Loading...
Po krátkém odpočinku jsem přístřešek v sedle Gežov opustil a pokračoval po po červené na západ ke Stratenci, vzdáleném necelé 2 km. Dobře vyšlapaný chodník nejprve vystoupal k bezejmenné kótě (1059 m), ale předtím, než jsem na ni dokráčel, provedl jsem předpisové „čelem vzad“ a rozloučil se posledním pohledem s nejvyšší javornickou horou - Velkým Javorníkem.
Od bezejmenného vrcholu cesta pokračovala při okraji lesa nad dlouhou horskou loukou (na konci léta plnou borůvek) a díky jejímu sklonu na moravskou stranu jsem si mohl vychutnat úžasné výhledové panoráma. Byla vidět část Hostýnských vrchů s Čerňavou a Kelčským Javorníkem, vrchy Veřovické a dlouhý pás „Vsackých Beskyd“ – Vsetínských vrchů. Za nimi už zvědavě vykukovaly modrá beskydská temena – zleva doprava s majestátním Radhoštěm (1129 m), Čertovým mlýnem (1206 m), Kněhyní (1257 m), Smrkem (1276 m) a Lysou horou s jejími 1324 metry. Nad nimi se po nebesích proháněla drobná kupovitá bílá oblaka, což panorámatu dodávalo na hloubce.
Jak už jsem se zmínil v minulé části – na tomto úseku Javorníků nevede státní hranice po hřebeni, ale přibližně 600 metrů dole pod svahem. Velkokarlovicko totiž bylo osídleno poměrně pozdě a než se přesně určily hranice katastrů, docházelo mezi slovenskými Uhry a Valachy k mnoha ozbrojeným střetnutím. Ten nejkrvavější se odehrál v Machůvkách poblíž středu Velkých Karlovic v roce 1733 a podle análů zde přišlo o život 13 lidí. (Díky ústní lidové slovesnosti ale počet obětí nabobtnal až na číslovku 59!). O rok později už byla vytyčena nynější hranice.
Netrvalo dlouho, já dokráčel na konec překrásné horské louky táhnoucí se sem až od Velkého Javorníku a vstoupil do lesa. Ten se vzápětí otevřel a nabídl pohled na větší palouk. Ze tří stran byl obklopen hvozdem a okrajová hrana lučiny prudce spadající na sever umožňovala opět skvělý výhled na moravskou stranu. Travnatý palouk byl přizdoben několka zajímavými dominantami - nižší dřevěnou rozhlednou, turistickým přístřeškem, třemi zajímavě ztvárněnými betonovými kříži a pamětní deskou. Ano, tohle byl vrchol slovenského Stratence (1055 m) a o témě další „tisícovky“ – Malého Javorníku s 1072 metry ležícího západně odtud, už se Slováci dělí s Českou republikou.
Z nápisu na pamětní desce jsem se dozvěděl, že tady na Stratenci při osvobozování Velkých Karlovic 3.5.1945 padl Andrej Rabčan z Drabska a další dva neznámí příslušníci I.Čs.armádního sboru.
Památník v podobě tří křížů byl zroben z oceli a betonu a kříže byly ozdobeny rostlinnými motivy. Ten nejvyšší má něco málo přes čtyři metry. Autorem návrhu památníku se stal architekt Vladimír Pycha a vytvořil jej sochař Josef Vajce, přičemž oba pánové pocházeli z Prahy.
Náklady na stavbu dosáhly částky 32 tisíc Kčs. Z větší části ji hradilo ONV Velké Karlovice a zbytek další organizace a spolky. Materiál na železnou konstrukci poskytla dílna velkokarlovického JZD, betonovalo se na dvoře školy v Podťatém. Hotové kříže byly nahoru na Stratenec dopraveny „vétřieskami“ Státních lesů a k jejich postavení byl použit jeřáb. Na výkopech a betonáži základové desky dobrovolně pracovala třináctičlenná parta chlapů z Velkých Karlovic a hotové dílo bylo slavnostně odhaleno roku 1969.
Památník do zdejšího horského prostředí zapadl dokonale a my ještě dnes můžeme ocenit kvalitu díla.
Dřevěnou stylovou rozhledničku nechala roku 2008 vystavět obec Papradno. K jihu jsou přes koruny vzrostlých stromů omezené výhledy na slovenskou stranu. Naštěstí je mezi stromy úzký průsek umožňující spatřit alespoň část Malé Fatry a Strážovské vrchy s Velkým Manínem. Ačkoliv směrem k severu pětimetrová rozhledna panorámata viděná dole z louky moc nerozšiřuje, i tak jsem se znovu rád potěšil výhledem na hlubokou dolinu Vsetínské Bečvy, pásmo Vsetínských vrchů a nad nimi vystupující vrcholky Moravskoslezských Beskyd.
Pak už nezbylo, než dát Stratenci (a těm několika turistkám a turistům zde se vyskytujícím, kteří si nejspíš na dnešní pátek stejně jako já vzali dovču) v duchu vale a zamířit po červené trase (už lesem) k rozcestí pod Stratencem a odtud k nedalekému sedlu Bukovina.
Nachází se v nadmořské výši už jen 895 m, stojí zde tur.rozcestník, zastřešené odpočívadlo a dvě velké Info tabule. Z nich jsem se bohužel o sedle dozvěděl „kulové“, neboť první byla věnována lyžařské běžecké magistrále a ta druhá (naprosto nesmyslně) turistickým cílům v hóódně vzdáleném okolí.
Dále tu byl k vidění balvan s deskou, které zde umístila obec Papradno. Nápis na desce hlásal, že je sedlo Bukovina dnes již zarostlou horskou loukou a že se tu vyskytuje jakási nevadza mekká, což byla pro mne – naprostého laického botanika, tedy informace jak hrom!
(Po návratu domů mi to nedalo, trošku popátral na netu a nakonec zjistil, že je ta „nevadza“ vlastně chrpou horskou měkkou.)
Směrem na Moravu ze sedla klesala zelená tur.trasa do 2 km vzdáleného sedla Příschlop. Chodník se mihl po okraji výhledové paseky, a pak už se prudce spustil dolů svahem, kde překročil státní hranici. Už po domácím moravském území klesal po zalesněném hřebeni do sedla Příschlop. Stála tam dvě stavení, z nichž je možno se v jednom - Chaloupce Příschlop, ubytovat.
Nalevo od sedla se začínala zahlubovat dolina Stanovnice s vodárenskou nádrží Karolinka, napravo údolí s dědinou Malé Karlovice, spojené s větší dolinou jménem Podťaté.
Směrem na sever nad sedlo vystupoval zalesněný vrch Gigula (951 m), jehož úbočím stoupala zelená a žlutá značka. Já si ale k přesunu k Javorníčku zvolil mnohem pohodlnější cyklotrasu vedoucí hvozdem po vrstevnici.
Ještě než jsem se pod Gigulou napojil na žlutou, mohl jsem z horního konce horské louky obdivovat starobylou dřevěnici a nádhernou (bohužel velmi nepřehlednou) kulisu javornických vršků v pozadí. A jen o pár desítek metrů dál už i panoráma líbezné krajiny Velkokarlovicka. Krajiny zvlněné desítkami kopců s lesy, pastvinami, remízky, lukami a pasekářskými usedlostmi, jejíž krásu nad protějším břehem Bečvy zvýrazňovala dlouhatánská hradba Vsetínských vrchů, nad níž se - jak zuby královské koruny - tyčily nejvyšší vrcholky Beskyd.
A pak už mé nožky doťapkaly k Javorníčku.
Jak název napovídá, je i tento 860 m vysoký a na temeni místy holý kopec součástí pohoří Javorníky. Odlesněné části jsou pokryty pravidelně kosenými orchidejovými lukami, umožňujícími výhledy na okolní kulturní krajinu. Kam oko pohlédne, vidí, že je tvořena bezpočtem vršků, kopců a hor, navozující představu jakéhosi valašského moře, jehož „vlny“ jsou zčechrány tu hvozdem či remízkem, tam zase lukami a pastvinami. To vše doplňují shluky prastarých pasekářských osad a dole v údolí Vsetínské Bečvy rozsáhlejší zástavba obcí.
Dílem lidských rukou je i kaple na Javorníčku.
Dle nynějšího katastru spadá pod Hrubou Stanovnici (místní část Karolinky), ale v dávnějších dobách patřila Velkým Karlovicím. Roku 1930 chtěli místní její zchátralou předchůdkyni opravit, jenže se nacházela v příšerně dezolátním stavu a bylo nutno vystavět kapli novou. Po sametu prošla celkovou rekonstrukcí, neboť předtím byla poničena vandaly. U kapličky je umístěna lavička a větší odpočivadlo se ukrývá poblíž v lese.
Sakrální svabička je zděná, opatřena masívními dřevěnými dveřmi a po stranách okénky tvaru kosočtverce. Přes jejich barevnou skleněnou výplň bohužel nelze do interiéru nahlédnout.
Nad zděnou částí se vypíná stanová šindelová střecha a zvonovou nádstavbu (ale bez zvonu!) kryje jehlancovitá stříška ukončená nahoře křížem.
Před dveřmi kaple jsou na zemi umístěny nádobky na květiny či svíčky. A také několik drobných plastik „andělek“ a jedné bezkřídlé, zato velmi sličné bytosti. Zřejmě se jedná o miniaturu nějaké valašské princezny.
Už při příchodu na Javorníček od sedla Příschlop na mne místo silně zapůsobilo, neboť bylo místem až čarokrásným. Nejen kvůli působivé kapličce umístěné na okraji lesa, ale samozřejmě i veškerou okolní úžasnou přírodou byly naprosto uchváceny všechny mé smysly. (Nejvíc asi ten estetický…)
Víte, já su sice Valach z Brumova (a včil už aj ze Zlína), ale tady na Javorníčku sa ně dušička enom tetelila slasťú a já sa tadyk cítil tak dobře, jak gdybych tu byl doma!
Odtud jsem pokračoval hřebenovým chodníkem mezi orchidejovými loukami, potěšil se ještě jedním (téměř kruhovým výhledem) z vlastního travnatého temene Javorníčku, no a pak už mne jedna směrovka tur.rozcestí poslala dolů do Velkých Karlovic. Hřebenem klesala dosti strmá a kamenitá cesta (klouzalo to a člověk si musel dávat majzla), o kus níž jsem minul nějakou farmu, odkud si mne udivenými zraky změřilo tele přináležící druhu skotský náhorní skot. Pod farmou se cesta napojila na méně strmou a kvalitnější komunikaci, po které jsem doklesal až na konec údolí Pluskovec a odtud mne čekalo až do centra Karlovic šlapání po asfaltu.
Po chvilce chůze jsem po pravici ke svému velkému překvapení minul aquapark „Vodní svět“ a „Dětský svět“, kteréžto atrakce dle mého skromného mínění patří spíš do měst a nikoliv do zdejší překrásné přírody. No však, jak jsem si všimnul, i přes tu odpolední tropickou třicítku na parkovišti moc vozů nestálo a žádné davy se sem z dolní části doliny zrovna nehrnuly.
Následovalo klesání údolím Pluskovce okolo mnoha zajímavých roubenek pod Hospodu Kyčerku s velkou Galerií dřevěných soch v přírodě a roubenou kaplí sv.Huberta, po přejítí kolejí jsem minul unikátní dřevěný kostel, Muzeum… a v protějším šenku rychle požil malou kofolu.
Poté už se mé zmožené nožky odplantaly ke stanovišti busů, odkud brzy odjížděl jeden na Vsetín, kde mne čekal přestup na navazující spoj do Zlína...