Chaty a chalupy
Mapa Trutnov a okolí
Prodloužený víkend - Krkonoše
Ota nepatří zrovna k milovníkům psů, naopak když všude ve městě naráží na jejich exkrementy, tak mu vadí čím dál víc. Proto nejevil velké nadšení, když mu syn k vánocům dal poukaz na zážitek - 3 hodiny skijöringu – tj. jízdy na běžkách tažených psy. Dokonce prohlásil, že je úplně nadšený, jak bude 3 hodiny čuchat smradlavé psí zadky. Lyžuje rád a dobře, přesto ho to nelákalo. Ale co se dá dělat, je to dárek, tak to snad přežije.
Vloni měl svým způsobem štěstí, sníh nebyl ani v Krkonoších. Letos sněhové podmínky na horách byly lepší, tak jsem začala shánět ubytování. Trochu byl problém, kde nocleh sehnat, když byla uvedena 3 místa, odkud by se eventuálně mohlo startovat. Nakonec Ota vybral Jánské Lázně, kdysi tam byl, tak to po letech zase uvidí.
Pro pátrání po nějaké šikovné chatě jsem nakonec využila booking.com. Nevím, zda to bylo nejlepší řešení. Ale cena 350,- Kč za osobu a noc v centru města již bez dalších poplatků městu v chatě Jitřenka s vybavenou kuchyňkou se nám zdála poměrně rozumná.
Pátek 30.1.2015
Vyjeli jsme ráno, tentokrát ve třech. Jela s námi i Otova dcera, která žije většinu času v Americe a už se moc těšila na pořádnou českou zimu. Jen si bohužel neužije lyžovačku, jak by si přála, protože čeká miminko. Když jsme vyjížděli, netušili jsme, kolik dalších zážitků si užijeme.
Cesta skoro až tam proběhla v pohodě. Ota cestu znal, navigace prý nebyla nutná a tak jsme si povídali a sledovali, jak sněhu pomalu přibývá. Slabě sněžilo, ukazatelé cest na horách byly zaváté. Když jsme projížděli Horním Maršovem, pojala jsem podezření, zda jedeme stále ještě správným směrem. Nejeli jsme. Zavátou odbočku směr Jánské lázně jsme minuli ve Svobodě nad Úpou. Zajeli jsme si jen pár kilometrů, tak se tak moc nestalo.
Zato v Jánských lázních to vše začalo. Z hlavní silnice se mělo odbočit do Rekreační ulice. Bylo to z prudkého kopce, silnice protažená, ale uježděná. Auta tam jezdili, tak jsme se tam taky pomalu vypravili. Pomalu, opatrně, přesto jsme se tam trochu smýkali, ale naštěstí sněhové bariéry zabránili tomu, abychom nenarazili do stromu. Když jsme dojeli k chatě Jitřenka, pojali jsme podezření, že tady se asi spát nedá. Ze střechy visela velká spousta obrovských rampouchů, převládal názor, že chata je vybydlená. Na cestě k chatě sice stálo auto, ale cesta nebyla prohrabaná, pár stop vedlo okolo chaty. Ta byla zamčená a já si nevšimla zvonku. Telefon na správce jsem si samozřejmě nevzala.
Vše vypadalo dost zoufale. Jediné řešení bylo dojít do infocentra zjistit na správce telefon. Jenže jsme parkovali na naprosto nevhodném místě, takže tam auto nechat nešlo. Museli jsme odjet. Na silnici byla vrstva prosoleného klouzavého sněhu, tranzitu s náhonem na zadní kola se nahoru nechtělo, ale naštěstí se najdou hodní lidé. Když dva chlapi viděli, jak auto zastavuje a prokluzuje, přiběhli a do kopce nás dotlačili. Teď se tomu směju, ale prve jsme už začínali být naprosto zničení ze všech problémů.
U infocentra to bylo s místem ještě horší. V pátek o pololetních prázdninách tu byl hrozný blázinec. V infocentru však byla velice milá a ochotná slečna, nabízela, že zavolá na booking, ale nakonec stačilo si ve svém mailu najít telefonní číslo a zavolat. Samozřejmě z jejich telefonu. V tom zmatku jsem ho nechala v autě.
Auto jsme pro jistotu nechali na parkovišti na hlavní silnici u odbočky k Rekreační ulici. Je sice placené, ale platební terminál jsme neviděli, tak jsme to neřešili. Nevěděli jsme, zda u chaty zaparkujeme, jak to v chatě bude vypadat, a tak jsme tam nechtěli znova zajíždět. Cestou jsme
už málem hledali, kde jinde bychom mohli přespat. Všechno však dopadlo nad očekávání. Příjezdovou cestu k chatě nám uvolnili, abychom tam mohli zajet. V chatě bylo teplo, až horko, správce nám nabídl místo objednaného čtyřlůžkového pokoje bez sociálního zařízení dva spojené pokoje s koupelnou a WC – sjednanou cenu dokonce nechal. Prostě skončilo to líp než jsme čekali. Ani správce parkoviště od nás žádné peníze nechtěl, když viděl, že po chvilce odjíždíme. Sjezd k chatě se už povedl bez problémů. Konečně parkujeme, bydlíme.
Než jsme si udělali jídlo a zabydleli se, dal Ota ještě jedno kolečko - to když přijeli jedni hosté a chtěli zaparkovat. My jsme se s naším tranzitem víc do kopce nedostali, navíc jsme ráno potřebovali odjet dřív. Ale na silnici už to roztálo, takže to projel v pohodě.
Odpoledne jsme již na výlet nevyrazili. Jánské Lázně jsou poměrně malé městečko, většinu jsme toho projeli autem, ale lázeňskou část jsme jen letmo zahlédli. Šli jsme se podívat k secesní kolonádě z r. 1893. Je nově zrekonstruovaná, nyní je tam kavárna, jsou tam fotografie z rekonstrukce. Je tam vidět, jak zničená kolonáda dřív byla. V okolí jsou hezké lázeňské domy, vily, vyhlídkový altán. Sochu Krakonoše jsme málem nenašli. Byl zasněžený, jen hlava mu koukala. Takže ani nevíme, jak vypadá.
O kousek výš na cestě k dětské léčebně Vesna stojí kostel svatého Jana Křtitele. Je to novogotická stavba z 19. století, která připomíná kostely na anglickém venkově. Je odtamtud hezký pohled na část města. Bohužel bylo mlhavo, takže fotky nic moc. Každou neděli v 9.30 je tam bohoslužba, hned jsme si naplánovali, že bychom se v 10 hodin mohli zajít podívat na interiér.
Ve městě je ještě jeden novogotický kostel – evangelický z let 1873-1879. Ten je při cestě k infocentru.
Tím jsme vyčerpali všechny možnosti procházky. Ota už měl žízeň. Za kolonádou jsme viděli vývěsní štít restaurace Biograf, tak to zkusíme, co tam točí a jak to tam vypadá. První dojem byl bezvadný – do 20,30 byl zákaz kouření. Točili tam pro nás neznámé rychnovské pivo – desítku Zilvar a jedenáctku Kaštan polotmavý – ten byl lepší, i když pili jsme lepší piva.
Po zahnání největší žízně jsme se rozhodli změnit lokál. Líbil se nám hotel Lesní dům u hlavní silnice, kde jsme odpoledne chvilku parkovali. Musíme město poznat i z jiné stránky. Navíc na chatě není televize, to je jediný nedostatek, který chata má. Nejvíc to vadí Otovi, který je televizní maniak. Přesto jsme se na chatě ještě zastavili a na další pivo vyrazili až po večeři.
I Lesní dům je nekuřácký. Začíná se nám zde líbit. Točí dvanáctku Krakonoše – to známe, chutná nám, takže není co řešit. Dlouho se ale nezdržujeme. Zuzka je ospalá, Samotnou ji nechceme nechat odejít, aby neuklouzla a tak jdeme všichni brzy spát.
Sobota 31.1.2015
Vstali jsme v 8 hodin, v 10,30 máme být v Peci u parkoviště č. 4. V noci sněžilo, nevíme, jak bude vypadat cesta. Dá se říct, že víc jak hrozně. Už v Jánských lázních jsme nasazovali řetězy. Silnice ze Svobody nad Úpou nahoru vypadala dobře, tak jsme zastavili na zastávce autobusu, že řetězy rychle sundáme a odjedeme. První se povedlo, s druhým to bylo horší. Startér odmítl poslušnost. To už bylo vidět, že Ota v duchu proklíná vše, včetně právě chystaného zážitku. Kdysi mu kdosi poradil, že startér potřebuje dostat ránu. Až třetí rána ho vzpamatovala a auto konečně nastartovalo. Ale to už jsme málem volali do Pece, ať pro něj přijedou. A já už byla smířena s tím, že zůstanu u auta a budu vysvětlovat, že je nepojízdné.
Jenže všem zmatkům nebyl zdaleka ještě konec. V Peci pod Sněžkou všechna vozidla posílali na parkoviště vpravo, kde jsou velká odstavná parkoviště u lanovky. Rovně nahoru, kam jsme potřebovali my, nechtěli nikoho pustit, že je to tam všechno plné. Ale nakonec jsme jim vysvětlili, proč tam potřebujeme. Nakonec do nás museli strčit, abychom jim to tam neblokovali. Tady policie přesně splnila své moto „Pomáhat a chránit“. Na prvním trošku vhodném místě jsme zastavili, abychom znovu nasadili řetězy. Už jsem se to naučila, tak jsme to zvládli za chvilku. Nahoře skutečně byl příšerný blázinec. Dle domluvy jsme zaparkovali před placeným parkovištěm – přesně mezi vjezdem a výjezdem z parkoviště. Tady si nás měl vyzvednout p. Kobr a odvézt. Ještě že ho tu všichni znali, že nás tam nechali stát. Bylo to zacpané, jezdili zde sněžné skútry, rolby, do toho osobní vozy, každý couval, někam popojížděl, prostě hrůza. Ale konečně pro nás přijeli a dovezli někam dozadu k jejich garážím. I přes řetězy jsme nemohli zacouvat, takže zase se tlačilo. Tranzit na tohle není zrovna ideální vozidlo.
Konečně se však na nás usmálo štěstí. Byli tam čtyři, kteří se měli zúčastnit skijöringu – 1 na saních, 3 na běžkách, které běžně dopravují na sněžných skútrech. Ale jeden se jim rozbil, tak přijeli rolbou, do které jsme se vešli i my se Zuzkou. Paráda. Uvidíme start. Pro nás i jízda rolbou byl zážitek. Do plynulé jízdy to má daleko, ale super. Nejhorší bylo, když se sjíždělo k chatě Racek. Ale jinak dobrý. Poslechli jsme si povídání o psech, školení, co mají dělat při jízdě, ale vůbec jsem jim nezáviděla. Jsem sváteční běžkař, takže se mi to zdálo téměř nemožné to zvládnout. Ale naštěstí nejedu já, ale Ota a tomu věřím. Ten to zvládne. Psíci byli fantastičtí. Jak nás viděli, poznali, že za chvíli vyrazí a bylo vidět, jak se těší. Jak je odvázali, běhali okolo nás, očichávali, skákali na nás, chtěli pohladit. Ota zvládl start jako velký frajer a za chvíli byl pryč. Stejně tak pán na saních. Ale ti dva mladí měli problémy. Slečna přiznala, že na běžkách dva roky nestála, a mladík řekl rovnou, že je zvyklý spíš na sjezdovky. Tohle je přece jen asi náročnější. Cestou na ně dvakrát čekali a nakonec se rozdělili.
My jsme se se Zuzkou zašli ohřát do chaty. Restauraci tam nemají, ale mohli jsme se tam najíst, napít z vlastních zásob a pak jsme vyrazili pomalu dolů. Nahoře to foukalo, sněžilo, že stejně nebylo nic vidět. Taťku se sáňkařem pak přivezli na skútru. Před tím však odstrojili psi, nakrmili a Ota si je zcela zamiloval. Žasl nad tím, jak každý způsobně čekal na svoji misku jídla. Jak dopadli ti mladí, to netušíme. I když měli jet kratší cestu, trvalo jim to déle.
Kupodivu auto nastartovalo. V čerstvém sněhu jsme měli trochu problém vyjet i s řetězy, ale kupodivu stačilo, když jsem tomu pomohla sama. Na chatu jsme dorazili všichni maximálně spokojení a řádně hladoví. Ota zapomněl, že si s sebou v baťůžku vezl svačinu. Nakrmil jen psy, sebe ne. Honem jsem šla dělat obědovečeři. Na oběd bylo už pozdě, na večeři brzy.
Sotva jsme se najedli, přijela obrovská německá výprava. Se třemi auty přijel nějaký dětský zájezd. Ještě tam dělali s auty škatulata hejbejte se, aby se tam všechna auta vešla. Tahle chata tedy skutečně nemá vymyšlené parkování. Snad v létě se nechá stát u silnice, ale v zimě je to hrůza.
Trochu jsem si odpočinuli, Ota nám popisoval své zážitky a bylo skutečně vidět, že je moc spokojen. Taky ho pochválili, jak to dobře zvládal. Na 19. hodinu jsme chtěli do zdejšího kina u restaurace Biograf, kde bylo ochotnické představení Běs děs. Ota si před tím dal jedno pivo Kaštan. Shodli jsme se na tom, že představení odpovídalo názvu. Nejvíc se bavili herci, bylo na nich vidět, jak si to užívají. Ale i my jsme se trochu pobavili. Zuzka chtěla jít spát a my zašli samozřejmě ještě na pivo. Vybrali jsme si tentokrát nějaký sport bar – opět nekuřácký, opět dvanáctku Krakonoše. Stál tady míň a Otovi se zdál lepší než den před tím v Lesním domě.
Neděle 1.2.2015
Tvrdili jsme, jak si přispíme, ale nakonec jsme stejně byli před osmou vzhůru. Že jsme si chtěli jít prohlédnout interiér kostela, na to jsme samozřejmě zapomněli. Po snídani jsme vyrazili na lanovku a na Černou horu. Zuzka se chtěla na chvilku sklouznout na běžkách, tatí že půjde s ní. Já viděla na mapě kopcovitý terén, zjistila jsem, že se tam nechá bez problémů chodit i pěšky, tak bylo rozhodnuto. Někam vyrazím bez lyží. Lidí bylo stále strašně, ale kupodivu se fronta na lanovku rychle pohybovala a tak jsme zas tak dlouho nečekali.
Nahoře byla mlha, mraky, těžko říct, ale stromy byly krásně namrzlé, bylo to jako v pohádce. Domluvili jsme se, že na mne počkají na Černé boudě. Než tam dorazím, dají si čaj a domluvíme se, kdo kam půjde. Tam má být údajně rozcestník všech tras. Nakonec jsme tam byla dřív pěšky a čekala na ně já. Zuzka poznala, že jí to nepůjde tak jako normálně, ale na projížďce trvala. Na chatě jsme se najedli a rozdělili a že mi zavolají až budou u lanovky. A pak uvidíme, kdy a kde se sejdeme.
Kdybychom se domluvili, nemohlo by to snad dopadnout líp. Než se v restauraci u lanovky usadili, už jsem tam taky dorazila. Oni dělali kolečko na vrcholu, já si udělala kolečko o kousek níž, ale zato se mi podařilo, že jsem trochu viděla i do údolí a na protější svahy. Dali jsme si jen něco k pití a dolů sjeli lanovkou.
Naštěstí jsme dorazili dřív než naši spolubydlící a v klidu se navečeřeli. Ještě jsme naposledy prohazovali auta. Poslední na cestě stáli Němci, aby mohli jet na nákup. My však potřebovali druhý den odjet. Tentokrát měli problém obě auta. Nastartovat nešlo ani jedno. Tak se vzájemně postrkovali, roztlačovali, až se to konečně podařilo. Jen Ota začínal mít starosti, jak druhý den odjedeme.
Večer jsme šli všichni do další restaurace, tentokrát jsme si vybrali penzion Adélka. Tady jsme zjistili, že prakticky všechny restaurace jsou zde nekuřácké. Tahle byla super zařízená, nádherná starodávná kamna, vycpaná hlava bizona. Příjemný interiér doplňoval i příjemný hostinský, k pivu nám donesl čtyři jednohubky chleba se sádlem se škvarky a s cibulkou. Jsme v Krkonoších, takže i tady čepovali Krakonoše.
Pondělí 2.2.2015
Původně chtěl Ota hned ráno odjet, že už toho blázince má dost. Já jsem hecovala, že bychom se mohli jít podívat na Rozhlednu Zlatá vyhlídka. Zjistila jsem, že se tam nechá v zimě dojít a že je dokonce i celoročně otevřená. Už večer jsem ho nalomila – Rozhledny, to je naše. Ráno bylo rozhodnuto. Konečně svítilo sluníčko. Přece tedy neodjedeme. Po snídani jsme to sbalili, dali do auta a vyrazili. Jen to počasí nás zase zradilo. Sotva jsme vyrazili, už se to začínalo zatahovat a když jsme došli k Rozhledně, moc toho vidět nebylo. Ale shodli jsme se všichni tři, že je tam krásně. Prostě ta pravá krásná zima. Rozhlednu jsme pokořili, dokonce jsme objevili trochu prošlápnutou cestu Rudolfovým údolím, takže jsme si udělali příjemný okruh.
Ota si ani svačinu nedal, byl celý netrpělivý, zda odjedeme. Tentokrát to však bylo bez problémů. Startér problém nedělal a už jsme jeli. Sice sněžilo, ale tálo to, silnice byla jen vlhká, sundali jsme řetězy a skoro bez zastavení, resp. bez vypínání motoru jsme jeli domů.
I přes všechny problémy jsme nakonec zhodnotili dovolenou jako perfektní. Vždyť vše nakonec dobře dopadlo. A že nesvítilo sluníčko a nebylo toho moc vidět? To přece nevadí. Kdyby pršelo, bylo by to výrazně horší.
Přidat do oblibených uživatelů
Janské Lázně
Mapa
Ubytování
Počasí
Chaty a ChalupyPříspěvky z okolí Prodloužený víkend - Krkonoše
