Procházka podél Weisshuhnova papírenského kanálu a další neplánované místa

Cestopisy

Turista navštíví ve svém cestovatelském životě mnoho různých míst. Některé své cíle pečlivě plánuje pár týdnů či dnů dopředu, někdy si vystačí s ranním pohledem do mapy a vyráží za svým cílem, jindy jede na jedno místo a teprve odtud řeší svůj další směr. A také jsou cíle, jenž turista navštíví aniž by chtěl, souhrou okolností, které ho plány donutí změnit. Což samozřejmě nemusí být vždy špatné.

Weisshuhnův kanál či papírenský náhon jsme poznali tak nějak plánovaně i neplánovaně. V úmyslu jsme měli navštívit rozhlednu v Jakubčovicích, poté si prohlédnout zámek v Hradci nad Moravicí, projít si celé město včetně kalvárie, poté shlédnout další zámek Raduň a když vyjde čas, poznat také již zmíněný Weisshuhnův kanál. A na všech místech chtěl synek odlovit kešky, což nás také leckdy zdrží.

Ráno jsme ve stáji pro plechové krasavce osedlali našeho francouzského stříbrňáka a vyrazili směr Hradec nad Moravicí. Po cestě jsme se neplánovaně zastavili u větrného mlýna ve Staré Vsi u Bílovce. Jednak nás sem zavála automobilová navigace a jednak turistická navigace, pomocí které zde syn odlovil kešku. A to jsme vůbec tento mlýn navštívit nechtěli. V nedaleké chalupě jsme si půjčili klíče, abychom větřák mohli sami prozkoumat i zevnitř. Po prohlídce jsme mlýn německého typu opustili, vrátili jsme klíče a pak jsme zamířili k autu a odjeli do Jakubčovic.

Auto jsme zaparkovali asi 300 metrů od rozhledny a pak jsme se k ní vydali. Jaké bylo naše překvapení, když byla zavřená, i když na tento den připadl zrovna státní svátek. Hodili jsme alespoň řeč s cyklistou, který sem zbytečně také dorazil. Mimo jiné jsme se dozvěděli, že se na zámku Raduň konají nějaké slavnosti. Tím pádem nám zámek odpadl z plánovaných cílů, protože nemáme rádi příliš mnoho lidí pohromadě.

Zklamáni jsme se vrátili k autu a z Jakubčovic odjeli do Hradce nad Moravicí. Zde nás čekalo další nemilé překvapení - uzavírky, spousta lidí a aut. I zde probíhala jakási akce, což zhatilo naše plány navštívit zámek. Měli jsme už i hlad, ale žádnou slušnou restauraci jsme ve městě nenašli a tak jsme odjeli do Opavy, kde jsme se výborně najedli na jakémsi statku na okraji města.

Z Opavy jsme se vrátili zpět do Hradce nad Moravicí, ale ne kvůli návštěvě zámku, ale posbírat dalších pár keší. Zároveň jsme směřovali k Žimrovicím, kde jsme se zastavili u splavu stejného jména. Lidé se vyhřívali na Jarním sluníčku jako ještěrky, stánek u splavu s občerstvením byl otevřený a my jsme si užívali přírody. Po odlovení dvou keší jsme odjeli za Žimrovice a za papírnou jsme zastavili u jakési chatové kolonie.

Nejenže jsme tento den navštívili neplánovaně větrný mlýn, město Opavu či Žimrovice, ale jak pozorný čtenář správně pochopil, vydali jsme se také na zajímavý Weisshuhnův papírenský náhon či kanál. Rozhodně jsme toho nelitovali, protože se nám procházka okolo něj velmi líbila.

Weisshuhnův náhon byl postaven za pouhý jeden rok z popudu Carla Weisshuhna, jenž byl dědečkem známé opavské rodačky Joy Adamsonové, která napsala román Lvice Elsa. Weisshuhn musel zajistit dostatek elektrické energie pro chod budoucí továrny, a především dodávku vody pro svou papírnu. Rozhodl se tedy využít nejbližší zdroj vody, řeku Moravici. Nechal tedy vybudovat ve skalnatém svahu unikátní plavební kanál pro dřevo, které poté používal jako zdroj energie pro své stroje. Unikátní vodní dílo je 3,5 km dlouhé, obsahuje tři vodní tunely a dva akvadukty. Na kanálu je několik přepadů, regulujících výšku hladiny toku. Při ústí do Žimrovické papírny je převýšení o 26 metrů nad řekou Moravicí.

Auto jsme tedy nechali u chatek a vydali se ke kanálu. Ovšem ouha - sice jsme jej zahlédli dole pod sebou, jenže jak se k němu bez křídel dostat, obzvláště, když nám v cestě stály chaty, zahrádky a jiné překážky. Vložili jsme důvěru do syna a jeho navigace a vydali se po špatně značené červené trase.

Jak jsme zjistili už doma, ke kanálu pana Weisshuhna vede opravdu červeně značená cesta, ale ta nás k poměrně svižně tekoucí vodě rozhodně ihned nezavedla. Na chudáka synka jsme se netvářili zrovna přívětivě, zvláště když místo abychom sestupovali dolů k vodě, jejíž vlhkost by nám chřípí roztahovala, kráčeli jsme do mírného kopce a vodu jsme viděli pouze ve vyjetých kolejích od traktorů po vydatných deštích. Za chvíli jsme ale přece jen narazili na jinou vodu. Před námi se objevil malý rybníček, který se rozhodně svou velikostí nemohl měřit s rybníkem Svět.

Stanuli jsme u malého rybníčku pro který by se hodil název Brčálník. Jeho rozměry odhaduji na 2 x 3 metry, jeho břehy splývaly s travou rostoucí okolo něj a jeho hladinu pokrýval nános čehosi. Jak jsme záhy zjistili z tabulky, jenž zabodnuta do země byla, rybníček nezval se Brčálník, nýbrž Žabník.

Za chvíli jsme přišli na rozcestí. Cesty se rozbíhaly hned čtyřmi směry a červená značka nikde. Z jednoho směru jsme přišli, zbývali tři. Druhá cesta mířila k silnici, tu jsme vyloučili. I navigace ukazovala jiným směrem, zbývaly tedy dvě trasy. Ty ale jaksi pokračovali souběžně spolu, tak jsme opravdu nevěděli kam se vydat. Naše oči zkoumali jednu, pak druhou, když tu na jednu z nich přihopsal zajíc, na cestě se zastavil a díval se na nás. Vydržel tam stát s ušima vtyčenýma dost dlouho. Rozhodli jsme se dát druhou cestou a jak se ukázalo, zvolili jsme správnou variantu.

Lesní cesta přešla v asfaltovou, kterou najdete na mapách jako úzkou lesní silničku, červeně značenou, v serpentinách se svažující až k vodnímu dílu. A opravdu, netrvalo dlouho a tento asfaltový had nás dovedl až na most u vodního náhonu. Minulo nás několik aut, která jela oběma směry, což nám vrtalo hlavou. Jak se ukázalo později právě u mostu, pod papírenským kanálem stálo několik rekreačních chat, takže kolem nás projížděli právě někteří rekreanti či jejich návštěvníci.

Ocitli jsme se sice u vodního kanálu, který se nám okamžitě zalíbil, ale nevěděli jsme kam dál. Červená trasa pokračovala po široké lesní cestě okolo chat, ale ta vedla až dole pod svahem, nikoli přímo okolo kanálu, kolem něhož byla vyšlapaná cestička, nicméně jsme zase netušili, jestli se po ní může jít a jestli někde záhy nebude končit. A když člověk neví, tak se má zeptat, aby se něco dozvěděl. A tak jsme také učinili. Podnikli jsme rázný útok na domorodce, kteří právě přijeli na svou chatu. Ani příliš nezapírali a potřebné informace nám poskytli. Ihned poté jsme se vydali přímo po cestičce po břehu Weisshuhnova papírenského kanálu.

Asi půlmetru široká stezka nás vedla směrem na začátek vlastního kanálu. Cestička kopírovala přímo tok na okraji náhonu a na levé straně jsme měli pod sebou několikametrový sráz. Kdo trpí závratěmi, rozhodně by měl zvolit širokou lesní cestu dole pod svahem.

Během cesty jsme minuli pár lávek přes vodu, která vedly někam či nikam do lesa. Byly dost nízko nad hladinou, což mi dalo odpověď na to, proč zde třeba někdo neprovozuje plavbu na loďkách. Za chvíli jsme došli k velice atraktivnímu místu. Ocitli jsme se na akvaduktu, které jsou celkem dva na celém toku náhonu. Jako po běžném mostě jsme přešli na druhou stranu a sešli dolů, abychom si celé nádherné dílo prohlédli. Potom jsme se vrátili zpět na cestičku a šli dále.

Akvadukt byl asi v polovině cesty od mostu ke splavu na řece Moravici, kde celý tok začíná. Za chvíli jsme přišli k druhému zajímavému místu, tunelu ve skále, kterou voda protéká, ale cesta jím nevede. Přes mostek jsme přešli na druhou stranu a po schodech vyšlapali vysoko nad vodu. Syn odběhl pro kešku a my ostatní jsme zatím sešli po dalších schodech až ke splavu. Hleděli jsme na druhou stranu tunelu, kterým voda vtéká dovnitř a prakticky zde začíná svou pouť kanálem až do 3,5 km vzdálené papírny. Také jsme si prohlédli splav a pozorovali řeku Moravici.

Když se syn vrátil z úspěšného lovu, vyšlapali jsme schody zase zpátky nahoru, poté zase dolů a dále jsme sestoupili ze svahu na již zmíněnou širokou cestu. Kráčeli jsme po červené trase zpět k mostu, kde naše putování okolo kanálu začalo.

Během cesty jsme potkali dva turisty, kteří se nás ptali, zda se dá jít okolo kanálu, a jelikož jsme byli již chytřejší, rádi jsme jim poradili. Za chvíli jsme se ocitli doslova v zajetí vody. Nalevo od nás byl kanál, vpravo od nás tekl malý potůček a za ním ještě vody řeky Moravice, od které nás oddělovala louka, zalitá sluncem, zatímco kousek dál byla obloha zatažená. Po pár desítkách metrů se k nám řeka zase přiblížila a my jsme minuli brod přes tuto vodní překážku.

Netrvalo dlouho a přišli jsme k mostu, kde naše putování začalo. V klidu jsme si přečetli nápis na pamětní desce, vysvětlující původ vodního díla a dle rozcestníku jsme zjistili, že Papírenský splav, od něhož jsme právě přišli, je 1,5 km daleko. Po chvilce jsme opustili červenou značku, která by nás zavedla zpět k autu stejnou cestou, kterou jsme sem došli a místo toho pokračovali dál přímo po cestičce na okraji kanálu. Hluboko pod námi byly již zmíněné chaty a zanedlouho jsme přešli přes druhý akvadukt.

Tmavá voda stále svižně tekla kanálem k papírně a unášela sebou na hladině spadané listí. My jsme stále kráčeli po proudu a opět jsme minuli několik překážek těsně nad vodní hladinou. V těchto místech se kanál stáčel dlouhým obloukem doleva a kopíroval tak vlastně tok své větší a přírodní kolegyně Moravice, která své vody v symbióze také ohýbala stejným směrem. Tato řeka se opět vzdálila od našeho umělého kanálu a my pokračovali v chůzi dál.

Když se papírenský náhon opět narovnal, přivedla nás cestička k druhému tunelu. Opět jsme jej museli obejít, tentokrát však souběžně s tokem vody vedle skály. Dokonce jsme otvory v boku skály mohli nahlédnout dovnitř. Jediné co jsme ale viděli byla tma. Přesto se nám otevřel prostor mezi stromy na druhé straně a my se mohli pokochat vyhlídkou na papírnu, kde kanál končí. Ale naše cesta ještě pokračovala.

Za tunelem nás čekala prudká zatáčka a také jedno nepříjemné místo. Původní zeď nad svahem se zde zřejmě zbortila, neboť nová byla postavena čistě z betonu a takřka svítila novotou. Nalevo jsme měli vodu, napravo asi dvoumetrovou propast o délce asi 10 metrů. Připadali jsme si jako provazochodci, ovšem na betonu. Já jsem místo raději obešel po stezce pro kamzíky, vedoucí okolo zdi.

Za kritickým místem jsme ještě minuli několik padlých kmenů přes vodu a také mostků. Za chvíli jsme přišli k tomu správnému, přes který jsme přešli zpět do civilizace a objevili se mezi chatami, od kterých jsme původně vyrazili poznat úžasný Weisshuhnův papírenský kanál. Pokud bychom pokračovali ještě kousek okolo kanálu, narazili bychom na plot u papírny a dál bychom se nedostali.

Dodnes jsem nepřestal obdivovat skvělé dílo našich předků, které je stále funkční a pečlivě udržováno. Každém doporučuji, aby se sem vydal a dle tohoto návodu se prošel podél tohoto úžasného díla.

Prošli jsme mezi chatami a jelikož se nikdo z nás neutopil, neodplaval ani nikam nespadl, všichni jsme v pořádku osedlali našeho francouzského koně a odjeli domů do Olomouce.

Podrobné informace o tomto vodním díle se dozvíte zde :

https://www.turistika.cz/mista/weisshuhnuv-papirensky-kanal

Poslední aktualizace: 15.4.2014

Procházka podél Weisshuhnova papírenského kanálu a další neplánované místa na mapě