Jedeme znovu na severovýchod - 24. den - dopoledne: cca 7 km okruh: Žimrovice - Papírenský splav - Weisshuhnův kanál - Žimrovice

V noci bylo přiměřeně teplo, ale spala jsem špatně. Nejdřív mi vadila projíždějící auta, ale i když provoz v noci utichl, nebylo to lepší. Asi to byla i změna tlaku a počasí. V noci 3x sprchlo, ráno bylo zataženo a foukal až ledový vítr. U řeky u Žimrovického splavu to bylo však za větrem. Jdeme se vykoupat. Aspoň se proberu.

Po snídani odjíždíme jen o kousek dál do obce Žimrovice na výlet podle plavebního kanálu a viaduktů. Weisshuhnův kanál, nazvaný také Papírenský náhon, je umělý vodní kanál, který r. 1891 vybudoval průmyslový továrník Carl Weisshuhn pro dopravu vody a dřeva do své nově budované papírny v Žimrovicích. Řeka Moravice se mu jevila jako nevhodnější zdroj vody. Jeho nápadu nezabránil ani fakt, že kanál bude muset vysekat ve svazích zdejších skalnatých kopců. Vyzkoušel si to vlastně hned na začátku, protože od řeky musel vysekat 45 metrů dlouhý tunel, 4 m široký a 3 m vysoký. První problémy se objevily ještě před dokončením stavby. Tunel zaplavila povodňová vlna, byl plný bahna a kamení. Částečně to poškodilo i kanál.

Celý kanál je 3,5 km dlouhý, jsou na něm dva akvadukty a tři vodní tunely. Několik přepadů reguluje výšku hladiny toku. Carl Weisshuhn využíval kanál pro plavení dřeva a vodu pro výrobu elektrické energie. Dřevo se tudy plavilo až do r. 1966. Kanál je i po tolika letech plně funkční, i když místy jsou kamenné výztuhy popadané.

Ještě se musím zmínit o samotném továrníkovi Carlu Weisshuhnovi, jehož život byl víc než zajímavý a který se významně zasadil o rozvoj zdejšího regionu. Narodil se r. 1837 v rodině lesníka v Prusku. Ve svých 24 letech se stěhuje do Opavy. Zajímá se o technický pokrok. Doma podniká v těžbě a plavení dřeva, vyrábí železniční pražce, láme a zpracovává pokrývačskou břidlici, má mlýny a pily. Aby si zajistil lepší odbyt, podporuje výstavbu místních železničních tratí a silnic. 6x byl ve Spojených státech, kde se seznámil s o 10 let starším Thomasem Alvou Edisonem a stali se dobrými přáteli. Díky tomu se r. 1910 stal prvním majitelem osobního automobilu na Opavsku. Právě Edison ho inspiruje - uvažuje proto o výstavbě elektrárny v údolí Moravice a r. 1911 zpracovává projekt na přehradní nádrž na Kružberku. I když k její stavbě nedošlo, je zajímavé, že o 40 let později byla přehrada přesně v těch místech postavena.

V té době již má v Anenském údolí nedaleko Podhradí papírnu, kam přivádí vodu tunelem vylámaným ve skále. Právě tuto papírnu pak chce přestěhovat do budoucí továrny do Žimrovic. A poslední zajímavost - se svou rodinou žil v klidném údolí řeky Moravice, kam za nimi jezdila jeho pravnučka Friderika Victoria Gessnerová, později ve světě známá pod jménem Joy Adamsonová, autorka příběhů o lvici Else. Carl Weisshuhn zemřel v lednu 1919 - při kontrole lesa se smrtelně zranil na saních a ještě téhož dne doma zemřel.

Trochu jsem ten začátek prodloužila, ale celý ten kanál mne tak nadchl, že jsem se jeho historii musela věnovat trochu víc. Okolo několika kanálů už jsem šla, ale tenhle je snad nejzajímavější. Ale teď už trochu hezky popořadě.

Zaparkovali jsme v Žimrovicích na odbočce z hlavní silnice. Dál se jet už nedalo, ale místa na zaparkování bylo docela dost. Po té vedlejší jdeme jen kousek, pak musíme prudce odbočit vpravo po červené. Ota samozřejmě sviští jako první - po červené, ale rovně. Po chvíli jsem zjistila, že už dávno máme jít jinudy. Ještě jsem si stačila všimnout, že cestička, po které mám v plánu se vrátit, je téměř neschůdná, ale to si raději nechávám pro sebe. Kousek se vracíme a za chvilku už jdeme po té správné červené, procházíme okolo pár chat. Mezitím se vyčasilo a vypadá to opět na hezký den.
Nejdřív jdeme prudce do kopečka, pak prudce klesáme až na rozcestí Most vodního náhonu. Tady se s náhonem prvně setkáváme. Zatím jen na chvilku. Pokračujeme dál po silnici po červené značce. Míjíme občerstvení U čápa. Je otevřeno, ale plánujeme zde zastavení až při cestě zpátky. Kanál máme kdesi v kopci po pravé straně. Občas vidíme zpevněnou zeď, tunel, resp. akvadukt, po kterém kanál překonává Kamenný potok, levý přítok řeky Moravice. To už máme Moravici po levé straně a kousek jdeme po jejím břehu.

Konečně nás červená značka, vedoucí po zpevněné cestě - cyklostezce, odvádí od řeky. Červená značka se po chvilce loučí i s cyklotrasou a stoupá ke kanálu, přes který vede mostek. Ota jde často kus přede mnou a na zajímavých místech na mne čeká. Možná právě proto kanál v těchto místech poctivě zkoumal. Nejdřív si všiml kousek mimo značené cesty zdymadla a hned u něj tunelu ve skále, ze kterého voda vytéká. Až když na břehu poklekneme, vidíme světlo na konci tunelu.
Vracíme se na červenou, prudce stoupáme po lesní pěšině, pak po schodech. Najednou jsme na plošině na rozcestí Papírenský splav, tam je skála a schody zase dolů. Jdeme je prozkoumat. Sešli jsme k Moravici v místech, kde je Weishuhnův jez. Konečně jsme našli i druhý konec tunelu. Jenže tady jsem se bála si kleknout, abych viděla na druhou stranu tunelu, kterou už tak dobře známe. Prkna nad vodou jsou trochu ztrouchnivělá, nerada bych se propadla. Je to tu hezké, klid, jen voda si tady povídá.

Když jsme tady vše prozkoumali, vracíme se k lávce přes kanál a jdeme podle kanálu po neznačené pěšině. Je zakreslená i na mapy.cz, vypadá to, že se to nechá projít. Uvidíme. Zvědavost je velká. Je zajímavé vidět, jak je kanál ve skále vytesaný, někde jsou břehy zpevněny kamennou zdí, někde betonovou, někde se břeh trochu bortí. Cestička je úzká, někdy se musí přejít po betonové zdi. Když je tam zábradlí, je to v pohodě, ale není všude. Dostáváme se na rozcestí Most vodního kanálu, kde jsme dopoledne byli. Tady je na skále pamětní deska Karlu Weisshunovi. Kousek po silnici jdeme k občerstvení U čápa. Teď v 11 hodin je zavřeno. Je to v rodinném domku, možná jeli nakoupit. Nevadí, žízní netrpíme, jdeme dál. Před mostem, po kterém jsme ráno přes kanál přecházeli, cestička podle kanálu pokračuje. Už ani nestudujeme mapy.cz. Je nám jedno, zda to projdeme nebo se budeme vracet. Tady jsou občas břehy kanálu spojeny ocelovými tyčemi, které brání jejich zřícení. Jinak je charakter podobný. Když fotím, ale i když se kochám, raději zastavuji. Vím, že jsem zbrklá, nerada bych se tady natáhla a někam se zřítila. V této části náhonu je u akvaduktu zábradlí jen dřevěné. Moc mu nevěřím, raději se ho nedržím. Dostáváme se k tunelu. Cestička naštěstí vede okolo skály, vracet se nemusíme. V tunelu jsou na dvou místech vysekaná okénka - možná proto, kdyby se plavené dřevo v tunelu zaseklo. Přes kanál občas vede lávka, někdy se nám zdá, že vede jen z jednoho břehu na druhý. Cestička k ní ani na jedné straně není vyšlapaná.

Kousek před cílem nás čeká nejužší přechod po betonové zdi, navíc docela dlouhý. Samozřejmě bez zábradlí. Je to tak max. 30 cm široké. Když to vidím, trochu váhám. Z jedné strany voda, z druhé prudký sráz. Nevím, zda to jsou závratě, ale takové výšky mi nedělají dobře. Nesmím se dívat dolů, jinak vím, že to zvládnu. Koukám kamsi před sebe, jdu pomaloučku a opatrně. Ota je v pohotovosti. Ale dopadlo to dobře. Moc se mi tu líbí. Také proto jsem to musela zvládnout. Vracet jsem se nechtěla.

Přicházíme k lávce, na druhé straně je vidět pěšina a civilizace. Pohledem do mapy.cz jsem zjistila, že to je přesně ta, kterou potřebujeme. Měla by na druhé straně pokračovat ještě kousek podle kanálu a pak kousek prudce stoupat do kopce na červenou - tu hrůzostrašnou cestu jsem ráno viděla. Něco jako cestička však vede i rovně mezi chaty. Dostáváme se tak výrazně pohodlněji na ranní cestu červeně značenou. K autu jsme došli skutečně nadšení. Tohle bylo něco úžasného. Navíc jsme nikde nepotkali ani človíčka.

Když jsme odemykali auto, dost jsme se vylekali. Ráno jsme zapomněli vytáhnout z autozásuvky chladící tašku. Občas se nám stane, že zapomeneme a vždy to dobře dopadlo. Jenže poslední dobou jen popojíždíme, baterka se nestíhá dobít. Včera jsem ještě dobíjela baterky do foťáku. Chvíli čekáme - zbytečně. Při startování ani neškytla. Vytahuji powerbanku, kterou jsme si pro tyto případy pořídili. Naštěstí na druhý pokus jsme nastartovali. Sláva, provoz tu je nepatrný, těžko říct, jak dlouho bychom tady na někoho čekali. Teď se radujeme, jak se nám to všechno pěkně vychladilo.

Popojíždíme jen kousek - tam, odkud jsme ráno vyjeli. I když cesta nebyla fyzicky náročná, stejně jsem se zapotila. Své udělal asi i adrenalin. Navíc je docela teplo. Jdeme se vykoupat a uvařit oběd. Mezitím se zatáhlo. Zvládneme se najíst dřív, než bude pršet?

Obavy byly zbytečné, spadlo to někde jinde. My se nezlobíme.

Ještě se vracíme do Hradce nad Moravicí. Včera odpoledne už bylo v informacích zavřeno, Ota však viděl, že mají pohlednice rozhleden, které mu chybí do sbírky. Já jdu koupit něco k večeři a při té příležitosti jsem zahlédla, že v nedaleké cukrárně točí pivo Rohan 12. To neznáme, samozřejmě musíme koupit petku. Pivo je z minipivovaru Rohan v hospodě U Komárků v Rohově - je to malá obec severovýchodně od Opavy - až u polských hranic. Až tak daleko už jsme nejeli.

Nyní směřujeme už na jihozápad do obce Vítkov.

Jedeme znovu na severovýchod - 24. den - dopoledne: cca 7 km okruh: Žimrovice - Papírenský splav - Weisshuhnův kanál - Žimrovice na mapě