Proměnlivo v Železných horách – září 2017 pt. 2

16.9.2017

Navečer přijeli ještě další výletníci, takže v „obýváku“ bylo narváno. Přibyla další kytara, ale večírek nebyl zas tak vyčerpávající, abychom nebyli ráno použitelní. Nicméně jedna dvojice vyrazila o něco dřív, potkáme se někde v terénu.

Zbytek tedy většina výpravy vyráží později.

Bohužel ráno už je zatažené. V permanenci jsou mobily a stránky s radary a snaha odhadnout, kam se mraky a srážky pohnou. Dnes chceme do nížiny, třeba nezmokneme, což by v kopcích hrozilo víc. Začátek je vysloveně příjemný. Z kopce, do Podhořan (u Ronova), a aby to bylo rychlejší tka dále po hlavní č. 17. Naštěstí frekvence automobilů není závratná a ve Vrdech odbočíme na cyklostezku. Ta víceméně sleduje hlavní směr a vyvádí nás do starobylé Čáslavi. V pošmourném dopoledni sice není příliš patrný půvab královského města, založeného za vlády Přemysla Otakara II. Nicméně podle bedekrů by se tu dalo najít solidně zachovaný obranný systém, hlavní činností je sice pobyt v hospůdce, ale najdu si čas aspoň zajít ke kostelu sv. Petra a Pavla. Původně gotický kostel je zase gotický po přestavbě na přelomu 19. a 20. století pod vedením Kamila Hilberta. Mám i štěstí, skupina Romů snad byla domlouvat nějaké křtiny, tak je chrám zrovna přístupný.

Na náměstí mají Jana Žižku od Myslbeka, což prozrazuje, že Čáslav byla husitským městem.

Jak se dalo očekávat, radar neradar, začalo si pršet. Snad i to bylo příčinou, že výprava se rozdělila na dvě části, jedna už chtěla někam jet, druhá seděla v jiné hospodě. No pršení bylo ale značně mírné, tak do pláštěnek a bund a přesun do dalšího místa. I tak plánovanou trasu zredukujeme. Směr mírně jihovýchod, silnice 337 nebo cyklotrasa 118. Cíl Žleby. Městečku dominuje takřka pohádkový zámek. Můžeme na něm vidět vlivy anglické gotiky, trošku středověku, věžičky jako na Neuschwansteinu.

Zámek ale zatím vynecháme, hned z kraje máme oboru. Ta žlebská je samozřejmě proslulá. Hned za vstupem je malý zvěřinec s kozami, ovcemi a podobným dobytkem. O kus dál výstavka dravých ptáků. Sokolník vypustil bělohlavou orlici (takový americký erbovní pták) a ta zrovna trucuje a nechce do domečku.

Hlavní atrakcí obory jsou jeleni. Ne ledasjací, ale bílí. Vlastně jde o hříčku přírody, se svou barvou by ve volné přírodě dlouho neuspěli. Do Čech byli přivezeni první bílí jeleni kolem roku 1780. Uvádí se, že jejich původ není zcela jasný, pradomovem je zřejmě Persie. Povětšinou je vlastnili bohaté šlechtické rody, ale chovy se nijak zvlášť neujaly. Dařilo se udržet stádo v oboře Žehušice, ta žlebská je vlastně nová, bílé krasavce tu chovají od 70. let minulého století. Vcelku úspěšně se podařilo stav zvěře uchovat, takže bílé sudokopytníky dnes můžeme obdivovat i jinde.

Jak už to bývá, déšť zase sílí, což léčíme kávou, čajem či rumem. Po chvíli se umoudřila i orlice, tak si bělohlavou krasavici můžeme zvěčnit zblízka.

Na dohled pod zámkem narážíme na hospodu ve starém pivovaře a tam zbytek výpravy v zahradní restauraci. Je tak akorát čas na nějaký oběd.

Počasí zdá se dlouho nevydrží, tak dál do Ronova n. Doubravou. Méně odvážní spěchají už ze Žlebů k domovu, zbytek odvážnějších se ukrýváme v hospodě s názvem U Vavřince. Ten nenápadně odkazuje ba kostel uprostřed náměstí, kde se restaurant nachází.

Zde jsme svědky prapodivné příhody, kdy skupina svatebčanů ukrývá mezi námi unesenou nevěstu. Po čase přikvačí ženich a ač zavítá i do naší části hostince, ale po mladomanželce příliš horlivě nepátrá. No, máme skoro pocit, že se žení ne zcela dobrovolně. Když tak prohlížíme nevěstu, odhadujeme jednoznačně, kdo bude doma pánem, tedy paní…

Jak tak pořád poprchává a my se ukrýváme po hospodách, čas pokročil, tak nejkratším směrem. Jedeme vlastně po úpatí Železných hor, Bousov, Lipovec, cyklotrasa 4188. Vlastně se to tak postupně motá do mírného kopce, na závěr zase stoupání od Podhořan do Bílého Kamene. To vše už v regulérním slejváku. Ještěže tam funguje topení.

 

17.9.2017

Poslední den je vlastně hlavním úkolem cesta k domovu. V našem případě na nádraží. Protože musíme čekat na příchod pana majitele (abychom mu předali nezničený objekt), vyrazíme až v pozdně dopoledních hodinách. Včerejší déšť naštěstí ustal, ale i tak zůstává zataženo. Přesun tudíž uskutečníme téměř nejkratším směrem. To znamená k Hošťalovicím a Licomělicím (cyklo 4179). Za druhou zmíněnou obcí máme silnici zcela pro sebe, odbočka doleva směrem na Stojice prošla aktuálně kompletní opravou a silničáři ještě neodstranili zákaz vjezdu. Kdyby byl nějaký rozkopaný most, tak přeskočíme. Ten samozřejmě nebyl a protože je to pěkně z kopce kilometry rychle ubývají.

V lepším počasí by asi stálo odbočit do Svojšic, mají tam nějakou zříceninu tvrze a pokud mě paměť nemýlí, dělaly se tam folkové festivaly. My míříme přímo do Choltic. Zdejší barokní (původně renesanční) zámek ukrývá ve svých prostorách vlastivědné muzeum. To si nicméně odpustíme, ale ze zadní části je zámecká restaurace (spíš hospoda). Včera tu ale měli slavnost vinobraní. A protože jim samozřejmě taky zmokla, něco se nedopilo, tak nějaké zbytky ochutnáme.

Kdo dnes jede na výlet s kolem a doufá v převoz vlakem ví, že v dálkové dopravě je přeprava kol méně jistá. ČD značně omezila kategorii rychlíků, kde býval služební vůz (nebo aspoň poloviční služebňák). Tam se klidně vlezlo 20 kol. Dnes to nahrazuje různými expresy, kde jsou místa na kola jen v chodbičkách, vždycky tak 4 na vagón a je nutná rezervace.

Spěcháme tedy směrem na Bezděkov a Lány na Důlku k toku Labe. Cyklotrasa č. 2 tu nese přímo pojmenování Labská, ale s budoucího veletoku nic vidět není. V pardubicích jsem celkem brzo, ale jak zjistila předjezdecká dvojice, kola nám vezme až nějakej expres kolem 16. hodiny. Mezitím totiž ještě dorazil i Zdeněk, který jel hned po ránu do Kutné Hory. Tak se nás nakonec sešla velká skupina cyklistů. Od pardubic do Zábřeha (kde přestupujeme) je to vlastně dosti rychle, tak ani nezkoumám, je-li kde sednout a cestu prostojíme u báru v jídelním voze.

1.