Santorini
Santorini 27.8.-17.9.2004
Ostrov Santorini je součástí souostroví Kyklád ležícího v Egejském moři. Santorini, nebo také Strongyli, Kallisté či Théra má velmi bohatou minulost (www.e-cesko.cz) a říká se o něm, že snad právě tady se nacházela dávno ztracená Antlantida. Jako místo naší dovolené jsme si jej nevybrali náhodně. Již před devíti lety jsme při jednodenním lodním výletu z Kréty tento ostrov navštívili a tehdy jsem si umínili, že se sem musíme vrátit na delší dobu. Povedlo se to letos se slovenskou cestovní kanceláří Aeolus. Netradičně byla proto naším místem odletu Bratislava. Letiště jsme si prohlédli velmi důkladně, měli jsme na to šest hodin času - takové bylo zpoždění při odletu. Nakonec jsme odletěli až pozdě odpoledne a k Santorini se přiblížili až za tmy. Přistání bylo poněkud drsnější kvůli náporům silného větru, ale dostali jsme se šťastně na zem. Následovala obvyklá procedura rozdělování do přistavených autobusů a za půl hodiny jsme byli v místě našeho pobytu, v letovisku Perissa na jihovýchodním pobřeží ostrova. Byli jsme ubytováni v apartmánovém domě Ancient Thera v malém, ale pěkném studiu.
První dny jsme věnovali průzkumu nejbližšího okolí. Perissa a sousední letovisko Perivolos leží v rozsáhlé rovině lemované dvěma kopci - jedním z nich je nejvyšší vrchol ostrova, Profitis Ilias (cca 580 m n.m.), další pak asi o dvě stě metrů nižší Mesa Vouno, na jehož vrcholu byly objeveny pozůstatky antického města Thera. Náš apartmánový dům ležel v samém cípu letoviska, přímo pod oběma kopci. Z okna jsme se dívali na malý kostelík Katefiani uprostřed skalního masivu Mesa Vouno, z balkonu zase na vysílače na vrcholu Profitis Ilias. Perissu i Perivolos lemuje pláž z tmavě šedého lávového hrubšího písku v délce několika kilometrů. Do vody se vstupovalo nejprve po skalních plotnách, dál už byl jen písek. Voda byla čistá a průzračná a na přelomu srpna a září měla asi 26°C.
Na samém jihu ostrova, asi 5,5 km od Perissy, jsme podle rad z internetu našli pláž Vlychada. Stala se pak naší nejoblíbenější pláží. Na jejím začátku stojí několik lehátek a slunečníků k pronajmutí, ale dál je tato pláž přírodní a plavky jsou tady zbytečností. Celou dlouhou pláž lemují bizarní větrem vytvarované skalní útvary z bílošedé pemzy. Mořské dno je písečné a voda je velmi čistá. Přestože jsme to na Santorini ani neočekávali, našli jsme na Vlychadě jedno z nejhezčích míst ke koupání z řeckých ostrovů, které jsme zatím navštívili.
Každodenní pohled z okna na skalní stěnu Mesa Vouno nás brzy zlákal k pěšímu výletu na vrchol kopce. Nahoru vede oslí stezka nejprve do sedla Sellada s krásnými panoramatickými výhledy na celou Perissu a Perivolos. Ze sedla se po schodech vystoupá do rozsáhlého areálu vykopávek antického města Thera. Vstup je volný, na několika místech jsou postaveny budky pro hlídače a z vlastní zkušenosti jsme poznali, že fotit se sice může, ale natáčet kamerou a ještě k tomu na stativu, to rozhodně ne - okamžitě se ozval zvuk píšťalky. Seshora se otevírá výhled na sousední letovisko Kamari a za ním pak na Monolithos s letištní dráhou. Kousek pod sedlem Sellada vede ve svahu pěší stezka ke kapli Zoodochos Pigi (uzdravujícího pramene) a od ní pak cesta dolů do Kamari. Letovisko Kamari je starší než Perissa, zástavba je zde mnohem hustší a pěší promenáda kolem pláže je lemována nepřeberným množstvím taveren, krámků a barů. My ale dáváme přednost klidnějším místům a tím Perissa na začátku září se svou trochu ospalou atmosférou opravdu byla.
Jediným naším organizovaným výletem byla v ceně 25 EUR na osobu plavba lodí mořskou kotlinou neboli kalderou k ostrůvkům Nea a Palaia Kameni, což jsou vlastně vrcholky stále aktivního vulkánu, a odtud dále na ostrov Thirassia, kdysi součást Santorini. Autobus nás odvezl z Perissy do přístavu Athinios. Cesta do přístavu se vine v serpentinách ve stěně kráteru strmě čnící asi 200m nad hladinu moře a my jsme mohli zblízka pozorovat oživlý geologický profil ostrova. V přístavu jsme nastoupili na výletní loď Adonis. Zakrátko jsme připluli k černým lávovým polím ostrůvku Nea Kameni. Z přístaviště jsme dorazili po vyznačených cestách do nejvyššího místa vulkánu. Cesta k vrcholu trvala asi 30 minut. Byl odtud krásný výhled na Santorini, sousední Palaia Kameni a ostrov Thirassii. V několika místech u hlavního kráteru z puklin unikal sopečný plyn, ve vzduchu byla cítit síra a místa kolem výronů plynu byla zažloutlá. Raději odtud rychle pryč!
S Adonisem jsme pluli dále k ostrůvku Palaia Kameni s jedním stálým obyvatelem. U kostelíku sv. Michala vyvěrají teplé prameny, voda je kalná a má hnědorezavou barvu. Z lodi zakotvené dál od břehu jsme plavali až do místa termálního vývěru. Náš teploměr ukazoval 29,2°C, ale teplota vody prý zde dosahuje až 45°C. Mokří a osvěžení jsme pokračovali v plavbě k ostrovu Thirassia. Od přístavu vede cesta s asi 250 schody nahoru do vesnice Manolas. Pro turisty nezvyklé pohybu jsou k dispozici muly, my jsme šli raději pěšky. Za 25 minut jsme byli nahoře. Na Thirassii žije asi 250 stálých obyvatel ve dvou vesnicích, třetí zůstala po zemětřesení roku 1956 opuštěná. Jsou to většinou rybáři. Slunce v uličkách žhnulo, po krátké procházce s fotografickými přestávkami jsme usedli v místní taverně a dali si řecký salát a velkou láhev vody. Z taverny nad útesem byl nádherný panoramatický výhled na Santorini, vulkán i kalderu. A protože čas odjezdu se rychle blížil, museli jsme spěchat dolů do přístavu. Odtud nás loď odvezla k severozápadnímu cípu ostrova Santorini, do přístavu Armeni pod městečkem Oia. Zde většina výletníků vystupuje, aby vyčkali v Oie na proslulý západ slunce. My jsme pokračovali lodí do Firy, nabrali několik cestujících a kolem šesté se vyloďili opět v přístavu Athinios. Autobusem jsme se dostali zpět do Perissy.
K dalšímu průzkumu ostrova jsme si na 10 dní půjčili skútr za 165 EUR. První cesta vedla na jižní cíp ostrova. Nejprve jsme se zastavili u vykopávek v Akrotiri. Bohužel v letošním roce zde probíhají rozsáhlé archeologické práce a většina vykopávek je zakryta pod plachtami. Proto jsme se zde ani nezdrželi a namířili si to rovnou k pláži v řečtině nazývané Kokkini Paralia, neboli Červená pláž. Název je oprávněný, protože skály jsou tvořeny z hnědočerveného tufu v kombinaci s černými lávovými kameny. Přírodní scenérie je to sice úžasná, ale samotná pláž je přeplněna řadami lehátek a slunečníků, udělali jsme hodně fotek a raději rychle prchnuli dále na jih. Na jihovýchodním cípu ostrova stojí maják Akrotiri z r. 1892. Až do roku 1988 jej obsluhoval strážce majáku, od té doby je plně automatický a jeho světlo je viditelné na vzdálenost 24 námořních mil. Otevírají se odsud panoramatické výhledy na kalderu a celý ostrov Santorini.
Dalším cílem byla Fira, hlavní město ostrova, kde žije asi 2.000 z celkových 11.000 obyvatel. Zaparkovali jsme v rušném centru, ale raději jsme rychle prošli na cestu lemující kalderu, kde jsou spíše obytné domy a hotely a hlavně spousta skvělých míst pro fotografování. Většina fotografií v katalozích cestovních kanceláří nabízejících pobyty na Santorini je pořízena právě odsud. Kontrast zářivě bílých staveb, modrých kupolí kostelíků, černých útesů kráteru a tmavě modrého moře uprostřed s vulkánem je právě tím, co dělá Santorini tak výjimečným. Pomalu jsme procházeli od jednoho zákoutí k druhému a spoušť foťáku se nezastavila. Na Firu dnes plynule navazují dvě vesnice - Firostefani a Imerovigli. Na začátku Imerovigli nás zlákal k posezení malý bar s vyhlídkou na vulkán. Dali jsme si frapé se zmrzlinou a ovocný salát - kiwi, vodní meloun, hrušku, jablko a broskev. V polední výhni to bylo vítané osvěžení. Pokračovali jsme pak v naší fotografické výpravě dále až k výběžku kráteru s charakteristickým tvarem - skalisko se nazývá Skaros a před ním se choulí malý modrobílý kostelík. Tady jsme náš výlet ukončili a s přibývajícím počtem snímků ve foťáku jsme zauvažovali, jestli sedm filmů, které jsme si vzali s sebou, bude vůbec stačit. Naštěstí jsme souběžně fotili na digitál a natáčeli i na kameru.
Asi nejmalebnějším městečkem na ostrově je Oia (čti Íja), která je od Perissy vzdálená asi 26 km na sever. Na skútru nám tato cesta zabrala asi 40 minut. Oia je po celém světe známá pro překrásné západy slunce, plné sytých barev. Ty sem lákají po celou sezónu davy turistů. Jim se chceme raději vyhnout, proto volíme dopolední čas, abychom si toto proslulé místo mohli prohlédnout a nafotit v klidu záběry, aniž bychom se museli boxovat doslova "o místo na slunci". Zaparkovali jsme na samém okraji městečka a prošli si nejprve luxusní hotelovou část, vystavěnou terasovitě ve stylu tradičních obydlí v útesu. Poté jsme se vnořili do křivolakých uliček a zatajil se nám dech - obklopila nás KRÁSA - domy vytesané do skály, kostelíky, zvonice, terasy, upravené dvorky plné kytek. Dvě a půl hodiny jsme bloumali jako v transu, až nás udolalo vedro a zašli jsme do taverny dát si nějaké osvěžení - tím byla tentokrát vaječná omeleta se šunkou a sýrem a se slaninou a žampióny. K tomu řecké pivo Mythos. Důkladně posilněni a odpočati jsme zašli ještě k malé kapli nad Oiou, odkud je celé městečko jako na dlani. Chtěli jsme odtud některý večer nafotit západ slunce.
Po mnoha dnech silného oparu, kdy jsme nedokázali na obzoru rozlišit jasný přechod mezi mořem a nebem, se zvedl vítr meltemi a začalo se vyjasňovat. Využili jsme lepší viditelnosti a vyjeli na nejvyšší vrchol Profitis Ilias. Nahoru vede asfaltová cesta, na úpatí kopce stojí starobylý klášter a na vrcholu pak vojenská zařízení. Seshora jsme měli celý ostrov jako na dlani. Z moře se ale vynořily i blízké ostrovy, které jsme předtím kvůli oparu vůbec neviděli - na východě Anafi, na severu Sikinos a Ios. Bylo krásně vidět, že před ničivou erupcí sopky býval ostrov kulatý - obvod původního ostrova tvoří na jedné straně Santorini, na druhé straně kaldery pak Thirassia a neobydlený ostrůvek Aspronissi.
Na úpatí Profitis Ilias leží vesnice Pyrgos. Do roku 1810 býval Pyrgos hlavním městem ostrova. Z centrálního náměstí vedou malebné úzké uličky do kopce, na jehož vrcholu stojí benátská pevnost Kastelli. O Pyrgosu se říká, že je zde více kostelů než domů, více mul než lidí a více vína než vody. Stará část Pyrgosu skrývá mnohá tajemná a krásná zákoutí a rozhodně stojí za návštěvu. Z Ochozů staré pevnosti se otevírá panoramatický výhled.
Krajina na Santorini působí v září suchým a vyprahlým dojmem umocněným ještě příkrovem šedé lávové půdy. Je tady málo stromů, ale zato všude jsme nacházeli vinice, které se značně liší od našich. Révové keře jsou vedeny nízko jako jakási smotaná klubka choulící se u země. Kořeny vinné révy proniknou hluboko do země, odkud si berou vláhu. Na přelomu srpna a září je právě čas vinobraní, kdo má ruce a nohy, pomáhá ve vinicích. Je zde několik rodinných vinařských podniků, které vyrábějí chutná červená i bílá vína. Všechna vinařství nabízejí posezení s ochutnávkou vín. U jednoho z nich je i vinařské muzeum, které jsme si prohlédli. Dozvěděli jsme se tady spoustu zajímavých informací, například to, že elektřina na ostrově byla zavedena teprve v roce 1967. Na příhodných místech se volně na slunci sušily nasbírané trsy hroznů. Po přeschnutí se zvýší jejich cukernatost a vyrábí se z nich pak sladké dezertní víno Vinsanto.
Během cestování po ostrově jsme si prohlédli několik zajímavých vesnic ležících ve vnitrozemí. Nejblíže Perisse se nachází vesnice Emborio. Bývala jakýmsi hlavním tržištěm ostrova, kde se prodávalo vše, co se vyrobilo a vypěstovalo. Uprostřed vesnice je stejně jako v Pyrgosu zachovalá středověká část. Prošli jsme si její uličky a připadali si přitom, jako bychom se v čase přenesli o několik století zpátky. Nafotili jsme tady spoustu nádherných snímků.
Pod Firou leží vesnice Karterados, Vothonas a Messaria, které jsou propojeny silnicí lemovanou vysokými eukalypty. Je to asi nejzelenější část ostrova. V Karteradosu nás zaujal hlavně kostelík zapuštěný do skály a okolní domy postavené ve svahu rokle, takže jsme si mohli zblízka prohlédnout, jak se v takovém zapuštěném skalním obydlí žije. No, našinec by možná řekl, že místy až nuzně, ale zato v typickém řeckém poklidu.
Na kraji vesnice Vothonas zase pro změnu stojí pěkně zachovalý větrný mlýn a pod ním se choulí malý kostelík. Je to velmi fotogenický motiv, ale v pořádném záběru nám bránil parkující autobus. Chvíli jsme se ještě zastavili ve vesnici Messaria. Místní raritou je kostelík zdobený lávovým kamenem, pouze věže jsou v klasické modrobílé kombinaci. Je zde i hodně obchodů a v okolí se nachází několik vinařství.
Cesta z Messarie vede v serpentinách nad letištěm do vesnic Exo a Meso Gonia. Ty se rozkládají v úbočí Profitis Ilias. Mezi domky vykukují kupole místních kostelíků a kapliček. Vesnice jsou velmi malebné. Nás ale nejvíc zajímala byzantská katedrála z 12. století stojící nad vesnicí. Nechal ji postavit byzantský císař Alexius Komnenus I. Katedrála přežila nájezdy Benátčanů, Franků, Rusů i Turků a také četná zemětřesení. Dnes není bohužel volně přístupná kvůli možným krádežím, v roce 1982 z ní byly uloupeny nejvzácnější ikony.
Nejvíce ze všech vesnic ve vnitrozemí nás ale při toulkách ostrovem okouzlila Foinikia. Malá vesnička nacházející se přímo pod Oiou. Zatímco Oia byla sídlem námořních kapitánů a šlechty, Foinikia byla tradiční zemědělskou a rybářskou osadou. Část vesnice leží v úzké rokli a domky jsou stejně jako jinde zčásti nebo zcela zapuštěny do jejích stěn. Fotograf tady najde spoustu krásných motivů - pěkné schody a uličky s kamenným dlážděním a samozřejmě typické prvky kykládské architektury. Hodně domků dnes patří cizincům. Jiné domky byly pečlivě zrekonstruovány a slouží jako hotelové ubytování.
Během deseti dní jsme na ostrově na skútru najezdili asi 500 km. Kvůli silnému větru jsme vynechali cestu k plážím na severozápadě ostrova, ty snad zůstaly jediným "neobjeveným" místem.
Kdo je na Santorini delší dobu, měl by si určitě udělat čas na krásný pěší výlet. Podél kaldery vysoko na útesech vede stezka z Firy až do Oiy. Celkem je tato cesta dlouhá asi 10 km. My jsme si ji zkrátili asi na polovinu, přijeli jsme skútrem až na konec Imerovigli, odkud jsme vyšli na stezku. Za 15 minut jsme dorazili na vrchol kopce Mikro Profitis Ilias. Stojí tady kostelík a je to nejužší část ostrova - otevírají se pohledy na východní i Západní pobřeží. V dálce jako malá bílá tečka na útesu zářila kaple Stavros nad městečkem Oia. Ta byla cílem naší cesty. Pohled na černé, hnědé a červené stěny útesů nad kalderou a temně modré moře hluboko pod námi byl úchvatný. Samotná kaple Stavros stojí na druhém nejvyšším vrcholu ostrova Mavro Vouno, ve výšce asi 311 m nad mořem. Od zvonice se nám otevřel pohled na nedalekou Oiu. Nechtělo se nám vracet ke skútru v Imerovigli autobusem, šli jsme proto stejnou cestou zpět a dívali se na Skaros a Firu v dálce před námi. Byl to krásný půldenní výlet a stihli jsme i odpolední koupání na Vlychadě.
Samostatnou zmínku si zaslouží místní kuchyně. Řecké jídlo nám vždycky chutnalo a nejinak tomu bylo i na Santorini. Převážně jsme chodívali na večeře k našemu panu domácímu Christosovi, v přízemí Ancient Thery byla malá rodinná taverna s velmi pohodovou atmosférou dokreslovanou řeckou muzikou. Christos přijímal objednávky, paní vařila a dcery pomáhaly s přípravou stolů. Musaka paní domácí byla vynikající, nejlepší ze všech, které jsme v Řecku spořádali. Při každé předchozí dovolené jsme si říkali, že konečně ochutnáme i místní gyros. Nikdy k tomu nedošlo, vždy jsme zašli do taverny na nějakou rybu nebo jiné typické místní jídlo, ke gyrosu jsme se dostali teprve letos v poslední den našeho pobytu, kdy jsme potřebovali zabít čas před odjezdem na letiště. Objednali jsme si gyros-pitu v malé taverně na nábřeží, kde prý je nejlepší z celé Perissy. Byla to pravda - v kornoutu z koláče pita byly kousky voňavého grilovaného masa, rajčat, tzatziki a cibule. Chuťové pohárky si přišly na své a my se začali v duchu loučit s tímto okouzlujícím ostrovem, který nás hodně chytil u srdce.
Protože jsme měli možnost často pozorovat, jaký směr nabírají letadla odlétající na sever z ostrova, poprosili jsme na letišti u odbavovací přepážky, jestli bychom nemohli dostat palubenky na levé straně letadla. Doba odletu byla příznivá, tentokrát bez zpoždění a Santorini se koupalo v záplavě paprsků odpoledního slunce. Z okýnka letadla jsme měli celý ostrov, kalderu i vulkán jako na dlani a bylo to současně krásné a smutné loučení. Ještě několik posledních fotek z ptačí perspektivy a pak už jen sbohem, bájná Atlantido.
Fotky a video na http://dovolena.mmsoft.cz/
Přidat do oblibených uživatelů
Mapa
Ubytování
Počasí
Letenky Řecko
Půjčovna aut