Procházka Moravským Krumlovem
Páteční večer utekl neskutečnou rychlostí – rozhodli jsme se totiž zítra, první dubnovou sobotu, vyrazit na výlet někam, kde jsme ještě nebyli. Jana ale každý můj návrh vetovala a nakonec jsme se shodli až na Moravském Krumlově.
Protože od nás od Zlína leží trošičku dál, museli jsme ráno vstávat brzy jak do práce. Trolejbus nás přesunul do Otrokovic a já při koupě jízdenky zvolil Sone, neboť zpáteční by vyšla mnohem dráž.
Z pohodlného rychlíku jsme v Přerově přestoupili do dalšího pohodlného expresu. Tenhle nás vezl až do Brna. Cestou jsme se kochali pohledem na okolní krajinu, která se pod jarními paprsky začínala zelenat a kde se na polích a lukách prohánělo množství zajíců, bažantů i té drobnější spárkaté zvěře.
Z lidských sídel za okny rychlíku zaujal Luleč s dominantním kostelem nahoře nad obcí, pak jsme projeli Rousínovem a brzy poté vystoupili na hlavním nádraží největšího moravského města. Cesta k nástupišti 6/Kolej 13K byla poněkud zmatená. Důvěru nebudil ani do posledního volného místečka narvaný dvojvozový osobáček, jehož každý vagon směřuje do jiného místa, ale nakonec jsme se spolu s jedním mladším párem šťastně usadili v oddělení pro kola.
Nádraží v Moravském Krumlově se nachází od vlastního města tak daleko, že odsud ani nebylo vidět. S důvěrou jsme se proto svěřili červené turistické značce, která dle ukazatelů slibovala, že nás do něj přivede. Trasa vedla po silnici náhorní planinou až k hornímu okraji města s osamělým křížem, a pak zabočila okolo pole ke kapli sv.Floriána, která i na tu dálku nepůsobila dojmem žádné kapličky, ale honosného kostela. Cestou jsme zkřížili trasu Naučné stezky, která by nás zavedla k Mariánské kapličce a Moravskokrumlovským vodopádům, ale jít tam v období sucha by bylo pošetilostí. Takže jsme pokračovali k Floriánovi a tam najednou nevěděli, na co koukat dřív – jestli z vysokého skalnatého srázu dolů na město anebo obdivovat sakrální památku.
Začneme západním panoramatem, které nabídlo pohled na historické jádro města, jež hluboko pod námi obklopuje mohutný meandr řeky Rokytná. Nabízí se srovnání s „Krumlovem“ v Čechách, ale ten je samozřejmě mnohem výstavnější. Navíc byl jeho moravský protějšek na konci druhé světové války postižen silným bombardováním, při němž byla stará historická zástavba srovnána se zemí a z větších památek zůstaly zachovány jen oba kostely a zámek.
Krom městské zástavby se můžeme pokochat také pohledem na protáhlý srpovitý tovární areál, který „zdobí“ předměstí hned pod zbytky bývalého městského opevnění.
Směrem k jihu vidíme další velikou skálu, na jejímž temeni se nachází telekomunikační stožár a nová městská výstavba. Sever pak nabídne výhled do hlubin kaňonu Rokytné a na strmé stráně s dalšími slepencovými výchozy.
Pohled k východu znemožňuje věžovitá, mohutně působící barokní kaple. Podle ústní lidové slovesnosti vznikla na popud Antonína Floriána z Lichtensteina, jako díkuvzdání za záchranu života. Stalo se, že se pán vydal do okolních lesů na hon, ale při návratu jej zaskočila prudká bouře a vylekané spřežení se spolu s kočárem jako zázrakem zastavilo až nad samým okrajem propasti.
Kaple byla dokončena roku 1697 a zasvěcena svatému Floriánovi. Ten se totiž stal po předchozím ničivém požáru patronem města. Za napoleonských válek byla zle poničena tábořícím francouzským vojskem, ale o dvacet let později byla díky sbírkám nákladně obnovena. Další pohroma přišla v šedesátých letech minulého století, kdy byl její interiér i s velkým nástěnným obrazem a varhanami zcela zdevastován. Díky místnímu faráři a věřícím byly sice odstraněny největší škody, ale celoplošné rekonstrukce se kaple dočkala až roku 1998.
Při pohledu zvenčí je to věžovitý objekt, doplněný v nárožích hranolovitými vížkami s polygonálními lucernami. Nad severním a jižním průčelí vidno volutové štíty, na jižní stěně pak niku s lasturou a sochou svatého Florána. Kaple má tři vchody a k její výstavbě bylo použito tesaného kamene. Jednolodní stavbu na západě doplňuje vnitřní točité schodiště a na východě menší kaple. Původní interiér byl vybaven dvěma oltáři, dvěma zvony a varhanami.
Kaple je veřejnosti přístupna jen několikrát do roka. Nejdůležitější je pouť konaná první neděli po svátku patrona města.
To vyhlídka je přístupná celoročně a dolů k řece a do města od ní vede po červené turistické značce příjemná adrenalinová zkratka, proplétající se mezi výchozy Moravskokrumlovských slepenců. Jak všichni dobře víme, slepenec je kámen, který připomíná rozbitý beton. Při detailnějším pohledu si jistě všimneme, že je tento šutr tvořen valouny různorodých hornin. Místní slepence jsou tvořeny hlavně vápenci a drobami, slepenými červeným tmelem z jemnějších usazenin. Barva je způsobena obsahem železných sloučenin. Narůžovělé slepence se tady, na okraji Boskovické brázdy, usazovaly už v době před dvěma až třemi sty miliónů let – v permu. Tahle hornina není příliš kompaktní, a tak není divu, že si jimi říčka Rokytná postupně prokousala cestu vpřed a v průběhu věků vytvořila významný krajinný prvek – kaňon.
Zdejší slepence jsou jižní částí NPR Krumlovsko-rokytenské slepence. Vznikla v roce 2005 a má celkovou rozlohu 86.5 ha. Slouží k ochraně unikátního rostlinstva a živočichů v okolních lesích, lesostepích a na slepencových skalách. Neodmyslitelnou součástí Národní přírodní rezervace je pochopitelně také ten členitý a meandrovitý tok Rokytné, který se nám dodnes zachoval v téměř původním přírodním a člověkem nedotčeném stavu. Kromě velikánského meandru u Moravského Krumlova jemu podobný obtáčí i blízkou obec Rokytnou a je též lemován mohutným a členitým skalním amfiteátrem.
NPR prochází naučná stezka s celkem 12 informačními panely i s mapkami. Kromě poznatků o rezervaci se z nich návštěvník poučí také o historii města Moravský Krumlov, o zámeckém parku, řece Rokytné, pravěkém hradišti nad ní, Mariánské studánce a dalších zajímavostech.
My cestou k městu viděli vlastně jen malou část rezervace. (Ale po prozkoumání památek Moravského Krumlova jsme pod městskými hradbami narazili na ukázkový slepencový výchoz, který byl i přes zataženou oblohu skutečně narůžovělý.)
Dole v kaňonu jsme se přes Rokytnou na druhou stranu dostali po lávce, pak přišlo stoupáníčko k bývalému nízkému městskému opevnění a za ním už jsme okolo základní školy přišli na okraj historického městského jádra na Klášterní náměstí.
Gotický klášter založil někdy po polovině 14.století poustevnický řád augustiánů. Jeho součástí byl kostel, který měl prý přes 50 m dlouhou loď. V husitských válkách byly obě sakrální stavby zle poničeny a na dlouho opuštěny. Obnovy se dočkaly až v roce 1634, kdy jejich zříceniny odkoupil Gundakar z Liechtensteina a začal s jejich postupnými opravami. Klášter se stal domovem členům řádu paulínů a piaristů.
V roce 1682 město zachvátil ničivý požár, při němž vyhořel klášter i kostel. Z něj zůstal stát jen presbytář. Při obnově byl chrám přestavěn ve stylu baroka a zasvěcen sv.Bartoloměji. Interiér pochází z počátku 18.století. Před kostelem stojí cenné barokní sousoší z konce sedmnáctého století – Ecce Homo.
Za císaře Josefa II. byl klášter zrušen a předán do soukromých rukou. Kromě malé továrny na výrobu stuh byl zbytek upraven k bydlení.
Velké opravy venkovních fasád se kostel i klášter dočkaly až roku 1990. Zatímco v chrámu se dál slouží bohoslužby, bývalý klášter se stal sídlem Městského úřadu a na upraveném zahradním nádvoří se konají důležité kulturní a společenské akce.
Palackého a Smetanovou ulicí s budovou gymnázia jsme se dostali na hlavní rynek. Má obdélníkovitý tvar a jeho hlavní část vyplňuje rozsáhlý vydlážděný prostor se zelení a fontánou, který je pěší zónou. Zvláštní poznávací znamení náměstí T.G.Masaryka jest to, že se na něm nemůžeme potěšit malebnými fasádami starých měšťanských domů. Krásné historické jádro tu kdysi opravdu bylo, ale pak přišel konec druhé světové války...
Po Mnichovu (i když jej obývala česká většina) se Moravský Krumlov ocitl v území, které zabrali Němci. Část česky hovořícího obyvatelstva se přesunula do vnitrozemí a město obsadila germánská armáda. Když se přiblížil konec války, sověti na sídlo ve dnech 7. a 8.května podnikli ničivé nálety, při nichž bylo bombami zničeno na tři čtvrtiny historické zástavby. Přitom byl zcela zlikvidován i špitální kostel Sv.Trojice.
(Jako zázrakem zůstal neporušen jen zámek, farní kostel, klášterní kostel sv.Bartoloměje, kaple sv.Floriána, židovský hřbitov a pozůstatky městského opevnění.)
Na náměstí zůstaly po bombardování stát celé jen dva domy. Jeden z nich - bělostná rohová renesanční stavba s vysokými pilastry a členitou atikou s volutovými zakončeními - tzv. Knížecí dům, je tak dnes jediným a nejhezčím historickým objektem z celého rynku.
Za Lichtejnštejnů byl majetkem kláštera, později jej obývali zámečtí úředníci. V roce 1957 do něj bylo umístěno městské muzeum, časem přibyla archeologická expozice o Moravskokrumlovsku a dnes v něm kromě sbírek sídlí i galerie.
Po prohlídce rynku jsme se klesající uličkou přesunuli k severu, kde na okružní Palackého ulici stojí chrám Všech svatých. Farní kostel je od nepaměti obklopen městským hřbitovem, před ním se na západní straně nachází zachovaná Lichtenštejnská hrobka. V blízkosti stojí fara, která byla vystavěna na místě staré v roce 1873. Původní byla spolu s kostelem za husitských válek v držení kalíšníků. Od 16.století patřila Jednotě bratrské a v roce 1751 na staré faře zemřel biskup Jednoty – Jan Blahoslav.
Kostel je zmiňován již roku 1248. Tehdy byl zasvěcen sv.Vavřinci a za svůj vznik může děkovat řádu německých rytířů. Jeho původní gotická podoba byla zničena husity, ale posléze byl kostel opět obnoven. V té době se mohl chlubit pěti dřevěnými oltáři. Pak ale přišel nešťastný rok 1630 s ničivým požárem, při němž téměř celý chrám vyhořel. Zachována zůstala jen část hranolové zvoniční věže, oblouková klenba a trojúhelníkovitý portál. Lichtenštejnové se o jeho znovuzrození později zasloužili a po dokončení byl zasvěcen Všem svatým.
Na největší renesanční dominantu Moravského Krumlova se nám otevřel pohled už od z jiné městské dominanty – kaple sv.Floriána. Jenže když jsme se k zámku konečně dostali, nezbylo než okolo monumentální stavby obcházet jako mlsní psi, neb dovnitř jsme se nedostali.
Po neblahém odsunu Muchovy Slovanské epopeje do Prahy zámek sice nezeje prázdnotou - jsou v něm vystavena díla ze sbírky Jana a Medy Mládkových + expozice Napříč časem a krajinou městského muzea, jenže tohle vše je k vidění od května do podzimku... a lístky kalendáře bohužel ještě neopadaly z měsíce, nazývaného v jiných krajích April.
No, i když nebylo zrovna prvního, i tak jsme jím byli tak trochu „vyvedeni.“
Abychom si před návštěvou alespoň toho přístupného parku zlepšili náladu, vydali jsme se na kopec s novější městskou zástavbou vyhledat restauraci U Blondýny. Ty v centru města byly totiž buď zavřeny anebo nenabízely pro hladové poutníky žádnou stravu. Když jsme restauraci konečně nalezli, zjistili jsme, že tam obsluhují krásné plavovlásky dokonce hned dvě. Nemohl jsem si je ale bohužel dobře prohlédnout, neboť mi řízný maďarský guláš, který jsem si objednal, vehnal takové slzy do očí, že jsem na ně koukal jen přes mlhavou clonu.
Po pozdním obědě jsme se vraceli k areálu zámku.
Feudální sídlo bývalo nejprve hradem. Jako první pán a purkrabí se v análech připomínají jména Heralta z Obřan a Vojslava. Od začátku 14.století jej vlastnili páni z Lipého, kteří hrad později prodali pánům z Kravař.Ti jej hned přestavili na honosné a mnohem míň dobytné středověké sídlo, jehož jádro tvořil palác s kaplí u mohutné věže. Od roku 1447 se dalším majitelem stal Pertold z Lipé a začátkem dalšího století byl přestavěn (dle návrhu italského architekta Leonarda Gada da Bisona) na renesanční zámek. A tuto podobu si v podstatě uchoval dodnes.
Po Bílé hoře jej vlastnila valtická větev Lichtenštejnů, kterým jeho držení znepříjemnilo naprosto nepřístojné chování švédských vojsk. Díky čemuž musel být objekt několikrát opravován.
V 18.století vznikl park a interiéry zámku byly módně upraveny ve stylu baroka. Před první světovou válkou se dostal do vlastnictví rodu Kinských a po té druhé jim ho zabavil stát.
Zámek sestává ze čtyřkřídlé renesanční budovy s vnitřním nádvořím, přičemž je jeho hlavním poznávacím znamením mohutná hranolová věž. Nádvoří je ze tří stran zdobeno třípodlažními arkádami a unikátem je arkádový schodišťový dvůr.
Největším neštěstím pro moravskokrumlovský zámek je, že měl být po privatizaci proměněn na hotel, ale jeho rekonstrukce byla po ztrátě Slovanské epopeje pozastavena... a to může mít na jeho další osud fatální dopad!
Zámecký park má rozlohu téměř 12.5 ha a skládá se z několika částí. My si prohlédli akorát ten Dolní s Černým tunelem (překlenutý bývalý hradní příkop), potěšili se vyhlídkou na zámek, město i další části parku. Potom už se náš čas naklonil a my byli nuceni vrátit se na okraj centra a sestoupit okolo městských hradeb k mostu přes Rokytnou a autobusovému nádraží. Od 14.hodiny se totiž nebe nejen zatáhlo, ale začal fučet takový severák, že se nám v něm pěšky ke vzdálenému vlakovému nádraží jít nechtělo.
Cesta do Brna proběhla v pohodě, tady jsme ale museli čekat na přípoj půldruhé hodiny a manželka dostala nesmírný hlad. Vydali jsme se proto na okraj historického centra vyhledat nějakou restauraci. Nad vyvěšenými jídelními lístky a cenami jídel ji ten hlad velice rychle přešel a nad cenami zákusků v jedné cukrárně (co kus, to padesátikoruna), naštěstí i mlsná.
Na nádraží jsme pak narazili na jednu funkční prodejnu pečiva, a tak jsem ženu domů do Zlína dovezl nejen šťastnou, ale hlavně živou...
Přidat do oblibených uživatelů
Žádné příspěvky v diskusi, buďte první!
Moravský Krumlov
Mapa
Ubytování
Počasí
Chaty a ChalupyPříspěvky z okolí Procházka Moravským Krumlovem
