Procházka Ústím nad Orlicí

Cestopisy

Fotografie (73) • Foto: Franta

Vstoupit do fotogalerie (73 fotografií)

staré nádraží

v podchodu

Vstoupit do fotogalerie (73 fotografií)

V raném odpoledni sedáme ve Svitavách do rychlíku a necháme se jim přes Českou Třebovou odvézt až na hlavní nádraží města, kterým jsme vždy jenom projížděli, ale naše nožky se jeho ulicemi ještě nikdy neprošly. Řeč je samozřejmě o Ústí nad Orlicí. Městu rozloženému ve členité krajině orlického podhůří, přičemž se jeho historický střed nachází vysoko nad soutokem dvou řek.

První zajímavostí je už ta budova staré nádražní budovy. Byla vystavěna roku 1874 a na začátku minulého století sloužila i jako telegrafní úřad a pošta. Začátkem nového tisíciletí bylo rozhodnuto o jejím zbourání, naštěstí se proti tomu ohradili místní aktivisté, odkoupili ji a dnes si v historickém interiéru čekárny může návštěvník prohlédnout staré fotografie anebo si vypít kávu.

My na ni ale rozhodně čas nemáme, protože venku se obloha povážlivě zakabonila a nás přitom čeká průzkum centra Ústí a obkouknutí jeho památek. Podchodem vymalovaným hezkými obrázky přejdeme na druhou stranu a po tur.značce kráčíme po chodníku (vedlejší cyklostezka je od něj oddělena) k soutoku Třebůvky a Tiché Orlice. Za ním míjíme zajímavý podélný dům s fasádou barvy lila, po hlavní ulici k restauraci na rožku a odtud zamíříme hledat první městskou památku.

Je jí soubor zachovaných tkalcovských domků. Převážná část domorodců se totiž až do konce 19.století živila tkalcovstvím. Většina téhle tkalcovské komunity se nacházela pod kopcem na úpatí městského centra, na předměstí nazývaném Podměstí. Jejich chalupy mu vtiskly charakteristický ráz. Podlouhlé baráčky s vysokou sedlovou střechou bývaly původně roubenkami, později se přestavovaly na domky zděné. I tak bychom v nich v té době žádný komfort nenalezli, neboť ústřední místností byla toliko jedna veliká světnice, ve které se nejen žilo, ale i na stavu pracovalo.

Před koncem „století páry“ bylo domácí tkalcovství potlačeno textilní velkovýrobou a většina chalup zanikla. Poslední jobovkou byla sedmdesátá léta minulého století, kdy většina zbylých musela ustoupit stavbě nového silničního průtahu městem.

Několik chalup se ale dodnes zachovalo a jsou památkově chráněny. Jejich interiéry jsou bohužel nedostupné, neboť jsou všechny v soukromých rukou, ale z ulic Lukasovy a Zahradní jsme se potěšili pohledy alespoň na jejich venkovní podobu.

Centrum „Oustí“ je rozloženo v pořádném kopčisku. Ještě než jsme se do něj začali pinožit, minuli jsme budovu Okresního soudu (stav jeho fasády mi vnukl myšlenku, jestli se v něm nebude odehrávat i ten "poslední") a několik zajímavých vilek. Stoupáníčko pod už zataženou oblohou jsme bravurně zvládli. Zatímco Jana hned začala fotit podobu Mírového náměstí, na které mohou být ústečtí právem pyšní, já nejprve zamířil do blízké uličky.

Rynek krášlí radnice navýšená věží. To vysokánské průčelí pozdně barokního chrámu Nanebevzetí Panny Marie, stojící jen o pár desítek metrů dál, ji dělá jen jakési „křoví“... ale kdyby se kostel vypínal na náměstí, byl by nejmonumentálnější budovou právě on.

Nynější chrám je už třetím v pořadí, neboť mu předcházely dva dřevěné, obklopené hřbitovem. Výstavby nového zděného se roku 1770 ujal stavitel z Veselí nad Moravou – Jakub Pánek a o šest let později ji dovedl do zdárného konce. Překrásné vstupní průčelí je dílem Alexia Cyriaka, hlavní oltář sestavil místní řezbář a obraz Nanebevzetí Panny Marie, který jej zdobí, pochází z dílny Jana Dallingera von Dallingen. Uvnitř chrámu se ale nachází i prastarý obraz „ústecké“ Panny Marie, ke kterému se lidé modlili už v roce 1468. V kostelní věži je umístěno pět zvonů, na která se dlouho zvonilo jen ručně. Tzv. „útěchová kaple“ byla ke kostelu přistavěna roku 1870 a sakristie se dočkal až v roce 1906.

Za kostelem se nachází areál starého hřbitova, zrušeného koncem 19.století. Spolu s děkanstvím tvoří nynější farská zahrada velmi hodnotný soubor, který byl nedávno zpřístupněn veřejnosti.

(Očitým svědectvím o stavu areálu bohužel nemohu posloužit, neboť nám na jeho prohlídku už nezbyl čas...)

Po nakouknutí do interiéru chrámu dělám čelem vzad a vracím se na hlavní městský plac za ženou.

V našich městech narazíme (dle terénu, na kterém byla vystavěna) na náměstí rovinná či svažitá, ale ta opravdu krásná nemají s tímto povrchním dělením nic do činění. Základním faktorem určujícím jejich vzhled vždy byl běh času a právě všechna historická náměstí obklopená nádhernými fasádami domů různých slohů (spolu s nezbytnou radnicí) jako by k vnímavému návštěvníkovi promlouvala i jazykem prapůvodních usedlíků.

Stačí se kol dokola pozorně rozhlédnout, pokochat se památnými měšťanskými domy, na chvíli přivřít oči... a možná že i vy najednou uslyšíte namísto burácení automobilových motorů skřípání povozů tažených páry koní a radostný hlahol lidu přemísťujícího se na městském jarmarku od jedné atrakce k druhé a od krámku ke krámku.

Jeden takový na představivost velmi působivý ryneček najdeme vysoko ve svahu ostrohu vypínajícího se nad soutokem Tiché Orlice a Třebovky. Tohle nové „Oustí“ nad původní slovanskou osadou založili ve druhé polovině třináctého století páni z Drnholce. Samozřejmě tak neučinili svévolně, ale na příkaz panovníka, krále železného a zlatého – Přemysla Otakara II., a v té době se jednalo o největší kolonizační akci v dějinách Českého království.

Ústí bylo zbudováno ve svahu kopce podle klasické středověké šablony a z náměstí se na všechny světové straně rozbíhala síť pravoúhlých uliček a ulic. Tenhle prastarý půdorys městského centra se nezměnil dodnes.

Změnil se ale název města, které je se svými téměř patnácti tisíci obyvateli pátým největším sídlem Pardubického kraje. V době svého založení mělo dvě jména – Ústí a Wilhelmswerd (Vilémův Ostroh, to podle zakládajícího drnholeckého pána) a stalo se druhým správním střediskem Lanšperského panství. Po bitvě na Bílé hoře panství až do roku 1848 vlastnili Lichtejnsteinové, pak už se Ústí stalo samostanou obcí.

Změnila se také podoba rynku: po velkém ničivém ohni v roce 1705 shořela stará dřevěná radnice a její už zděná následovkyně byla dokončena roku 1723 lichtejnsteinským stavitelem Janem Kristiánem Auerem. Spolu s ní se do barokního hávu převlékla i většina měšťanských domů na rynku stojících a v jeho středu přibyla nezbytná ozdoba – Mariánský sloup. Budova „nové“ radnice pak doznala podstatné proměny v roce 1850, kdy byla kvůli již nedostačujícímu interiéru podstatně rozšířena a její zvětšený objem se od té doby v Kostelní ulici dotýká i staré školy z roku 1793. Vlastní radnice byla navýšena o patro a střecha o působivou hodinovou věž. (Vzdálenější vysoké průčelí chrámu Nanebevzetí Panny Marie pak dělá radnici a rynku důstojné, skoro až monumentální pozadí.)

Druhá polovina devatenáctého století byla závěrečnou etapou proměny rynku, kdy se všechny původně roubené měšťanské domy změnily na domy zděné a pod nimi se rozklenula podloubí. Na straně severní a západní zůstala zachována až do současnosti, částečně loubená je pak ještě ulice Mistra Jaroslava Kociana, která z náměstí vybíhá směrem půlnočním.

Půvabné podhorské město Ústí nad Orlicí se tedy může ve svém historickém centru pochlubit nadmíru půvabným Mírovým náměstím, které v sezóně ožívá zvýšeným počtem cizích čumilů a obdivovatelů.

Po prohlídce s Janou zamíříme k další městské zajímavosti. Vila, mající vzhled půvabného zámečku, patří k nejhezčím stavbám města a vertikála věže pnoucí se nad jejím průčelím i k jeho dominantám. Secesní skvost vznikl podle návrhu architekta Matěje Blechy z pražského Karlína a rodinné sídlo pro největšího ústeckého podnikatele Floriana Hernycha začalo sloužit svému účelu od roku 1907.

Pan Florian Hernych byl sice velmi úspěšným továrníkem, ale žádný lidumil to nebyl.

Do firmy Hernych otec a syn k tatíkovi nastoupil už ve svých pětadvaceti letech, zasadil se o významnou modernizaci a postupně vyměnil staré tkalcovské stavy na zpracování bavlny za stavy mechanické. Tím se produkce textilní továrny podstatně zvýšila a spolu s tím rostl pochopitelně i zisk.

Vraťme se ale k vlastní vile. Stojí na vyvýšeném místě za kruhovým objezdem naproti vchodu do podnikatelovy bývalé fabriky (později firma Perla, ale v současnosti už tovární areál neexistuje, neboť prošel celkovou demolicí) a její členitá budova skutečně patří k nejkrásnějším objektům města.

Však se na ní pánové architekti vyřádili znamenitými architektonickými nápady, bohatstvím štukatury i členitostí. Vydařený byl i interiér: za zmínku stojí třeba ten hodnotný kovový lustr, vnější dřevěné žaluzie a zabroušená okenní skla.

Její majitelé si jí v druhé polovině dvacátého století ale už moc neužili: roku 1951 začala sloužit jako školící středisko ROH a o čtyři roky později se její prostory dělily o Okresní lidovou knihovnu, Hudební školu a vývařovnu pro ZDŠ. Krom toho do ní byl umístěn „Dům osvěty v Ústí nad Orlicí.“ (Jak se dovnitř v roce 1971 vešel i ten Památník revolučních tradic, tak to je mi fakt záhadou...)

Po sametu prošla vila rozsáhlou rekonstrukcí a od roku 2008 v ní (krom jiného) sídlí i Městské muzeum. Ze stálých expozic je zde k vidění Secesní jídelna, Textilní Oustí a Pláničkův ineriérový orloj. K tomu samozřejmě spousta dalších výstav, které jsou už ale časově omezeny a pravidelně se mění. Krásní secesní vila je obklopena rozsáhlou zahradou, v níž je k vidění vrcholné dílo ústeckého mistra sochaře Quido Kociána – Mrtvý Ábel.

S prohlídkou muzea ve vile jsme samozřejmě počítali... jaké ale bylo naše zklamání, když jsme zjistili, že je dnes objekt kvůli jakési soukromé zahradní párty nepřístupný! Nu což, nezbylo než potlačit slzu v oku a zamířít k poslední zajímavosti, jíž jsme chtěli naše posmutnělá srdéčka oblažit.

Už včera večer jsem si pochopitelně do paměti podrobně uložil mapu města, na které mne mimo jiné zaujal i ten novější originální park Kociánka. Pohled na výseč virtuálního kartografického listu sliboval vstup do „Království menších i větších obručí“, vyplněných různou zelení a já se spolu s ženou těšil, až je uvidíme i na vlastní oči.

Když se tak konečně stalo, byli jsme překvapeni, každý ale asi trochu jinak. Zatímco choť okolo těch asi padesáti betonovo-žulových skruží (v nichž byly uvězněny nejen kmeny stromků a tráva, ale dokonce i jedna kašna) kroužila tu zleva a tu zase zprava s výrazem nesmírné blaženosti ve tváři, mé čelo se zakabonilo vráskami nevole.

Asi jsem příliš velký staromil, protože si pod pojmem městský park představuju plochu se stromy, keři a záhony plné barevných květů. A také jako prostor, kde je milo pobývati jak lidem, tak i všelikým těm cvrlikavým opeřeným tvorům a kde člověk může spočinout na lavičce, kochat se všudypřítomnou zelení a odevzdat se blaženému nicnedělání.

Ano, oceňuji originální nápad architekta Přemysla Kokeše, ale to bude asi tak všechno. Možná to tu bude - až zeleň povyroste, místní si zvyknou a na zkružích přibude laviček – za pár let vypadat líp, ale v současnosti mne jeho podoba nebere. Tak trochu mi totiž připadá, že se na něm vyřádili hlavně betonáři...

Po odchycení náruživě fotografující manželky se pomalu přes městské centrum vracíme zpět. Tentokrát přes ulice Příkopy a Velké Hamry, kde míjíme několik dalších roubenek i zajímavých městských budov vystavěných v historizujím slohu.

Na úpatí městského kopce pak podchodem překonáme frekventovanou silnici a před odchodem na nádraží k vlaku se ještě v té sympatické restauraci na rožku stavujeme na výbornou večeři...

Poslední aktualizace: 13.3.2019

Procházka Ústím nad Orlicí na mapě