Rakouský Stonehenge

Když už nám kalendář nabídl říjnový státní svátek a s ním spojené volno v úterý, tak by byla škoda sedět doma, tím spíš, že letos opět máme krásný podzim, tudíž jsme se rozhodli toho využít a vyrazili jsme za poznáním. Tentokrát s cestovkou. Zájezd se jmenoval Rakouský Stonehenge a podle popisu sliboval k vidění zajímavé věci. A viděli jsme toho opravdu hodně.
V 7.00 náš autobus vyrazil směr jih. V Brně bylo zataženo nízkou oblačností, ale v okolí Znojma byla mlha jak vystřižená z příběhů o Rákosníčkovi. Nebylo to nijak překvapující zjištění, ovšem poněkud to zhoršovalo viditelnost, ale optimisticky jsme doufali, že se časem rozpustí.
První - hygienickou - zastávku jsme měli ještě na našem území, v Hatích u Znojma, kde na nás draci shlíželi nejen ze střechy, ale i z veřejného osvětlení, na střeše se kolem dokola rozhlížel Merlin – ne, nebyli jsme ničím sjetí, jen tam byla taková svérázná výzdoba. Stihli jsme i okouknout obchod, někteří i nakoupit něco málo ze zboží nezatíženého clem, a pokračovalo se.
V Hardeggu už byla zastávka poznávací. Okoukli jsme zvenku hrad a sešli dolů k řece Dyji, která zde tvoří státní hranici. Polovina řeky (a mostu) je u nás, druhá půlka v Rakousku. Podle paní průvodkyně je „naše“ půlka zábradlí nověji natřená, což byla trochu překvapující informace, čekali bychom to naopak, ovšem po prozkoumání nátěru jsme došli k závěru, že se stav české a rakouské půlky zábradlí neliší, jen má barva na naší části trochu výraznější odstín, což vyvolává optický klam, že se česká strana o svoje nemovitosti stará lépe. Nakoukli jsme „domů“, vrátili se zpátky do Rakous, vyšlápli kopec zpět k hradu (a k autobusu) a jelo se dále. Silnice – a nejen tady, ale po celé trase – byly uzoučké a projíždění prudšími zatáčkami jsem řidiči fakt nezáviděla.
Další zastávka a Raabs an der Thaya. Kromě dalšího hradu, taktéž okouknutého pouze zvenčí a zdálky, se tam nachází soutok Moravské a Německé Dyje (název Německá jsem trochu nepochopila, ale tak co). Času bylo málo, pouze tak dojít na most přes Německou Dyji a zpátky a na záchod – na dámských klasicky fronta, prý tam byla jen jedna kabinka (to určitě projektoval chlap! ). Na pánských bylo volno, takže no stress :-D
Další místem, kde jsme stavěli, byli ony slibované menhiry. Jsou poblíž městečka Weidhoffen. A nejsou rozestavěny v kruhu, ale ve výseči. Paní průvodkyně se nám sice průběžně celou cestu snažila podávat informace, ale s oblibou přeskakovala z jednoho tématu na druhý, takže se člověk postupně přestával orientovat a vypínal pozornost, nicméně jsem z jejího povídání pochopila, že tyto kameny byly odkryty relativně nedávno a znovu postaveny, za pomocí techniky a někdy i nešetrných zásahů, například vyvrtaných otvorů. Nějaký senzibil prý dokonce po prozkoumání místa tvrdil, že některé z kamenů jsou už mrtvé.
Ještě než jsme byli vypuštěni mezi menhiry, byli jsme upozorněni, že toto místo je plné magické energie, kterou kameny (pochopitelně ty „živé“) vyzařují, a že citlivější jedinci mohou mít problémy, takže kdyby se komukoliv podlamovala kolena nebo se točila hlava, má se radši hned vrátit do autobusu. Pak už nám bylo dovoleno vstoupit na posvátné území a byla to docela legrace, pozorovat skupinu asi 40 lidí, jak zkoumají a osahávají kameny, jestli ucítí nějakou energii, teplo nebo chlad. Paní průvodkyně totiž říkala také to, že některé kameny stále hřejí a některé jsou naopak stále chladné. To jsem si tedy vyzkoušela, tohle bych měla poznat – na rozdíl od nějaké energie. Každý kámen, na který jsem sáhla, byl studený na zastíněné straně a teplý tam, kam svítilo slunce (nízká oblačnost se mezitím rozpustila a krásně svítilo sluníčko, a i když foukal celkem studený vítr, bylo fajn), jen asi ve 2 případech se mi zdálo, že studí i ta osluněné strana, ale netuším, jak moc byl tento pocit založen na realitě.
Nikomu se špatně neudělalo, takže jsme se po chvíli zase v poklidu sešli v autobusu. Průvodkyně se omlouvala, že nás tak honí, že prý tady obyčejně dávají turistům víc prostoru, ale my musíme spěchat, už je přece jen říjen, navíc po změně času a potřebujeme k pyramidě dojet za světla. Leoš se mě ptal, jestli jsem něco cítila. Svojí odpovědí, že nic, protože jsem citlivá ještě míň než ten šutr, jsem pobavila okolo sedící spolucestující. Leoš přiznal, že místy cítil brnění, ale že si není jistý, jestli nebylo vsugerovaný, když ví, že by NĚCO měl cítit. (já to mám opačně, pokud jsem nějaké netypické projevy pociťovala, hodila jsem je za hlavu s tím, že si to určitě namlouvám. Určitě by bylo lepší, kdybychom nic nevěděli, pak by se to posuzovalo líp).
Popojeli jsme do Heidenreichsteinu, tady jsme měli času celou hodinu, kvůli povinné pauze pana řidiče. Heidenreichstein prý znamená „louky plné kamení“ a odráží to „úrodnost“ pozemků v okolí. Nicméně obyvatelé je ke své obživě potřebovali obdělávat, tak kameny vysbírali, a protože nevěděli, co s nimi, postavili hrad. Hezký. Hrad s vodním příkopem (spíš náhonem, bych řekla) je v soukromém vlastnictví a probíhá v něm rekonstrukce, ale na nádvoří že můžeme nakouknout. Tak jsme nakoukli. Nic zajímavého tam k vidění nebylo, jen Leoš poznamenal, že je nejspíš přítomno pouze služebnictvo, soudě podle aut. Pokud tam sloužící běžně jezdí audinou, asi začnu uvažovat o změně zaměstnání :-D
Tady se naše parta nechtěně rozdělila, já s Radkou a Leošem jsme vyšli z hradu dřív a rozhodli se hrad obejít, Katku a Davida jsme ztratili z dohledu. Rodiče v Heidenreichsteinu zřejmě usoudili, že je zbytečné vysvětlovat každému dítěti zvlášť, jak se rodí děti, a postarali se o názorné vysvětlení – čápa s miminkem v zobáku. Tahle „výzdoba“ podnítila naši debatu o naprosté scestnosti tvrzení, že čáp nosí chlapečky a vrána holčičky. No vážně, jak by kupříkladu mého bratra mohl v lednu přinést čáp, když si tou dobou všichni nahřívají křídla někde v Africe? Takže jsem zastávala tvrzení, že vrána nosí děti v zimě a čáp v létě, bez ohledu na to, jestli to je holčička nebo chlapeček. Radka se ke mně přidala a Leošův přemítavý dotaz, kdo teda jako přinesl v září jeho, jsme svorně odmávli s tím, že konkrétně on určitě došel pěšky:-D :-D
Vůbec tam měli zajímavou výzdobu. Při pohledu na keř ověšený velikonočními vajíčky jsem se raději u ostatních ujišťovala, že je opravdu podzim
U hradu jsme se opět setkali s Davidem a Katkou, ale zatímco oni ještě pokračovali v prohlídce okolí, my jsme se rozhodli zajít na kávu, do odjezdu zbývala necelá čtvrthodina. Z nás tří jediný Leoš umí německy, takže jsme mu pouze sdělili svoje přání, které začal tlumočit číšníkovi. Celkem zbytečně. Číšník nás asi slyšel, jak se bavíme, a prý můžeme mluvit česky. To bylo milé překvapení. Trošku nemilé bylo, že neměli latté, na které jsme s Radkou měly chuť, ale nabídl nám místo toho „cappuccino“ – což vlastně byla naše vídeňská káva. Na jídelníčku jsme objevili položku „Böhmische liwanze“, to nás pobavilo, ale bohužel jsme neměli čas vyzkoušet, jak chutnají české lívance po rakousku. Zkasírovala nás servírka, na rozdíl od příjemného českého číšníka nesympatická Rakušanka. Autobus stál sice hned před restaurací, ale i tak jsme dorazili celou minutu po stanoveném čase, za což jsme byli „odměněni“ nerudným pohledem paní průvodkyně.
Dále byli na programu zase kameny – v Naturpark Blockheide. Vyfasovali jsme každý plánek – výtvor paní průvodkyně, která by se jako kartografka rozhodně neuživila, a kdybych měla k navigaci použít pouze tenhle náčrtek, tak se ztratím dřív, než bych tam vůbec došla. Naštěstí se – minimálně tam – šlo s davem. Kolem rybníčku a za chvíli jsme byli na místě. Opět se naše skupinka potrhala, ale u rozhledny jsme se postupně sešli. Na rozhlednu jsem vylezla jen já, Katka odmítla s odůvodněním „víš, jak jsem na tom s výškama“, David zůstal s ní a Radka a Leoš byli ještě kousek vzadu. Na rozhlednu se ovšem platilo vstupný, a když jsem Katku upozornila na takovou maličkost, že budu asi potřebovat tlumočníka, odtušila, že se svojí angličtinou nemůžu mít absolutně žádný problém. Tak jo, no. Já na prodavače anglicky, on na mě německy. Ale pochopili jsme se. Dokázala jsem se pak i zeptat, kudy tudy nahoru. Sice netuším, jestli „eintritt“ je to správný slovo, ale hlavní je, že ten chlápek rozuměl, na co se ptám. Jinak teda vstupné 2 eura není nijak přemrštěná cena, pokud ovšem má člověk dostatek času, aby se nahoře mohl pořádně rozhlédnout a pokochat výhledem. V situaci, kdy je všechno honem honem, vyběhnout nahoru, obejít vyhlídkovou plošinu a zase šupajdit dolů, je ta cena dost neadekvátní – za tohle ovšem nemůže provozovatel rozhledny, že. Mezitím došel i Leoš s Radkou a už takhle pospolu jsme se vydali obhlédnou ty kameny, obří židličky a magické jeskyně (pospolu, ale bez Leoše, který radši zvolil návrat v trochu volnějším tempu a šel k autobusu napřed). Tedy až po té, co jsme si u průvodkyně ověřili, kam že to vlastně máme jít. Ukázala nám směr s dodatkem, že máme spěchat, protože jsme poslední. Takže jsme se ani moc nezdržovali – jen tedy u židliček, na které jsem kupodivu nelezla, tohle jsem přenechala Katce a Davidovi, ale nebyla bych to já, abych nevlezla aspoň někam. Konkrétně tedy do magické jeskyně. Ona to vlastně jeskyně v pravém slova smyslu nebyla, jen škvíra mezi kameny, a magično? Jestli tam nějaké bylo, tak jsem na jeho hledání neměla čas a cítila jsem se úplně stejně jako ve škvíře mezi šutry. :-D
Pak jsme nabrali zpáteční kurz, obejít rybník z druhé strany (to byla jediná věc, která z toho plánky byla jasně patrná) kolem lesní kaple sv. Huberta a podívat se na 15. meridián. Akorát nikde nebyl zmíněn fakt, že cesta z druhé strany rybníka je tak nějak mírně podmáčená. Prošli jsme kolem výstavy mramoru a geologického muzea, byly tam i nějaké informace, kupodivu i v češtině. Mimo jiné jsme se dozvěděli, že zvětráváním žuly vyjdou najevo balvany, které vypadají jako pytle s vlnou – jako např. v Blockheide všude kolem nás. Hm, asi jsme až doposud měli značně zkreslenou představu o tom, jak vypadají pytle vlny Meridián měl být podle paní průvodkyně už dost zrezivělý, takže když jsme došli ke kamennému kolosu s nápisem 15. meridián, málem jsme si ťukali na čelo. Kousek za ním ovšem byl dlouhý železný – a opravdu rezavý – plán znázorňující průchod 15. poledníku různými státy světa, takže informace paní průvodkyně nebyla matoucí.
K autobusu jsme tentokrát došli včas a pokračovali směr keltská pyramida, jenom s malinkou zastávkou na prvním mostě přes řeku Dyji, kousek pod místem, kde se stéká jejích 5 pramenů. Opět jsem musela obdivovat um pana řidiče, protože podle způsobu, jakým naše průvodkyně navigovala, bych nejspíš netrefila ani u nás doma na nádraží. Ale v pořádku jsme zaparkovali u lesa ve chvíli, kdy sluníčko začínalo pomalu zapadat. Paní průvodkyně – patrně z obavy, abychom to stihli za světla – nasadila tempo vskutku závodní (jak neumím chodit pomalu, tak proti ní jsem žabař!), takže se ze skupiny záhy stal dost dlouhý had. Aspoň jsme se u pyramidy nemačkali, což bylo jedině dobře, vypadala úchvatně a celé místo dýchalo tajemnou atmosférou, kterou jsem i přes svoji nesenzitivnost pociťovala. Úplně k pyramidě se dostat nedalo, byla oplocená (teda šlo by to, i bez větší námahy, ale tak byli jsme zájezd turistů a ne vandalů).
Naše poslední zastavení bylo ve Zwettlu, tam jsme dojeli už za šera. Projeli jsme městem k nádraží, odkud jsme si mohli udělat procházku dolů městečkem na parkoviště, kam mezitím dojel bus. Viděli jsme Černou věž Johanna Georga Grasela, ve které byl vězněn a odkud se mu podařilo utéct (o Jiříkovi Graselovi nám toho paní průvodkyně napovídala dost, evidentně ji dost zajímal – já osobně jsem ovšem měla radši Robina Hooda :-D) a Hundertwasserovu kašnu na náměstí, nakoukli jsme i do průčelí Radnice zdobené sgrafitti. Tma se udělala téměř okamžitě po tom, co jsme započali naši cestu městem, a jak nesvítilo sluníčko a foukalo, bylo dost chladno. Zajít někam na čaj? Ve Zwettlu v úterý navečer? Zlatý voči! Jediné, co bylo otevřené, byla zdravá výživa, nějaký obchod s hadrami a Billa. A když jsme konečně našli nápis Café, vyklubala se z toho obyčejná zahulená hospoda. Děkujeme pěkně. Aspoň se na nás tentokrát nečekalo
Pak už se jelo bez zastavení, v Brně nás autobus vysypal o půl deváté (původní plánovaný příjezd byl v 10, takže naprosto super čas), posledních několik desítek kilometrů domů a zas někdy příště

Autor: Ajrad81

Další články autora: 28

Kvalita příspěvku:

hodnotit kvalitu příspěvku | nahlásit příspěvek redakci

Sdílet s přáteli