Putování podél Sázavy, 5. část – středočeským Posázavím k soutoku s Vltavou (z Ratají do Davle)

Ve čtvrtém díle posázavského cestopisu jsme se přesunuli od Ledče nad Sázavou do Českého Šternberka. Vysočinu jsme tedy definitivně vyměnili za střední Čechy; v tomto případě konkrétně vedla naše cesta z okresu Havlíčkův Brod do okresu Benešov. V kraji Středočeském už zůstaneme a budeme postupně navštěvovat čtyři jeho okresy, z nichž dva mají v názvu i jméno naší matičky stověžaté. V závěrečné části cestopisu nás opět čekají kláštery, zámky, hrady a jejich romantické zříceniny i „všudypřítomná“ Sázava. Přibude množství pozoruhodných románských kostelů … a také cesta domů. Ta přišla o den dříve, než jsme původně plánovali, ale v nejlepším se má – jak všeobecně známo – raději přestat.

Čtvrtek 31. července

Naší další zastávkou jsou Rataje nad Sázavou, městys v okrese Kutná Hora. Jako obvykle do obce sjíždíme, abychom se vzápětí vydali do prudkého stoupání k jejím významným pamětihodnostem. Asi ve 2/3 stoupání jsme zastaveni u jakéhosi domku, který slouží současně jako osvěžovna, voláním, že Tour de France snad už skončila a že nahoře v hospodě mají kyselé pivo. Tak zaparkujeme a spočneme. Čeká nás lahvové pivo, debata o historii a buchty, které zejména Bobovi evidentně zachutnaly. Pak se rozloučíme a jdeme se pokochat místními pamětihodnostmi s tím, že sakrální památky výjimečně vynecháme.

V Ratajích patří k nejdůležitějším památkám hrad Pirkenštejn (nebo též Pirkštejn), který posloužil jako rodové sídlo princi Bajajovi ve slavné filmové verzi stejnojmenné pohádky (připomenu jen, že se jedná o moment, kdy Bajaja odchází z rodného hnízda, zarostlý a zaplevelený hrad budoucí úspěšný zahradník zamyká a klíč dává pod kámen vedle brány … už tam není). Hrad byl založen v I. polovině 14. století Jindřichem z Lipé, aby jej v I. čtvrtině 18. století upravil Oktavián Kinský na faru se zvonicí. Klasická hradní dispozice ovšem zůstala dodnes zachována.

Druhou důležitou památkou je zdejší trojkřídlý zámek. I ten býval původně hradem, který byl koncem 16. století přestavěn renesančně. Barokní zámek pak vzniká v roce 1672, předzámčí s budovou pivovaru však zůstane renesanční. Poté Rataje opouštíme a kolem zdejší kaple sv. Antonína se „řítíme“ vstříc dalším zážitkům. Projedeme obcí Talmberk se stejnojmennou zříceninou kounicovského hradu a čeká nás Sázava. Nemyslím tím ovšem, že bychom hodlali přestoupit na nějaké vory, ale už druhou obec tohoto jména na naší cestě. Tentokrát je to ta známější, s bývalým benediktinským klášterem, založeným snad již v roce 1032.

Původně jsem zde plánoval prohlídku, ale už je večer a vzhledem k tomu, že jsme viděli Želiv, Sázavu oželíme (i když ty nástěnné malby ze 14. století bych velice rád viděl). Areál je však i večer kupodivu přístupný, takže základy románského kostela sv. Kříže, nedokončený gotický kostel sv. Prokopa z červeného pískovce nebo hrobku Tieglů jsme si prohlédnout mohli. A vzhledem k tomu, že už se pomalu stmívá, dojedeme jen k restauraci Na Marjánce u Stříbrné Skalice. Jsme na soutoku Sázavy a Jevanským potokem právě včas, protože jsem opět „vyprázdnil“ zadní kolo. Moc hezká obsluha, dobré pivo i utopenec a nocleh na nedalekém paloučku byl příjemným závěrem dne. Začínalo být jasné, že letos už stan nepostavíme.

Pátek 1. srpna

Probouzíme se do modrého slunečného rána a v té chvíli ještě netušíme, že ještě téhož dne už budeme doma. Po ranní hygieně, malé snídani (tatranka) a opravě mého kola pokračujeme v cestě. První naší zastávkou jsou Chocerady. Dominantou obce je kostel Nanebevzetí Panny Marie, na kterém již baroko přetřelo téměř všechny stopy původní gotiky i následné renesance. Takže mě nakonec nejvíce upoutaly náhrobníky na ohradní zdi a jakýsi statek ve stylu selského baroka. A taky Večerka, kde jsme si nakoupili snídani, kterou si člověk i doma dovolí jen svátečně (např. paprikáš a Pilsner Urquell).

Další naší zastávkou je Komorní Hrádek. Někdejší renesanční zámek v podobě manýristických, barokních a rokokových úprav je dnes školícím střediskem naší armády. Tudíž je přístupný jen z milosti boží – teď tedy Martina Stropnického – jednou za rok, a to v září. Tak dlouho čekat nemůžeme, a tak pokračujeme dál. Do cesty se nám zanedlouho postaví obec Vranov a její kostel sv. Václava. Některé jeho fragmenty nás už připravují na románské klenoty, které nás čekají. A to hodně brzy. Vjíždíme totiž do Poříčí nad Sázavou, které mám na dnešek jako Nr. One. U nás na severní Moravě je totiž románských památek více než poskrovnu a tady se mohou pochlubit hned dvěma pozoruhodnými románskými kostely na pouhých necelých dvanáct stovek obyvatel.

Oba kostely jsou hřbitovní a jsou dokladem toho, že dnešní Poříčí je vlastně sloučenina dvou historických obcí. Nás čeká nejprve kostel sv. Havla. Jeho dnešní podoba sice pochází až z poloviny 18. století, ale románská dispozice je zřejmá. Navíc se do něj dá – alespoň přes mříž s pletivem – nahlédnout. Kostel sv. Petra a Pavla se nachází na opačné straně obce, tvoří její dominantu a kromě bohoslužeb je trvale uzavřen. Navíc je smutné, že jej obklopuje hřbitov, který lze slušně nazvat jako silně neudržovaný. Škoda. Přesto jsem velice spokojen a to mě dnes ještě jeden utajený klenot čeká. Před tím si ale stihneme prohlédnout zajímavý raně gotický kostelík v osadě Ledce a začneme zvažovat možnost večerního návratu domů.

Tato možnost opět padá poté, co objevíme zříceninu hradu Zbořený Kostelec. Hrad pochází – v tomto kraji už tradičně - z I. poloviny 14. století a celkem hodně se nám tady líbilo. Vzhledem k počasí upoutaly víc zbytky věže, hradeb i paláce než výhledy do údolí Sázavy. Ranní modř totiž rychle zmizela a po zbytek dne nás obklopovala nudná ubíjející ponurá a postupně tmavnoucí šeď. O to větší radost mi udělala část hradby, která svou podobou velmi silně připomínala hlavu psa, nebo informace, že hrad před námi obsadil a následně užíval loupežník Kuneš Rozkoš.

A před námi je téměř šestitisícový Týnec nad Sázavou, město známé spojením se jménem motocyklů Jawa. Kromě oběda nás zde čeká i několik zajímavých památek, mezi kterými vyhrál určitě hrad, jehož součástí je dodnes románská rotunda. Většina stavby je gotická a malé muzeum se nachází v barokní přístavbě. Zajímavý sgrafitový secesní dům U Micků je – bohužel – částečně pod lešením, ale i tak si pár fotografií pořídíme. K tomu je potřeba přidat barokní kostel sv. Šimona a Judy, bývalou keramickou továrnu, kde dnes sídlí materiály dobře vybavené infocentrum, a stopy po zdejším dřevosochání. Zejména markantně vyspělý anděl (anděl je sice tvor bezpohlavní, ale tady je to jasně andělka) pod kostelem je nepřehlédnutelný.

Dál bych rád pokračoval po asfaltu přes Jílové, Bob doporučuje zkratku po červené TZ z Kamenného Přívozu. Vyhrál a cesta se ukázala jako zcela nesjízdná. Mapa to sice neprozrazuje, ale kolo s bágly se po schodech nosí do prudkého svahu celkem dost špatně. Takže se spokojíme s výhledem na Žampašský viadukt, nejvyšší to kamenný most u nás, a potupně se vrátíme na silnici. Mezi tím ještě stihneme v Rakousích (osada ne emigrace) jedno pivo a Bob vzápětí zjistí, že už cvakl také. Naštěstí jen kolo přední, takže se téměř nezdržíme. A protože je pořád nefotogenicky zataženo, vrátíme se k myšlence návratu domů. Takže nám nezbývá nic jiného, než schovat fotoaparáty a výrazně zrychlit. Přes unikátní obloukový betonový most dr. E. Beneše projedeme Štěchovice a vřítíme se do Davle. Tady může naše cesta s klidným svědomím skončit, protože Sázava se zde vlévá do Vltavy.

Udělali jsme zřejmě dobře. Na vlakové nádraží jsme dojeli těsně před odjezdem vlaku. Setkali jsme se zde s trojicí cyklistů z Prahy, který celý týden jeli téměř totožnou trasu jako my. Takže si sdělíme dojmy, pomůžeme jim nalodit kola (skupina má 2/3 většinu slabšího pohlaví) a oni nás na oplátku pochválí za to, že jsme zvolili vlak, protože cesta z Davle do naší metropole prý nepatří pro cyklisty k nejpříjemnějším zážitkům. V Praze jsme včas, dokoupíme lístky a povinné rezervace kol i místenky, dáme si Plzeň na Staré poště a jsme připraveni k odjezdu. Přesto, že je vlak vypravován z „hlaváče“, údaje o místě odjezdu se dlouho neobjevují. Beze slova vysvětlení pak jen naskakuje postupně narůstající zpoždění. Nakonec je z toho půlhodina a prý je to tady obvyklé. Zkrátka České dráhy asi jinak překvapit nedokážou. Navíc, jak mi prozradil jeden zaměstnanec ČD, ještě snížili běžný počet vagonů, což v pátek večer zaskočilo i ho. Ale odjeli jsme. Ve vlaku jsem před Zábřehem zjistil, že mám opět prázdné zadní kolo, které evidentně uteklo „pod flastrem“. Mezi Bludovem a Šumperkem jsem ho tedy dofoukal a domů na něm bez problémů dojel. Kolem 23.00 hod. jsem už zasedal v kruhu rodinném (domů jsem – jako správný dlouholetý manžel - volal už z Prahy, takže jsem nemohl být nepříjemně překvapen).

A co dodat na závěr? Během týdenní cesty jsme si ověřili, že v cyklistice fyzikální zákony neplatí. Jak jinak si vysvětlit „náhodu“, že řeka teče vždy mírně dolů a my stoupali převážně prudce nahoru? Pak následoval krátký sjezd a další série stoupání … ale na druhou stranu teď máme natrénováno na pohyb po rodných Jeseníkách. Jeli jsme občas cestou necestou (taky se párkrát lepilo) a užili si i přenosy kol s plnými bágly, například když jsme po červené TZ zdolávali okolí Stvořidel. Projeli jsme několik okresů – z hlavy si vzpomenu na tabule s označením Žďár nad Sázavou, Havlíčkův Brod, Pelhřimov, Kutná Hora, Benešov, Praha – východ a Praha – západ (Brno – venkov nepočítám, tam to byla jen takové mezipřistání) – a většinu z nich jsme navštívili pro jistotu hned několikrát. A také jsme se opět přesvědčili, že práce šumperské radnice stojí za … není příliš kvalitní. Množství, délka a kvalita všech posázavských jednoduchých asfaltových cyklostezek opět převálcovaly ty naše slavné vydlážděné cyklokousíčky s osvětlovacími sloupy po deseti metrech.

Skoro každý den pršelo … a my v podstatě ani jednou nezmokli. Dokonce ani stan jsme nakonec nepoužili. Bylo to fyzicky náročné, ale putování podél toku Sázavy mohu doporučit všem. Snad každý si tady totiž musí najít to své. Viděli jsme mohutné hrady i několik zámků, židovské památky i klášterní komplexy, množství hradních zřícenin i krásných kostelů všech architektonických slohů a velikostí. Krásné přírodní scenérie říčních meandrů doplňovaly stovky skalních útvarů, barokní sochy střídala Olšiakova populární betonová veledíla a viděli jsme i místa, kde Rikitanova Zelená příšera kdysi spřádala své sítě. K tomu je potřeba přidat setkání se spoustou hodných a přátelských postaviček, z nichž některé dokonce v Šumperku studovaly, jiné v někdejším největším okrese republiky alespoň přežívaly. Takže jediné, co mě může mrzet je fakt, že Vysočina je oblastí, kde se nachází snad nejvíce smírčích křížů a křížových kamenů v celé republice. Šly však tentokrát tak nějak mimo nás a klasický smírčí kříž jsme nakonec nepotkali ani jeden …