Románské katedrály a kláštery střední Francie IV. (Le Puy En Velay, Cluny, Colmar)
Předposlední den našeho – téměř svatojakubského – putování Francií začínal tam, kde jsme v minulé části tohoto cestopisu skončili, tedy pod monumentální mariánskou katedrálou, v mysteriózním poutním městě Le Puy En Velay. Modrá obloha a svítící slunce svědčily o tom, že nad námi Matka Boží, která je zde transformována do podoby téměř gigantické červené sochy z počátku II. poloviny 19. století, stále držela svou ochranou ručku. Začínala sobota 26. srpna 2017, a my, kteří jsme si v pátek historické centrum dvacetitisícového města prošli docela poctivě, jsme se již začínali těšit na Cluny. Asi až moc a předčasně …
Zůstaňme ale ještě v Le Puy En Velay. My, nedočkaví, jsme si hned ráno skočili ke kostelu sv. Vavřince z 13. až 14. století. Nacházel se totiž hned vedle hotelu … a měli ještě zavřeno. Po snídani jsme se všichni společně vydali ke katedrále. Její interiér jsme sice poznali už včera, ale tentokrát to bylo i s krátkou návštěvou klášterní a muzejní části. Pro mě, bohužel, až příliš krátkou. A protože jsem tak nějak zapomněl v ambitu křížové chodby zvedat hlavu vzhůru, zcela jsem „zasklil“ desítky úžasných hlav různých ďáblů, příšer a bubáků. Takže snad ještě někdy, příště …
Následně už se ale ty neúspěchy tak nějak kumulovaly. Poté, co jsme se v katedrále rozloučili se všemi těmi úžasnými freskami, sochařskými i architektonickými detaily, náhrobky i novou Černou Madonou, vydali jsme se zpět k hotelu. Naše skupinka to vzala rafinovaně zkratkou, aby se vzápětí lehce ztratila. A než se zase našla, chvilku to trvalo. Jdště, že jsme byli téměř sbaleni. Na ubikaci jsme dorazili uříceni a asi 20 minut po oficiálním odjezdu. Vypadali jsme ale zřejmě natolik zkormouceně, že nás nikdo ani nepeskoval. Stejně by to moc nepomohlo …
Počítali jsme s tím, že bychom za necelé 3 hodiny měli být v Cluny, ale díky kolonové neprůjezdnosti kolem Lyonu se nám cesta minimálně o 1,5 hodiny protáhla. Díky tomu se předpokládaná klidná prohlídka pětitisícového historického městečka, které vyrostlo kolem slavného benediktinského opatství založeného roku 910 vévodou Vilémem Akvitánským, změnila spíše v indiánský běh. Což ovšem neznamená, že bychom neviděli vůbec nic. Jenom mi na klenot typu Cluny ty dvě hodinky pobytu přijdou naprosto nedostačující
Vždyť se ve středověku jednalo o jedno z nejnavštěvovanějších křesťanských center a poutním míst Evropy, jehož vrchol slávy spadá do 10. až 12. století. Město si dodnes zachovalo svůj historický půdorys, většinu hradeb s věžemi a bránami, gotický kostel Panny Marie, mnoho historicky cenných – románských i gotických - domů a zejména torzo rozlehlého kláštera (příčná loď, vstupní portál, hospodářské budovy) se vzácnými ukázkami původní sochařské výzdoby z 12. století.
Klášter byl v polovině 18. století barokně přestavěn, za francouzské revoluce zrušen a následně částečně posloužil jako stavební materiál pro budování velkého hřebčína. Připomenout ovšem musíme i dnes pětilodní baziliku s dvojitou příčnou lodí a se šesti věžemi. Tento chrám byl s délkou 187 m a výškou klenby přes 30 m (kopule v křížení dokonce 40 m) až do přestavby dómu sv. Petra v Římě největším křesťanským kostelem světa. Zřejmě to byl také první středověký kostel, který se stavěl podle projektu a jehož klenby i venkovní opěrné pilíře se následně staly vzorem pro další gotické stavby, včetně pařížské katedrály Notre Dame.
Z této baziliky se, bohužel, dochovala jen jižní část příčné lodě s věží, gotická kaple sv. Jana Bourbonského z 15. století se zbytky sochařské výzdoby a torza dvou vstupních věží. Zcela zachovány naopak zůstaly budovy barokního kláštera a navštívit můžeme i velkou dvoupatrovou sýpku z roku 1275, která dnes slouží jako lapidárium, s mlýnskou věží. Klášterní park ještě stále obklopuje původní středověká hradba s několika věžemi.
Před odjezdem z Cluny jsme ještě krátce navštívili raně gotický kostel Panny Marie z přelomu 12. a 13. století, nakoupili něco dobrého na večer a poté se již vydali k poslednímu noclehu i závěrečnému bodu programu tohoto zájezdu. Čekalo nás Alsasko a sedmdesátitisícový Colmar. A najednou – takřka z ničeho nic - nastala neděle 27. srpna 2017.
Colmar je krásné historické město, které bývá spojováno hlavně s vinařstvím, gotikou, renesancí, hrázděnými domy, rybáři, koželuhy, Židy i Německem, jehož byl Colmar nějakou dobu součástí. Oficiálně jsme zde měli program „jednoduchý až monotónní“ (prostě navštívit jedno muzeum, ve kterém jsem ještě nikdy nebyl, i když jsem toto alsaské město v roce 2017 nenavštívil poprvé), neoficiálně jsme stihli i krátkou procházku centrem města a nahlédnutí do interiéru monumentálního kolegiátního kostela sv. Martina, který byl postaven v letech 1234 až 1365.
Colmarské dopoledne tedy patřilo podniku Pod lipami, což není žádná pěkná zaplivaná „čtyřka“, ale světoznámé muzeum (Musée Unterlinden) ve stejnojmenném bývalém klášteře. Středobodem našeho zájmu měly být nádherné obrazy malíře Matthiase Grünewalda (asi největší osobnosti německé renesance po Dürerovi) v čele se slavným Isenheimským oltářem, ale zdejší nabídka je – pochopitelně – mnohem širší.
Muzeum Unterlinden bylo založeno v roce 1849 a vidět zde můžeme zejména sbírky obrazů, soch a uměleckých řemesel z 12. až 16. století, které doplňují např. sbírky zbraní nebo dekorativního, funerálního a lidového umění, rozsáhlá suterénní archeologická sbírka nebo výrobky z dílen šperkařů, zlatníků a kovotepců. Navíc se nacházíme v prostorách někdejšího gotického dominikánského kláštera z 13. století, v jehož půvabném ambitu je nainstalováno nevelké lapidárium, takže běžný – navíc časem a průvodcem popoháněný - návštěvník opravdu neví kam dříve (a nejen s očima, ale i sám se sebou).
Kolem poledne Colmar opouštíme a čeká nás dlouhá cesta přes Německo do Prahy. V Matičce stověžaté musím zůstat přes noc, protože na Moravu v pozdějších večerních hodinách už nic nejede (zlaté staré dobré noční vlaky, i když tam většinou bývalo více černo než bezpečno a mluvilo se jazyky, kterým běžný občan až tak moc nerozumněl). Brzy ráno - a bez snídaně, která je v ceně noclehu – opouštím hotel, abych stihnul první ranní vlak a mohl se tak v pondělí 28. srpna 2017 plnohodnotně zapojit do pracovního procesu.
Na závěr se ještě sluší dodat, že během několikadenního zájezdu jsme navštívili pár významných francouzských regionů, a to Burgundsko (dnes tedy správně již Bourgogne-Franche-Comté), Novou Akvitánii (Nouvelle-Aquitaine), Okcitánii (Occitanie, předtím Midi Pyrénées), Auvergne-Rhône-Alpe a Alsasko … no a teď už jenom doufám, že jsem nic nevynechal ani nepřidal. Departemantů přitom bylo ještě několikanásobně více … a těch nádherných památek (o některých z nich jsem již na stránkách Turistiky v minulosti psal) jsme viděli tolik, že si to mnozí asi ani nedokážou představit. Donedávna bych to nedokázal ani já sám …
Po návratu z nezapomenutelného zájezdu do střední Francie jsme se všichni těšili, že tento zájezd bude mít svá další pokračování - a myslím si, že s tím tak nějak počítali i jeho organizátoři – ale už k tomu nedošlo (alespoň pokud je mi známo). A mám obavu, že za současného – z různých světových stran trvale a dobrovolně obohacovaného - vývoje západní civilizace už ani nikdy nedojde. Ale závěr srpna roku 2017 byl vážně úžasný, a proto také zpětně vznikl tento vzpomínkový cestopis. …
(bodově zaznamenáno v srpnu roku 2017, zkompletováno o 5 let později a potom ještě 1,5 roku skladováno „v šuplíku“)
Přidat do oblibených uživatelů
Žádné příspěvky v diskusi, buďte první!
Mapa
Ubytování
Počasí
Letenky Cluny
Půjčovna autPříspěvky z okolí Románské katedrály a kláštery střední Francie IV. (Le Puy En Velay, Cluny, Colmar)
