Sázavo, ty řeko milená, krásná jsi, ba nádherná...

Sázavo, ty řeko milená, krásná jsi, ba nádherná…

A tak jsme se vydali všichni dočasní osadníci v počtu tří žen + našeho hlídače Maxíka na obhlídku břehů řeky Sázavy. Od naší chatky jsme prošlapali dolíky a kopečky a zatáčky a zas do vršků a do dolíků a také i bloudili a hledali cestu kudy dál. To jsme provedli již jeden den k večeru, ale protože nás soumrak nadcházejícího večera zviklal v našem rozhodnutí, kam se to dostaneme, když jsme neznali přesně cestu kudy se dát z našeho vrchu až dolů k Sázavě, tak jsme se vrátili nazpět do chatky. Tady žádné ukazatele nenajdete. Ale byli jsme na vrcholu nad řekou, která sice od naší chatky nebyla vidět, a tak jsme museli jedině sejít dolů, to nám bylo jasné.

Po zjištění našeho již známého osadníka, se kterým jsme se již seznámili a který nám povyprávěl trochu té historie o místě, kde jsme byli, jsme si již byli jistí, kterou cestou se máme vydat a tak jsme znovu vyrazili druhý den odpoledne. Cesta byla velice příkrá a být tak po vydatném dešti, nevím, nevím, ale asi bychom to spíš sjeli rychleji po zadku.(Omlouvám se, píši všude měkké i, byly jsme samé ženy, jenže s námi byl i mužský člen, sice pes, ale byl to „chlap“, tudíž to i píši měkké). Snad se nějakému češtináři nad tímto mým vysvětlením neprotočí panenky??

Naše cesta dolů byla velice prudká, taky v zatáčkách a nekonečná, ale taky nastal jednou konec. Ocitli jsme se u kdysi dávno bývalého statku převozníka Váni. (Informace od osadníka) A to byl náš stěžejní bod. K němu jsme měli dojít. Dnes ho vlastní již dávno jiný majitel a je také přestavěný a obnovený, že se ani statku nepodobá. A tak jsme si jej prohlíželi, byl moc hezký, před ním rozevřený slunečník, takže tam asi někdo momentálně pobýval, ale neviděli jsme nikde ani človíčka, možná na nás zvědavý, kdo že to jde, pokukoval za oknem…

A byli jsme u Sázavy…

Slunce se ten den nenechalo zahanbit a ukázalo nám, že má skutečné zlaté paprsky. A pražilo a svítilo na nás, že jsme si musely chvílemi utírat pot my ženy, Maxík samozřejmě ne. Ten šel ale s vyplazeným jazykem a chvílemi zakroužil i k řece, ale jak viděl, že není voda hned u kraje, couval, přes kameny se mu nechtělo, ale spíš se bál. Ale vodu pro něj na uhašení žízně jsem měla sebou.

No, co bych Vám povídala. Oči jsme mohli na té nádheře všude okolo nás nechat. Šli jsme vedle Sázavy rozbujelou zelení, řeka nám bublala cestou sem tam přes kameny svoji rozvernou píseň, za ní vzadu byly roztroušeny na břehu, nebo výš na skále chatky i chaty větší, taky i vysoko v zeleni, že jsme si kladli otázku, jak se to tam nahoru dostávají. Prostě se ani nedá vypsat pocit, který naše dušička prožívala. Bylo to něco úžasného, co se nedá ani vypsat slovy, to se zkrátka musí vidět a hlavně být naladěn na tuto strunu, neboť ne každý umí vnímat krásy přírody. Ale takový člověk si myslím ani do ní nechodí.

A tak jsme pokračovali v naší průzkumové cestě, viděli jsme ukazatel k Žampachu, ke kterému jsme ale nedošli, a další ukazatelé. Šli jsme ale stále ještě kus dál a dál a nemohli odtrhnout oči od tolikeré krásy, co nám příroda nabízela. Posléze jsme se obrátili zpátečním směrem a šli přes místo, kudy jsme sešli dolů a pokračovali k osadě Dakota. Osad, na které nás upozorňoval další ukazatel, tu bylo nesmírně mnoho různými směry. Taktéž tu z pahýlu stromu bylo zhotoveno i jmenovité vzpomínkové tablo odešlých členů do trampského nebe. Velice dojemné, že nezapomínají na své zemřelé kamarády.

Chatek i chat velkých tu bylo všude roztroušených po obou březích mnoho. Člověk nestačil jen zírat, jak si tam nahoře na vrcholu mohli poradit se stavbou, která musela být dost náročná, vzhledem k navození, nebo nanošení materiálu buď po řece, nebo snad seshora někudy vedla i cestička, nad tím jsme bádali, ale nedobádali jsme se toho. Buď jak buď, bylo na co se dívat.

U jedné takové chatky na našem břehu jsme viděli posezení za cestičkou u řeky a tak jsme k němu hned zamířili. Zřejmě nás zaregistrovala majitelka chaty, neboť měla hlídače a ten ji to dal hlasitým štěkotem najevo, tak se asi zvědavá šla podívat, co se to děje. Poprosili jsme ji o vodu, byla ochotná, donesla nám minerálku i se skleničkami a tak jsme využili její pohostinnosti a poseděli, trochu odpočali a rozhlíželi se okolo a stále užasli nad tou krásou všude okolo. Vrátili jsme sklenky s nějakým tím bakšišem jako úhradu a za vstřícnou ochotu k nám a pokračovali dál…Na vrcholu na vysokém kůlu vlála jejich zástava osady Dakota. Taky tu byla i vzpomínková nástěnka, kde jsme viděli na fotkách a také si i přečetli různé zajímavosti o jejich osadě.

A tak pomalu budu končit svoje vyprávění.

Nevím, zda se tento článek dá správně zařadit do kolonky cestopisů, spíš to byla procházka zeleným rájem se zlatou řekou, jak se také Sázavě říká, s rozhozenými chatkami okolo ní, jak perly navlečené nepravidelně na šňůře. Ta zlatá barva řeky, jak ji kdosi dávno pojmenoval, je možná odvozená od toho, jak se tu kdysi dolovalo zlato, anebo od městečka Jílového, neboť jíl je taky nažloutlý, ale oboje vlastně má stejný základ v Jílovém. Kdoví?

A tak si to přeberte sami.

My jsme již mezitím došli na cestičku, která vedla vzhůru na vrchol, ještě snad prudší, než kterou jsme sešli k řece a to byla teprve námaha. To jsem dýchala jak lokomotiva, když poblíž chatky profrčel Posázavský Pacifik. Nevyšla jsem ho naráz, kdepak, to by mě moje kondička nedovolila, musela jsem odpočívat. Moje kolegyňky taky, ale nevím, zda to nebylo ze soucitu ke mně, neboť věkem je převyšuji.

Tak zase příště nashledanou v Týnci nad Sázavou!