Puškar

Nikdo vlastně neví, jak je tohle místo staré. Podle legendy hinduistický bůh-stvořitel Bráhma upustil znebe květ leknínu. Tam, kde dopadl, vzniklo malé jezírko a kolem pak městečko Puškar. Mnoha štěstí se zde však Bráhma nedočkal. Jednoho úplňku chtěl u jezera vykonat jágnu, svatou oběť. Protože se jeho žena Savitrí tu noc nemohla zúčastnit, nerozvážně se oženil sjinou ženou jménem Gajátrí. Když mu na to Savitrí přišla, cítila se zrazena a prohlásila, že žádný věřící už Bráhmu nebude uctívat jinde než tady uprostřed Thárské pouště vPuškaru. Tak se také stalo a Puškar je dnes jediným místem vIndii, kde najdete chrám zasvěcený stvořiteli Bráhmovi.

Existují však i prozaičtější vysvětlení, proč Bráhmu hinduisté tolik zanedbávají. Ztzv. trimúrti, hinduistické božské trojice je coby stvořitel zdánlivě nejdůležitější. Svou práci už však vykonal, kdežto Višnua, boha udržovatele, a ničitele Šivy je třeba stále uctívat a stavět jim chrámy, aby se bohové nerozhněvali. Brahma je bůh hodný a není nutno si jej nějak zvlášť udobřovat.

Většina puškarských chrámů není tak starobylá, jak by se od svatého místa očekávalo. V 17. století ty původní totiž nechal srovnat se zemí Aurangzéb, vládce muslimské dynastie Mughalů. Nejvíce vyniká právě Bráhmův chrám se svou červenou věží. Na dvou nedalekých kopcích stojí také menší svatyně jeho znesvářených žen Savitrí a Gajátrí.

HIPPIES A SPOL.

Cizinci si do Puškaru jezdí odpočinout od Indie. Vmalém městečku totiž vládne posvátný klid. Žádní otravní rikšové, neodbytní prodavači suvenýrů, veksláci a podvodníci. Už hippies v 60. letech měli Puškar na seznamu svých pohodových míst vedle Goy, Dharamsaly a Manali, kde se zabývali jen sladkým nicneděláním. Kvůli zdejší posvátnosti je tady sice zakázána konzumace alkoholu a drog, ale málokdo se zajímá o to, co se děje vuzavřených hotýlcích.

Místní obchody jsou stále věrné květinové éře a jejich šaty ve stylu 60. a 70. let jsou oblíbené i dnes. Většina cestovatelů tady zpravidla zůstává déle, než vůbec plánovala. Přijedou na pár dní a zdrží se pár týdnů, měsíců i let. To je případ našich francouzských sousedů vhotýlku Sai Baba. Přijeli sem jako novomanželé před pěti lety a žijí zde dodnes, teď i se svými dvěma dětmi. Ty už se narodily vIndii a občas je potkáváme na ulici, jak si hrají sostatními indickými dětmi. Bosé, špinavé, ale vždy usměvavé.

SVATÉ JEZERO

Celé město dýchá poklidným posvátnem. Poutníci, kteří se sem sjíždí zcelé Indie, se shromažďují hlavně kolem jezera, vzniknuvšího zBráhmova leknínu. Na přilehlých ulicích se prodávají obětní květiny, vonné tyčinky a jiné svaté předměty nutné kvykonání bohoslužeb. Poblíž se scházejí i sádhuové, asketičtí svatí muži, jejichž jediným majetkem je zpravidla jen žebrací miska a skromný kus oděvu.

Kjezeru vedou tzv. gháty, schody zabíhající až do vody. Na gháty musí každý bez bot, což je vhorkých letních měsících zkouška ohněm, alespoň pro nenavyklá chodidla Evropana. Vposvátné vodě pak ze sebe věřící smývají své životní hříchy. Vdobré víře, že se také rituálně očistím, se rovněž ponořuji do brčálové a lehce zapáchající tekutiny. Stejně jako ve svatém městě Váranasí na Ganze, mají i tady lidé nevyvratitelný názor na čistotu vody - je přece svatá, a tak nemůže být špinavá. Do večera mi naskočila vyrážka po celém těle, ale to zřejmě proto, že jsem ateista. Bráhma mě prostě ztrestal po svém.

Na břehu pracují od rána do večera guruové, kteří pro věřící zájemce vykonávají tzv. půdžu, tedy rituální bohoslužbu. Na konci obřadu kněz zpravidla své svěřence obdaruje kusem červené příze, která se omotá kolem zápěstí. Cestovatelé mu říkají „puškarský pas", protože nikde jinde toto není při půdže zvykem, a tak už zdálky poznáte toho, kdo se rituálu zúčastnil. Takovou půdžu může podstoupit i nehinduista, i když tak většinou činí jen kvůli exotickému zážitku. Díky větší koncentraci cizinců tady však pendluje i hodně falešných guruů, kteří si na naivních turistech rádi namastí kapsu. Uprostřed obřadu vám pak takový rádoby-guru oznámí, že se Bráhma táže, kolik jste mu za jeho požehnání ochotni zaplatit. Na skromnou sumu několika rupií, již daruje průměrný indický hinduista, se ten vydřiduch zasměje a pak vám svážnou tváří prozradí „správnou" částku, většinou se rovnající měsíčnímu výdělku průměrného Inda.

VELBLOUDÍ VELETRH

Událostí roku, za níž do Puškaru přijíždí turisté a filmové štáby zcelého světa, je proslulý velbloudí veletrh, začínající vždy o úplňku měsíce Kartik Purnima, tedy někdy vlistopadu. Na několik dní se populace města rozroste ztřinácti tisíc na skoro dvě stě tisíc lidí plus padesát tisíc velbloudů. Jde vůbec o největší velbloudí trh světa. Obchodování doprovázejí náboženské obřady, velbloudí závody, tance, pouliční divadlo a další akce. Stakovou velkolepou podívanou však také velkolepě vzrostou ceny a i malé puškarské hotýlky známé svými levnými pokoji vyšroubují své ceny do závratných výšin. Majitel hotýlku, kde máme dvoulůžkový pokoj skoupelnou za padesát rupií, nám prozrazuje: „Tahle špeluňka stojí o veletrhu šestnáct set rupií na noc. Ale nebojte, hosté se o to podělí. Spí jich tady totiž tak deset, aby se neplýtvalo prostorem." Hektický ruch velbloudího svátku už jsme sice nezažili, ale poklidná atmosféra kouzelného Puškaru je knezaplacení.

Fotogalerie