Románské katedrály a kláštery střední Francie II. (jeskyně Pech Merle, Cahors, Souillac, Rocamadour a Rodez)

Cestopisy

Cahors • Fotografie (43) • Foto: markyz63

Vstoupit do fotogalerie (43 fotografií)

jeskyně Pech Merle

Cahors

Vstoupit do fotogalerie (43 fotografií)

Jestliže byla první část cestopisu zaměřena převážně na větší města a památky románské i gotické,,měli jsme v jejím pokračování zabrousit i na místa podstatně starší až téměř nejstarší, prehistorická. Na jeskynní nástěnnou galerii pravěkých lovců jsme se těšili opravdu hodně, protože záležitosti tohoto typu ani poměrně zcestovalý člověk opravdu nevidí každý den. Na rozdíl od slavnější španělské Altamiry jsme zde měli shlédnout skutečné originály a ne jen novodobě vybudovanou repliku.

Nastal čtvrtek 24. srpna 2017 a my se pomalu blížili k vísce Cabrerets, nacházející se asi 30 km od města Cahors. Samotná obec, byť leží na Svatojakubské cestě, nás nijak nezajímala, ale její „katastrální území“ rozhodně ano. Právě zde se totiž nachází jeskyně Pech Merle, která byla pro mnohé z nás vrcholem dne. A možná nejen toho jednoho.

Jeskyně Pech Merle bývá občas také nazývána Jeskyní kropenatých koní a právě tito grošáci (správně appaloosa) se stali jejím symbolem. Dvojúrovňová jeskyně je dlouhá celkem něco přes 2 km, zpřístupněno je téměř 1,2 km. Stěny krápníkové jeskyně dodnes zdobí nástěnné malby a rytiny staré 15 až 30 tisíc let. Samotnou jeskyni však vytvořila již před více než 2 miliony let podzemní řeka.

Jeskynní malby zde objevili v roce 1922 tři teenageři (2 chlapci a jedna dívka ve věku 13 až 16 let), kteří pak jeskyni ještě dva roky zkoumali. Pak už asi neměli klid, protože již v roce 1926 byla jeskyně Pech Merle zpřístupněna veřejnosti. V současné době už víme, že stěny sedmi sálů Pech Merle zdobí prehistorické malby, na kterých můžeme vidět např. mamuta, koně “kropenaté” i jednobarevné, skot a „poplivané” ruce, které jsou dalším symbolem jeskyně. Vidět zde můžeme také otisky dětských nohou. A kdybychom chtěli, tak v okolí se údajně nachází asi deset dalších jeskyní skrývajících díla pravěkých umělců. Ty už jsou ale veřejnosti nepřístupné.

V jeskyni se náš autobus musel rozdělit na dvě skupiny a pro každou byl z našeho středu „vylosován“ jeden překladatel. Během prohlídky se nesmělo fotografovat, což paradoxně sledovali více někteří našeptávači – donašeči z našich řad než samotní domorodí průvodci. Takže jsme raději neprovokovali a jen od pasu pořídili pár (o moc víc jich fakt nebylo) „dokumentačních záběrů“. Potom jsme už jen v krámcích před jeskyní nakoupili několik pohledů i drobných suvenýrů a vydali se dál.

Naším dalším cílem bylo asi dvacetipětitisícové město Cahors. Město je na památky opravdu bohaté, ale my se měli blíže seznámit jen se dvěma z nich. Tou první byl šestiobloukový most Valentré známý také jako Ďáblův nebo Čertův most. Opevněný most se třemi věžemi a jedním „pozůstalým“ barbakánem byl dokončen v roce 1378, je dlouhý 138 m a všeobecně se považuje za krásnou ukázku středověké vojenské architektury.

Druhou památkou, které jsme věnovali svou pozornost, byla zdejší románsko – gotická katedrála sv. Štěpána, jejíž stavba byla zahájena již na přelomu 11. a 12. století. Katedrálu, která min. v průčelí připomíná spíše dobře opevněný hrad, charakterizují hlavně dvě výrazné kopule v byzantském stylu, z nichž jednu zevnitř dodnes zdobí středověké fresky. Někdejší klášterní kostel je cennou památkou nabízející množství skvostných detailů jako např. severní portál, sochařská výzdoba nebo apsidové kaple.

Na další prohlídku města už moc času nezbylo. Pamatuji si jen pár zajímavých domů, historický kolotoč a další románsko – gotický svatostánek. Kostel sv. Urcisina byl postavený v průběhu 12. až 15. století a dnes je veřejnosti nepřístupný, protože se tak nějak „rozpadá“. Památka nepamátka, statik rozhodl, že bezpečné místo to rozhodně není, a tak jsme zdejší krásné vyřezávané sloupové hlavice prostě neviděli. No a potom již nastal čas odjezdu za dalšími zajímavostmi.

Nejbližší zstávkou mělo být třiapůltisícové městečko Souillac, přesněji řečeno Souillac sur Dordogne. Pozoruhodných památek je zde sice k vidění dost a dost, ale my se opět museli spokojit s „málem“. Tou „nepatrnou troškou do mlýna“ byl opatský kostel Panny Marie, který byl od 12. století součástí stejnojmenného benediktinského kláštera. Jedná se o krásnou románskou stavbu, která nezapře vlivy byzantské architektury

Většinu času jsme zde trávili okukováním nádherné a ne zcela obvyklé sochařské výzdoby vnitřní strany vstupního portálu z 12. století. Asi nejčastěji bývá zmiňováno mistrovské zpodobnění proroka Izaiáše a slavný románská pilíř, na němž můžeme vidět působivý propletenec pekelných monster i zobrazení hříchu. Nad tímto portálem jsou umístěny Stoltzovy varhany z roku 1850.

Předposlední zastávkou se pak stane Rocamadour, mariánské poutní místo, které je v podstatě plnohodnotným „150 m vysokým skalním“ městem, i když zde žije jen asi šest stovek stálých obyvatel (v 19. století jich ovšem bývalo téměř 3x tolik). A snad každý z nich tady musí mít svůj obchod, hospodu nebo cennou historickou či přírodní památku. O výtah ve skále se pak zřejmě nějak dělí všichni …

Poutní místo se zázračnou sochou Černé Madony to muselo být opravdu významné, když sem často zamířily i kroky významných panovníků, jako např. Ludvíka IX., Jindřicha II. nebo Blanky Kastilské. A městečka, které si dodnes zachovalo svou středověkou podobu a které bývalo osídleno již v dobách pravěkých, si všimla i organizace UNESCO, která si „přivlastnila“ nejen zdejší „jeskynní kryptu“ sv. Amadoura, ale i okolní geopark (tyto půvaby prý rád obdivoval také jeden z našich nejvýznamnějších malířů, František Kupka).

Některé části dějin Rocamadouru byly těžké a pro normálního smrtelníka dost nepochopitelné; např. moment, kdy protestanti vyplenili zdejší svatostánek, znesvětili relikvie a ostatky sv. Amadoura částečně spálili a částečně rozbili kladivy. Vraždilo a drancovalo se zde, samozřejmě, i v době revoluční (a pak se divte, že lidsky i hodnotově mnozí mezi lidovci a komunisty dodnes nevidí sebemenší rozdíl).

Ze zdejších památek jsme viděli hradební městskou bránu, slavnou vápencovou baziliku Nejsvětějšího Spasitele z 11. až 13. století (Černé Madony nad oltářem jsem si ale neužil, protože zde právě probíhala bohoslužba) i se sousední – a uzavřenou - kaplí Notre Dame (krásný gotický portál a freska mrtvých jsou, naštěstí, venku). Navštívili jsme i zdejší minimuzeum či spíše trezorovou pokladnici. Fotit se tam nesmělo (ani jsem to nezkoušel), milým bonusem naopak byla možnost si některé exponáty otáčet kolem vertikální osy (kdyby mě na to „kolega“ Vondruška při odchodu neupozornil, tak jsem odcházel bez bonusu). U ostatních sakrálních staveb jsem se musel spokojit s exteriéry a skutečně zblízka jsem si prohlédl už jen menší kamennou kapli Jana Křtitele.

Celý den končil přejezdem do pětadvacetitisícového města Rodez, kde jsme se ubytovali, lehce zkulturnili a vyrazili na večerní procházku ke zdejší „svaté pevnosti“, tedy ke katedrále. Její noční osvětlení – až na ochoz zvonice - ale rozhodně nebylo luxusní, takže jsme jen pořídili pár fotografií (někteří tedy spíše pár desítek, protože zkoušeli i své milované chrliče) a šli raději chrnět. Koneckonců i další pokračování zájezdu mělo být docela náročnou záležitostí.

(bodově zaznamenáno v srpnu roku 2017, zkompletováno o 5 let později a potom ještě 1,5 roku skladováno „v šuplíku“)

Poslední aktualizace: 11.1.2024

Románské katedrály a kláštery střední Francie II. (jeskyně Pech Merle, Cahors, Souillac, Rocamadour a Rodez) na mapě