Rok 2013 - cca 13 km dlouhá trasa plná skal a vyhlídek: Jetřichovice - NS Jetřichovické stěny (vyhlídky: Mariina vyhlídka, Vileminina stěna, Rudolfův kámen) - skalní hrádek Šaunštejn - Malá Pravčická brána - Mezní louka

Dostaly se mi do rukou zajímavé cestovatelské deníky, které vydal Krajský úřad Ústeckého kraje, kde fiktivní rodina poutavým způsobem popisuje týdenní dovolenou na zajímavých místech tohoto kraje. Postupně si je pročítám a vypisuji si místa, která mne zaujala a kam bychom se měli někdy vypravit. Na řadě z nich jsme už byli. Při té příležitosti jsem však zjistila, že jsem dosud nezveřejnila trasu Jetřichovickými stěnami. Ani nevím, jak je to možné, protože zrovna skály a skalní vyhlídky je moje slabost. Asi nebyl čas a pak jsem na to zapomněla. Teď čas mám, tak to musím napravit.

Bylo to r. 2013, kdy jsme byli v Českosaském Švýcarsku a prošli tam spoustu zajímavých míst. Byli jsme na Pravčické bráně, u Dolského mlýna, svezli jsme se i soutěskou na lodičkách. Tehdy jsme z Hřenska, kde jsme se ubytovali, autobusem dojeli do Jetřichova, kde NS Jetřichovické stěny začíná. Vede okolo nádherných skal, přes skalní vyhlídky do Vysoké Lípy. Je dlouhá 8 km a je na ní 16 zastavení. My jsme do Vysoké Lípy nedošli, ale prodloužili jsme si trasu do osady Mezní Louka, odkud se nechá pohodlně vrátit autobusem.

Jetřichovice byly založeny koncem 14. století v návaznosti na nedaleký skalní hrad Falkenštejn, který byl vybudován na přelomu 13. a 14. století a měl chránit Českou silnici, spojující Čechy se Saskem a Lužicí. V obci byly pily, zpracovávalo se zde dřevo z okolních lesů. Tam se získávala i pryskyřice a dále se zpracovávala. Nějaký čas zde fungovali klimatické a minerální lázně. Dnes je hlavním zdrojem příjmů turistika.

Vystoupili jsme na zastávce Obecní úřad, abychom si obec trochu prohlédli. Je tu řada původních hrázděných domů. Úvodní tabule NS je v centru u informačního centra. Z obce tedy vyrážíme po NS a současně po červené trase. Nejdeme dlouho, už se před námi zvedají nádherné pískovcové skály a já jsem ve svém živlu. Je to však jen začátek té kamenné krásy.

Na placeném parkovišti míjíme žlutou odbočku ke zmiňovanému hradu Falkenštejn, také nazýván Sokolí hrad. Samozřejmě mne láká, ale jsme na začátku, nevíme, co nás čeká, jak to dlouho půjdeme. Proto tam nezacházíme, i když tam jsou zbytky vytesaných komnat a kaple. Teď jsem se dočetla, že r. 2017 (tedy 4 roky po naší návštěvě) tam bylo umístěno železné schodiště a kovová vyhlídková plošina. Je tedy o důvod víc se tam ještě vypravit. 

Jak se dostáváme do lesa, začínáme stoupat. Nedaleko cesty je možno spatřit cihlovou stavbu vodního zdroje, která byla postavena nad studnou. Tady objevili vydatný pramen, který od r. 1927 zásoboval pitnou vodou dětskou ozdravovnu dole v obci. Vodovod je stále v provozu.

Mezi skalami dál stoupáme, občas po schodech, vytesaných ve skále nebo jinak zpevněných. Dokonce se nám otevírá i pohled do údolí, ze kterého jsme vyšli. Najednou na vrcholu skály před námi (spíš nad námi) vidíme chatku. Pevně věřím, že tam nějaká cesta povede.
Je to dobré - z cesty vede odbočka 200 metrů k Mariině vyhlídce na Mariině skále. Skálu nechali zpřístupnit v květnu 1856 zdejší majitelé hraběcí rodina Kinských. Na vrcholu byl vybudován altán v podobě řeckého templu, který sloužil hlavně jako požární pozorovatelna. Právě po kněžně Marii Anně Kinské byla pojmenována skála i vyhlídka. Šplháme po schodech, které jsou vytesány ve skále a střídají se se žebříky, které jsou umístěny v puklinách. Vybudovat to tady bylo asi hodně pracné. Náročný je i výstup, ale ty výhledy nám jsou odměnou, i když jsou mlhavé.

Vracíme se na rozcestí a pokračuje opět mezi skalami. Najednou pod skalním převisem je nádherné posezení s názvem Balzerovo ležení. Nápis 1632 na sklaní stěně připomíná dobu, kdy se zde ukrývali obyvatelé z Jetřichovic před drancujícími Švédy. Často zde pobýval i lesní personál.

Po chvíli jsme u další odbočky - 200 metrů je to k vyhlídce Vilemínina stěna, která vznikla r. 1825 a byla pojmenována po kněžně Vilhelmině Kinské. Je na plochém vrcholu, takže kupodivu chvíli si od stoupání můžeme odpočinout. Tady býval původně altán v podobě poustevny, byl obložen kůrou a ozdoben křížem. Ještě ve 20. století tu byl postaven poslední přístřešek. Nyní tu chata už nestojí, nám však stačí ta vyhlídková skalní plošina.  Až když jsme se k ní přiblížili, vidíme, že je na sousední skále. Naštěstí se na ní dostaneme bezpečně po dřevěném mostku - kupodivu mi ta díra pod námi moc nevadí. Hlavně, že se mohu kochat nádhernými výhledy na okolní skály. Já se jich snad nenabažím.

Střídavě jdeme do kopečka nebo z kopečka. Roviny jsme si moc neužili, ale i ta se tu našla - právě na rozcestí Purkratický les, kde si připomínáme bývalou zdejší samotu Purkratice. Obyvatelé se živili těžbou železné rudy, pálením uhlí v milířích, kde vyráběli dehet. Samota zanikla údajně za třicetileté války.

Na jedné skále opět vidíme dřevěnou chajdu. Tady to nevypadá, že by se nahoru mohlo dostat. Uvidíme. Přicházíme na rozcestí a dozvídáme se, že po 100 metrech náročného výstupu se dostaneme na Rudolfův kámen (je pojmenovaném po Rudolfu Kinském, který se sem ve dvaceti vyšplhal)). Nic mne neodradí. Tam přece musím. Na tomto vrcholu stával nejstarší zdejší altán - r. 1824 tady byla vybudována první požární pozorovatelna. Šplháme vzhůru. Po chvíli zjišťuji, že turistické hůlky mi spíš překáží. Občas je lepší lézt po čtyřech nebo se držet všeho možného - skal, zábradlí. Neprozřetelně jsem foťák nechala Otovi, takže zadokumentoval i ten můj suverénní výstup. Přesto jsem se nahoru dostala a vítězoslavně vstupuji do boudy. Jsem opět nadšená výhledy. Nahoru to šlo, dolů je to horší. Jenže nahoru jsem mohla, dolů musím. Maximálně prodřu kalhoty. Ale to mi je jedno.

Po chvíli skály trochu ubývají, jdeme dokonce po pohodlné cestě. Kde se tady vzala? Na velkém rovném prostranství s názvem Pohovka se dozvídáme, že první rozcestníky a lavičky se zde začaly umísťovat v 2. pol. 19. století, kdy se začala rozvíjet turistika. Tato křižovatka Purkratické cesty a Malého mokrého dolu však byla využívána i dřív - na mapě z r. 1794 je název Auf der Ruh (Na odpočinku). Proto je tady ta pohodlná cesta a ještě pohodlnější dřevěná lavice.

Odtud pokračuje už opět pěšinka mezi zajímavými skalami. Je už rovinatější, pohodlnější. V prudké zatáčce se dozvídáme, že v 19. století tady byl v provozu tzv. smyk - byly to dřevěné žlaby, po kterých se stahovalo dříví z nepřístupných oblastí.

Na trase se dozvídáme spoustu zajímavostí. Jsme na hranici katastrů obcí Vysoká Lípa a Jetřichovice. V prosinci 1817 vydal císař František I. patent, kterým chtěl zajistit přesné vyměřené pozemků. V této oblasti se hranice vyměřovaly až v letech 1830 - 1832, osazovaly se kamenné mezníky s křížem, číslem a letopočtem, ale také se sekaly značky do skal. Někde zde v úvozu má být značka viditelná. Jak pro koho. My ji nenašli.

Přicházíme na Českou silnici. Jako obchodní stezka byla využívána již od pravěku. Tento název je na mapách již z r. 1492. Používali ji však také při válečných vpádech - 30. 6. 1778 tudy pronikla pruská armáda a vyplundrovala Jetřichovice. Proto tady také r. 1813 toto území střežily vojenské hlídky. Tady se vybíralo i mýtné a clo - byla tady hranice mezi panstvím Česká Kamenice a panstvím Bynovec.

Na rozcestí Pod Šaunštejnem opouštíme NS, ale pokračujeme po červené na středověký skalní hrádek Šaunštejn, který byl využíván nejvíc ve 14. a 15. století na ochranu České silnice. Později ho využívali lapkové a loupeživí rytíři, byl proto v 15. století vypálen. Vrcholy skal jsou zpřístupněné po žebřících a mostcích a nabízí se tak opět jedinečné výhledy. Vypadá to, že byl docela veliký.

Pokračujeme po červené k poslední vyhlídce Malé Pravčické bráně. Tu její slavnější Pravčickou bránu připomíná jen vzdáleně. I tady je skalní oblouk, ale je jen 2,3 metry vysoký, 3,3 metry široký. Na vrchol vede žebřík a železné schody. Výhled je však omezený - je z větší části zakrytý vzrostlými stromy.

Po červené jdeme dál, nějaký čas ještě mezi skalami. Ke konci prudce klesáme do osady Mezní Louka. Tady bývaly jen louky, kudy vedla hranice polesí. Na křižovatce cest byla v 18. století postavena patrová hájovna s mansardovou střechou a panská budova. Od r. 1797 zde sídlila finanční stráž. R. 1838 tu bylo otevřeno pohostinství. Později vznikl nápad zde vybudovat lázně. Proto tu r. 1892 byl postaven Grand Hotel, měl 35 pokojů a hosté měli k dispozici solné koupele. R. 1902 chtěli navrtat minerální pramen, jenže to se nepovedlo. A tak je toto místo považováno pouze za vzdušné lázně a stalo se oblíbeným cílem turistů.

My jsme se ještě stačili zajít trochu občerstvit a už jsme spěchali na autobus, aby nás dovezl zpátky.

Je to už 8 let, ale některá místa si docela dobře vybavuji. Bylo to skutečně skvělé, i když někdy docela náročné. Ale my nespěchali, řádně jsme se kochali nejen výhledy, ale i těmi úžasnými skalami. Četli jsme také všechny informace, které byly skutečně zajímavé. Nakonec jsme na to i s pauzou na svačinu potřebovali skoro 6 hodin. Tady se to nedá uspěchat. Jen ty výhledy byly bohužel dost zamlžené. Ale co jsme neviděli, to jsme si domysleli.

Rok 2013 - cca 13 km dlouhá trasa plná skal a vyhlídek: Jetřichovice - NS Jetřichovické stěny (vyhlídky: Mariina vyhlídka, Vileminina stěna, Rudolfův kámen) - skalní hrádek Šaunštejn - Malá Pravčická brána - Mezní louka na mapě