Přes střední Čechy na Vysočinu - 2. den: pivovar Hostomice pod Brdy; Stará Huť - okruh cca 9,5 km po NS Karla Čapka: rybník Strž - bývalé hamry - zřícenina mlýna Plechhamr - Měsíční vyhlídka - muzeum Památník K. Čapka - rybník Strž

Když jsem se po půlnoci vzbudila horkem, už venku neprší. Větrám a nechávám opět pootevřené boční dveře. Situace zvečera se opakuje. Začíná pršet, takže dveře opět zavírám a usínám. I v noci jsem registrovala, že občas prší. Dveře tedy zůstaly po zbytek noci zavřené, i když bylo  v autě horko.

Ráno nás sluníčko nebudilo. Vstáváme v půl deváté, venku je přes 20 stupňů, je zataženo a příjemně to profukuje. Občas spadne pár kapek. Na koupališti Biotop se chystají na návštěvníky. V 9 hodin otevírají, ale lidé se tam nehrnou.

My dnes nepospícháme. Máme v plánu cca 8,5 km dlouhý okruh, času máme dost. V klidu si dávám kávu, jen mne od rána honí mlsná. Musím si nechat zajít chuť.

 

Okolo 10. hodiny vyrážíme. Přímo na trase máme pivovar Hostomice. Tvrdím, že bude zavřeno, ale v neděli otevírají skutečně už v 10 hodin. Kupuje si na večer 4 plechovky. Jenže lednice je plná jídla. Tam se vejde jen jedna, zbylé 3 zkoušíme zabalit do dek, aby moc nezteplaly.

Pokračujeme v cestě, když nás u Dobříše zaujme cedule jahody - akce, meruňky z Moravy. Kupujeme oboje, i když cena 89,- Ķč za 1/2 kg jahod se mi moc akční nezdá. Vypadají však dobře a jsou výborné. Snědli jsme je hned. Meruňky jsou ještě tvrdší, necháme je pár dnů uležet.

Jedeme do Staré Huti. Nepatří mezi nejstarší naše obce, byla založena až r. 1674. Majitel zdejšího panství byl však podnikavý. Využil výhodných přírodních podmínek, hlavně výskytu železné rudy, dostatku dříví a vhodných vodních zdrojů a vybudoval zde hutě. Postupně vybudoval soustavu čtyř hamrů na zpracování surového železa. Jenže naši občané práci v hutích neznali, přicházeli sem noví lidé, bylo nutno jim zde umožnit bydlení. Zvyšoval se počet obyvatel, rozvíjela se zde i průmyslová výroba. Vznikla zde první válcovna železa v Čechách, ale i v Rakousku, později byla přestavěna na strojírnu. Kolem r. 1870 se tu vyráběly litinové vany, výlevky, toaletní mísy, potřeby pro zemědělství a strojírenství. Obec se vyvíjela, r. 1940 sem byla zavedena železniční trať, o tři roky pozdějí el. energie, a to i do bytů, byla otevřena pošta. Léta 1. světové války byla pro obyvatele těžká. Ale ani po ní to nebylo jednoduché. Starohuťské železárny, kde nejvíce obyvatel našlo svoji obživu, byly r. 1926 po 250 letech uzavřeny. 
Nyní tudy vede naučná stezka, která mimo jiné i tyto staré doby připomíná a kterou si chceme projít.

Parkujeme na parkovišti Rybník Strž. Je to na rozcestí turistických tras. Je tady kiosek s občerstvením. Otu třetinka Prazdroje za 55,- Kč nezaujala, já si však za stejnou cenu dávám domácí čokoládový dortík s borůvkami. Moje dnešní mlsná mne přemohla. Je výborný, udělala jsem dobře.

Odtud jsem naplánovala asi 7,5 km dlouhý okruh po naučné stezce Karla Čapka. Dozvíme se na ní informace o osobnostech, které jsou s těmito místy spojeny, o stavbách, ze kterých už zbyly jen rozvaliny, o přírodě, ale také o zdejší hutní výrobě. Je rozdělena do tří okruhů a je na ní 10 zastávek. Trasa je značená oranžovým piktogramem psa Dášenky. Ale chvíli mi to trvalo, než jsem přišla na to, že to, co mi připomínalo hlavu medvěda, je právě piktogram Dášenky. Nejsem asi umělecky založená, Ota to prý poznal hned.

Z parkoviště odcházíme po modré směr Chramiště. Informační tabule naučné stezky jsou hezky napsané, dokonce jsou oboustranné, takže informací máme dost. Ani nám nevadí, že už zase jdeme obráceně. Zpočátku jdeme po sluníčku, procházíme chatovou osadou. Z louky Francouzky se nám otevírají i hezké výhledy. Současně se dozvídáme, že louka je pojmenována po francouzských vojácích, kteří tu tábořili po válce o rakouské dědictví r. 1741.

Konečně jsme v lese. Přicházíme ke kamennému mostu, kde býval čtvrtý, zvaný Dolejší hamr na výrobu železa, ten byl od železárny s vysokou pecí nejdál. Používal se od poč. 18. století až do 90. let 19. století, to už však byla více méně jen kovárna. Na konci 19. století skončila éra zdejších hamrů - v té době se začaly využívat modernější výrobní metody. V chalupách, které vznikly v 19. století  v blízkosti hamrů, se bydlelo až do 50. let 20. století. R. 1959 byly zbytky obytných staveb i hospodářských budov strženy. Moc tam toho tedy nezbylo. V lese mezi stromy je vidět několik ovocných stromů, musí se tam dát pozor, protože tam jsou prý i nezabezpečené zbytky studní. 

Na bezejmenném rozcestí u mostu odbočujeme prudce vlevo roklí do kopečka na 3. okruh naučné stezky ke zřícenině mlýna Plechhamr. Jeho historie je skutečně zajímavá. Byl postaven r. 1698, zpracovávala se tam měď, vyráběly se tam měděné plechy. R. 1723 výroba plechů ukončena a objekt byl přestavěn na pilu a mlýn. V té době zde ve skále byl vytesán hluboký sklep, kde se i v pozdějších dobách uchovávalo dobré jídlo a pití. Mlýn byl často poničen velkou vodou, ale vždy byl znovu obnoven. R. 1895 tu byl již jen mlýn, kdy přesně byla zrušena pila, to se neuvádí. Během 19. století se s rozvojem turistiky stal cílem vycházek. Mlynář jim začal poskytovat jídlo a pití. Dokonce sem jezdila i kněžna z Dobříše. Na zahradě byl postaven taneční parket a každou sobotu se zde pořádaly taneční zábavy, konaly se zde i přírodní divadelní představení, nejčastěji Z Českých mlýnů. V noci 16. září 1931 byl mlýn úmyslně zapálen. Hasiči přijeli pozdě. Shořelo mlýnské zařízení, ostatní budovy byly značně poškozeny. Z mlýna zůstaly pouze mohutné zdi. Od té doby tady vše chátralo. Neudržovaná hráz nevydržela nápor ledu v zimě 1940/41 a protrhla se. Místo rybníku tu zbyl močál. Ještě po r. 1949 se nechalo po mostě přejít, dokonce se tady pokračovalo v tradici slavností a divadelních představení. V 50. letech 20. století se údolí kolem mlýna stalo cílem trampů. Líbily se jim velké sklepy. Ty byly někdy v letech 1962 – 1963 odstřeleny protože trempům komunisté vůbec nefandili. Zřítila se i jedna stěna budovy, k mlýnu byl zamezen přístup. Od pol. 60. let 20. století se tato oblast stala součástí vojenského prostoru. Zbytky protržené hráze sloužily k ostré střelbě vojáků. Dnes je zde zajímavý kout přírody se zbytky mostních pilířů i malé zbytky mlýna.

Tady u potoku je informační tabule naučné stezky, která tady podle mapy.cz končí. Na mapě okruhů na informačních tabulích je čárkovaně vyznačen 3. okruh - přes potok, okolo Plechhamru, který byl právě až za potokem na cestě ke žluté turistické trase. Na břehu, kde stojíme, vidíme zbytky stavby - to ještě netušíme, že to jsou zbytky mostu. Také vidíme, že k potoku vede z prudkého kopce pěšinka. Zdálky to vypadá, že se nechá potok přejít. Koukáme do mapy, potok tu má dvě ramena, jsou tu dva brody, za potokem pokračuje čárkovaná pěšina a vše nasvědčuje tomu, že bychom se mohli skutečně dostat na žlutou a na naši trasu. Bude to sice asi o kilometr delší, ale to nám zase tak nevadí. Čas máme. Zkusíme to. Kdybych tušila, jak to bude dobrodružné, pro mne skoro nemožné, asi bych k tomu potoku ani nešla. Jenže moje zvědavost a chuť to projít byla velká.

U potoka jsme za chvíli. To tak hrozné nebylo,  jen kousek z prudkého kopečka. Podle mapy tu má být brod, je tu však také nějaká kláda, po které se snad nechá přejít. Voda je kalná, vstup do ní není zrovna nejlepší, brodit se mi nechce, skoro se dá říct, že to ani nejde. Naštěstí potok není široký.

Ta první část není nejhorší. Přes potok je položena poměrně úzká kláda, další ještě tenčí je upevněná na stromy na obou stranách říčky jako zábradlí. Jenže se houpe všechno. Kláda pod nohama i kláda - zábradlí. Nepomohlo ani to, že mi to Ota na jedné straně držel. Bála jsem se, ale nakonec jsem se s vypětím všech sil na druhou stranu dostala. No, na druhou, spíš do středu potoka. Tady pokračovalo něco mezi potokem, bažinou a stojatou vodou. Vypadalo to, že sem voda přinesla různé klacky a ztrouchnivělé klády. Kdybych měla s sebou turistické hůlky, byla by to legrace, ale takhle jsem si nebyla jistá, zda mi noha neuklouzne a já někam nezahučím. Ale i to jsem zvládla. Konec byl pak po kamenech - to už byla hračka.

Jenže to jsem netušila, co nás čeká při překonávání druhého ramene. Když jsem to uviděla, zděsila jsem se. Tam se snad nemohu dostat. Ale nechtělo se mi už ani se vracet. Raději bych šla vodou, ale to nešlo. Přes vodu byla položena poměrně úzká kláda, vedle ní ještě jedna, ale rozpůlena. S tou první byla spojena tenkými prkýnky, které z větší části svou funkci již dávno neplnili. Bylo to snad 3 metry. Těžko odhadnout. Hrůza. Ota vyrazil jako první, ale hned se vrátil pro dlouhý klacek, který použil jako bidlo. Naštěstí potok nebyl hluboký, bidlo bylo dlouhé a tak se celkem dobře dostal na druhou stranu. Pracně jsme si ho zvládli i podat. Jenže, jak jsem se o něj chtěla trochu opřít, bidlo se prohnulo. Nakonec jsem ho měla spíš jako psychickou podporu, naštěstí. Měla jsem pocit, že se o něj ani neopírám, jenže když jsem byla uprostřed lávky, bidlo najednou prasklo. Jak je možné, že jsem já zůstala na lávce s polovinou klacku, stále nechápu. Já tam však skutečně stála, ale zůstala jsem celá ztuhlá jako přilepená. Byla jsem naprosto bezradná, neschopná dalšího kroku, neschopná se pohnout. Kdyby mi Ota nepomohl, stojím tam snad ještě teď. Konec lávky byl relativně už v pohodě, tak se Ota pro mne vydal s jiným klackem, krátkým, ale pevným. Ten mi podal a díky tomu jsem se o kousek k Otovi posunula, ale to už jsem byla konečně na trochu bezpečnějším místě. Teď měl problém Ota. Potřeboval se otočit. Na couvání si netroufl. Nakonec to s mojí pomocí zvládl a tak jsme si ten poslední úsek pomáhali navzájem. Konečně jsme se oba dostali na druhou stranu. Já však tou hrůzou byla celá zpocená a navíc tak rozklepaná, že jsem si musela na chvíli odpočinout. Až tady jsme pochopili smysl cedule, která byla u potoka na konci naučné stezky ještě před sestupem k řece. Kdo chce kam, pomozme mu tam - trasa tety Kateřiny. Už tohle nás mělo varovat. Jenže toho, že dostanu rozum, se už asi nedočkám. Protože nás by asi nezastavila ani cedule, že trasa je na vlastní nebezpečí nebo že je neschůdná. Ale zvládli jsme to a to je hlavní. Kupodivu mne cestou ani nenapadlo, že bych do vody mohla spadnout. To by bylo o to horší, že bych určitě utopila tablet, foťák i mobil. To by byla tragédie, protože to je to, bez čeho se neobejdu. Tedy hlavně ty první dvě věci.

Tady nechci nikoho odradit od této cesty. Mám trochu závratě, které mi to vše ztěžují. Takže ten, kdo takové problémy nemá, by to zvládnout měl. Zvlášť když nepatří do kategorie seniorů. Ale jak je vidět, problém neměl skoro ani Ota.

Pak jsme se vydali po cestě podle mapy v tabletu. Tento 3. okruh nemá žádné značení. Aspoň my ho neviděli. Viděli jsme zbytky mlýna, nakonec se nám tady líbilo. Jen pečlivě sledujeme mapu, neradi bychom si cestu prodloužili víc, než je nutno. Když jsme došli na náhorní planinu, byli jsme moc spokojení. Tam bylo fakt krásně.

Dokonce jsme se ještě vydali po další neznačené odbočce ke skalní Měsíční vyhlídce, téměř nejvyššímu dnešnímu bodu. Tam byla lavička a dřevěná socha - že by to byla Měsíční víla? To už nikde nepíšou, ale mně by se to líbilo. Tady bylo tak hezky, že jsme zapomněli i na útrapy, které tomu předcházeli.

Trefili jsme správné cestičky, takže se nám podařilo dostat se na žlutou turistickou trasu a po té dojít na rozcestí Nad čtvrtým hamrem, kde jsme navázali na druhý okruh naučné stezky. Pokračujeme po žluté a po naučné stezce. Jen ten kousek ke kamennému mostu, kde jsme se vydali na 3. okruh vynecháváme. I tady musíme překonat potok Kocába, ale tady je už relativně normální lávka. I když i ta má už něco za sebou. Je nakloněná, je však širší a hlavní je, že se nehoupe. Míjíme v lese ukrytou roubenku.

Naučná stezka a místní červený okruh má odbočovat ze žluté vpravo. Kdybych to však podle mapy nehlídala, určitě bychom neodbočili. Moc dobře značené to není.

Konečně se držíme přímého směru a čteme si informační tabule, které tady už zase konečně vidíme. To má úžasnou výhodu. Ota to čte skutečně poctivě. Čte to vždy pomalu, ale spoustu věcí si z toho zapamatuje. Já to očima jen tak přelétnu, a nic si z toho nepamatuju. Proto si to většinou vyfotím a čtu to až doma. Tabulí je tu dost, nemusím spěchat. Ota mne vždy zvládne dojít.

Přicházíme k malé vodní ploše Zájezek. Podle něho byl pojmenován i třetí hamr, který byl pod rybníkem. První zmínky jsou z poč. 18. století, zaniká po r. 1880, jako většina zdejších hamrů, protože se zaváděly modernější způsoby výroby kujného železa. Na potoce jsou ještě lehce patrné zbytky náhonu a v blízkosti potoka i pozůstatky zdí. Potok je zarostlý, my to tady zas až tak neprozkoumávaly.

Přicházíme k Památníku Karla Čapla. Nejdřív však vidíme vpravo vedle cesty plot. Dřív než ke vchodu k památníku, kde je dnes muzeum, jsme přišli k hrázi rybníku Strž, na jehož druhé straně parkujeme. Tady se dozvídáme, že to je jeden ze tří vzájemně propojených rybníků. V 50. letech 17. století pod hrází stával mlýn, který byl později přestavěn na hamr.

Tabulí je na naučné stezce hodně, je tam i hodně povídání, to je také důvod, proč jsme sem přišli až po 3. hodině. Zdejší muzeum je ve vile, kterou dostali r. 1935 do doživotního užívání Karel Čapek s Olgou Scheinpflugovou jako svatební dar. Bohužel vila se mu stala osudnou. R. 1938 likvidoval škody způsobené povodní, dostal zápal plic, kterému 25. 12. 1938 podlehl.

Dnes je v domě památník, který je věnován jejich osobnostem a jejich dílu. V areálu je bývalá hájovna, později dům správce, kde je dnes možnost občerstvení. Je tady poesiomat, kde je možno si poslechnut díla z počátků Čapkovy tvorby. Do muzea jít nechceme, ale i tady v zahradě, upravené na park, a v bývalých stájích je velké množství informačních panelů o K. Čapkovi a jeho manželce, ale také o zdejších bývalých i současných hutích, kde byly vyráběny dokonce i kašny na naše plzeňské náměstí. Tam také visí pamětní deska Járy Cimrmana s tím, že je umístěna (asi by mělo být, že byla umístěna) na domě v Dělnické ulici 12 ve Staré Huti, kde se narodila manželka Zdeňka Svěráka. Ten připustil, že právě tam na dvorku vznikla postava tohoto největšího nežijícího Čecha.
Samozřejmě jsme si to tady také prohlíželi a částečně pročetli. Ne všechno, bylo tam toho skutečně hodně. K autu jsme dorazili po půl čtvrté, patřičně hladoví. Tady jsme se rozhodli, že na parkovišti zůstaneme přes noc. Sice by se nám víc líbilo parkoviště u muzea, jenže tam se autem běžně zajet nedá. Tady na parkovišti je už jeden karavan a také nevypadá, že by chtěl odjet.

Udělali jsme si opožděný oběd. Ota se vrátil k muzeu, jednak si po obědě dát Kozla, kterého tam mají v plechovce, a pak si dočíst info tabule. Já mezitím umyla a uklidila nádobí a při relaxaci v křesílku málem usnula.

Když se Ota vrátil, šli jsme se podívat k rybníku, jehož břeh je označený jako pláž. Jenže voda se nám na koupání nelíbila, zdálo se nám, že tam jsou už sinice. Koupačka tedy nebyla, ale vody máme v autě zatím dost. Mezitím zdejší kiosek balil a odjížděl. Je tu tedy pouze o víkendu.

Když tu začal být klid, u auta jsme se umyli a lehce povečeřeli. To už jsme seděli u stolku, v jehož blízkosti stál kiosek. Svítí sem ještě sluníčko a je tu tedy teplo. Znovu si čtu úvodní zastavení naučné stezky, kde je psáno o stepi s vyhlídkou a obeliskem. Ale kde je? Cestou jsme ho neviděli. Koukám do mapy, kde jsem si již před chvílí všimla, že jsme odtud kousek minuli vyhlídku. Když se kouknu lépe, právě u vyhlídky je onen obelisk. Je na místě, kde rád sedával a odkud se kochal pohledy do krajiny spisovatel Karel Čapek.
Společně jsme vypili jednu plechovku ráno koupeného piva a do ledničky hned dali další. Zdá se však, že je stále docela studené. Pak jdu hledat obelisk. Je to skutečně kousek, ale z cesty od rybníka tam žádná šipka nikoho neposílá. My se kochali pohledem vlevo na rybník a ne vpravo do kopečka.

Tak jsme tady snad prošli vše a vše viděli, tak zítra můžeme odjet za další turistikou a dalším poznáváním. Sluníčko zalézá, ochlazuje se. V noci tedy horko už nebude. Než jsme dopili naše 4 plechovky (já vždy 2 deci, Ota 3 deci), je skoro 10 hodin. Poslechli jsme si zprávy z olympiády a také to, že Plzeň ve fotbalové lize porazila Hradec a vede ligu.

V autě je 17 stupňů, bude tedy skutečně příjemná noc. Jdeme spát.

Přes střední Čechy na Vysočinu - 2. den: pivovar Hostomice pod Brdy; Stará Huť - okruh cca 9,5 km po NS Karla Čapka: rybník Strž - bývalé hamry - zřícenina mlýna Plechhamr - Měsíční vyhlídka - muzeum Památník K. Čapka - rybník Strž na mapě