Procházka Tovačovem
Tenhle náš výlet nebyl jako obvykle naplánován dlouho dopředu, ale vznikl úplně spontánně. V krásném červnovém sobotním ránu se nám nechtělo trčet doma, na druhé straně se ani kvůli vedru někam trmácet přes půl Moravy, takže jsem nakoukl na mapy.cz a manželce navrhl: „A co třeba Tovačov? Už jsem tam nebyli, ani nepamatuju...“
Jana byla pro. Stačilo jen najít nejbližší spoj v Idosu, sbalit foťáky a vyrazit na cestu. Od nás ze Zlína tam není bůhvíjak daleko a my využili hned tří druhů dopravy: ze Zlína do Otrokovic trolejbus, do Přerova vlak a odsud busem.
Městečko ztracené vprostřed široširé Hané kupodivu na sebe upozorňovalo již z notné dálky. To díky štíhlé a převysoké Spanilé věži, která nad hradbou lužního lesa trčela jak raketa připravená k vzletu k nebesům z neviditelné rampy. Spanilá věžní kráska je součástí bývalého vodního hradu (dnes zámku, jehož nejznámějším obyvatelem byl Ctibor Tovačovský z Cimburka.
Panské sídlo i městečko bylo zbudováno na křižovatce obchodních cest procházejících okolo soutoku Moravy s Bečvou a největšího rozkvětu se mu dostalo za již zmíněného feudálního pána. Stalo se tak v 15.století, v období, kdy k nám ze slunné Itálie pronikl duch renesance a díky velkorysé výstavbě a přestavbě měšťanských domů na tovačovském náměstí v novém módním stylu se toto stalo jedním z nejstarších renesančních rynků u nás. Sídlo jako takové ale existovalo již roku 1203 (!) a bylo stejně jako dnes obklopeno ze tří stran vodními plochami a lužními lesy.
V současnosti Tovačov obývá dva a půl tisíce obyvatel a malé město se může pochlubit řadou památek, z nichž je v turistické sezóně tou nejznámější veřejnosti přístupný zámek.
Cestou k němu jsme hned za busovým nádražím pod farou narazili na parčík a v něm na štíhlý černý obelisk zakončený úplně nahoře kmennými plameny. Jednalo se o Pomník padlým z první světové války a na ploše obelisku je vyryto 55 jmen tovačovských občanů ( i s rokem narození a smrti), kteří položili život za císaře pána.
Dalším pozoruhodným objektem byla protější mohutná masa chrámu sv.Václava. Jelikož ale bylo nebe momentálně zatažené pásmem jen pomalu se rozplývající oblačnosti, nechali jsme si detailní prohlídku a focení na později a vyrazili k zámku, abychom stihli předpolední prohlídku.
Má velmi zajímavou dispozici. To kvůli četným přestavbám, které jej nejprve z malého gotického vodního hradu změnily na mnohem rozsáhlejší pevnost s renesanční věží a později na renesanční a barokní zámek. Nejctihodnějším stavitelem byl na počátku Ctibor Tovačovský z rodu Cimburků, ale dobrou práci na změně sídla odvedli i pozdější vlastníci Pernštejnové a naposled rod Gutmannů, který na něm prováděl poslední úpravy v 19.století.
Členitý areál spolu s podzámčím se může pochlubit dvěma průchozími věžemi (ta vyšší hlavní i velice cenným renesančním portálem) a hlavní nádvoří obklopují objekty různé výšky a čtyř různých stavebních slohů. K vidění je zde gotika, renesance, baroko a historizující sloh novorenesanční. Ve stejném duchu jsou samozřejmě i interiéry.
Nám se z prohlídky nejvíce líbil Rytířský a Sněmovní sál, unikátní barokní kruhová kaple (ve skutečnosti je osmiboká) s neobvyklou výší asi 18 metrů a pak samozřejmě to slavné schodiště napodobující Vídeňskou operu. Velké překvapení nás čekalo ještě po vlastní prohlídce: na nádvoří zrovna přijel kočár s ženichem a nevěstou a nejen oni a ostatní svatebčané, ale také muzikanti byli oděni do krásných vyšívaných hanáckých krojů!
Poněvadž právě odbilo poledne, zamířili jsme k honosnému průčelí restaurace U Tří králů a já chvíli dumal nad tím, proč jen je mi ta hospoda tak povědomá... a pak jsem na to konečně kápnul: Vždyť jsem ji nedávno viděl v jednom z dílů Četnických humoresek!
Po velmi dobrém řízku s nezbytnou bramborovou přílohou přišla na řadu prohlídka hlavního rynku. Nožky nás nejprve odnesly nazpět před zámek, odkud k němu vedla ulička. Náměstí není bůhvíjak veliké (obdélník 75 x 35 metrů), ale je nesporně zajímavé.
Nejvýznamnějším stavením je radnice s renesančním portálem v přízemí. Kromě sídla konšelů rynek lemují další památné budovy – bývalé to měšťanské domy.
Nejpozoruhodnější stavbou je ale městská kašna umístěná v samém středu rynku, která je od roku 2014 kulturní památkou. Byla zbudovaná v raně barokním stylu v roce 1694 ze světlého maletínského pískovce, má průměr 5 metrů a uprostřed stojí vysoký kamenný podstavec s chrliči v podobě lvích hlav, na který byla v roce 1872 umístěna socha sv.Václava. Jejím autorem se stal místní mistr sochař Michael Mandík, jehož díla zdobí i města Kroměříž a Olomouc. Kašna prošla roku 2013 celkovou rekonstrukcí.
Trochu nás překvapil neutěšený stav fasád některých památkově chráněných starých měšťanských domů. Ostatní zrekonstruované a zářící budovy totiž působí k těm neopraveným chudáčkům až příliš kontrastně...
Po prohlídce rynku jsme se stejnou uličkou vrátili nazpět před vstup do zámku, jenž vlevo lemoval dům s nápisem Cukrárna. Tady jsem na půl hodinky odložil manželku a sám zamíříl k dalšímu zajímavému, tentokráte sakrálnímu objektu.
Je starší než hlavní tovačovský kostel, ale turisté se k němu příliš nehrnou, neboť se nachází mimo centrum města. Z vlastní zkušenosti mohu konstatovat, že je to škoda, protože chrám sv.Jiří vzdálený jen několik minut chůze za návštěvu rozhodně stojí.
Barokní jednolodní stavba je obklopena hřbitovem s vysokou zdí a byla roku 1752 zbudována na místě své staré předchůdkyně, která bývala dřevěná, a proto několikrát vyhořela. Věž byla k novému kostelu přistavěna až téměř o čtvrt století později. Interiér je celkem prostý a stejně tak i výzdoba. Samozřejmě až na hodnotný obraz sv.Hostýna a oltářní obraz sv.Jiřího, které jsou dílem J.A.Navrátila a krášlí jej už od doby svého vzniku.
Kostel nebyl jedinou zajímavostí, kterou jsem mohl shlédnout na tovačovském žalově. Východně od něj byla do hřbitovní zdi vetknuta špitální kaple sv.Anny a Jáchyma, jejíž propracované barokní honosné průčelí vykukuje ven na Širokou ulici, po níž jsem se potom za manželkou vracel.
Špitál založili Salm-Neubergové již roku 1673, dlouhé věky sloužil svému účelu a jako „odměny“ se mu dostalo za minulého režimu zbourání. Stalo se tak roku 1984 a demolici unikla jen kaple z roku 1673, kterou nechal vystavět Ferdinand Julius hrabě ze Salmu. Stavba má hodnotnou klenbu, ale ta byla naposled opravena roku 1988. S novou celkovou rekonstrukcí se už začalo, jenže kvůli nevyřešeným vlastnickým právům oprava interiéru (i toho ostatního) vázne...
Na Široké ulici zaujal rovněž pomník vzdávající hold osvoboditelům za druhé světové války. Tři metry vysoká deska ze mšenského pískovce je umístěna na dohled od silnice v parčíku a autorem reliéfu v duchu socrealismu ( a znázorňujícího vítání Rudé armády vděčnými osvobozenými občany) je Cyril Zatloukal.
Po návratu do cukrárny jsem se oba ještě osvěžili dobrou zmrzlinou, a poté vyrazili znovu na rynek a od něj ke chrámu sv.Václava. Jeho honosný barokní vstupní portál je sice orientován směrem k náměstí, ale i tak působí poněkud bizarně, poněvadž směřuje ke štítu novodobého stavení a je vidět jen při pohledu zblízka. Jeho 47 metrů vysoká věž je zato nepřehlédnutelná a spolu se štíhlou věží zámku dominuje celému městu.
Na místě dnešního barokního chrámu zasvěcenému sv.Václavu stával jeho gotický předchůdce, který je zmiňován již roku 1359. Stavbu nového si objednala hrabata z Kuhnburgu a probíhala pod dohledem stavitelů J. Herburgera a F.Schwarze. Dokončena byla roku 1793 a v témže roce byl starý nevyhovující kostel stržen.
Ten nový je jednolodní barokní stavbou s členěným západním průčelím. Interiér vyniká cennou uměleckou výzdobou z období pozdního baroka, na níž se podíleli D.Winderman, vyškovský Kristian Richter a sochař Ondřej Schweigl. Okolo starého kostela se původně nacházel hřbitov, který byl po dokončení nového zrušen. Všechny lidské pozůstatky ale přestěhovány nebyly – ty, náležející tovačovskému zámeckému panstvu byly umístěny do krypty pod podlahou kostela.
Okna kostela se až do druhé světové války pyšnila pěknou barevnou výzdobou, jenže pak byla při náletu zničena a poškozen byl i chrám. Při jeho opravě byla zbudována tzv. „Sarkandrovka“, kaple připomínající zajetí a krátké věznění sv.Jana Sarkandera v Tovačově, odkud byl převezen do Olomouce.
K velikým pozoruhodnostem kostela patřila vzácná skulptura Tovačovské Madony.
Jedná se o dřevěnou sošku z druhé poloviny 14.století (autor neznámý), která zdobila interiér chrámu až do roku 1998 a nyní je umístěna v olomouckém Arcidiecézním muzeu.
Poněvadž do odjezdu našeho spoje zbývala ještě nějaká ta minutka času, vyrazili jsme ještě na okružní obkouknutí cenné tovačovské technické památky – rekonstruované budovy vodního mlýna. Stojí na malém ostrůvku, který obtékají ramena mlýnského náhonu a přes ně jsou položeny menší objekty, skrývající ve svých interiérech před našimi zvědavými zraky technologická zařízení mlýna.
Mlýn je připomínán již v 16.století. V druhé polovině „století páry“ k němu byla přistavěna také malá vodní elektrárna a pila. Za totality byl roku 1959 přeměněn na výrobu krmných směsí a tuto potupu ukončil až příchod sametu. Od té doby byl nevyužit a chátral, čemuž učinil konec až začátek rekonstrukce, jež započal v roce 2013.
Zajímavostí je i tok Mlýnského náhonu (tzv.Bolelouckého), který při pohledu z mostu před busovým nádražím, kde se obě ramena pod mlýnem spojují, připomíná širokou řeku. Však je také tou hlavní moravskou napájen a teče v délce přibližně 20 km od Dubu nad Moravou přes Tovačov ke Kojetínu. Kanál byl zbudován již někdy ve středověku a sloužil jako pohon k četným vodním mlýnům.
No a to bylo pro dnešek z Tovačova vše. Návštěva židovského hřbitova, pomníku bitvy u Tovačova a okolní vodní plochy snad přijdou na řadu zas někdy příště...
Přidat do oblibených uživatelů
Tovačov
Mapa
Ubytování
Počasí
Chaty a ChalupyPříspěvky z okolí Procházka Tovačovem
