z Bavor

Cestopisy

Petr Brandl ve Valdštejnské jízdárně • Fotografie (50) • Foto: markyz63

Vstoupit do fotogalerie (50 fotografií)

už jsme byli skoro na řadě

konečně na výstavě

Vstoupit do fotogalerie (50 fotografií)

Období, kdy starý rok přenechával vládu svému mladšímu příbuznému, se Praha – jistě se souhlasem pana předsedajícího, samozřejmě - rozhodla věnovat baroku. A nebála se to také celému světu opakovaně sdělit; zejména když připustíme možnost, že celý svět sleduje Toulavou kameru a televizní kanál ČT Art. Naše Matička stověžatá má sice pozoruhodných barokních památek sama více než dost, ale tentokrát si raději navíc pomohla, a to nejen v zemích koruny české, ale také za jejími hranicemi. Například v Bavorsku …

Rozhodně však platí, že snad každý, bohužel, musel zaznamenat výstavu „Petr Brandl – Příběh bohéma“, která se koná ve Valdštejnské jízdárně. Pro nás v tomto případě, bohužel, platilo právě to bohužel. Díky již zmíněným iniciativám naší veřejnoprávní televize a jistým zdravotním problémům některých z nás jsme se do Prahy vydali o dva měsíce později než jsme původně plánovali. A jestliže naši přátelé se mezi Brandlovými plátny procházeli téměř sami, my už to měli s frontou před vstupem, frontou před pokladnou a další u šatny. I pracovníci Národní galerie byli docela zaskočeni tím, kolik lidí najednou zatoužilo po bližším kontaktu s barokním výtvarným uměním.

Osobně se musím přiznat, že příznivcem baroka zrovna moc nejsem; už jen proto, že ve většině našich kostelů vytlačilo „nabubřelé“ baroko sloh krásný a čistý, tedy gotiku. Na druhou stranu je potřeba přiznat, že mnohé stavby a mnohá jména dělají i baroku jen čest a slávu. Malíř Petr Brandl mezi ně určitě patří. Navíc byl tento vynikající umělec přelomu 17. a 18. století skutečnou rockovou hvězdou své doby. Ono macháňovské „největší potěšení, větší na světě není, největší potěšení, jsou děvky a chlast“ mu rozhodně nebylo cizí, stejně jako „soudní obsílky“ týkající se hlavně dluhů a neplacení alimentů. O Brandlovi se říkalo, že jeden den se vezl ve zlatém kočáře a druhý den se už jen válel v příkopě u cesty, hladový a zcela bez prostředků. Ale (nejen) Múzy ho milovaly.

Výstava ve Valdštejnské jízdárně sice představuje „pouhopouhých“ 63 exponátů (a to má u nás Brandl výstavu po 50 letech), ale je skvělá. I pro naprosté odpůrce baroka by zde jistě nebylo problémem přiznat, že je min. fantasticky nasvícená a snad poprvé se někomu povedlo udělat popisky k exponátům tak, že jsem si je bez problémů přečetl i já (jindy si svítím mobilem nebo se snažím alespoň vytušit „vo co go“). Navíc se zde nedozvíte jen informace o díle samotném, ale většinou také nějakou „pikantní historku“ z mistrova života.

Výstava Národní galerie nabízí monumentální oltářní plátna, portréty i žánrovou malbu a k vidění je zde také několik „novinek“ v podobě nedávno objevených Brandlových děl. Český Rembrandt a nejlépe placený umělec své doby (tedy min. v Čechách) prostě stojí za vidění. Jediné, co nám zde silně vadilo, byly komentované prohlídky. Za tu dobu, kterou jsme na výstavě strávili (necelé 2 hodiny) proběhly hned tři. Hlasitě vykřikující „průvodkyně“ prostě ruší a skupina jejich 20 posluchačů na jednom místě zdržuje a zavazí. Myslím, že by nemohl být takový problém stanovit pro jeden den v týdnu speciální časy pro komentované prohlídky (jejichž smysl a zajímavost tímto nijak nezpochybňuji, protože jsem se jich sám také několikrát zúčastnil).

Tím jsme splnili nejdůležitější bod programu a mohli na chvíli baroko opustit. Člověk se potřebuje občas i najíst a napít (dobré je zvolit nějaký nápoj bohatý na vitaminy, např. pivo) a pokochat pohledy méně „baňatými“, zdobnými a dynamicky se vlnícími. Nejprve nás čekal Banksyho svět – tedy rozsáhlá expozice World Of Banksy v bývalém staroměstském kostele sv. Michaela Archanděla. Moc se nám zde líbilo (je ale nutno číst popisky a občas si na ně raději posvítit), i když to není o originálech, ale spíše o pocitu a jednom neznámém street – artovém umělci, který je možná skorosousedem mého synovce v Bristolu. Dobře udělaná záležitost … a navíc patří i k tomuto baroknímu vyprávění. Středověký kostel sv. Michaela totiž prošel svého času barokní přestavbou a prý tu snad viselo oltářní plátno od Petra Brandla.

V Praze nás ještě čekala troška naší moderny (té úplné, současné, i té z období rondokubismu), něco málo Škrétovy grafiky i procházka místy, která máme dlouhodobě rádi. A také pár úplných novinek (zejména na Královských Vinohradech), které sem zase až tak moc nepatří, protože tento cestopis prostě je o baroku (asi proto jsme krátce zamířili také k malostranskému chrámu sv. Mikuláše nebo k Loretě).

Je tedy logické, že druhým hlavním bodem našeho programu (naštěstí vícedenního, protože najednou by to asi nešlo – tedy časově a fyzicky ano, ale psychicky by to zřejmě člověk už moc nedával) byla výstava Národního muzea nazvaná Baroko v Bavorsku a Čechách. Jedná se o společný projekt s Domem bavorských dějin, navazující na výstavu v Regensburgu. Zajímavě pojatá přehlídka 218 uměleckých děl z Česka, Německa, Rakouska i Holandska (snad jsem na nikoho nezapomněl) je rozčleněna do šesti tematických celků umístěných ve čtyřech sálech a nazvaných Prolog: Světla a stíny, Bouřlivé časy, Prostor baroka: Velké staveniště, Barokní divadlo světa, Epilog: Baroko v Bavorsku a v Čechách a Barokní skvosty ze sbírek Národního muzea.

Z vystavovaných děl je potřeba zmínit minimálně dřevořezbu Kalvárie od Matyáše Bernarda Brauna, dřevořezbu Jana Nepomuckého v životní velikosti od Jana Brokoffa, Dientzenhoferův skicář, alegorický obraz Jacoba Gerritsze Loefa Loď Církve, kostým Pallas Athény z divadla zámku Český Krumlov nebo lamelový trojportrét Bernada Ignáce z Martinic a jeho dvou manželek. Výborné jsou různé architektonické modely i interaktivní prvky, např. rozpohybované barokní obrazy. Za své hlavní favority bych asi označil – kromě výše uvedeného skicáře a Lodě Církve - mramorovou náhrobní desku v podobě kostry v životní velikosti ze salcburského muzea, malou past na blechy, kterou barokní dámy nosili ve svých neméně barokních róbách, a Tiepolův obraz David a Abigail.

Poslední chvíle času v Národním muzeu jsme využili k výstupu do kopule, pohledy na sluncem zalitou Prahu a krátké nakouknutí do stálé expozice. Takže byla nakonec i ta gotika a mamut.

A potom už jsme museli pádit na nádraží pana Fanty ...

Závěrečné PS: Velice nás překvapilo, že ať jsme se hnuli kamkoliv, všude byly „davy“ lidí. Potěšitelné je, že všech věkových kategorií. Toto konstatování se ale týká jen výstav, muzeí a hospod. Ve venkovních prostorách bylo tentokrát v Praze naopak celkem volněji, na některých místech dokonce téměř liduprázdno ...

Poslední aktualizace: 10.2.2024

Praha v barokním rouše Petra Brandla i sousedů z Bavor na mapě