Putování za fotografiemi po Itálii a Francii - část Itálie
Putování za fotografiemi po Itálii a Francii
Část Itálie
Úvod
Každý sudý rok rozhodoval o dovolené manžel a každý lichý zase já. Takhle to bylo do roku 2015, kdy jsem si při venčení našeho psa Bafíka zlomila nohu v kotníku týden před dovolenou. Takže víte, kam jsme jeli. Rok uplynul a čas výletů tu byl zas. Partner nechal volit cíl dovolené opět mne, když to vloni nevyšlo. Budiž mu to ke cti. Od tohoto roku to máme přehozené, já mám sudé roky on liché.
Takže teď je rok 2019 a očekávám, že se vypravíme zase do Norska. On ty vedra v jižněji položených zemích moc nemusí. „Panenko skákavá“. Mužík se rozhodl jet do Itálie a Francie. Co se to stalo? Teď už to vím. Dal se totiž na fotografování a vzhlédl se ve snímcích krajiny Toskánska a levandulových polí Francie. To mě tedy překvapil. Dobrá, tedy pojeďme.
2019_06_10 Obec San Cristoforo, jezero Lago di Caldonazzo, kemp San Cristoforo
Naší první štací je jižní Tyrolsko (v severní Itálii) a po ujetí přibližně 900 km jsme našli nám vyhovující kemp v obci San Cristoforo na břehu jezera Lago di Caldonazzo. Místečko pro stan je pěkně ve stínu. Odpočati, najedeni, napojeni zvědavě obhlížíme břehy jezera v našem okolí. Voda je čistá, taková modrozelená. Hezké. Upravené cesty, menší plážky s koupajícími se dětmi, jeden plac pro vycházky s pejsky na volno, modravé štíty hor kolem jezera. Příjemné místo k třídennímu odpočinku. Ani komáři tu nejsou. Unaveni, ale spokojeni uléháme do spacáku.
2019_06_10 Lago di Garda, zámek Castello Scaligero di Malcesine
Je ráno. Vidíme, že jsme tak 85 km daleko od známého jezera Lago di Garda. No to se přece nedá se k němu nepodívat. Jedeme, ale denní čas jsme si zrovna dobře nevybrali. Je hrozný vedro. Jsme u jezera a těžko hledáme volné místo k zaparkování i když parkovišť je tu dost a jsme tu v červnu, ještě mimo hlavní sezónu. Asi v 11:45 hod zastavujeme poblíž zámku Castello Scaligero di Malcesine, který se tyčí na břehu jezera.
Pes se hrne ven z auta a my taky. I když jsme věděli, že jezero je velké, i tak jsme překvapeni jeho rozlehlostí. Loudáme se pěší zónou vedoucí po břehu jezera. Nebe je sice trochu zahalené oparem a slunce více či méně prosvítá skrz něj. Vzduch je plný vlhkosti a při tom poledním vedru se to skoro nedá vydržet. Taková prádelna. Stínu je tu málo a kde je náhodou lavička v chládku, je obsazená. Couráme tu asi hodinu. Za ploty chat a haciend se opalují lidé a upíjejí své drinky. Začínáme mít hlad a tak jde táta pro pizzu. Nevím, proč mu to tak dlouho trvá. No konečně. Otvíráme krabice a dáváme si své porce. Dobré. I psovi to chutná. Na další pochůzky v tomhle parním hrnci již nemáme sílu a vracíme se k autu. Byl to sice krátký výlet, ale ani Bafík neprotestuje a naskakuje na své místo na zadních sedadlech. Jede se zpět. Ležíme teď jako mrtvoly v blahém stínu našeho kempu. Je večer a jdeme se vyvenčit se psem. Je daleko příjemněji a tak si to užíváme. Psovi se nikdy do vody nechce a tak mu do mělčin okraje jezera házíme klacíky. To se mu líbí a nám taky.
2019_06_11 u města Levico Terme, jezero Lago di Levico
Při snídani se domlouváme, že hned po jídle, než bude horko, se zajedeme podívat k nedalekému jezeru Lago di Levico u města Levico Terme. Je to jen kousek asi 10 km po silnicích č. SS47 a SP1, pak po místních komunikacích k hotelovým komplexům při západním břehu jezera. Snad se tu najde parkovací místo. Celkem brzy jsme to našli a vycházíme na turistickou trasu kolem celého jezera, taky asi 10 km. Z počátku je cesta poměrně široká, vede po rovině příjemným stínem pobřežních porostů a kopíruje okraj jezera. Občas se zastavujeme a prohlížíme krajinu okolních hor, hladinová zákoutí, plochy kvetoucích leknínů a tak.
Asi v polovině trasy (tak něco za místem zvaným Sentiero dei Visintainer) už cesta není tak uhlazená a je často do kopce. Ne, že by to byly nějaké hrůzy, ale už je docela horko, nejsme moc trénovaní chodci a nejsme nejmladší. Celkem nám to dává do těla. Ale co, vždyť to potřebujeme oba dva. Psovi to ovšem vůbec problémy nedělá. Druhá polovina trasy vede ne po břehu jezera, ale nastoupá nad jezero. Jsou odsud pěkné výhledy na jezero a jeho okolí, tedy pokud tomu nebrání stromový porost. Konec cesty je již beze stínu a tak jsme nakonec rádi, že už jsme skoro u stanu. Hezký výlet.
Večer jdeme opět s Bafíkem na psí plážku, ale i jinam. Cestou táta kupuje víno a věřím, že se nám bude dobře spát.
2019_06_12 obec Brusago, jezero Lago delle Buse
Jsme stále v kempu San Cristoforo. Dnes je spíše takový válecí den. Je vedro a jak se slunce posunuje oblohou, vyhledáváme stín, kde se jen dá. Občas něco sezobnout. Já si čtu, manžel si vykládá karetní hru „pasiáns“ a brble, že mu to pořád nevychází.
Tak pejsku náš. Místo vycházky u jezera kolem šesté, hezky teď pojedeš s námi na výlet. Muž si našel na mapě místo v okolních horách. Cílem je obec Brusago.
Leží zhruba severně od San Cristoforo tak do 30 km daleko. Jede se místními okreskami a je na co koukat. Je tak polojasno a venku příjemně pofukuje. Po silnici SP83 přijíždíme k obci kolem jezírka Lago delle Buse a tak už víme, kam se půjde až zaparkujeme. Šikovné místo k odstavení vozu nacházíme přímo v obci Brusago.
Jdeme zpět k jezírku přes celou obec a prohlížíme domky i kostel. Domky jsou hezky udržované a občas je na zahrádkách vidět oblečené figuríny ze slámy či sena. Milé. Okolo obce se zvedají zalesněné vrchy a v průseku mezi nimi jsou vidět skalnaté štíty dalšího pohoří. Jsme u jezera. Je napájeno nějakým potokem. Po břehu jezera jsou občas vidět dřevěné skulptury jako třeba žába či oka velkého dřevěného řetězu. Občas je tu lavička a tak si sedáme, pokukujeme po okolí a těšíme naše oči i mysl.
U vtoku potoka do jezírka je rybář a zkouší chytat ryby. Chytá na vláčenou na menší třpytku, takže asi hodlá ulovit nějakého pstruha. O kus dál po břehu je i občerstovna, Celkem velká dřevěná stavba se jménem Bar al Lago delle Buse. Jestli mají otevřeno nezkoušíme. Příjemné počasí a hezká vycházka nás osvěžili a jede se zpět do kempu. Cestou se samozřejmě musí ještě koupit nějaké to červené (tím myslím víno).
2019_06_14 Castiglione, jezero Trasimeno, kemp Badiaccia, historický palác Palazzo della Corgna
Ráno balíme a jede se do Toskánska fotit ojediněle zvlněnou krajinu. No jo? Ale Toskánsko je velká oblast a ta fotogenická krajina není všude. Kam tedy jet? Nevíme. Prostě to bude střelba naslepo. Nakonec jsme vybrali městečko Castiglione del Lago a jeho okolí. Není to chyba? Kdo ví.
Je to úmorná cesta za horka v autě. Kudy jedeme, nevím. Silnic kudy se dá do cíle dostat je více. Kouknu občas do mapy a občas se snažím odhadnout, kde jsme. Asi se blížíme k východnímu pobřeží někde v okolí Padovy. Krajina je absolutně rovná. Silnice se vine stále mezi nějakou vodou, ať už jde o náhon, kanál, říčku, jezero či mokřady. Občas je vidět přímořská překladiště čehokoliv. Moc se mi to tu nelíbí. Možná, kdyby člověk někde zarazil a prošel kus pěšky, zalíbení by zde našel.
My však pokračujeme, protože cesta je ještě daleká. Jde to velmi pomalu. I přes cestovní přestávky jsme tak hrozně utahaní. Ani už mě nebaví se dívat po krajině. Království za stín a kafe! Konečně jsme v Castiglione del Lago. Má tu být kemp. No jo, ale kde? Žádný tu není a tak se vracíme kousek zpět, kde jsme zahlédli ukazatel na kemp Badiaccia u jezera Trasimeno. Těžce hledáme vhodné místo ve stínu, ale kdo hledá, najde. Nejsme přímo u jezera, tak asi 200 m od břehu. A jéje! Jsou tu komáři. No aby ne, jsme u prohřátého jezera. Zjišťujeme, že voda je sice lehce modrozelená, ale není čirá, je dost neprůhledná. Občas nějaká řasa, navátý hladinový šum. Ke koupání to moc neláká. Taky se nikdo nekoupe. Pokud má někdo chuť, tak na břehu je menší umělý bazén a v něm lidé opravdu jsou. Partner si libuje, že do jezera vede poměrně dlouhé molo a bude se z něho jistě dobře fotit. Jdeme spát.
Dobře jsme se vyspali po té včerejší útrpné cestě. Byla dlouhá asi 460 km, což zas taková hrůza není, ale ubíhalo to tak nekonečně dlouhou dobu. Co budeme dnes dělat? Nakonec se jen tak povalujeme u stanu, občas zaběhneme protáhnout aspoň jednu nohu k jezeru. Je vedro a nechce se nám ani hýbat.
Až navečer se jede na prohlídku městečka Castiglione del Lago. Chvíli couráme kolem vody jezera na okraji města a pak vystupujeme svahem do jeho uliček. Takové starobylé. Úzké uličky, časté vinárničky, malé bary, pizzerie, hospůdky.
Jsme na nádvoří historického paláce Palazzo della Corgna. Od kamenného zábradlí na nádvoří je hezký výhled do krajiny i na jezero Trasimeno. Vše je takové malebné a dýchá z toho historie. Spokojeně se kolem sedmé večer vracíme ke stanu.
2019_06_15 do města Asciano
2019_06_16 okolí města Asciano, č. SP60, Agriturismo Baccaleno
Ráno musím se psem, muž zatím dělá snídani. Dnes budeme hledat nějaký kus země v okolí, kde se člověku chce udělat nějaké foto. Jedeme s cílem prohlédnout krajinu kolem silnic č. SP10, SP715 a SP438 vedoucích do města Asciano. Je na co koukat, ale ještě to není ono. Taky jedeme v nevhodnou denní dobu – dopoledne a popoledni. Nazpět volíme jinou trasu a najíždíme na silnici č. SP60. Tady to vypadá lépěji, myslím ta krajina. Teď už se jede ke stanu na opožděný oběd, ale zítra se sem určitě podíváme. Až později se dozvídáme, že to místo není neznámé. Má i své pojmenování Punto Panoramico Crete Senesi Agr. Baccoleno. To Agriturismo Baccaleno je bývalá zemědělská usedlost přebudovaná na hotel. Leží osaměle v otevřené krásně zvlněné krajině. Vede k ní šotolinová cesta lemovaná cypřiši. Od silnice č.SP60 je za usedlostí vidět krásný západ slunce.
Jak dopoledne tak odpoledne jsme u stanu. Znáte to. Tu něco přeprat či přemáchnout, trošku to „pofackovat“ ve stanu, vyvětrat a vyslunit spacáky, dojít pro vodu, něco uvařit, umýt nádobí, mezitím taky vyjít se psem, uvařit si kafe apod.
Chýlí se k večeru, kdy má být nejlepší světlo a to je signál vyjet na místo nalezené včera - tedy Punto Panoramico Crete Senesi Agr. Baccoleno. Je dost času, jedeme pomalu a pozorujeme okýnky vozu okolí. Je to tu hezké. Občas se staví na pár fotek prosluněné a zprohýbané krajiny. Tak a už jsme v cíli.
I místo na zaparkování je nakonec k mání. Aut tu stojí několik a taky motocykl. A už vidím proč. Jeden fotograf či fotografka vedle druhého. Stativy s aparáty mají připraveny a čekají na nejlepší okamžiky. Snad se taky někam vejdeme. „Ustlali“ jsme si trošku bokem, tátovi se tu celkem líbí a taky nepřekážíme ostatním. Sedám si na vyhřátou suchou trávu ve svahu. Pes je taky v klidu, protože už si označil svůj rajón a teď leží vedle mne. Pozoruje okolí. Hlídá jak manžela, tak i svou vyznačenou oblast. Slunce je ještě poměrně vysoko, ve vzduchu je dost opar, nikdo nefotí, čeká se. Táta dělá pár zkušebních snímků a jde si sednout k nám. Z dlouhé chvíle si dáváme cigaretu. Psa už to moc nebaví a začíná „zlobit“. Beru vodítko. Tak pojď, půjdeme se trochu projít. To focení je docela nuda, viď, povídám tomu našemu zvířeti.
Obloha nad obzorem zčervenala a mezi účastníky to ožívá. Slunce začíná lízat horizont a všichni seřizují a upravují aparáty na aktuální podmínky, mění předmět focení a nevím co ještě. Všichni se tváří dost ustaraně a důležitě. Trvá to asi do 21 hodiny letního času. Slunce je za horizontem. Najednou všichni balí své saky paky a odjíždějí. Nejsme výjimkou. Ke stanu se vracíme za tmy. Ten západ slunce stál za to. Bude se nám spokojeně spát.
2019_06_17 Sarteano, Radiocofani, Chianciano Terme
2019_06_18 Sarteano, Radiocofani, Chianciano Terme, řeka Torrente Formone
V dalších dnech chceme poznat jiné okolí našeho kempu Badiaccia. Jedeme okruh Badiaccia – Sarteano – Radiocofani – Chiancianno Terme – Badiaccia. Je to tak 120 km. Zdá se, že je to dobrá volba. Za pomalé jízdy s potěšením pozorujeme kolem ubíhající kopce, občas zastavujeme, když si chce táta udělat nějaké fotky. Já se taky kochám líbeznou krajinou, ale venčím u toho našeho Bafíka. Pole, louky, stráně, žlutě kvetoucí keře, vše je zalité slunečními paprsky.
Jedeme po silnici č. SP40 kolem řeky Torrente Formone a na jejím druhém břehu jsou neobvyklé vršky světlého zvětralého vápence. Jejich svahy jsou porostlé jasnou žlutí, tedy keři obalené žlutými květy. Je to pro nás nevídané a pěkné. Chceme na ta místa dojít pěšky, ale není kudy. Z naší strany je nepřekonatelná bariéra křovin. Ani není kde zaparkovat. Silnice není široká a parkovací místa nejsou. Táta na to jen mlsně pokukuje průhledy mezi keři a stromy. Hele! Je tu odbočka vpravo, taková prašná cesta vedoucí směrem k řece. Jedeme pár metrů, cesta vede přes most k nějaké zemědělské usedlosti stojící na kopci vedle řeky. Ještě před vjezdem na most je bokem plac na zaparkování, takový udusaný štěrkopísek a hned za ním je malý splav. Ano, tady by to šlo. Vystupujeme z vozu a vedro a slunce nás praští do nosu.
Jo, tudy se dá jít. Jdeme nad ten splávek a postupujeme proti proudu. Cílem má být místo, kde jsou skály se žlutými keři co nejblíže řece. Může to být tak 2 km. Jdeme kamenitým řečištěm po obnaženém suchém dně. Voda teče jen středem koryta. Je mělká s občasnými tůňkami a modrozelenou barvou. Zaoblené kameny nám občas ujíždějí pod nohama, občas o ně brkneme, nebo si div nevykloubíme kotník, když noha sjede mezi ně. Jde se tu špatně a pomalu. Jedině psovi to nevadí. Občas se proběhne mělčinou, občas se napije. Chvíli na něho koukáme a je tu nápad. Proč to nezkusit vodou? Třeba se tudy půjde lépe. Ani se nezouváme a honem do vody. A to se ví, že jo. Ne vždy, ale je to lepší. A v tom vedru je to osvěžující. Taky tu jsou balvany, ale dá se najít cesta s naneseným pískem. Ne vždy je možné jít vodou, to se pak musí zase brkat přes kameny. Jsem splavená jako čůza. Už mě to přestává bavit, ale mužík je jako mezek. Když si něco vezme do hlavy … Volám na něho, že chci pauzu. Usedáme na větší kameny, pijeme něco vody z láhve a dáváme si cigaretu. Je to ještě daleko? Ptám se. Prý jsme tak v polovině. No to mě můžou bejt ty fotky ukradený. Dál nejdu. Je mi hic, jsem splavená, bolej mě kotníky, nožní palce mám ukopaný a boty okopaný. A ještě k tomu, dochází voda. Navrhuji mužovi, že se vrátím, ale ať si tam klidně dojde, že na něho počkám u auta. Upocený muž mi po chvíli přemýšlení dává zapravdu a tak brkáme nazpátek. Cesta zpět k parkovišti je nekonečná, určitě je ještě delší než cesta tam. Vím, že to není možné, ale pocity jsou pocity. U vozu usedáme do chladivého stínu. Tahám z auta další láhev vody. Uff. Odpočíváme a pokukujeme kolem. Z usedlosti na kopci za řekou se nakonec vyklube tříhvězdičkový hotel La Rimbecca.
Odpočati nastupujeme do auta a vracíme se do kempu. Cestou se ani nic neděje až nato, že je tu autohavárie a policisté odklánějí dopravu na nějakou šotolinovou úzkou cestu. Na různých odbočkách či křižovatkách těchto cest nevíme kudy jet (ukazatelé tu nejsou) a tak se držíme vozidel před námi. Ale je to hrůza. Tolik prachu co zvířila za sebou. Musíme si od nich držet odstup, aby bylo vůbec vidět na cestu. No a za námi je to stejné. To bude auto zase jako prase.
2019_06_19 Castel Rigone, Umbertide, Corciano, u Umbertide, klášter Abbazia Camaldolese di San Salvatore
Jsme stále v kempu Badiaccia. Ráno podle mapy plánujeme nějaký další prohlídkový okruh. Cesta povede na obce Castel Rigole – Umbertide – Corciano a zpět. Tak asi 100 km. Co uvidíme nevíme, je to střelba naslepo. Je kolem páté odpoledne, tak jedeme. Pes už je taky natěšený a dychtivě skáče na svoji podložku ve voze. Rád jezdí autem a čučí skrz okénka. Okolo ubíhají pěkné kopcovité scenérie. Cesta je samá zákruta. Jede se pomalu, není kam spěchat a stačíme se tak rozhlížet kolem. Občas zastavujeme na pár fotek. Je to hezký kraj, ale táta měl asi jinou představu. U obce Badia kousek od silnice č. SP170 leží nedaleko řeky Fiume Tevere klášter Abbazia Camaldolese di San Salvatore. Kromě původního klášterního vybavení, je část staveb upravena na hotel Agroturismo Montecorona. Kolem vstupu do kláštera vede silnička lemovaná borovicemi, takové krásné piniové stromořadí. To se u nás moc neuvidí. Všechno jsme tu prošmejdili, pes se taky protáhnul a tak už se jede ke stanu. Ale byl to hezký autovýlet.
2019_06_20 cesta na Poggibonsi, Fucecchio, Bagni, Gramolazzo, jezero a obec Gramolazzo, kemp Lago Apuane
2019_06_21 Minuccianom, Egvi Terme, kaňon
V kempu Badiaccia už jsme skončili. Jede se dál. Další cíl je městečko Piazza, kde chceme zakotvit. Jak hledáme tak hledáme, asi špatně, ale žádný kemp nenacházíme. Jede se dál. Jsme unaveni, už i hladoví a nervózní. No konečně. Projíždíme kolem malé vodní nádrže Lago di Gramolazzo u obce Gramolazzo. Hele! Upozorňuji muže na ceduli lákající do kempu. Hned odbočujeme. Kemp se jmenuje Lago Apuane, je na břehu jezera Gramolazzo. Jezerem protéká řeka Fiume Serchio. Trošičku bokem ve svahu hory vyčnívá z porostu kostel Chiesa Vecchia di Gorfigliano. Táta jde vyjednat pobyt a já se aspoň chvíli projdu s Bafíkem. Cesta sem nebyla příliš dlouhá, tak asi 310 km, ale jelo se po horských lokálních silničkách, samá zatáčka v horách, rychlost na tachometru tak kolem 30 km/hod. Okamžitá spotřeba na tachometru lezla někam ke 20 litrům na 100 km. A takhle se jelo desítky kilometrů. Občas bylo na co koukat, ale za nějaké lepší foto to nestálo, a trasa trvala zoufale dlouho. Při nejbližší příležitosti jsme se nakonec napojili na nějakou významnější silnici i kdyby z ní nebylo nic vidět. Cesta do zdejšího kempu nám nakonec trvala 9 hodin. Ale místečko máme pěkně ve stínu vzrostlých dřevin, hned u vody jezera. Na WC a do malé prodejničky či malého baru je taky blízko, tak houby zle. Ženská obsluha je velmi milá a vstřícná. Taky to potěší. Jinak to naše místo zrovna na koupání není, je to konec jezera a je tu naváto vše co zrovna plavalo po hladině. Tak o sto metrů vedle už to vypadá jinak. Je tam několik koupálků, lidí postávajících na molu a jsou zde zakotveny i nějaké loďky.
Odpoledne se chystáme na výlet do okolí. V mapě jsme našli že asi tak 20 km od nás je možné projít roklinou kolem řeky Aulella. Parkujeme v obci Equi Terme. Odtud už se musí pěšky. Vyptáváme se na cestu a celkem jsme to i pochopili. Už je zase takový hic. Procházíme okrajem obce, lidé se koupají v říčce a my se jako blázni plahočíme do kopce. Obec již máme za sebou a stále stoupáme lesní cestou vstříc svému cíli. Po pravé straně jsou skály a na nich lesní porost, vlevo pod námi je koryto říčky Aulella zaříznuté několik metrů hluboko do kamene. Jdeme a jdeme a je to stále stejné. Nikde žádná cedule, jestli už jsme v kaňonu nebo ne. Dumám, že v podstatě už kaňonem jdeme, ale je to ono, co tím mysleli? Kdo ví. Jdeme stále do kopce už asi hodinu a začíná mě to nudit. Vidím, že manžel je na tom podobně. Dohodnuto. Jde se nazpátek. Co k tomu říct? Je to nepovedený výlet.
Uvařeni horkem se vracíme do kempu. Zítra časně ráno to sbalíme a přejedeme do Francie.
2019_06_22 přejezd do Francie
Člověk míní, život mění. Ráno nebalíme, protože prší. Naštěstí už přestává. Balíme co jde a čeká se až uschne stan. Mraky se odplazily někam mimo a kouká na nás slunce. I tak odjíždíme až skoro v poledne. Muž nechce jet po hlavních silnicích či rychlostních komunikacích, aby náhodou nepřišel o nějaké zajímavé scenérie. Motáme se horskou krajinou a vůbec to neutíká. Dokodrcali jsme se až k městu La Spezia a muž si stále nadá pokoj. Místo pořádné silnice jedeme zase nějakými hočiminkami podél pobřeží Ligurského moře. To by člověk vyrostl. On si nedá říct. Couráme se třicítkou horskými lesy a stejně není téměř nic vidět. Konečně ho osvítilo světlo prozřetelnosti. V Sestri Levante se napojujeme na silnici do Janova. Máme v úmyslu Janov projet dál na italskou a francouzskou riviéru, někde cestou přespat a usadit se v Provance. Ouha. Janov je město s 580 tisíci obyvatel, plné života a dopravního ruchu. Máme nastavenou navigaci, ale odbočka na naší silnici je uzavřená, protože se zřítil most přes řeku Polcevera. Pokračujeme dál kudy to jde. Navigace nás opravuje. Chce, abychom se obrátili do protisměru. Nána pitomá. Copak to tady jde? Neobracíme a ženský hlas navigace nás přiměl několikrát zahnout a najednou jsme zase u té uzavřené odbočky. Dobrá, třeba teď pojede někudy jinudy. Houby. Celá situace se opakuje. Táta má smysly na šťopkách. Najíždíme do stejného místa už po třetí, ale tentokrát se řídíme pouze ukazateli a držíme si základní směr na Miláno. Hlavně ať už jsme odsud pryč.
No sláva! Jsme mimo město, muž zastavuje na parkovišti a dáváme si uklidňující cigaretu. Tak co dál? Koukáme do mapy a asi ještě pojedeme směrem na Miláno. Opět zastavujeme k odpočinku. Znovu zapínáme navigaci a nastavujeme cíl – město Briancon ve Francii. Leží asi 15 km za italskými hranicemi. Čím více se blížíme ke Francii, tím víc je na co koukat. Vysoké hory se sněhovými čepicemi, teplota kolem 12°C. Je kolem osmé večer a jsme v cíli. Teď už jen najít nocleh. Navigace nám dává výběr v okolí. Volíme vesničku Saint Blaire na okraji Brianconu a kemp se jmenuje Camping des 5 Vallées. Leží u řeky Durance. Jo, je pěkný, bereme ho. Konečně. Už bylo na čase. Dnes jsme ujeli, koukám do poznámek, asi 460 km. Ale byl to trochu očistec. Hurá do hajan.
Pokračování cesty je po Francii a je v dalším příspěvku.