Románské katedrály a kláštery střední Francie III. (Rodez, Conques, Aiguilhe a Le Puy En Velay)
Pětadvacetitisícovým okcitánským městem Rodez a jeho monumentální katedrálou Notre Dame z 13. až 16. století jsme minulou část našeho francouzského vyprávění zakončili a na stejném místě budeme teď také pokračovat. Jen temná noc se mezitím změnila ve sluncem zalité ráno a čtvrtek 24. plynule přešel v pátek 25. srpna. Jen rok 2017 se psal stále.
Čekalo nás hned několik dalších vrcholů celého zájezdu (v podstatě byl ale celý ten srpnový týden tvořen nekonečnou sérií duševních orgasmů) a rodezská katedrála byla svým způsobem pouhým předkrmem. Ale předkrmem, který měl plnohodnotnou „kalorickou hodnotu“ a který by se na jiné akci jistě stal hlavním pokrmem nabídkového menu. Tento svatostánek sice připomíná spíše strohou pevnost, ale některé jeho části jsou až neskutečně zdobné a „hravé“. Je prostě zřejmé, že katedrála Notre-Dame v Rodez zůstává pozoruhodnou směsicí architektonických stylů od 13. do 17. století. Exteriéry zůstávají gotické a renesanční, interiér už vyzdobilo baroko. Úzká centrální loď je 102 metrů dlouhá a 30 m vysoká. Na první pohled zaujme nádherná zvonice z růžového pískovce, která je se svými 87 m dominantou města. A kdo zvládne čtyři stovky schodů, vystoupá až k vrcholové soše Panny Marie a nabídne se mu nezapomenutelný panoramatický výhled na celé město i jeho okolí.
Nám na to, bohužel, nezbyl čas a po 20 minutách v interiéru mariánské katedrály jsme se šli chystat k odjezdu. Byl jsem ale upřímně rád, že já si v Rodezu ještě jednu památku brzy ráno docela užil. Jednalo se o krásný – i když dnes už lehce omšelý – palác zvaný Benediktův dům (Maison de Benoit). Pochází z 15. století, pyšní se neobyčejným nádvořím s okázalou gotickou výzdobou (lodžie, chrliče aj.), věžním točitým schodištěm a vrcholovou sochou vinaře, která prý připomíná obchod s vínem z nedaleké vinice Marcillac. A to bylo opravdu vše.
Během cesty autobusem jsme za okny tohoto dopravního prostředku viděli tolik zajímavých staveb, že by to stačilo na několikaměsíční pobyt, ale my se pomalu posouvali horským údolím ke Conques, dnes ovšem již správně Conques-en-Rouergue. A málokterá víska s necelými třemi stovkami obyvatel asi nabídne takové množství vzácných pamětihodností a půvabných zákoutí (je zajímavé, že tady je snad každá malá vesnička postavena spíše do podoby klasického středověkého města a že pokud má nějakou cennou památku, tak jde o stavbu vpravdě monumentální). Některé architektonické detaily patří dokonce k symbolům regionu … a já si je – ze zcela nepochopitelných důvodů – úplně zapomněl vyfotit. Buď už jsem byl nějaký zahlcený, nebo jsem se někde praštil do hlavy. Ale ty malé vykukující portálové hlavičky „zvědavých andělů“ jsem si prostě nechal na potom … a to potom už nějak nenastalo. Těšit mě může jen to, že jsem je viděl a že jsem na pořízení různých publikací v této vesničce nijak nešetřil.
Jezdí se sem hlavně za Svatou Vírou, což v tomto případě není označení náboženství, ale překlad jména francouzské světice (správně by to ale má být sv. Fides nebo sv. Věra). Dvanáctiletá panna a mučednice Sainte Foy byla zaživa téměř „upečena“ a následně sťata někdy na přelomu 3. a 4. století. Římané prostě v té době křesťany asi opravdu zrovna moc nemuseli …
Dnes je Conques, přesněji zdejší opatský kostel, hlavním centrem víry ve Víru a poutníci i turisté (každý z jiného důvodu) míří zejména k jejímu pozlacenému relikviáři (jde o metr vysokou, pozlacenou a drahými kameny zdobenou sošku). Navíc je kostel součástí francouzské části Svatojakubské cesty a jako takový i položkou na Seznamu kulturního dědictví UNESCO. Byl postaven na přelomu 11. a 12. století, ale např. současná podoba dvojvěžového průčelí pochází až z roku 1881. Středobodem tohoto průčelí je však slavný portál, resp. jeho tympanon, který je považován za jeden z klenotů románského sochařství. Nejvíce zde asi upoutá zpodobnění Posledního soudu.
Jen tato sakrální stavba ovšem nabízí množství dalších skvostů. Zmínit musíme minimálně centrální kopuli v křížení lodí, nad kterou se tyčí oktagonální věž, nádherné řezby na románských hlavicích nebo křížovou chodbu. Relikviář sv. Víry obsahuje část lebky světice a v Conques se nachází dokonce i ta ruka sv. Jiří, kterou tento rytíř údajně zabil draka.
Conques ale není jen opatstvím. K vidění tady toho je podstatně více a bylo by velkou chybou přehlédnout třeba místní vstupní brány (jsou kamenné, věžové a viděli jsme asi 3) nebo tzv. Římský most, u kterého se ovšem jedním dechem přidává, že vznikl pravděpodobně až na počátku 14. století.
Posledním bodem pátečního programu a naším dalším nocležištěm bylo dvacetitisícové město Le Puy En Velay. Tady už jsme byli téměř na horách, vždyť průměrná nadmořská výška zde o pár desítek překročí 600 metrů a nejvyšší bod katastru dosahuje téměř 900 m. Ale abych byl přesný – ještě před tím se o svou chvíli slávy přihlásilo Aiguilhe, což je něco mezi sousedem a předměstím Le Puy. A tady jsme byli proto, abychom se vyšplhali ke kapli či kostelíku Archanděla Michaela (nebo – chcete-li – sv. Michala). Tento spolutvůrce zdejšího panoramatu se později večer ukáže být skvělým promítacím plátnem.
V každém případě se jedná o pozoruhodnou stavbu z 9. až 11. století nacházející se na vrcholu více než 80 m vysoké lávové skály. Při zdolání těch téměř 270 schodů se člověk sice docela zadýchá, ale rozhodně to stojí za trošku námahy. Koneckonců se jedná o místo s tradicí – posvátné místo s dolmenem zde bylo již v pravěku a později se tady nacházel antický Merkurův chrám. Navíc je kaple postavena na někdejším sopečném sopouchu. Lávový kámen jako stavební materiál tedy až tak nepřekvapí.
A potom jsme se již ocitli na půdě Le Puy En Velay. Jedná se o významné poutní místo a jedno z východišť Svatojakubské cesty. O místo malebné, romantické i magické, navíc s geologicky velmi zajímavým okolím. Vyšší počet turistů zde proto nijak nepřekvapí a zejména večer je v ulicích města docela živo. Zejména v místech, odkud je dobře vidět na skálu se svatomichalskou kaplí. Právě na ni se promítají dějiny města za zvuků Čtvera ročních období. Možná silně komerční až kýčovité, ale rozhodně zajímavé až nezapomenutelné. Dokonce se nám během poměrně dlouhé „produkce“ podařilo nakonec najít místo, kde bylo turistů – a zejména malých dětí – méně, takže poslech získal na kvalitě.
Zajímavých a poměrně slušně nasvícených míst je zde však k vidění dost, takže se večerní procházka protáhla až někam k půlnoci a počty nachozených kilometrů prudce a rychle stoupaly. Ještě předtím jsme však stihli poprvé (a krátce) navštívit zdejší dominantu a nejvýznamnější památku, románskou katedrálu Notre-Dame (v tomto případě myšleno jako Zvěstování Panny Marie). Jedná se o unikátní impozantní stavbu, spojující ve své podobě nejlepší tradice byzantské a západoevropské. A přesto, že většina katedrály vznikla v I. polovině 12. století, nabízí tento architektonický skvost dodnes prvky z období od 5. do 15. století.
Následující den nás v katedrále čekalo druhé, tentokrát ranní, kolo, a tak jsme se ještě rychle pokusili o alespoň pár hodin posilujícího spánku. Nejen řidič „tvrdej chleba má“ a program poznávacích zájezdů dovede být docela náročný a vyčerpávající. Zvláště, když si člověk ještě dobrovolně přidává. A jestliže nám doposud téměř vše vycházelo takřka dokonale, mělo se to následující den změnit. Ale nepředbíhejme …
(bodově zaznamenáno v srpnu roku 2017, zkompletováno o 5 let později a potom ještě 1,5 roku skladováno „v šuplíku“
Přidat do oblibených uživatelů
Žádné příspěvky v diskusi, buďte první!
Le Puy-en-Velay
Mapa
Ubytování
Počasí
Letenky Le Puy-en-Velay
Půjčovna autPříspěvky z okolí Románské katedrály a kláštery střední Francie III. (Rodez, Conques, Aiguilhe a Le Puy En Velay)
