Praha - Vyšehrad, Pražský hrad, Karlův most, Staroměstské náměstí.
Praha - Vyšehrad, Pražský hrad, Karlův most, Staroměstské náměstí.
Člověk neustále cestuje po různých kulturních a přírodních památkách, která jsou rozesetá po celé naší zemi a nakonec zjistí, že vlastně vůbec nebyl v Praze (teda pokud nebudu počítat takové ty tradiční návštěvy, jako je ZOO, Václavák a nebo jeden z mnoha nákupních komplexů).
A tak tedy vyrážíme ráno v osm hodin z Jablonce autobusem vstříc kulturním památkám našeho hlavního města. Autobus nás vyklopil na Černém mostě odkud pokračujeme metrem až do stanice Vyšehradská a pak už dál po svých k jednomu z nejtajemnějších míst, které je spjato s pověstmi, jež knižně zpracoval Alois Jirásek ve svém díle "Staré pověsti české". Snad každý zná kněžnu Libuši, která ze svého sídla na Vyšehradě vyřkla památnou větu "vidím město veliké, jehož sláva hvězd se dotýká" (nebo tak nějak ta věta zněla, hold už jsem dlouho ze školy). Vyšehrad je také místem, kde udatný Bivoj absolvoval na svém bájném koni Šemíkovi neuvěřitelný a odvážný skok ze skály. Tyto pověsti osvětlují a hlavně oslavují vznik a počátky přemyslovského státu, které povýšily toto území na jedno z nejpamátnějších míst českého národa.
Ale vraťme se do současnosti, na Vyšehrad vstupujeme tzv. Táborskou bránou a pokračujeme kolem Jedličkova ústavu až k bráně Leopoldově. Hned za ní zahýbáme doleva a směřujeme na Ochoz, který nás dovede k budově Starého purkrabství. Z Ochozu je i díky, po dlouhé době, slunečnímu dni, neuvěřitelný pohled na celou Prahu. Vidíme Vltavu se spoustou mostů, která se klikatí údolím pod námi, v dálce se pak na kopci nad městem tyčí Petřín a hned vpravo od něj Hradčany s Pražským Hradem.
Míříme ke Kapitulnímu chrámu sv. Petra a Pavla, který byl v 19.století přestavěn v novogotickém slohu podle návrhu J. Mockera a F. Mikše respektujíce dispozice gotické stavby Karla IV. V té době také vzniká myšlenka v místě farního hřbitova zřídit na Vyšehradě národní pohřebiště. Dnešní hřbitov je jedinečnou galerií hřbitovní plastiky a ukazuje umělecký vývoj české kultury od poloviny 19. století do dnešních dnů. Místo posledního odpočinku zde nalezlo téměř 600 osobností naší kultury a vzdělanosti. Mezi jinými jmenujme alespoň Boženu Němcovou, Bedřicha Smetanu, Emu Destinnovou, Alfonse Muchu, Karla Čapka, Vlastu Buriana, Josefa Bicana, Miladu Horákovou a spousta dalších, jejichž výčet by byl hodně dlouhý. Jedním z posledních, co zde nalezli místo k poslednímu odpočinku, je Waldemar Matuška, který skonal 30. května letošního roku (2009).
Pokračujeme k tzv. Cihelné bráně Odkud je možné vstoupit do Kasemat (Kasematy jsou chodby v opevnění renesančních, barokních a klasicistních pevností, sloužily jako přístup k střeleckým či dělovým komorám, později také jako skladiště zbraní či jako prostor pro ubytování vojska). Dalším místem na naší okružní procházce je objekt zvaný Gorlic, což je největší prostora vyšehradských kasemat o ploše cca 330 m2 a o výšce 13 m. Tento prostor sloužil po mnoho let jako případný protiletecký kryt a sklad brambor a zeleniny pro Prahu. Po vyklizení a rekonstrukci byl sál začátkem 90. let zpřístupněn a od r. 1992 jsou v Gorlici umístěny originální sochy z Karlova mostu.
Poslední zastávkou je Rotunda sv. Martina, která je nejstarší z dochovaných pražských rotund a současně je i nejstarší dochovanou památkou na Vyšehradě, postavena byla nejspíše ve druhé polovině 11.století. Za svou dlouho historii posloužila ke spoustě účelů, v období třicetileté války byla využívána jako prachárna, za císaře pána Josefa II. byla využívána jako skladiště. Při budování nové komunikace skrze Vyšehrad dokonce hrozilo rotundě její zbourání, ale díky zákroku hraběte Chotka, byla zachráněna. Po té však byla pronajímána jako obydlí pro chudinu, takže byl probourán nový vstup, v apsidě zřízena kuchyně a do klenby proražen otvor pro komín. Na sklonku 19.století se ji naštěstí podařilo vyšehradské kapitule odkoupit zpět a byla obnovena, čímž dostala současnou podobu.
Opouštíme Vyšehrad, který v nás zanechal určitě spoustu dojmů a je skoro ostuda, že jsem toto místo poznal až ve svých sedmatřiceti letech, no ale jak se říká radši později než vůbec. Metrem se přesouváme na Hradčany a tento podzemní dopravní systém si patřičně užíváme, neboť je tu příjemně chládek a mi si můžeme na chvilku odpočinout od slunečních paprsků. Konečně jsme v té správné stanici a mi se opět ocitáme na denním světle. Na zemském povrchu nás ovšem kromě sluníčka přivítal obrovský rámus těžké techniky a všudy přítomný prach zvířený obrovskými stroji. Probíhá zde stavba nějaké nové silnice, která na plakátech slibuje řidičům ulehčení dopravnímu kolapsu celé Prahy. Cedule s nápisem Pražský hrad nás nasměrovala a tak jsme tedy vyrazili. Po pár desítkách metrů nám dochází, že byla asi jediná, kterou potkáme a tak doufáme, že jdeme správně. V jeden moment intuitivně uhýbám do takového malého průchodu staveništěm, neboť mi něco říká, že to je ta správná cesta a ona byla.
Na hradě jsem byl už párkrát, ale vždy jsem k němu přišel po starých zámeckých schodech a teď najednou přicházíme od královského parku o kterém jsem ani nevěděl, že tu je. Procházka parkem s vodotryskem nemůže chybět,po chvilce jsme došli až k letohrádku a podél Jeleního příkopu jsme vyrazili zpět k Jízdárně Pražského hradu. Cestou se nám naskýtá pohled na hrad ze strany s které ho vůbec neznám. Na hradě byl v právě probíhající letní turistické sezoně takoví mumraj, že člověk musel víc než po památkách koukat po cizích nohách, aby je nepošlapal. Pokoukali jsme, udělali pár fotek, politovali lidi, v neuvěřitelně dlouhých frontách, čekajíce na svoji prohlídku a vyrazili jsme na Hradčanské náměstí, kterému vévodí socha TGM.
Staré Malostranské uličky, přeplněné krámky se suvenýry nás dovedou přes Malostranské náměstí s monumentální stavbou kostela Sv. Mikuláše až na Karlův most, který v současné době prochází rekonstrukcí, která se snad pomalu blíží ke svému konci. Umělci nejrůznějších odvětví se nám zde snaží vnutit své produkty. Někteří opravdu umí své řemeslo, ale najdou se tu i hrozné kýče. Pozorujeme malíře, karikaturisty jak se pod jejich rukama na papíře mění tváře sedících modelů. Z hudební produkce mě zaujal tzv. "valchař", který na svou valchu předváděl neuvěřitelná sóla.
Naší poslední zastávkou se stalo Staroměstské náměstí, na jehož jihovýchodní straně stojí Staroměstská radnice s orlojem. Ten vytvořil na počátku 15. století hodinář Mikuláš z Kadaně pravděpodobně podle návrhu Jana Šindela a né jak pověst praví mistr Hanuš, který měl být po dokončení orloje oslepen, aby už nikdy nemohl takovéto dílo vytvořit někde jinde. Celému náměstí dominuje Pomník Mistra Jana Husa jehož pohled směřuje k Týnskému chrámu, který v husitských dobách ovládala skupina Husových přívrženců a od roku 1427 zde byl farářem volený husitský arcibiskup Jan Rokycana.
A to by bylo z té naší stověžaté pražičky asi tak nějak všechno. Na víc nám už nezbyl čas, protože linkový autobus nečeká, tak snad někdy příště.