Putování po jihozápadních Čechách II. - jižní část (Rábí, Strakonice, Písek, Kratochvíle, Hluboká, České Budějovice)

Druhou – a současně závěrečnou - část cestopisu, pojednávajícího o naší „mírně uplakané“ výpravě po jihozápadních oblastech naší země, začínám ještě stále v Čechách západních. Přesněji ve chvíli, kdy se dovedně ukrýváme za sítí branky na fotbalovém stadionu v obci Rabí. Je časné středeční ráno (4.8.2010) a já odmítám opustit stan, protože mám pocit, že na něj svítí slunce a nechci být nepříjemně zklamán. Když vylezu, začínám ztrácet svou pevnou Víru ateisty. Někdo nahoře mě má rád, protože mi snad bude umožněno alespoň jednu z milovaných zřícenin hradů vidět za hezkého počasí. A opravdu. Počasí vydrží po celou prohlídku (z různých možností jsme zvolili vrchol věže - donjonu - a sklepení s hladomornou, a ještě jsme za 50,- Kč vlezného obdrželi 3. razítko NPÚ do sbírky). Prostě pohodička, popít, popapkat, pokoupit pohledy, potom pěkná procházka po (a dál už to s tím pé opravdu nejde) židovském hřbitově. Kdysi nás ve škole učili, že Rabí je 2. největší hrad ČSSR (po Spišském hradu). Dnes už víme, že to není až tak úplně pravda, ale určitě tato, na vápenci usazená, mohutná zřícenina stojí za pozornost.

A jedeme dál. Konkrétně do Horažďovic. Město má turistům také co nabídnout (mně např. i pohodlný záchod k většímu použití), za zmínku stojí zejména renesančně-barokní zámek s arkádovým nádvořím a freskovým sálem, kde roku 1307 zemřel Ruda Habsburský (nic z toho jsme ovšem neviděli, neb Horažďovice jsme brali pouze jako průjezdní město), trojlodní baziliku sv. Petra a Pavla a gotickou Červenou bránu. Nás však asi nejvice upoutala větší kočička, slyšící na jméno Karel, která měla stejnou značku, jako kdysi dresy fotbalistů Slavie, tj. Puma. Na horažďovickém náměstí se mezi lidem pracujícím i sociálně slabším skutečně vyjímala.

Přes městys Katovice (s původně románským kostelem sv. Filipa a Jakuba, jehož největší přestavbu ukončil stavitel T. R. di Mendrisio r. 1587) se otavskou stezkou suneme ku Strakonicím (konečně jsme v jižních Čechách, ale pšenka v podobě hezkého počasí nám ani zde příliš neporoste). Strakonickým památkám vévodí gotický hrad (lehce v podobě renesančních a barokních úprav) z 13. stol. s věží zvanou Rumpál a kostelem ze 14. století. Navštívíme zde i "íčko", kde mají spoustu hodnotných materiálů o různých částech jižních Čech, bohužel pouze v jakýchsi neznámých jazycích. Naštěstí sympatickou slečnu ukecáme a z tajných zdrojů nám vydá materiály v češtině a pro oba. Pak už, za celkem rychle se horšícího počasí, pokračujeme dál. Nejprve k Sudoměři, kde se nachází gigantický Žižkův pomník. Udatný rek (nebo lapka a vrah – vyberte si) Jeník má i v tomto případě v ruce henten oný klacík, známý z úst soudruha majora Halušky.

Středeční večer pak strávíme v hospodě v Putimi (však také veľa takých Švíkov známe …). Z debatujících místních občanů nás nejvíce upoutá muž v červených montérkách, který nadává na to, že celý život dře a peníze odevzdává obci a státu. Hrozí tím, že až se po volbách dostane na radnici, vše změní. Je však umlčen slovy: "Ty těžko, Bážo. Jednak proto, že jsi celý život invalidní důchodce a jednak proto, že kandiduješ za komunisty".

Ráno vstáváme do husté a hodně mokré mlhy a po sbalení obydlí putujeme k Písku. Potěšitelné je, že počasí se přechodně mírně zlepšilo, ale i fakt, že město nám nabízí spoustu historických památek. Prohlédneme si ale jen část: gotickou trojlodní pseudobaziliku Narození Panny Marie s nástěnnými malbami ze 14. stol., Městské opevnění z 13.-17. stol (v místě někdejší Putimské brány), monumentální radnici z 18. stol., pozůstatky hradu (dnes Prácheňské muzeum) a sladovnu z 19. stol. A, samozřejmě, hlavně kamenný most, nejstarší u nás (jak se říká „Karlův most má štěstí, že stojí v Praze“, písecký most byl totiž postaven na příkaz krále Přemysla Otakara II. již ve 13. stol.). Na mostě potkáme i jedno hodně zajímavé místní strašidýlko (viz. foto na Rajčeti) ...

Pak už zrychlujeme. Přes (okolo) Tálinskej rybník, Protivín (platanová alej, pivovar Platan, Schwarzenbergský zámek, kostel sv. Alžběty Portugalské a tradiční neúspěch v Tipsportu) a Vodňany (děkanský Kostel Narození Panny Marie ze 13. stol. byl koncem 19. stol. regotizován) přijíždíme k jakýmsi kopečkům. Ty musíme překonat, abychom mohli navštívit Zámek Kratochvíle, který, jak se oba shodujeme, jednak stojí za návštěvu (alespoň exteriéry se mi na fotkách vždy moc líbily), jednak nám přinese důležité 4. razítko …

Kratochvíle, původně zřejmě vodní tvrz, je rožmberský letohrádek, vybudovaný ve stylu italské renesanční vily. V roce 1601 koupil vilu císař Rudolf II., od roku 1719 ji vlastnili Schwarzenbergové. Chlubí se zejména cennými interiéry s malířskou a štukovou výzdobou. Mně se tam možná nejvíce líbily komíny ambitu kolem francouzské zahrady, které mají podobu různých renesančních božích muk.

U pivečka (konečně Plzeň !) žádám po personálu aktuální meteorologické zpravodajství. Slova jako noční přívalové deště a vyhlášení 3. stupně povodňové aktivity pro Jihočeský kraj nás moc netěší. Po cestě dál zastavujeme v obci Němčice. Kolega v místním hostinci podebatuje s domorodci o kvalitách pivečka, já ověřuji zprávy o počasí. Prý nám na Kratochvíli, bohužel, nelhali. Rychle si ještě vyfotím tamní Kostel sv. Mikuláše, údajně jednu z nejstarších a nejcennějších kulturních památek regionu a raději prcháme před blížícími se černými mračny.

O pár kilometrů později již raději demokraticky řešíme další směr našeho putování. Navrhuji, s přihlédnutím k avizovanému počasí, změnu původního plánu, tedy jet navštívit našeho bývalého spolužáka (já 2,5 roku, Bob asi 9) v Českých Budějovicích o den dříve, tj. téměř ihned. Bob souhlasí a o chvíli později, naštěstí, souhlasí i Vladimír. A tak nás po několika dnech čeká i tak zajímavá věc, jako je koupelna se sprchou ... a noční déšť nám je tak nějak u ..., no prostě fuk.

V pátek si jedeme na Hlubokou jako páni, protože bágly jsme nechali v Českých Budějovicích. Prší jen občas a mírně, takže po příjemné cyklostezce dorazíme včas na první prohlídku zámku. Vstup máme zdarma (resp. za tu bumážku se 4 razítky) a volíme repretrasu, označenou jako A (byla druhá nejdražší, takže jsme ušetřili 130,- Kč). Jsem mile překvapen, protože jsem v tamních interiérech nic moc nečekal. Ale bylo to zajímavé (již prezidentem Benešem zestátněné schwarzenbergské sbírky) a hodně koukatelné. Ani prudký déšť nám uvnitř zámku pohodu nenarušil. Pak už jen hodně focení exteriérů ... Zámek Hluboká (Frauenberg) je opravdu klenotem ve stylu anglické novogotiky, ale, nemaje Bobův "tabákový" přechodový filtr, zkontrastovat šedobílou (stavba) s šedobílou (vše okolo) se mi prostě nedařilo.

Potom hotel Štekl (seriálový hotel Herbich), zámek Obora (s lapidáriem hraničních kamenů), židovský hřbitov, Bavorovice (selské baroko a něco ze Svijan k tomu) a zpět k Budějovicům.

Tady mě vysloveně nadchnula hned první navštívená památka: na soutoku Vltavy s Malší stojící bývalý klášter dominikánů s kostelem Obětování Panny Marie, založený již ve 13. stol. Přemyslem Otakarem II.  Za 10,- Kč nás čeká kostel s původními nástěnnými malbami, část nově otevřené a rekonstruované klášterní křížové chodby (Bob taky jenom koukal, protože i on zde byl poprvé - a to v ČB pobývá relativně často ...) s výstavou fotoobrazů na téma "jihočeské drobné sakrální památky". Nic lepšího už tu snad ani vidět nemůžu...

A tak alespoň v rychlosti mě kolega provede kolem Solnice na Náměstí Přemysla Otakara II. se Samsonovou kašnou a radnicí, ke Kostelu sv. Mikuláše a Černé věži (nahoru to nemá cenu, je opravdu dost nepěkně). Pak už volám Vladimírovi a dáváme si sraz v další z hlavních památek města, legendárních Masných krámech. Asi 40% restaurantu je obsazeno, na zbylých 60% míst je rezervačka (asi pro "lepší" hosty). Personálem je nám nakonec povoleno jedno pivečko, a tak se vzápětí kolem Rabenštejnské hradební věže (Vladimír sice tvrdil, že se jedná o Bílou věž, ale odhalil jsem ho) přesouváme dál. Ve městě se nachází i gotická čtyřhranná věž zvaná Železná panna, kterou milují zejména příznivci skupiny Iron Maiden,  ale tu si již necháváme na příště. Večer pak trávíme na zahrádce příjemné hospůdky s rumumilovnou příjemnou obsluhou.

Ráno se rozloučíme s panem domácím a za, již tradičního, deště jedeme kolem prapodivného sousoší bankovního úřednictva na nádraží. Déšť nadále prudce sílí a nakonec nás provází až do Přelouče. Jedeme rychlíkem (tedy on to byl spíš spěšňák, ale bez přirážky za povinnou rezervaci kol a poloprázdný), přes místa nedávno viděná (Protivín, Písek) na Prahu a potom dál na Moravu. O tom, že za námi se už vylévá voda z břehů řek i potoků a přibývá dopravních nehod, způsobených přívalovými dešti, se dozvíme až večer ve zprávách.

Takto v pohodě dojedeme do Šumperka, v baru U Markéty se stylově rozloučíme pivečkem a rumíkem a je THE END.

Více fotografií k cestopisu naleznete na: 

http://markyz63.rajce.idnes.cz/Jihozapadni_Cechy_jizni_cast_08_2010/