Šest šumavských dní z Hojsovy Stráže

Začátkem července jsme s mojí manželkou Věrkou využili volnosti, kterou nám naše dcerky udělily a po 25 letech jsme si užili pětidenní dovolenou ve dvou. Jako výchozí základnu jsme zvolili Hojsovu Stráž a zde penzion se jménem vyvolávajícím vzpomínky na staré časy: Družba. Kromě názvu ale naštěstí ty staré časy ničím jiným nepřipomínal. Naopak. V penzionu všechno na jedničku a za slušné ceny. Dovolenou nám trochu zkomplikovala jiná věc. Už dva dny před odjezdem si manželka stěžovala na záda pod pravou lopatkou jako při skřípnutém nervu. Masáž nepomohla a tak jsme odjížděli s tím, že se to snad rozhýbe. Nakonec bylo vše úplně jinak a mělo to za následek, že jsme původně plánované trasy museli trochu pokrátit. I tak ale jsme si Šumavy užili podle gusta.

čtvrtek 1. července 2010 – den první:

Do Hojsovy Stráže jsme dorazili krátce po obědě a byli jsme mile překvapeni, že se můžeme hned ubytovat. Samozřejmě jsme toto využili a zároveň jsme ochutnali i zdejší čepovaný Gambrinus. Po dlouhé cestě autem v horku z východních Čech přišel k chuti. Jen co jsme vybalili, vyrazili jsme na první procházku. Po modré značce jsme seběhli k nádraží Hamry – Hojsova Stráž. Teď to bylo pohodlně z kopečka (asi 2 km), ale před 34 lety jsem tuhle cestu absolvoval s rodiči od vlaku obráceně do kopce a s plnými cestovními taškami a to jsem Hojsovku hodně proklínal.

Od nádraží jsme to vzali opět z kopce po zelené značce do Zadních Hamrů a odtud jsme začali pomalu stoupat v blízkosti řeky Úhlavy k Brčálníku. Nejzajímavějším místem tu byl viadukt železniční trati z Plzně do Železné Rudy přes cestu s malým potůčkem. Za ním jsme se dověděli, že trať byla zprovozněna 20. října 1877, jsou na ní 3 tunely včetně nejdelšího v ČR před Špičákem (1744,19 m) a trať překonává převýšení 515 m. V Brčálníku jsme odbočili po žluté do kopce k rozcestí Nad silnicí, kde jsme se napojili na modrou značku přicházející od Můstku a po ní došli do Hojsovy Stráže. Jako rozcvička byla tahle 13 km dlouhá trasa skvělá.

Podrobný popis trasy je zde a fotky z ní v galerii .

Večer jsem znovu zkoumal manželčina bolavá záda. Objevil se tam zarudlý flek a pár pupínků a bylo jasno – pásový opar a tedy změna plánů.

pátek 2. července – den druhý:

Na internetu jsme se dočetli, že pásový opar se objevuje hlavně u lidí nad 50 let, tak jsem Věrce naoko vynadal, co blbne, když jí bude padesát až za dva týdny. Nicméně jsme jeli do Železné Rudy k paní doktorce. Moc milá, předepsala mastičku a prášky na bolest (ty nakonec nebyly naštěstí potřeba), jenže jsme pro ně musely až do Nýrska. Lékárna v Železné Rudě byla zavřená. Tak jsme poznali i místa, kam jsme původně namířeno neměli. Jenže po návratu z Nýrska vyvstala otázka, co teď? Chtěli jsme z Rudy na Čertovo a Černé jezero, vodopád Bílá strž a případně na Ostrý, jenže autobus do Železné Rudy už byl dávno v tahu. Ještě že existuje internet. Zjistili jsme, že do Rudy jede vlak za 12 minut. Honem batoh, foťák, znovu do auta a honem na nádraží. Na vlak jsme nečekali snad ani minutu. Ze Železné Rudy jsme pak vyrazili po modré k pomníku A. Kašpara a odtud po červené značce pořád do kopce nad Čertovo jezero , pak sešup k němu. Dále na Rozvodí, Černé jezero a k vodopádu Bílá strž. Šli jsme pomalu a s častými přestávkami, kdy si Věrka rovnala záda. Přesto jsme byli zpocení jako vrata od chlívku. Slunce dělalo divy. U vodopádu Bílá Strž nám bylo jasné, že na Ostrý to dnes nebude. Tak jsme to vzali po žluté značce do Hamrů, vyšplhali k nádraží a byli rádi, že tady na nás čeká naše auto a my tak nemusíme do penzionu funět do dalšího kopce. Na večeři jsme zašli do restaurace Vyhlídka a na pravé vídeňské roštěné a pivu jsme si opravdu pochutnali.

Popis trasy najdete zde, fotky tady.

sobota 3. července – den třetí:

Jedno z míst, kam jsme se chtěli podívat, byla Vydra. Tu jsme poznali v prosinci 1982 v rámci naší svatební cesty na běžkách. Na druhou stranu se nám tam moc nechtělo z toho důvodu, že jsme na Šumavu jeli za klidem a na Vydře to občas prý vypadá jako na Václaváku. Ale Věrka je stratég. Logicky vykoumala, že dnes tam bude ještě volno, protože dnešek je teprve dnem přesunů na dovolenou, tedy že dovolenkáři tam ještě nebudou a těch pár turistů přežijeme. Vyšlo jí to dokonale, opravdu jsme potkali pár lidí, převážně „naší krevní skupiny“.

Autem jsme se přesunuli přes Železnou Rudu a Prášily do Srní. Tady jsme auto odstavili spořádaně na placeném parkovišti (60 Kč na den), ať z nás Srní taky něco má a po modré značce jsme zčásti po silnici, zčásti lesem sestoupili do údolí Vydry k Čeňkově pile. Odtud jsme si pomaličku vychutnávali krásu sedmi kilometrů podél téhle nádherné říčky. Popisovat ji je zbytečné, kdo ji nezná, přichází o moc a měl by to napravit. Na Antýglu jsme to vzali doprava kousek po silnici (stále červená značka) a přes Schätzův les, abychom se dostali ke Vchynicko-Tetovskému plavebnímu kanálu. Chvilku podél něho, na rozcestí Rokyta si vybíráme žlutou značku a pohodlnou lesní cestou stoupáme k Tříjezerní slati.Taky moc hezké místo. Pokračujeme po žluté značce k rozcestí Pod Oblíkem a následuje sestup po modré zpět ke kanálu k tzv. Hakešické cestě. Podél kanálu jdeme po společné modré a zelené značce, naše modrá odbočuje na rozcestí Pod Kostelním vrchem vpravo přes les na Staré Srní se samými novými vilami a po silnici do Srní k autu. Cestou zpět se ještě zastavujeme na nákupu v Železné Rudě a už se těšíme na večeři – jelení guláš. Opět jsme s celým dnem maximálně spokojeni.

Zde je popis trasy a pár fotek.

neděle 4. července – den čtvrtý:

V pátek nám Ostrý nevyšel, ale já tam prostě musel. Ten kopec mě (a mého tátu) lákal už tehdy před těmi 34 lety, jenže tehdy to bylo zapovězené území. Tak až nyní. Abychom ušetřili síly, opět jsme si chůzi trochu zkrátili tím, že jsme dojeli autem k nádraží. Tyto necelé 2 km mi prostě nějak nebyly sympatické. Od nádraží jsme šli po modré značce z kopečka do Hamrů a tímto „zkopečkem“ pohodlíčko na dlouho skončilo. Až na Ostrý je to z Hamrů 7 km, bez přestávky do kopce je nutné překonat převýšení 700 metrů. Jde se stále po modré značce, 4,5 km na rozcestí Stateček po asfaltu, zbytek lesní cestou, pak stezkou, potom už jen stezičkou a nakonec po šutrech. Naše tempo bylo samozřejmě opět „z objektivních příčin“ přímo důchodcovské, ale kolem poledne už jsme se vyhřívali na vrcholové skále a kochali se nádherným rozhledem. Těsně pod skálou mají Němci hospodu, kde část venkovních lavic je na území Německa a část u nás, ale než pivo za 70, to radši vodu ze studánky zadarmo. Popřáli jsme jim tam dobré pořízení a vydali se zpět na Stateček. Tady jsme uhnuli vlevo po červené značce a velice pohodlné cestě k rozcestí Pod Lovečnou. U rozcestí jsme objevili naleziště lesních jahod, to byla pochoutka. Odbočili jsme po zelené značce, chvíli se šlo pohodlně z mírného kopečka, ale pak přišel asi kilometrový sestup k Mokré skládce a tam tedy měly brzdové svaly co dělat. No ale nezadřely se. Další změnu značky na žlutou jsme udělali na rozcestí Na kopci, jehož název nechápu. Přišli jsme sem z kopce a od něho šli pro změnu chvilku do kopce. Lesem, kde bych v dobách dávno minulých čekal hordu loupežníků nebo medvědy. Už tady jsme občas slyšeli hřmění a když jsme došli do Hamrů, byla už bouřka nad Ostrým. Tak jsme honem zapnuli prdelkovou turbovrtulku a ty dva kilometry po modré z Hamrů k nádraží jsme skoro vyběhli. Zbytečně, bouřka se uhnula a nespadla ani kapka. Ale aspoň jsme před večeří měli čas se osprchovat. Bouřka nakonec přišla později, bylo krásné ji z okna pokoje pozorovat, jak se blíží od Nýrska a postupuje po protějším hřebenu přes Prenet a Můstek.

Trasu jsme šli tuto a zde jsou k ní fotky.

pondělí 5. července – den pátý:

Vstávali jsme do zataženého rána, sem tam spadla kapka, což ale turisty zocelené větry cizími i vlastními nemůže rozhodit. Jen jsme s sebou pro jistotu vzali nepromokavé věci a šlo se. Tedy nejdřív se jelo. Autobusem na Špičák. Tady už přímo lilo. Na Špičák jsme jeli proto, že v tento den probíhaly v Železné Rudě a hlavně v Alžbětíně Rysí slavnosti a v rámci nich jezdil mezi Špičákem a Alžbětínem parní vláček. To jsem si nemohl nechat ujít a tak v půl desáté sedíme ve starém červeném vagónku 3. třídy. Je narváno (bodejť ne, když se jezdí zadarmo!), na dalších stanicích už mají lidi smůlu. V Alžbětíně ještě dělám pár fotek mašinky, Věrka si zatím obešla stánky a vyrážíme po žluté značce do Železné Rudy. Tady se nezdržujeme, hned šplháme po modré přes Belveder (krásný výhled a křížová cesta) a Hofmanky pod lanovku a pod ní na Pancíř. Opět docela spěcháme, řítí se na nás bouřka. Stihli jsme to, sedáme si u chaty na Pancíři na terasu a pozorujeme, jak se to na nás valí. Lilo asi hodinu a půl, ale obsluha tu byla tak pomalá, že jsme stačili sotva sníst palačinky s borůvkami a se zmrzlinou a už zase svítilo sluníčko. To nás vyhnalo ven. Jdeme po červené k Tomandlovu křížku, kde uhýbáme vlevo po žluté pod Můstek. Déšť cesty trochu rozbahnil, takže si to pěkně čvachtáme. Pod Můstkem se napojujeme na modrou značku a po té již jdeme přímou cestou do Hojsovy Stráže. To už slyšíme bublání další bouřky. Naštěstí nás obešla, kromě hřmění z ní registrujeme jen pár kapek a pár závanů studeného větru. Pořádný déšť přišel opět až v době, kdy už si hovíme v pokoji.

Naše trasa je popsána zde a pár fotek.

úterý 6. července – den šestý:

Den odjezdu, takže už bez túry. Ráno balíme, loučíme se v penzionu s paní šéfovou a jedeme. Ještě se stavujeme na Švihově prohlédnout si hrad a rychle domů, abychom stíhali věci další, které už sem nepatří.

V posledních letech jsme trávili dovolenou vždy někde u moře a vždy fajn. Nevím, jestli mi to budete věřit, ale těch 6 dní na Šumavě bych nevyměnil ani za tři týdny u moře.