Putování po jihozápadu Ameriky - část 2. - Kalifornie-jihovýchod
Pondělí 23.4.2012
Přejíždíme hraniční řeku Colorado a tím se dostáváme z Arizony do Kalifornie do Needles. A právě tím jsme ukončili první - arizonskou část našeho putování po jihozápadu Ameriky.
Kdesi jsem četla, že Kalifornie je krásně zelená, zatím co ostatní americké státy jsou jen poušť. Tady to musím potvrdit. Jako mávnutím kouzelným proutkem jsou najednou již u Needles okolo silnice pole, pěstují zde vojtěšku, sekají trávu. Je to dáno asi i řekou, ale na arizonských březích se nepěstovalo nic.
Teplota venku stoupá, je stále jasno, ale už od rána jsou obzory lehce zamlžené. Jen jsme však vyjeli z Needles, zeleň opět mizí a my projíždíme rovinatou, téměř pouštní krajinou. Sice zde rostou trsy nízkých porostů, ale stromeček nikde vidět není. Jen v dálce je vidět pohoří, ke kterému se pomalu přibližujeme. Dokonce projíždíme po dně vyschlého jezera. Patrně muselo být slané – všude okolo bylo rozpraskané bílé dno. Později se bílý tuhý povrch mění doslova v písek, který vítr nanáší i na silnici. Všude je bílo. Ale to už jsme v Twentynine Palms, kde je jeden z vjezdů do parku Joshua Tree National Park. Zde jsme trochu zabloudili, když jsme se řídili označením "Joshua Tree". Netušili jsme, že se tak jmenuje i sousední město. Navigace nás zklamala, vždy když jsme ji nejvíc potřebovali, tak se nemohla najít a Otu rozčilovalo její věčné "přepočítávám". Nakonec jsem ji raději vypnula a spoléhala na mapu a na místní značení. A v tomto případě i na radu místních.
Vše dobře dopadlo a už jsme konečně parkovali před naším prvním americkým parkem. Zuzka zjistila, že tento týden je do státních parků volný vstup. Přesto jsme dostali malou nálepku, která nám umožňovala vstup do parku. Také jsme dostali skládačku Joshua Tree – mapku s malými obrázky a popisem zajímavých míst – a noviny Joshua Tree Guide, kde jsme si samozřejmě v angličtině mohli přečíst něco o parku, ale kde byly mimo jiné popsány i možné procházky, jejich délka v mílích, kilometrech i hodinách, jejich náročnost, kde byly vyznačeny parkoviště a samozřejmě i kempy, vč. poplatků. Sice jsem si spoustu věcí nastudovala, ale rozhodně s tímto vybavením jsme se lépe orientovali.
Lehce jsme něco pojedli a netrpělivě vyrazili do centra. Odbočujeme na západ směr Keys View. Jedeme pouští, začínají se objevovat mladé stromy Joshua Tree. Najednou před námi po obou stranách vidíme mohutné oblé kamenné útvary, vypadající spíš jako mohutné balvany na sebe naskládané, k sobě přilepené. Na prvním možném místě zastavujeme a jdeme se podívat blíž. Děsně nás to uchvátilo. Trochu máme strach z hadů, ale zvědavost vítězí. Lezeme po nich jak malé děti.
O kousek dál je daleko víc lidí. Zastávka je označena Skull Rock a skutečně velká skála vypadá jako lebka. Je až s podivem, jak to příroda dovede vytvarovat. I tady jsme chvilku prolézali mezi kameny, ale až do nedalekého kempu Jumbo Rocks jsme se nevydali. Okolo jsme za chvilku jen projížděli a doufali, že tu bude volno, až se večer budeme vracet. Podle informací, které jsem si před odjezdem nastudovala, zde prý není možná rezervace. Kdo přijde a zabere si místo, ten vyhrál. Tak uvidíme. Kempů je zde dost, tak snad někde nějaké volné místo bude.
Podle prospektu, který jsme při vstupu obdrželi, jsme si vybrali procházku na Barker Dam. S pomocí mapky a místního značení se nedá zabloudit. Na parkovišti byly dvě vycházky: Wall Street a Barker Dam. Obě byly stejně krátké (1,8 km), tak proč neprojít obě. Začínáme Wall Street - měly zde být vidět zbytky původního osídlení. Počátek cesty byl zajímavý – opět okolo hladkých obřích kamenů, kvetoucích kaktusů. Ale pak se cesta ztrácela, resp. dělila do mnoha menších. Dost dobře jsme nevěděli, která je ta správná, navíc nás trasa nijak nezaujala. Také možná proto nebyla výrazněji popsána v propagačních materiálech.
Zato okružní trasu k přehradě Barker Dam z r. 1900 mohu jen doporučit. Je dobře značená, je to v podstatě naučná stezka. Vede mezi obřími skálami, roste zde řada kaktusů i dalších pouštních rostlin. Cestou jsme viděli spoustu ještěrek a dokonce i jednoho hada.
Ještě jsme se chtěli jít podívat do Hidden Valley – Skryté údolí. Je již pozdní odpoledne, začíná se ochlazovat, konečně je na sluníčku příjemně. Naučná stezka je opět okružní, měří 1 míli (1,6 km) a stojí to za to. Moc se nám tu líbilo. Zase jiné scenérie a opět nádherné květiny.
Ale teď už honem do auta a přejet na vyhlídku na Keys View. Je ve výšce 5 185 stop (1580 m) a má tam být krásný pohled na zapadající slunce. Projíždíme doslova lesem Joshua Tree a doufáme, že to stihneme tak, abychom se stačili ještě porozhlédnout po okolí. Vyšlo nám to perfektně. Během 5 minut začalo sluníčko zalézat za Hory. Za jasných dnů má být údajně vidět až do Mexika. To se nám bohužel nepodařilo, od rána byly obzory zamlžené a ani večer to nebylo lepší. Přesto pohledy na mohutné kopce a skály byly nádherné. Se zapadajícím sluníčkem se začalo hodně rychle ochlazovat. Zvedl se i studený vítr, škoda, že jsme si vzali jen svetr. Na tyto změny zatím nejsme zvyklí. Ale vydrželi jsme sluníčko pozorovat, dokud nezapadlo za obzor. Byl to příjemný závěr dne.
Teď ještě, jak to dopadne v kempu Jumbo Rocks. Na Keys View bylo lidí docela dost, tak jsme se raději moc nezdržovali a vyrazili. Co když stejný nápad má víc lidí. Než jsme ke kempu dojeli, byla tma. Překvapilo nás, že tam není závora, ani nějaká budka, kde bychom se přihlásili. Našli jsme si jedno volné místo, a to bylo to hlavní. Trochu byl problém s tím, že byla tma a tak se Otovi povedlo nacouvat do jednoho z těch krásných bílých oblých kamenů, které tu všude byly. Nebylo to nic hrozného, jen trochu promáčkl dveře u skříňky, která je vzadu na karavanu. Už tak bylo vidět, že to není první šťuchanec. Ráno to vyklepe a bude to v pohodě. V žádném případě nám to radost nezkazilo.
Konečně také jdeme večeřet. V tom horku je jen žízeň, bez petky s vodou se nehneme, takže pořád pijeme a pocit hladu vůbec nemáme. Ale trochu jsme večer prochladli a tak rychle dělám česnečku. A k tomu kousek chleba se sýrem. Vaříme a večeříme při svíčkách, raději v autě nechceme svítit, abychom ráno nastartovali.
Pro poplatek za kemp si nikdo nepřišel, tak to neřešíme a jdeme spát. Třeba někdo přijde ráno. Proti včerejšku jsme ujeli jen 203 mílí, tj. 324 km. A konečně máme spoustu zážitků.
Úterý 24.4.2012
V noci bylo poměrně chladno, o to lépe se spalo. Ale ráno je jasno a příjemné teplíčko. A až teď za světla vidíme, že na jednotlivých stáních mají lidé nějaké cedulky. Jak k nim přišli, netušíme, ale začínáme mít špatný pocit, že zde spíme bez placení. Proto raději před snídaní opouštíme tohle krásné místo. Až při výjezdu jsme si všimli, že na reklamní tabuli s informacemi o kempu je také kovový kaslík, kde jsme měli zaplatit 10 dolarů. Ve tmě to skutečně vidět nebylo. Ale což, teď už to řešit nebudeme a mizíme. Hlavně, že nás nikdo nechytil a nepokutoval.
Naštěstí nedaleko také mezi nádhernými skalami je tzv. Picnic area, tj. místo, kde se může být přes den, ale kde se nesmí v noci spát. Takže jsme o krásný ranní zážitek nepřišli a užíváme si ho o kousek dál a beze strachu z pokuty.
Po snídani vyrážíme parkem na jeho jižní část. Je vidět, jak se mění i ráz krajiny. Oblé bílé útvary již nejsou tak mohutné, v dálce vidíme již normální hnědé, šedé skály, projíždíme rovinou s občasným nízkým porostem. Stromů Joshua Tree je stále méně a jsou menší. Přesto ještě mineme dva kempy mezi světlými oblými kameny - Belle Campground a White Tank Campground. Ale ten náš byl rozhodně hezčí. Zde nejsou již skály tak mohutné.
Zastavujeme ještě na Silver Bell Mine - kde v horách jsou vidět zbytky zařízení po těžbě zlata, stříbra, olova a mědi. Podívat se blíž však nejdeme. Vycházku si chceme udělat o kousek dál v Cholla Cactus Garden. Nachází se na rozhraní pouští Mohavské a Colorado. Je zde pohromadě velké množství různých druhů Cholla kaktusů. Je to skutečně nečekaný pohled, v našem případě dokonce na kvetoucí kaktusy.
Blížíme se k jižnímu vchodu do parku. U tohoto Visitor centra je dokonce maličká botanická zahrada, kde si můžeme znova prohlédnout to, co jsme v parku viděli. A samozřejmě je zde i pitná voda a toalety. Najednou jsme se ocitli v civilizaci. Tedy na chvilku. Oba nás láká výlet do Lost Palms Oasis. Bohužel to není okružní trasa, ale co se dá dělat. Tam i zpátky to je 7,2 míle (11,6 km) a píšou 4 – 6 hodiny. Je to náročné i tím, že se jde v horku a pouští, těžko půjde najít někde stín. Ale bude to určitě zajímavé.
Na parkovišti jsme si dali kousek chleba k obědu a vybaveni vodou a nějakou tyčinkou jsme vyrazili. Bylo brzy odpoledne, ale těžko se vybírá doba, aby již nebylo horko, když cesta může trvat až 6 hodin. Již od parkoviště je vidět malinká oáza. Chvilku jsme si ve stínu obrovských palem užili příjemného chládku. Je to zvláštní pocit, vidět takové mohutné stromy v poušti. Není to však původní rostlinstvo, byly zde vysazeny osadníky v 19. století. Pokračujeme dál už jen pouští a pouštními horami, jak jsem to nazvala. Střídá se pohodlný rovinatý terén s výstupy na náhorní plošiny, skalní hřebeny, procházíme písčitými kaňony. Kolem je mnoho kaktusů a velké množství naprosto neznámých, ale nádherných kvetoucích rostlin, že nestíhám žasnout a fotim. Jak může něco v tom rozpáleném písku kvést, to je něco nepochopitelného. Místy se poušť docela i slušně zelená. Je to prostě krása. A k tomu tam žije i spousta ještěrek, veverek, viděli jsme i kolibříky a malinké králíčky. Kupodivu jsme nenarazili na hady.
První a druhá míle byla označená dřevěnou cedulkou, třetí někde vzala za své. Už se nám to zdálo dlouhé, i když pohledy byly nádherné. Ale najednou jsme došli na konec. Cesta končí nad úzkým kaňonem mezi obrovskými skálami. Na dně tohoto Lost Palms Canyonu je prý největší množství vějířovitých palem Fan Palms. Vidíme je na dně, ale jsou vidět i na protější skále. Mlčíme a žasneme. Jen nemůžeme pochopit, jak se tam mohou udržet. Ticho prolomil až Ota s dotazem, zda se nechci jít podívat dolů a hned mne ujistil, že tam se mnou v žádném případě už nepůjde. Bláznivých nápadů mám dost, ale tohle mne tedy opravdu nenapadlo. Byla to docela hloubka. A ani nějaká slušná cestička tam nevedla. Byla jsem šťastná, že už máme polovinu cesty za sebou a že se už můžeme vrátit. A ne abych ještě někde šplhala po skalách, byť mezi palmami.
Cestu zpátky jsme zvládli bez problémů. Jen s vodou už jsme ke konci museli začít trochu šetřit. A to jsme si mysleli, že jí máme víc než dostatek. Takže příště to skutečně nesmíme podcenit. Naštěstí palmy a parkoviště jsou z dálky vidět.
Cesta nám trvala zhruba 4 hodiny. Měli jsme toho víc než dost. Stále ještě bylo 32 stupňů, což skutečně pro našince není ideální teplota na výlety. Za celou cestu byly snad dvě malá místečka, kde jsme si mohli na chvilku ve stínu odpočinout. Ale to až při zpáteční cestě mezi skalami, když slunce již nebylo tak vysoko. Ale přitom jsme byli maximálně nadšení. Tohle byl skutečně nevšední zážitek.
Po návratu jsme kupodivu neřešili, kde budeme spát. Po takovém výkonu jsme dostali hlad a tak jsem se hned na parkovišti pustila do vaření večeře. Uvařila jsem brambory a brokolici s vajčkem. Nedalo to moc práce a bylo to brzy.
Než jsme se najedli, začalo se lehce zatahovat a také konečně ochlazovat. Po večeři jsme tak zlenivěli, že jsme se shodli na tom, že nikam daleko nepojedeme a přespíme v nedalekém kempu Cottonwood hned u Visitor centra.
Tentokrát jsme již věděli, co a jak, u vjezdu do kempu jsme si všimli kaslíku, zaplatili 15 dolarů (v tomto kempu byly dokonce i splachovací záchody a pitná voda) a vytáhli si kartičku. Vše je volně přístupné, je to vše na důvěře. Jen jsme nevěděli, co s kartičkou udělat, co kde vyplnit. Ale měli jsme dobrý pocit - zaplatili jsme.
Dnes jsme toho moc autem nenajezdili – jen 37 mílí (60 km), ale o to víc jsme toho nachodili. To se bude krásně spát.
Středa 25.4.2012
Spalo se skutečně krásně. Zdejší kempy mají kempinková místa poměrně velká a když kemp není plný, tak už teprv nikdo nikoho neruší. Ráno bylo 19 stupňů a bylo zataženo. Ještě než jsme se nasnídali, přišla rangerka zkontrolovat zaplacení kempu. Byla sympatická, svojí „perfektní“ angličtinou jsem jí vysvětlila, že jsme tam vhodili 15 dolarů a podala jí lístek. Sama to vyplnila, kousek si nechala, kousek nám vrátila a byla úplně spokojená. Takže vše dopadlo dobře. Po snídani jsme využili veškeré zdejší zařízení – vypustili jsme odpad a doplnili vodu.
A konečně jsme vyjeli na západ. Nechtěli jsme jet přímo po dálnici, ze které toho moc není vidět. Ve městě Indio jsme proto odbočili na č. 111, což je prý stará indiánská silnice. Očekávali jsme nějaké indiánské památky. Kde těm ale byl konec. Přesto jsme byli spokojeni. Silnice vedla městem Palm Springs, plným hezkých zelených parků, vodotrysků. Zase bylo fajn, že jsme sem přijeli na jaře. Byly zde rozkvetlé stromy, záhony plné kvetoucích rostlin. Bylo vidět, že palmy i vodotrysky jsou dokonce v noci nasvícené. A vpravo i vlevo Hory. Prostě krásná scenérie. Jen to vše nasvícené sluníčkem chybělo. Navíc trochu sprchlo.
Když už nám nic jiného nezbývalo a museli jsme na dálnici, tak se před námi najednou otevřelo obrovské území plné větrných elektráren. To byl šok. To jsme tedy nikde neviděli, ani nikde později.
Blížíme se k Los Angeles. Mezi mraky už vylézá sluníčko. Ale před námi – nad městem je vidět obrovský oblak smogu. Ani se mi tomu nechce věřit. Dálnice č. 10 projíždí městem. Navigace se zapomněla kdesi před parkem Joshua Tree. Netušíme, že jí máme dát čas, aby se chytila, a tak ji jednou provždy vypínáme. Trasu mám poměrně slušně popsanou, v atlasu je mapa města a tak si věříme, že najdeme slavný Hollywood bulvár s Chodníkem slávy a Čínské divadlo s otisky rukou a nohou slavných.
A povedlo se. V ulici Argyle Ave, která je kolmá na Hollywood bulvár, je dokonce hned několik parkovišť v ceně 8 – 10 dolarů. Mysleli jsme, že cena je stanovena za hodinu stání. Potěšili nás, že za tuto cenu zde můžeme parkovat až do 18 hodin, což bylo skoro 5 hodin. Tak dlouho se tu ani zdržet nehodláme.
Po Chodníku slávy jsme vyrazili směr Čínské divadlo. Čekala jsem, že hvězdy na chodníku budou trošku odděleny, zkrátka, že se po nich nebude šlapat. Jenže to jsem také netušila, co jich tu je. Někde jsou v jedné řadě, někde dokonce ve dvou a délka chodníku je víc jak 2 kilometry. Proto je to pro všechny již naprosto běžná součást chodníku. Tedy pro všechny místní. Bylo vidět, kdo patří k turistům. Tato silnice je plná nejrůznějších reklam, obchodů s upomínkovými předměty, ale je zde i řada divadel, kin a samozřejmě davy lidí. Ale na nás milovníky přírody to působilo spíš rušivě.
Přesto jsme došli až k Čínskému divadlu, abychom na vlastní oči viděli otisky rukou a nohou světoznámých hvězd, vč. jejich vlastnoručních podpisů. Že tam byla hlava na hlavě je asi jasné, ale přesto tam panovala ohleduplnost, pokud jsme si chtěli tu či onu stopu vyfotit.
V těsném sousedství je Hollywood and Highland - obrovské kulturně obchodní centrum. Využili jsme ho místo rozhledny a tak se nám podařilo zahlédnout i známý nápis HOLLYWOOD, kterým je vlastně Los Angeles proslulý. Z této vzdálenosti se vůbec nezdálo, že je 14 m vysoký a 110 m dlouhý.
Musím říct, že tyto zážitky nám zcela stačili. Po druhém chodníku jsme se vraceli, míjeli jsme lidi převlečené do kostýmů známých filmových postav, dokonce jsme potkali i Charlie Chaplina, jak si hraje se svojí pověstnou hůlkou. Bylo to zajímavé, ale bylo toho akorát dost, abychom chtěli toto hlučné místo po dvou hodinách opustit. Zvlášť když teploměr stále ukazoval 28 stupňů.
Takže už jen přes Beverly Hills se dostat k moři a při pobřeží po silnici č. 1 se vydat na sever až do San Franciska. Všechno by bylo bezvadné, až na jednu nemilou příhodu. Když jsme se blížili přeplněnou ulicí Santa Monica k pobřeží, Otovi naprosto nečekaně začala téct z nosu krev. Vůbec na to netrpí, ale bylo to hrůza. Ještě, že nemusel řadit. Nikam se nedalo odbočit, nikde se nedalo zastavit, jen pokračovat. Já pracně ze sedadla auta přelezla do karavanu, abych našla něco na zhotovení tamponu do nosu. Ota neustále vykřikoval, že chce vatu nebo papírový kapesník, nakonec se musel smířit se smotkem z toaletního papíru. Ten jediný byl po ruce. Zastavit se konečně podařilo až při hlavní dálnici č. 1, a to ještě sice na bezpečném místě, ale označeném zákazem. Otovi stále tekla krev a já přemýšlela, co budeme dělat, pokud se mu to nezastaví. V tom horku byl problém namočit ručník do studené vody, aby si ho dal na zátylek a tak obdobnou funkci musela převzít lahev vychlazené whisky. Naštěstí to pomohlo a my zhruba po 15 minutách mohli odjet.
Na chvíli jsme ještě zaparkovali na pláži nedaleko jednoho kempu. Cena 35 dolarů nás příliš nenadchla, Otovi už bylo dobře a zdálo se nám, že je ještě na spaní čas. Konečně se ochladilo a jelo se dobře. Dokonce i provoz částečně ustal.
Jedeme podle skalnatého pobřeží a cestu si užíváme. Když mineme další kemp opět za 35 dolarů, rozhodneme se, že musíme do vnitrozemí a najít nějaké zajímavější místo. Ještě před Santa Barbarou je vpravo na mapě označený Forest. Dle Zuzky by se ve Forestu mělo nechat kempovat zdarma. Tak to zkusíme. Když ustaly skály, vnikáme do vnitrozemí, jedeme krásným údolím. Má to dva problémy. Místo na spaní nenacházíme, protože ze silnice není kam odbočit, abychom se mohli šikovně schovat před zvědavými pohledy ze silnice. A navíc vůbec nevíme, kam jedeme a tedy ani, kde jsme.
Nevzdáváme to a pokračujeme. Podle mapy by to neměl být kraj zcela opuštěný a tak snad někam dojedeme. Dojeli jsme do Santa Pauly, ale to jsme zjistili až u benzínky. Benzín je za rozumnou cenu, tankujeme a ptáme se na cestu směr Santa Barbara, tedy zase zpátky k moři. Tam snad bude nějaký kemp, brali bychom už i ten za 35 dolarů. Zajeli jsme si docela slušně, ale viděli jsme hezké vnitrozemí, tak nás to ani nemrzí. Vždyť chceme poznávat zdejší krajinu.
Zpátky k moři jsme se dostali, ale jako naschvál kemp nikde. Už je tma, začíná pršet. A je zima. Když přejíždíme přes koleje, zahlédneme nedaleko u kolejí karavan. Sice se zdá opuštěný, ale to nám nevadí. O kousek dál stojí další osobní auta, cedule nikde žádná, která by nám něco zakazovala, a tak už nic nehledáme a parkujeme. Je půl desáté, máme hlad a najezdili jsme s tím naším blouděním po vnitrozemí 294 mil (470 km). Na celý den toho není zase tak moc. Bude určitě hůř.
Rychle opékám vařené brambory a zapékám už uvařenou brokolici se sýrem. I v autě se začíná ochlazovat. A tak po večeři rychle zalézáme do postele.
Čtvrtek 26.4.2012
V noci lilo jako z konve, okolo jedoucí vlaky dělaly hrozný kravál, troubily jako o závod. Ještěže za noc projely jen dva. Ale jinak docela dobrý. Zato Ota prý na tenhle nocleh vzpomíná jako na jeden z nejlepších. Miluje déšť (tedy pokud zrovna venku nemokne), miluje vlaky (ty bez výhrady vždy a všude) a po tom všem bloudění to prý bylo jako balzám.
Ráno jsme si přispali. Bylo zataženo, chladno (jen 18 stupňů). Po snídani jsme šli obhlédnout okolí, zjistili jsme, že jsme kousek od nádraží Santa Barbara Amtrak. Bylo to moc hezké staré nádražíčko. Dokonce se nám podařilo tam získat i mapku města. Příjemné bylo překvapení, že jsme kousek od Visitor centra, kousek od moře. Sluníčko začalo opatrně vylézat, ale teplo, na které jsme byli zvyklí, vypadalo úplně jinak. Jenže my se rozhodli, že se musíme vykoupat v Pacifiku – to se nám těžko jindy podaří. Navíc pláže v Santa Barbaře prý patří mezi nejhezčí. Cestou jsme se ještě zastavili ve Visitor Centru, které je v malém domečku nedaleko pláže. Překvapilo nás, že tam měli počítač s internetem zdarma na dobu 10 minut. Rychle jsem poslala domů krátkou zprávu, že ještě žijeme, jen že nevíme, zda nezmrzneme při koupání v Pacifiku.
Silnice je od moře oddělena hezkým parkem, na který navazuje pláž v této době naprosto liduprázdná. Jen jedna paní tam byla na procházce se psíkem a ta se divila, jak jsme otužilí. Kdyby viděla, že jsme se moc dlouho v moři nezdrželi, tak by své mínění asi pozměnila. Ale abych řekla pravdu, nejhorší to bylo, když jsme z moře vylezli. Ale naštěstí jsme nezmrzli, hřál nás pocit, že můžeme říct: "Koupali jsme se v Pacifiku".
Takže tohle byl náš zážitek ze Santa Barbary. Po rychlém návratu k autu jsme vyrazili na sever. Tentokrát jsme se rozhodli kousek projet vnitrozemím po 101. Najednou jsme si všimli, že při silnici jsou stožáry se zvonkem, občas s označením Historic El Camino Real.
Po pouštích v Arizoně to byla nádherná změna. Okolo byly lesy, pole, v dálce Hory, projížděli jsme pahorkatinou, místy zalesněnou, místy to vypadalo na pastviny – prostě nádherné zelené kopce. A mezitím i mořské útesy. No jedním slovem, nádhera. Samozřejmě jsme cestou míjeli i obrovské vinice. Vždyť kalifornská vína jsou hodně vyhlášená. Chvilkami pršelo, občas vysvitlo sluníčko.
V San Luis Obispo odbočujeme opět na silnici č. 1. Následující úsek až do Monterey má patřit k nejkrásnějším.
První zastávku na tento den jsme si naplánovali v Morro Bay, menším městě na pobřeží. Chtěli jsme se jet podívat ke skále Morro Rock, která je již zdaleka viditelná. Nejdřív jsme se však zastavili u přístaviště (20 minut parkování bylo zdarma) a udělali jsme dobře. Prošli jsme se po dřevěných molech mezi jachtami a rybářskými loděmi. A naskytl se nám úžasný pohled. Patrně nedávno zakotvila loď, která provozovala sportovní rybaření. Chytili spoustu lososů a nyní si je rozdělovali, kuchali je a porcovali. Vnitřnosti házeli do moře lachtanům. Něco se podařilo ukrást i rackům. No to byla úžasná podívaná. Ale prodat nechtělí nic. Tím jsme si ale uvědomili, že už je čas na oběd.
Přesouváme se po hrází přímo k Morro Rock. Parkování je zdarma, místa je všude dost, možná i proto, že na koupání je zima. Jsou zde hezké pláže. Nám stačilo ranní koupání, tady to navíc hrozně fouká, takže už to znova nezkoušíme.
Zajíždíme na nejvzdálenější možné místo. Volně zde pobíhají jen ochočené veverky. Jinak zde nikdo není a tak si to užíváme. Dokonce uvařím i rychlý oběd, brambory a vaječnou omeletu s anglickou. Po skalách se lézt nesmí, ale po kamenech při pobřeží to zakázané není. Tedy snad. Je tu hezky, jen tak sedět, pozorovat a poslouchat moře, jak naráží do skal. Jenže je docela chladno.
Pokračujeme dál na sever. Silnice dálničního typu se přeměňuje v normální obousměrnou silnici, provoz je minimální. Projíždíme převážně při pobřeží nádhernou zvlněnou krajinou, vidíme členité mořské pobřeží, tříštící se vlny o skalnaté útesy. Je to fakt krása. U jedněch takových útesů zastavujeme se na chvíli pokochat. Silnice je lemovaná zajímavou květenou.
Přibližujeme se k vyhlídkovému místu Elephant Seal. Ačkoli provoz na silnici nebyl veliký, tady je najednou spousta aut na velkém parkovišti. Nedaleko od upravené vyhlídkové trasy při pobřeží se na pláži válelo velké množství rypoušů sloních. Jsou to obrovští savci, samci dosahují velikosti až 6,5 m a váží až 5 tun. Samice jsou výrazně menší. Dožívají se až 20 let. Někteří tam líně leželi, jen se na sluníčku vyhřívali nebo se jen tak protahovali, ale někteří se tam pošťuchovali, strkali do sebe. Byla to nádherná podívaná, i když sami o sobě to žádní krasavci nejsou. Jsou to prý vynikající plavci, potápí se do hloubky 300 - 600 m, dovedou zadržet dech až na 60 minut. Ale i na souši jsou poměrně čilí. To jsme ostatně viděli. A ještě k tomu dělali slušný kravál. Byl to docela šok. Kam až člověk dohlédl, tam všude se povalovali.
Nemohli jsme tam však stát a koukat věčnost a tak jsme vyrazili. Krajina byla stále nádherná, kopce, Hory, útesy. Provoz nepatrný a tak se i Ota mohl pokochat. Občas jsme zastavili, abychom si tu krásu mohli vychutnat v klidu. Mělo to jediný problém, krajina byla neobydlená, na kemp jsme nikde nenarazili a veškerá parkovací místa při silnici byla označena, že se tam nesmí parkovat v noci. Až jsme nakonec na jedno neoznačené narazili. Dokonce s krásným výhledem na moře. Už jsme se smířili s tím, že budeme spát u silnice, když si Ota všiml, že z nedaleké odbočky k hotelu Treebones Resort vede další odbočka do Los Padres National Forestu. Značka oznamovala, že je nutné povolení např. k rozdělávaní ohně. Ale vypadalo to, že ne k nočnímu parkování. Hned jsme tam vyjeli. Skoro nás odradilo prudké stoupání, ale naštěstí ještě pod kopcem bylo místečko vhodné akorát pro nás. To byla krása. Nad námi zelené kopce nádherně členěné, pod námi moře a zapadající sluníčko. Že se nám podaří spát na tak nádherném místě a ještě zdarma, to nás vůbec nenapadlo. Po chvíli projelo okolo ještě jedno auto a byl klid. Nádhernou venkovní siestu kazil jen ledový vítr. Přesto jsme si vychutnali západ slunce a při svíčkách si dali studenou večeři.
Ujeli jsme 182 mil (291 km) a zhruba to samé nám zbývá ještě do San Franciska. Večer tam vjet nechceme, tak snad se nám na trase podaří ještě někde šikovně přespat. Jen nechápu, že jsem se v jednom cestopise dočetla, že cesta ze San Franciska do Los Angeles se po této silnici č. 1 nechá zvládnout za den, když se brzy ráno vyjede. Možná by se nechalo, ale cestu si chceme užít a hlavně také něco vidět. Prostě se nikam nehonit. Zatím nám tento způsob jízdy vyhovuje. Vždyť se sem sotva ještě někdy podíváme.
Pátek 27.4.2012
Ráno nás vzbudilo sluníčko, ale venku teplota klesla na 6 stupňů. A ani v autě nebylo o moc víc. Ale nakonec jsme se přesvědčili, že přece nemůžeme být celý den v posteli. A v půl deváté jsme již po snídani opouštěli toto krásné místo.
Na naší trase opravují most. Jezdí se jen po jedné polovině, takže v obou směrech střídavě. U nás by dali semafor a bylo by to vyřízené. Tam ne. Na obou stranách mostu jsou dělníci, kteří provoz zastavují. Jsme hned na začátku stojící kolony. Najednou jede kolona proti nám, první vozidlo se u nás otáčí a staví se před nás. Vzadu má nápis „Doprovodné vozidlo“. Možná tímto způsobem chtějí dosáhnout toho, aby auta jezdila povolenou rychlostí. Moc jsme to nechápali. Inu jsme v Americe.
Převážně klesáme v poměrně prudkých serpentinách a přibližujeme se k civilizaci. Kousek před Big Sur mineme krásnou pumpu s předraženým benzínem a s informací, že další je až po 50 mílích. Doufáme, že tato informace se netýká našeho směru. Naštěstí je tomu skutečně tak a po chvíli mineme další dvě pumpy, kde tankujeme za výrazně nižší cenu. Ještě poslední pohledy na skalní útesy, na zdaleka viditelnou skálu s majákem a už vjíždíme do Monterrey.
Nyní je to hlavně přístav, ale známý i svým jazzovým festivalem. Obojí na vás ihned téměř dýchne. Poměrně snadno jsme našli informační centrum, kde byla možnost parkovat dvě hodiny zdarma a kde byl opět přístupný zdarma i internet. Oboje jsme využili a vyrazili k Fisherman's Wharf. Je to vlastně velké molo, plné rybích restaurací, zajímavých domečků a je to vlastně i turistické centrum. Hned u vchodu nás přivítala kapela hrající jazz. Bylo to hezké prostředí, restaurace nabízeli různě upravené rybí „potvory“, ať už přímo nebo prostřednictvím obrázků. Původně jsem měla v úmyslu něco ochutnat, ale když jsme to viděli, nějak nás přešla chuť. Vždyť bychom ani nevěděli, co se z toho jí. Ale vypadalo to rozhodně zajímavě.
Ještě jsme se šli podívat kousek při pobřeží, na moři kotvilo spousta jachet i rybářských člunů, byli vidět i tuleni, mořské vydry, pelikáni. Cestou zpátky jsme našli i Muzeum sardinek. Dvě hodiny nám na procházku zcela stačili. Nepatříme k těm, kteří obíhají všechny krámy, spíš se jen kocháme a užíváme si to. Pravděpodobně je zde půjčovna cestovních kol, i vícemístných, protože jsme viděli několik dvou- i čtyřkol. Byla to docela legrace je pozorovat.
Cestou na sever jsme se ještě na chvilku zastavili v Santa Cruz, kde má být přímo na pláži velký zábavný park Boardwalk. Tak trochu mne zajímalo, jak takový zábavný park v Americe vypadá. Do San Franciska už nebylo daleko. A zatím bylo brzy na to hledat nocleh. Pravděpodobně se do areálu platí vstup, ale pokladna už byla zavřená, stejně tak i řada atrakcí. Ostatní už také zavírali. Tak jsme si to v klidu prošli, nějak nás to moc nenadchlo. Možná i proto, že takovou zábavu zrovna nevyhledávme. Ještě v malém krámku jsme koupili chleba a okolo 18. hodiny opouštíme město. Doufáme, že najdeme nějaké zajímavé místečko na spaní.
Cestou nás tak zaujal hostel s majákem Pigeon Point, že jsme dokonce uvažovali i o tom zaplatit si tam nocleh. To by byl zážitek. Bohužel bylo plno. Cestou jsme na žádný kemp nenarazili a tak odbočujeme do vnitrozemí směr La Honda. Průzkumník Ota nakonec našel na jedné úplně vedlejší silnici neoznačené odstavné místo mezi stromy a tak snad máme další noc kde spát. Celodenní ledový vítr se uklidnil, kupodivu i večer je docela teplo a tak si děláme špagety se sýrovou omáčkou a konečně ochutnáváme i kalifornské víno. Je fajn, že nemusíme rychle zalézat do peřin. Byla taková pohoda, že jsme si zapomněli i zapsat stav tachometru, abychom viděli, kolik jsme toho ujeli.
Sobota 28.4.2012
V noci bylo chladno, v 8 hodin je stále ještě 6 stupňů. Tentokrát vstáváme rychle, už se těšíme do San Franciska, i když prohlídku části města plánujeme až na další den.
Nejdřív jsme si chtěli zajet na vyhlídku Twin Peaks, odkud je hezký výhled na město i na moře. Ale nějak se nepovedlo včas odbočit. Zahlédli jsme však o něco dál jiný kopec a tak jsme se ani nevraceli a vyrazili tímto směrem. Dvě hodiny bylo parkování zdarma, takže super a šlapeme do kopce. Byla to vyhlídka Grand View Park a výhled byl také úžasný. Viděli jsme vlastně vše. Most Golden Gate na severu i druhý most na východě, kterým budeme město opouštět, obrovské mrakodrapy a dokonce i tu naši ztracenou vyhlídku Twin Peaks. Prostě rozhled na všechny strany.
Když jsme si to patřičně vychutnali, seběhli jsme dolů – tentokrát po schodech na druhou stranu. Kupodivu jsme i auto hned našli a vydali se do pověstného parku Golden Gate, který je vlastně na cestě k mostu Golden Gate. Zde byly 4 hodiny parkování zdarma, ale vypadalo to, že v sobotu zde asi nezaparkujeme. Ale nakonec i to se povedlo. Plánek jsme neměli a tak jsme se jen tak vydali po první cestičce, která se nám připletla do cesty. Dostali jsme se k moderní budově Fine Arts Museums of San Francisco. I v jejím okolí jsou různé sochy, skulptury. Přízemí budovy je veřejně přístupné, je zde možno si ve stínu odpočinout, jsou zde toalety a samozřejmě i pítka. Když jsem na kameni v umělém jezírku viděla želvu, myslela jsem, že je to další soška – ale chyba - byla živá. Později jsme je viděli plavat i v jezírku uprostřed parku. Tak sem by člověk mohl klidně jezdit relaxovat. Je zde možnost zajít si do restaurace nebo si udělat na trávě piknik, povozit se na loďce nebo šlapadle na jezírku. Prostě idylka.
Ale my se už těšili na světoznámý most Golden Gate. Průjezd na sever není zpoplatněn, hned za ním vpravo je obrovské parkoviště – kupodivu s parkováním zdarma. Je to místo s vyhlídkou na most, jsou zde toalety i panely se zajímavými informacemi. Uprostřed je kruhový památník s měděnými rytinami. Měli jsme štěstí, byla vynikající viditelnost a tak jsme užili pohled na celý most. A samozřejmě jsme se šli pěšky i na most podívat a osahat si ta silná lana. A aby byl zážitek ještě větší, přejeli na jsme na kopec na druhé straně silnice. Skutečně pohled shora a i trochu z boku byl ještě nádhernější.
Když už jsme byli na této straně pevniny, rozhodli jsme se zajet se podívat do národního památníku Muir Woods National Monument. Má to být park, kde rostou mamutí Sequoie stále zelené. Už jsme se těšili na trochu přírody. V parku bylo několik okruhů, tak jsme si vybrali samozřejmě jeden z těch delších, ať si to užijeme. Jenže pak jsme zjistili, že ta kratší trasa je zavřená a tak jsme se museli vydat po té úplně nejdelší. Bylo to asi jen 7 km, ale to jsme netušili. Cesta vedla strašně do kopce velkým okruhem a Ota začal mít obavy, zda to vůbec stačíme se vrátit za světla, zda se vůbec vrátíme tam, kam chceme. Je pravda, že značení je tam všelijaké, ale krajina byla tak nádherná, že jsem to byla kupodivu já, která si žádné starosti nepřipouštěla a Otu uklidňovala. Zpravidla jsem to já, co panikaří. Ale když se nakonec cesta začala zase svažovat a Ota začal poznávat výhledy, které se mu naskytly, když jsme jeli autem, tam už se uklidnil. Téměř v cíli cesty se situace naprosto obrátila. Sešli jsme k silnici na parkoviště, ale zcela jiné, než kde jsme auto zanechali. A já už samozřejmě viděla, že naše auto je ještě kdo ví kde, že ho snad ani nenajdeme. Ale to už zase Ota byl naprosto v obraze a za chvilku jsme byli u auta.
Ještě jsme zvládli udělat jeden malinký, ale pro nás hodně zajímavý okruh ke stromu, který je označen Bohemian Grove. Je to na památku českého turistického klubu, který byl založen v r. 1872 v San Francisku a který se zde scházel. Najednou jsme si zde připadali tak trochu jako doma. Ale to už byla skoro tma. A tak rychle do auta.
Bohužel jsme nikde cestou neviděli žádný kemp. Ale nakonec jsme přece jen měli aspoň trochu štěstí. Při zpáteční cestě jsme zahlédli na parkovišti u zrušené samošky stát karavan. Tak proč by tam nemohly být dva. No, nakonec jsme tam byli sami, protože druhý karavan asi za půl hodiny odjel. Ale my neměli z čeho vybírat a tak jsme zůstali. A zase se prudce ochlazovalo. Na to si asi budeme muset zvyknout. Dali jsme si česnečku a topinky, Ota dopil poslední pivo a šlo se spát. Za dva dny jsme ujeli 240 mil, což není tentokrát tak moc. Ale těch zážitků, co jsme měli. Trochu starost mi dělalo jen operované koleno, bolelo a večer jsem ho měla oteklé.
Neděle 29.4.2012
Tentokrát to na spaní ideální místo skutečně nebylo. Na silnici byl docela provoz, ale hlavní bylo, že nás odtud nikdo nevyhodil. A otok na kolenu opadl. Tak to snad nebude tak hrozný. Budu muset koleno bandážovat.
Nahoře bylo jasno, svítilo sluníčko, ale když jsme se vraceli k mostu, byl v mlze. Vyjeli jsme znovu na kopec, podívat se, jak to vypadá, když se dostaneme nad mlhu. Bylo tam už spousta fotografů a čekali, až začne mlha klesat a most se z mlhy vyloupne. Nečekali jsme dlouho, stačilo nám, když začaly vykukovat horní části mostu. A musím říct, že těžko zhodnotit, co bylo hezčí, zda polední most, kdy byl vidět celý, nebo tento ranní, kdy byly vidět kousky mostu v mlze. Prostě jsme si užili oba pohledy a tak jsme byli moc spokojení.
Neděli jsme si vyhradili na prohlídku města, odpoledne jsme chtěli odjet. Tady bychom těžko hledali nocleh. Průjezd přes most na San Franciska je zpoplatněn, platili jsme 6 dolarů. Je tam ale hodně pruhů a tak provoz byl téměř plynulý.
Prakticky na kraji města jsme objevili veliké parkoviště. Bylo to u The Walt Disney Family Museum, kde bylo i informační centrum. Paní nás ujistila, že parkoviště je zdarma, a tak jsme pěšky vyrazili podívat se na budovu Exploratoria, která je na mapě označená jako Palace of Fine Arts Theatre. Je to zajímavá stavba, kterou si nemáme nechat při prohlídce San Franciska ujít. Je to napodobenina románského slohu, nic takového jsme zde skutečně nečekali. A je tu krásný klid. Cestou se nám podařilo ještě zahlédnout most, jak se postupně vykukuje z mlhy.
A pak jsme už vyrazili do centra. V blízkosti Fishermans Wharf bylo velké parkoviště, označené 3 hodiny parkování zdarma. Ani se nám to nezdálo divné, protože jsme se častěji setkali s tím, že je zpočátku parkování zdarma. Spokojeni, jak se nám podařilo zaparkovat v blízkosti všech zajímavých míst, jsme vyrazili do velkoměsta. Chtěli jsme vidět silnice, kde se točí honičky v amerických filmech, byli jsme se podívat na pověstné serpentiny v Lombard Street. Jsou průjezdné pouze v jednom směru – z kopce. Ale na obou stranách je chodník, tak si to i chodci mohou užít. Provoz byl velký, spousta turistů si chtěli serpentiny projet. My s naším karavanem bychom se tam však sotva vešli.
Také jsme viděli několik tramvají, které jsou však v těch kopcích taženy lanem, které je zabudováno do kolejí. Ani jsme neměli chuť se tramvají svézt. Byly dost plné a zdálo se nám zajímavější to pozorovat z venku. Samozřejmě jsme viděli i ostrov Alcatraz s bývalou věznicí, čokoládovnu Chirardelli, kde jsme ochutnali vynikající čokoládu. A protože jsme měli ještě čas, tak jsme se šli podívat na molo Fishermans Wharf, kde byla řada různých starých lodí a bárek, a do infocentra, které sloužilo i jako muzeum. Na poměrně velké ploše byla řada zajímavých expozic z dějin San Franciska, o jeho osídlování apod.
Asi za dvě a půl hodiny jsme vyrazili na parkoviště, abychom si vyzvedli auto. A tady jsme skoro okamžitě zažili několik šoků. Nejdřív jsme zjistili, že za naším autem stojí další dvě, která nám znemožňují odjezd. Pro zaměstnance parkoviště to ale nebyl žádný problém Od jednoho auta měli klíč, k druhému si přivezli zvedáky na kolečkách. Auto nadzvedli, popojeli s ním a my mohli odjet. Jenže další větší šok byl, že po nás při výjezdu chtěli peníze. Marné bylo naše vysvětlování, že jsme tam nebyli ani celé tři hodiny. Drobným písmem byl na ceduli pro nás dost nesrozumitelný dodatek, který nám byl vysvětlen zhruba v tom smyslu, že doba parkování zdarma se odvíjí od útraty v přilehlých restauracích. V ostatních případech za parkování chtěli pro nás nehoráznou sumu: 3 dolary za čtvrt hodiny. Takže jsme nakonec zaplatili 30 dolarů. Ino což, za blbost se platí. Chvíli nás to mrzelo, ale abychom si tím nechali kazit zážitek ze San Franciska, tak to zase ne. Vždyť je to vlastně skoro jen jedna noc v kempu.
Ještě jsme se chtěli zastavit v čínské čtvrti, ale parkovací místa v blízkosti byla obsazená, do parkovacího domu se nevejdeme, tak jsme čtvrtí jen zvolna projeli a ani jsme nelitovali, že jsme nešli pěšky. Nejsme z těch, kteří by si užívali koukání do výloh. Měli jsme už města dost a těšili jsme se zase do přírody.
Projeli jsme mezi mnohapatrovými mrakodrapy a po výpadovce přes dvoupatrový most ven z města. Každé patro mostu je pro jeden směr, je to vlastně takový dlouhý nadjezd, v našem směru spíš podjezd, či ještě lépe řečeno tunel. Směřujeme téměř přímo na východ – do Yosemitského údolí. Na mapě před parkem jsou označeny kempy, tak by tentokrát nocleh mohl vyjít bez problémů. Hlavně se potřebujeme někde zastavit a doplnit zásoby. Z dálnice jsme sjíždět nechtěli, zastavili jsem až na obrovském parkovišti ve městě Manteca. Byl tam McDonald a velké množství různých obchodů, restaurací apod. Tak snad tu budou i potraviny. Když jsme je konečně našli, zavírali. Překvapilo nás, že obchody s oblečením, botami a řadou jiných nesmyslů měly ještě otevřeno, ale jediné potraviny už ne.
Za okénkem vzadu jsme vozili českou vlaječku. Ať každý ví, že nejsme zdejší. Když jsme nastupovali do auta, zastavila u nás paní a anglicky se ptala, zda jsme skutečně Češi. Že je tam už 30 let, ale že českou vlajku tam ještě neviděla. Trochu nás překvapilo, že v Americe znají i naší vlajku, ale pak se to vše vysvětlilo. Paní je z Čech, už 30 let tam žije, ale za tu dobu se tam s Čechy ještě nesetkala. Byla z toho tak zmatená, že zpočátku s námi stále hovořila anglicky, až si to uvědomila a konečně přešla do češtiny. Byl to moc příjemný zážitek asi pro obě strany. Jen nám neporadila, kde máme nakoupit. Na to jsme nějak zapomněli se zeptat.
Ale nakonec jsme o kus dál objevili další ještě větší parkoviště, kde byli pouze dva velké obchody – oboje s potravinami a oboje otevřené. Tak aspoň něco. A zde nás zarazilo, že u kraje parkoviště stála řada karavanů a zjevně bylo vidět, že tam zůstanou přes noc. Až pak jsme si všimli, že tamější parkovací místa jsou označena RV. Těchto písmen jsme si všimli už dřív na některých parkovištích v parcích a až tady nám došlo, že to je pravděpodobně zkratka pro karavany. Taky nám to Zuzka mohla říct. Až později jsme zjistili, že zkratka znamená „recreational vehicle“, takže po našem „rekreační vehikl“.
Byli jsme naprosto spokojení. Máme kde spát, máme co jíst, máme pivo, takže máme vlastně všechno. A ujeto pouhých 111 mil. K večeři jsme si dali brambory a párek. Tady musím podotknout, že brambory, i když pochází z Ameriky, tak u nás jsou chutnější. Jejich jsou dost moučné. Ale párek byl dobrý a hlavně večeře byla rychle hotová. A to je na dovolené pro mne to nejdůležitější.
Jediný problém, který jsme měli, byl s vodou. V autě nám docházela a i odpad chtěl vypustit. Naštěstí obchoďák měl otevřeno dlouho, takže jsme si na záchod došli tam a samozřejmě se i trochu umýt. Takže to vlastně ani nebyl problém.
Pondělí 30.4.2012
I když parkoviště bylo kousek od dálnice, byl zde poměrně klid díky hustému živému plotu. A dokonce bylo i teplo. Ale ráno je zatažené. Ještě jsme si došli pro čerstvé pečivo k snídani, nakoupili nějaké ovoce a hurá do Yosemitu. Projíždíme rovinou, okolo jsou vinice, sady – broskve, pomeranče, třešně, ořechy, olivy. Tady je Amerika skutečně úrodná. Ale asi je dost sucho, všude mohutně zavlažují. Dozrávají tu dokonce i jahody, takže to jsme neodolali. Za 4 dolary jich máme víc než dost, nádherné, velké, sladké. Inu velká dobrota.
Ale to se již blížíme do východní části Kalifornie - do kalifornských národních parků, takže do třetí části našeho putování.
Přidat do oblibených uživatelů
Mapa
Ubytování
Počasí
Letenky Fresno County
Půjčovna aut