Přechod pohoří Fagaraš - II

Fotografie (1)

Čtvrtý den - Sobota 22.8.1998 Ráno se probouzíme do krásného slunného dne. Fantastické pohledy na sluncem nasvícené hřebeny nám okamžitě daly zapomenout na vše nepříjemné co se nám v minulých dnech stalo. Po rychlé snídani pokračujeme neohroženě dál. Po technicky náročném a krkolomném výstupu se ocitáme na druhém nejvyšším vrcholu Rumunska, na Negoiu. Panuje super nálada. Při tak krásném počasí, jaké nás zastihlo na Negoiu, se není ani čemu divit. Připadali jsme si jako v pohádce. Nikde nikdo jen my a HORY!! Ale musíme pokračovat. Cíl dnešní etapy je ještě pořádný kus. Z Negoiu sestupujeme skalnatým terénem do štěrbiny, z níž spadá úzká strmá rokle komínového charakteru zvaná Strunga Dracului. Následuje několik set metrů dlouhý náročný sestup skalní rozsedlinou. Stále klesáme až k jezeru Caltun. Zde odpočíváme a vaříme oběd. Odpoledne se rázem změní počasí. Za pár minut není po nádherném slunečném dni ani památky. Zvedá se prudký vítr a opět začíná pršet. Chvíli se krčíme v malé bivakovací boudě na břehu jezera, ale musíme dál. Následujících cca 6 kilometrů nám připadá jako celá věčnost. Začínáme být dost unavení a za silného nárazového větru a neustávajícího deště se některé pasáže začínají stávat velice nebezpečné. Navíc se citelně ochladilo a orientaci značně ztěžuje hustá mlha.. Určitě nebylo víc jak 5 stupňů C. Morálka upadá. Máme toho všichni plné kecky, ale musíme dál. Musíme dojít za každou cenu až k jezeru Lacul Capra 2249 m. Někde kolem sedmé večer přicházíme konečně k vytouženému cíli. Unavení promočení a promrzlí na kost. Bleskově stavíme stany a oblíkáme na sebe vše, co zbylo suchého. Po rychlé večeři podléháme únavě a za stále sílící bouře usínáme….. Pátý den - Neděle 23.8.1998 Celý den děláme “VELKÉ NIC“. Bylo totiž tak hnusně že jsme nikdo nevystrčili ani nos. Celý den se střídal vítr a déšť, déšť a vítr, atd…. Chvílemi už to vypadalo, jako že se počasí umoudří, ale neumoudřilo. Jasně nám dávaly Hory najevo, kdo je tady pánem a kdo nechtěný vetřelec. O jediné zpestření velice nudného dne se postaral nerozlučný společník naši výpravy, “VÍTR“. Náš stan odolával statečně a dlouho. Nakonec ale kolem deváté večer podlehl stále sílícímu větru. Přesněji řečeno, pod jedním náporem se zlomila jedna tyčka a protrhla tropiko. Pokoušeli jsme se to opravit, ale stan byl pro zbytek výpravy nepoužitelný. Nechali jsme vše ležet, pouze složili stan, zatížili ho kameny a zalezli ke zbývajícím. Ten večer se nám hodně těžko usínalo!!! Hlavou se nám začínaly honit myšlenky, že všechno sbalíme a sejdeme dolů do údolí, kde přečkáme zbývajících pár dní. Ale vydrželi jsme. A následující den nám Hory ukázaly, jak se dokážou odměnit….. Šestý den - Pondělí 24.8.1998 Z blaženého spánku nás vytrhl pronikavý hlas: “Sakra lidi vstávejte“, neslo se údolím. Rychle vylézáme ze stanu a… Po včerejší bouři ani památka. Nikde ani mráček a za naprostého bezvětří vycházelo slunce. Sice byla pořádná zima, tak kolem –5 stupňů C (vše bylo dokonalé zmrzlé), ale jinak pohádka. Rázem z nás spadla veškerá únava z minulých dní. Během několika minut se nám vrátil optimizmus a nadšení. Něco po deváté vyrážíme. Ještě malá pauza na vodu a směle dál. Po pár kilometrech ztrácíme Věrku a Rosťu. Těm dvěma tato výprava moc nesedla. Po problémech s kuřetem následovaly další zdravotní potíže. Chvíli jsme debatovali co dál. Nakonec se ti dva rozhodli, že půjdou do údolí a vlakem dojedou do Zarnesti, kde máme sraz s řidičem. My neohroženě pokračujeme dál. Pár hodin potom, co jsme ztratili Věrku a Rosťu se nám před očima objevila všemi očekávaná Moldoveanului 2544m. Nejvyšší hora Rumunska. Nevím co to do nás vjelo, ale tak jsme se vyhecovali, že ji musíme za každou cenu dneska zdolat. Těch 6 nebo 7 kilometrů co nás od ní dělilo jsme přeletěli bleskově a za chvíli už stepoval pod ní. Čekal nás poslední výstup tohoto dne. “Slabých“ 300 výškových metrů na půl kilometru. V celku mírný kopeček. Pouze 35_ stoupání. Za hodinku už všichni odpočíváme na vrcholu. Nádherný pocit umocňovalo fantastické počasí. Dlouho jsme jen tak seděli a pozorovali okolní krajinu. Byli jsme hrozně unavení, ale spokojení. Poslední co nás tento den čeká je sestup k bivaku pod Moldoveanuluiou. Po dlouhé době jsme se zase v klidu a pohodlně vyspali.…. Sedmý den - Úterý 25.8.1998 Ráno se nám nikomu nechtělo vstávat. Včerejší krásné počasí bylo tatam a opět se na nás valila ze všech stran mlha hnaná větrem. Naštěstí nepršelo, ale počasí nic moc. Cíl naši dnešní etapy byl vzdálen cca 18 km. Chtěli jsme dojít k dalšímu bivaku a tam přespat. Když jsme ale viděli, co má být našim noclehem, raději jsme rychle pokračovali dál k dalšímu bivaku vzdálenému cca 10 km. Už jsme toho začínali mít dost. Ještě že se počasí umoudřilo. Sice foukal silný vítr, ale bylo docela pěkně. S hrůzou jsme zjistili, že naše spása (další bivak) je tak zdemolovaný, že se v něm nedá přespat. Nebylo nám moc do smíchu. Foukal totiž takový vítr, že postavit stany bylo nad lidské úsilí. Jediné řešení, co nás napadlo, je pokračovat dál, až do lesa, kde se dá stanovat. To znamená dalších cca 6 km. Dnešek byl nejdrsnější za celou dobu pobytu na Fagaraši. Ušli jsme totiž 35 km s 20 kg na zádech. Když odpočteme přestávky, tak nám zbude cca 9 hodin chůze, což znamená nějaké 4 km za hodinu. A to je v horách vražedné tempo. Rychlá večeře je poslední na co nám dnes stačí síly…. Osmý den - Středa 26.8.1998 Po včerejším maratónu vyspáváme hodně dlouho. Nic nás totiž nežene. Do Zarnesti, cíle naší expedice, nám chybí nějakých 25 km. A to je za dva dny brnkačka. Prodíráme se lesem zarostlou stezkou. Moc lidí tu asi před námi neprošlo. Čím dál jdeme, tím je stezka méně patrná. Po pár kilometrech se najednou rozplynula v lese. Chvíli jsme bloudili a prodírali se hustou smrčinou, ale rychle nás to přestalo bavit. Les byl čím dál hustší a my ani nevěděli kde jsme. Nakonec přišla na řadu i Buzola. Po krátké debatě a určení směru se vydáváme lesem přímo dolů, kde by měla být cesta. A skutečně po dlouhém krkolomném sestupu přicházíme k cestě. Po ní se vydáváme směrem k Zarnesti. K večeru přicházíme ke kabaně. Po dlouhé době trocha civilizace. Po dlouhé době pořádné jídlo. Bivakujeme u potoka kousek za kempem… Devátý den - Čtvrtek 27.8.1998 Ráno nás probudilo svými paprsky sluníčko. Vstáváme až se nám chce. Nic nás totiž nežene. Zbývá nám posledních 11 km po silnici do Zarnesti. Za nádherného počasí sušíme vše mokré a užíváme sluníčka. Nakonec jsme po malém obědě vyšli až ve dvanáct hodin. Sice nám zbývalo posledních 11 km, ale prašnou silnicí za pořádného vedra a bez kapky vody to byla cesta za trest. Do Zarnesti jsme dorazili za necelé 3 hodiny. Prošli jsme celé městečko až na nádraží. Zde byl sraz s ostatními. Na nádraží nikde nikdo. Chvíli jsme odpočívali, pak se vydali na etapy nakupovat. Po dlouhé době opět čerstvý chleba, ovoce, atd… Po návratu jsme k našemu velkému překvapení zjistili, že řidič i s Věrkou a Rosťou dorazil už dnes, z čehož jsme měli všichni velkou radost. Večer se vracíme zpátky ke kabaně na nocleh…. Desátý den - Pátek 28.8.1998 Ráno balíme naše indiánské ležení, než na nás někdo přijde. Vydáváme se opět do Zarnesti pro zbývající tři členy naší expedice. Nikdo z nás si nemysle, že se tak v pohodě najdeme. A že náš limit jeden den nebudeme potřebovat. V 11 hodin jsme už všichni a vyrážíme zpátky domů. Plni dojmů a zážitků v klidu přemítáme, co se kdy a kde stalo. Zažili jsme toho spoustu. Nádherné i drsné zážitky. Nepříjemné vedro i mráz. Ale to vše k horám patří a člověk s tím musí počítat. Až na pár puchýřů a otlačenin se nikomu nic nestalo a všichni jsme se svorně těšili domů. Na horkou vanu, na dobrou večeři a konečně spánek v pohodlné posteli….. Pavel Frydrych

Autor: pavel

Přidat do oblibených uživatelů

Výdělek příspěvku: 39,10 Kč

Další příspěvky autora: 98

Kvalita příspěvku:    

Hodnotit kvalitu příspěvku

Nahlásit příspěvek redakci

Sdílet s přáteli