Řecko 2011 poslední - V.část
6.6.
Následoval průjezd Lamií. Z Lamie jsme jeli přes Hory na Domokós. Celkem slušná silnice. Po vyjetí na vršek jsem zastavil na boku silnice, abych zapojil měnič a mohl nabíjet manželčin mobil, ke kterému měla pouze 240V nabíječku. Přitom jsme zahlédli nad vyšší trávou vyčnívat dvě malé chlupaté štěněčí hlavičky. Nějaké, s prominutím hovado, zase vyhodilo v horách bez civilizace malá štěňátka. Bylo řecké horko a voda v suchých horách nahoře není. Došlo nám, že v první řadě jsou dehydratovaná. Bála se k nám přiblížit a jen z té trávy vykukovala. Manželka obětovala jednu misku a dali jsme do ní vodu. Okamžitě se na ni obě vrhla, včetně třetího, které se objevilo dodatečně. Samozřejmě všechnu vodu v tom fofru vylila. Tak jsme dali druhou a misku přidrželi, protože za vodu obětovala I strach. Následně jsme ještě obětovali jednu a půl masové konzervy. Bylo nám jich strašně líto, ale s sebou jsme je vzít nemohli. Nejhorší je, že se zde ani nejednalo o parkoviště. Byla to náhoda, že jsme tam na vrcholku zastavili, stejně částí auta do vozovky a jen na okamžik. Ještě dlouho jsme nadávali neznámému bezcitnému gaunerovi. Je to asi takový sport Řeků, že bordeláři odhazují cokoli kamkoli a mezi to patří I odkládání psů, koček, štěňat a koťátek na parkovištích. Tam je občas někdo nakrmí. Častěji je však nakopnou a odeženou. Proto jsou chudáci tak vystrašení. A kdo s sebou vozí vodu?
Dole pod horami jsme projeli osadou Fársala. Tam byl určitě bývalý starosta Jiří Čunek na zkušené. Nebo Řekové ve Vsetíně? Na jejím okraji jsme totiž spatřili asi pět, nebo více domů smontovaných z obytných buněk stejně jako ve Vsetíně. Na dvorcích mezi nimi se pohybovali cikáni.
Za Larissou jsme opět najeli na silnici po několika kilometrech přecházející do krátkého zpoplatněného úseku nově budované dálnice, abychom projeli soutěskou Tembi. Uprostřed jsme si všimli na jednom z parkovišť umístěných stánků a nápadně více zaparkovaných aut. V domnění, že v tomto místě lze sejít na dno kaňonovitého údolí jsme zastavili a podchodem prošli na opačnou stranu silnice. Cestička opravdu sestupovala dolů okolo dalších stánků. Na dně jsme pak objevili malé řecké Lurdy. Před skálou se vyjímalo průčelí malého kostela, který uvnitř pokračoval jeskynním interiérem. Kousek vedle zase úzká chodbička končící podzemním, asi posvěceným pramenem s léčivou vodou. Ta byla ostatně k dostání v malých památečních lahvičkách v jednom z kiosků. Vedle cesty vyvěral ze skály velmi silný zdroj pitné vody, možná také léčivé. Každopádně jsem z obou zdrojů vodu okusil. Třeba jsem si prodloužil život o pár dnů. Podél cesty ještě byla restaurace a velká prodejna s místními specialitami. Na konci sociální zázemí. Před výstupem zpět na silnici jsme minuli člověka namáhavě lezoucího po čtyřech a po kolenou směrem ke kostelu a podzemnímu pramenu. To potvrdilo naši domněnku o významnosti tohoto místa jako řeckých zázračných Lurd. Okolní turistický byznys dokresloval kolorit místa. Spodní část soutěsky je poměrně hustě zarostlá stromy a keři, takže nemá příliš kaňonovitý vzhled. Až její konec je zajímavější.
Při přípravě cesty jsem na internetu narazil na informace o magnetické hoře Lifídra. Odbrzděné auto prý v určitém místě jede samo do kopce. Tudíž jsem si její návštěvu zaplánoval do cesty, nelitujíc zvýšených nákladů za naftu. Po delším pátrání jsem objevil I jeho GPS, které jsem si pravděpodobně chybně zaznamenal. Přes svoji sklerotickou paměť se mi však na místě podrobnosti vybavily. Od Leptokarye na Olympské riviéře silnice zpočátku asi 4 km stoupá jen pozvolna. Dalších 12 km následuje značné stoupání z 200 m do 1000 m n.m. v serpentinách. Napočítal jsem 28 vracáků, kde jsem řadil na dvojku. Ono zvláštní místo (N40,03214 E22,51168) je mezi dvěma vracáky na asfaltu vyznačeno nápisy „MAGNETIK“, „STOP“ + další dva. Zastavili jsme na Stop. Vyřadil jsem s nohou na brzdě a opatrně ji povoloval, abych se náhodou nerozjel z kopce zpátky dolů. A nastojte! Auto se opravdu začalo pohybovat nahoru! Vystoupím, koukám, kopec není přerušený, vede stále nahoru. Kroutím hlavou, sjedu s autem níž a zkouším znovu. Stejný výsledek. Ještě jsme to zkoušeli podle internetu s plnou plechovkou piva. Výsledek byl, ale velmi slabý. Plechovka se pootočila a dost. Zastavila se vždy o nějaký malý kamínek. Chodil jsem sem a tam, koukal na silnici jako husa do flašky. Nedalo mi to spát. Fyzikálně to není možné. Tak snad optický klam, nebo jiná, třeba oční nebo psychická záležitost? Nakonec doma jsem si na to tento fenomén posvítil. Mé tušení se potvrdilo. Teď mám jistotu, jak to je. Ale na místě je dojem stoprocentní. Pokračovali jsme ještě vytrvalým stoupáním s neustálým kroucením volantu a řazením dál, až do Karye. Můj předpoklad, že odtud bude trochu fotografovanější horská skupina Olympos(Olymbos) s nejvyšším vrcholkem vysokým 2917m n.m. se potvrdil jen částečně. A navíc se potvora schovával do mraků. Cestou zpět jsme se zastavili u krásného odpočinkového místa s posezením a pěkně upraveným vydatným pramenem pitné vody. Využili jsme to ke kompletnímu osprchování v autě a okamžitému doplnění spotřebované vody. Na druhé straně silnice jsem chvíli pozoroval větší želvu, už čtvrtou na této dovolené.
Zkušenosti jiných cestovatelů z internetu potvrdily popisy Olympské riviery. Její návštěva je pro majitele obytného automobilu ztrátou času. Pláže pěkné, udržované, patřící hotelům, penzionům a restauracím. Večer do noci velmi živo, všude plno rekreantů, žádné soukromí a klid. Na severním konci riviéry jsme při objíždění pláží objevili pěkné, klidné místo. Hotel, restaurace a dva domy, rybářský přístav, stání pod borovicemi u pláže. Klid. Pěkné, romantické místo. Jen dvě vady. Nepořádek na pláži a přísný zákaz kempování I v mimosezoně.
Přespali jsme nakonec v relativním klidu na ulici mezi hotely v Paralii (N40,27356 E22,59830).
7.6.
Pomalu jsme se posouvali k severu. Do plánovaného nocoviště před Makedonií jsme měli dost času, tak jsme se zastavili v Alexandrii. Pěkný kostel v centru, živá obchodní třída, zdevastovaný „kulturní dům“ jako ze socialismu.
Silnice od Alexandrie až k makedonským hranicím není zpoplatněná, protože se nejedná o plnohodnotnou dálnici. Přespali jsme na vyguglované ulici na kraji Polykastra (N40,99579 E22,57774). Ještě v předvečer jsem v rámci přípravy na další den nastavoval do navigátoru trasu přes Makedonii a Srbsko do Maďarska. Dvě, možná tři hodiny, jsem seděl za volantem a přemlouval ho, aby na maďarské straně si to namířil nejkratší cestou do Kiskundorozsmy u Szegedu. Měl povolené všechny druhy dálnic, vozovek a já nevím co všechno. Ať jsem vzal jakoukoli trasu, nejkratší, nejrychlejší, ekonomickou či snadnou, vždy mi objel začátek maďarské dálnice. I když jsem mu přidal další pomocný průběžný bod před toto místo, nebo těsně za něj. Najednou mně do otevřeného okna pozdravil nějaký místní obyvatel, který mě asi drahnou dobu pozoroval: „Halo, sprechen Sie deutsch?“ Na moji kladnou odpověď pokračoval dotazem, zda nepotřebuji pomoc. Odpověděl jsem, že leda tak kladivo na tu potvoru navigátorskou. Začal se smát a povyprávěl, jak ho také jednou navigace v nějakých horách stále posílala na kozí stezky. Takže jsem mu poděkoval za ochotu s tím, že vážný problém nemám, protože v nejhorším na hranicích přivážu volant na rovně a pojedu a pojedu. To opět dokazuje řeckou povahu, kdy na jedné straně odvezou přítele člověka - psa na opuštěné místo, I do něj kopnou, ale na druhou stranu jsou k lidem velice přátelští, vstřícní a ochotní sami od sebe pomoci.
8.6.
Hned ráno jsme vyrazili přes Makedonii a Srbsko do Maďarska. Makedonská dálniční mýta moc nebolela. Až v Srbsku nás mýtnice na úseku Niš – Bělehrad šokovala. Vyplázli jsme 23 €. Když se k tomu přidají další srbské úseky, vyleze to celkem na víc jako 30 €. Došla nám trpělivost, protože už jsme byli dlouhou cestou trochu finančně zesláblí a rozhodli se jet mimo dálnice. Ostatně podle map vedou nějaké silnice převážně souběžně s dálnicí. Jen třeba o 10 km vedle s projížděním vesnic. Ovšem praxe ukázala, že z Bělehradu jsme jeli dobrých 40 až 50 km v nekonečné koloně všech druhů vozidel průměrnou rychlostí 30 km/h. Zvláště v okolí Bělehradu se často stálo u semaforů nebo za autobusy v zastávkách. Celou trasu skoro až k hranicím Maďarska tvořila silnice v hrozném stavu o šířce naší okresky. Měli jsme čas, tak jsme se obrnili trpělivostí a postupovali k Maďarsku. Během cesty jsme pochopili, proč se nám předtím tak krásně jelo po poloprázdné dálnici. Když si představíte, že za celou nedostavěnou dálnici přes Srbsko zaplatíte o polovinu víc než za celoroční dálniční známku na všechny dálnice u nás, nebo jinak, za projetí srbské dálnice tam a zpátky trojnásobek naší celoroční známky na všechny dálnice, tak se člověk nemůže divit jízdě domorodců po okreskách. Kdyby tam člověk měl služebně jezdit třeba týdně z Niše do Bělehradu, tak by za to mohl mít časem nové auto. Po těchto souběžných okreskách jede všechno, traktory, autobusy, kamiony, převozci nových automobilů, osobáky, motocykly. A silnice je přecpaná samozřejmě oběma směry, takže předjíždění nepřipadá v úvahu. Po dálnici jezdí jen cizinci a občas mercedesy a BMW. U těch je důvod jednoznačný. Na hraničním přechodu do Maďarska byla veliká cedule o možnosti zakoupit maďarskou dálniční známku. Poslal jsem tam maďarsky hovořící manželku. Donesla ji včetně dokladu, ale za 9,5€. Bylo mi to divné a v našem přenocovacím cíli jsem ho začal porovnávat s dokladem z Rajky, kde jsme platili běžnou cenu 6,5 €. Na obou paragonech cena 1650 HUF. A pak mi to došlo. Platili jsme Eury a těch si řeknou tito lupiči, na kolik si troufnou. Při reklamaci řeknou, že jejich firma připočítává příplatek, nebo se jinak vymluví. Takže šidí I Maďaři. ČR ovšem v šizení není žádná výjimka. Nejznámější je v zahraničí Praha svými taxikáři a hospodskými. Kvůli šizení Srby a Makedonci, jsme po zkušenostech začali platit kde to šlo, kartou. Řekové se nám zdáli poctivější a navíc mají Euro.
V maďarské Kiskundoroszmě jsme postavili auto na stejné místo, jako před 4 týdny při cestě do Řecka. Manželka se šla projít. Jako vždy se zajímala o zahrádky a jejich úpravy. Zejména květinové. U nejbližšího domu se dvěma stromy obsypanými krásnými třešněmi se zastavila s dotazem, jestli by nějaké třešně neprodali. Odpověď zněla, že ne. Že je neprodávají, ale může si natrhat. Na to jí pán donesl žebřík a nakonec ještě pomohl s natrháním. Vzhledem ke znalosti místní maďarské hatmatilky se s obyvateli domu dále bavila o jejich skleníku a pěkných rajčatech a paprikách. Za závěr nám poradili, abychom s ohledem na blížící se bouřku se nestyděli přemístit auto trochu blíže k jejich domu, že do sloupu el. vedení u něhož stojíme, často uhodí blesk. Z delšího přátelského povídání dokonce vyplynulo, že si nás pamatují z našeho zdejšího přenocování v květnu a že na stejném místě dokonce jednou stáli nějací Němci. Byli tak hrozně milí a laskaví, že se ani nedalo odmítnout pozvání ráno na kávu.
9.6.
Předposlední den nás měl dopravit jen k Bratislavě, kde jsme pak strávili jeden den u mrtvého ramene Dunaje u Vojky jídlem, pitím, hodováním a zbytek týdne u příbuzných obdobně.
12.6.
Návrat domů v neděli. Ujeto 6214 km. Čekalo nás vybalování a aklimatizace do všedních dnů.
Přidat do oblibených uživatelů
Mapa
Ubytování
Počasí
Letenky Řecko
Půjčovna aut