Severní Čechy – 14. den - odpoledne: Terezín – městská památková rezervace, naučná stezka Pevnost Terezín - Hlavní pevnost a Malá pevnost, městské hradby a další; Brňany - pivovar Knajzl

Dopoledne jsme si užili trochu přírody. Teď nás čeká Terezín.

Původně jsme chtěli zaparkovat na parkovišti Na Krétě – východ. Dokonce jsem myslela, že by se tam nechalo snad i přespat nebo aspoň uvařit oběd. Tady píšou, že parkoviště je placené. Jen platební terminál jsme nemohli najít. Nakonec jsme ho našli, když jsme zašli na WC. Je tam pěkně schovaný. Parkovné je nezvykle levné - jen 10,- za den. To bychom i dali. Není tu však kousek stínu. Dnes je už zase vedro, ve stínu 28 stupňů, téměř bezvětří. Raději jedeme hledat kousek stínu.

Jediný stín pod mohutným akátem s možností zaparkovat jsme našli u nedalekého městského hřbitova a u vchodu na židovský hřbitov. Dál je vjezd zakázán. Je tady klid, vařím oběd. Pak se chystáme na prohlídku.

Já jsem si myslela, že Terezín je jen bývalá pevnost, jenže to není tak docela pravda. Je to malé pevnostní město, které se rozkládá na obou stranách řeky Ohře, která je dělí na Malou a Hlavní pevnost. Přes obě pevnosti vede silnice z Lovosic, která se pak napojuje na dálnici.

Tuto pevnost tady založili Marie Terezie spolu s Josefem II. dne 16. prosince 1779 z důvodu obrany Čech po Sedmileté válce a Válce o bavorské dědictví. Marie Terezie v době výstavby zemřela, proto ji její syn Josef II. po ní pojmenoval – tehdy Theresienstadt. Pevnost byla dokončena v červnu r. 1790. Toho se nedožil ani Josef II., který zemřel téhož roku v únoru. Je to jedna z největších bastionových pevností na světě – rozkládá se na ploše cca 400 hektarů.

Hlavní pevnost je na levém břehu Ohře. Okolo jsou valy, pevnostní stavby, kryté cesty a osm bastionů. Je to jediné dochované pásmo valů u nás. Ještě během stavby pevnosti založil císař Josef II. uvnitř hradeb r. 1782 svobodné královské město. Jeho osídlování bylo podřízené armádě. Schvalovali tam nastěhování pouze takových profesí, které byly důležité pro armádu - řemeslníky, kupce, obchodníky, kuchaře, hospodské apod. Příliš se tam však lidi nehrnuli. Měli obavy z možného vybombardování.

Na druhém břehu řeky byly kasematové objekty (retranchementy), které chránily bastiony a půlbastiony. Zde bylo hospodářské a technické zázemí pevnosti. Tady žili i vojáci, kteří měli ničit zásobovací trasy nepřítele, pokud by se pokusil pevnost obejít. Zbytky těchto objektů se snad nacházejí za mostem na pravém břehu Ohře. Soudím podle toho, že tam je areál, kam je přístup zakázán.

Celý tento areál na východě - za Starou Ohří uzavírá Malá pevnost, která kryla důležité mosty přes Ohři a říční dopravu na nedalekém Labi. Opevnění bylo podobné jako měla Hlavní pevnost.

Terezín nebyl nikdy obléhán. Splnil však dokonale to, co se od něj očekávalo. Spolu s pevnostmi Hradec Králové a Josefov byl těžko překonatelnou překážkou pro nepřítele, který táhl od severu na Prahu.

Během 2. světové války pevnost využívali Němci. Z Hlavní pevnosti udělali židovské ghetto. V Malé pevnosti byla věznice pražského gestapa. Koncentrační tábor tu nikdy nebyl, i když se to někde mylně uvádí.

Armáda město využívala až do 90. let 20. století. V letech 1995 – 1997 vojáci město definitivně opustili. Tím se snížil počet zde trvale žijících obyvatel. Další úbytek byl po povodních na Labi r. 2002, kdy zde svoji činnost ukončily i některé firmy. Od té doby se zde počet žijících obyvatel jen pomalu zvyšuje.

Okolo hradeb pevnosti vede naučná stezka Pevnost Terezín v délce cca 7 km. Je na ní 9 zastavení s informacemi o opevnění, historii pevnosti a zdejší přírodě. Tu bychom si chtěli projít.

Začínáme na židovském hřbitově, který máme nejblíž. Byl založen za hradbami Terezína při severovýchodní zdi městského hřbitova. V západní části, kam jsme vstoupili nejdřív, byly v 50. a 60. letech 20. století umísťovány náhrobky jednotlivců zahynulých v židovském ghettu. Mají jednotnou podobu: plochý žulový kámen má vpředu černou skleněnou desku, kde je vyryté jméno a Davidova hvězda.
Přibližně uprostřed bylo vybudováno krematorium. Stavěli ho zdejší vězni na rozkaz SS komandantury. Jeho provoz byl zahájen na přelomu září a října 1942. Do konce války tu bylo zpopelněno na 30 000 obětí z ghetta, věznice v Malé pevnosti a koncentračního tábora v Litoměřicích. Dům je otevřen. Údajně má být vstup zpoplatněn, ale není zde nikdo, nevidíme ani kasičku. Je tady pitevna, čtyři původní pece a místnost pro vykládání mrtvých z rakví. Zvlášť já jsme hodně brzy odešla. Tady uvnitř na mne ta lidská tragédie působí ještě intenzívněji.

Po obou stranách krematoria byli zemřelí pohřbíváni do jednotlivých, ale i hromadných hrobů. Jsou zde kamenné očíslované symbolické náhrobní kameny. Celkem zde bylo pohřbeno 9 000 obětí zdejšího ghetta. Za celou dobu existence gheta tady zemřelo téměř 34 000 lidí na následky hladu, epidemií a nevhodných hygienických podmínek. 
Pak je zde ruský hřbitov a pomník válečných zajatců 1. světové války, kteří zemřeli ve zdejším zajateckém táboře. Na louce naproti tomuto hřbitovu je památník sovětských vojáků z 2. světové války.

V zadní části hřbitova nedaleko krematoria byl r. 1975 postaven ústřední žulový pomník v podobě sedmiramenného svícnu.  Celý prostor má parkovou pietní úpravu a nenápadně přechází do okolní krajiny.
Přicházíme na parkoviště, kde jsme dnes už jednou byli. Na jeho okraj byla k 70. výročí konce 2. světové války instalována socha Zákon nezvratnosti na památku vězněných a zavražděných v židovském ghetu během 2. světové války.

Hned za parkovištěm jsou šipky, které nás směřují na naučnou stezku. Procházíme okolo valů – začínáme na východní straně. Na dně valů teče úzký potok. Přicházíme k Ohři. Tam jsou nápustná stavidla. Přes Ohři vedl pevnostní most, který dovedl zadržet vodu v řece. Ta byla pomocí těchto nápustných stavidel rozváděna do příkopů kolem pevnosti. Počítalo se se zaplavením na úroveň 1,2 m, aby se nezaplavily podzemní chodby. To by zpomalilo postup útočníků. Pokud by se jim přesto podařilo dostat se do 2. obranné linie, pak by se otevřela všechna stavidla. Tato zhruba 3,5 m vysoká přílivová vlna by pomohla útočníků se zcela zbavit. Nápustná stavidla jsou lépe vidět z protějšího břehu – je to asi 8 otvorů v kamenném břehu řeky.

Pokračujeme podle řeky. Vidíme věž městského kostela. Vpravo je Horní vodní brána, která byla postavena r. 1782. Je součástí vnitřního obranného systému. Prostřední velká brána byla pro vozy, vlevo je branka pro pěší. Vpravo je branka jen naznačena, aby stavba byla souměrná. Brána navazuje na cihlový most, který překlenuje pevnostní příkop. Dříve tam byly dva padací mosty, brána se uzavírala pevnými vraty. V horní části brány byly nádrže na vodu pro potřeby města Terezín. Nyní jsou již zasypané.

U řeky je vyhlídka, odkud je vidět na jez a pevnostní most. Ten původní se však nedochoval. Jeho oblouky se podle potřeby zahrazovaly trámy a hlínou, aby vznikla přehrada a byla možnost zatopení valů. 

Přicházíme ke zmiňovanému, dnes silničnímu mostu. Na obou březích jsou bývalé posádkové mlýny, které byly postaveny r. 1786. Dnešní podoba je z 19. století.

Na levém břehu je to třípodlažní bývalý žitný mlýn. Poháněla ho tři mohutná mlýnská kola. Používal se až do 50. let 20. století. Dnes ho využívá firma prodávající nábytek.

Za mostem na protějším břehu je bývalý pšeničný mlýn. Původně to byl menší objekt s asi bedněnou konstrukcí. Při přestavbě v letech 1868 – 1869 a r. 1876 byl zvýšen o patro. R. 1952 byl ukončen jeho provoz. Budova byla následně upravena, aby mohla být využita jako skladiště. Byl tam vestavěn nákladní výtah.

Na tomto břehu podle hradeb po naučné stezce nepokračujeme. Jdeme se jen podívat do Malé pevnosti.

Vpravo před vstupem do pevnosti je Národní hřbitov, který vznikl r. 1945. Celkem je zde pohřbeno 10 000 obětí. Je zde 2 386 jednotlivých hrobů (urnových nebo kosterních). Další tisíce zemřelých jsou pochovány ve společných hrobech označených pěti pylony.

Po kamenném mostě přes Starou Ohři vstupujeme kamennou bránou do pevnosti. Do areálu je vstup volný, do objektů je vstup zpoplatněn. Tudy vede prohlídková trasa přes kanceláře dozorců, cely vězňů s částečně dochovaným původním vybavením, odvšivárna, marodka, nemocnice, popraviště. Návštěvníci se dostanou do 500 m dlouhé chodby, která je ukázkou původního opevnění. Během 2. světové války nebyla využívána.

R. 1947 tady vznikl Památník národního utrpení nyní muzeum Památník Terezín, kde je v přízemí stálá expozice o perzekuci a osudu českého národa v 2. světové válce. Je tam také pamětní síň dětí z gheta, vč. dětských kreseb. V 1. patře je obrazová galerie na téma Uměním proti fašismu.

Tento památník je v levé části v dvoupodlažním tzv. Panském domě, který sloužil k ubytování dozorců a velitele terezínské věznice. Bydleli zde i se svými rodinami. V interiéru je hlavní komunikační chodba se vstupy do jednotlivých místností. Tam je zachována řada klasicistním detailů. Nad vchodem je zděná atiková nástavba s hodinami. V budově je dnes mimo jiné knihovna.

Po vstupu do pevnosti je v pravé části bývalá kantýna, která byla určena pro příslušníky SS.

My do interiéru nechceme, také proto, že tolik času nemáme. Já si to tady jdu aspoň trochu prohlédnout. Ota si u brány čte řadu informací o této pevnosti.

Zpátky se vracíme stejnou cestou. Tady je automuzeun, kde jsou vystaveny osobní automobily a motocykly z Československa i zahraničí, které tady jezdily ve 2. pol. 20. století. Je tady otevřeno pár kiosků s upomínkovými předměty a s občerstvením. I když je konec června, je jich tady většina zavřena. Ota chce zapít oběd, ale ani točené pivo tu nikde nemají. Kupuje si aspoň pivo v plechovce.

Za řekou se ještě stáčíme vpravo, ale dál po naučné stezce podle hradeb nepokračujeme. Je horko a je to náročné. Asi tam nic nového neuvidíme.

Jdeme se podívat do města - do Hlavní pevnosti. Vcházíme tam Dolní vodní bránou, která byla postavena r. 1782 stejně jako ta Horní brána. Brány jsou stejné. 

Procházíme Revoluční ulicí okolo budovy bývalých Dážd'anských kasáren, také Velkých pěchotních kasáren. Byla postavena v letech 1782 – 83 jako největší kasárenský objekt budoucího posádkového města (155 x 65 m). Armáda ho využívala více jak 200 let s přestávkou v době 2. světové války, kdy sem byly umísťovány ženy, zpočátku i s dětmi. Ve sklepení bylo vězení pro potrestané vězně. Vězni ghetta mohli hrát na kasárenském dvoře fotbal.

 

Procházíme vnitřním městem, ale po jeho okraji, kde jsou uprostřed bastionů dvoupodlažní budovy kavalírů s kasematy, velké místnosti, osvětlené přímým světlem a dobře větratelné. Od valů je oddělovaly suché příkopy, široké asi 11 metrů. Vrchní zemní val kavalíru (zelená střecha) převyšoval okolní pevnostní valy. Tam byly dělové stoly a postavení pro střelce – tím pádem šlo odstřelovat níže uložené části pevnostního systému. Tady na severní straně je č. VI., postavené v letech 1782 – 1787. V tomto objektu kavalíru byly dělostřelecké dílny a laboratoře.

Proti tomuto kavalíru bývala Dělostřelecká kasárna. Tento komplex byl postaven v letech 1782 – 84 jako jeden z prvních vojenských nefortifikačních objektů, ještě s rokokovými prvky na hlavním průčelí. Zde bylo i skladiště zbraní a munice. Oba objekty se využívaly do r. 1938. Za války zde byli soustřeďováni židé. Po r. 1945 se sem vrátila armáda, která je opustila počátkem 90. let 20. století. Od té doby chátraly. Dnes je zde pobočka vysoké školy aplikované psychologie.

Přicházíme na hlavní Pražskou ulici, kde od r. 1782 bývala Litoměřická brána jako součást obranného okruhu. Byly tam i prostory strážnic. Byla zbořena r. 1898 z důvodu narůstající dopravy.

Jdeme kousek po naučné stezce z města ven podívat se na obranné valy. Je to zase trochu jiný pohled než jsme viděli na začátku našeho okruhu. Už jdeme do Smetanových sadů, kde byl v letech 1914 - 1916 vybudován neoklasicistní kruhový sloupový prosklený pavilón - pomník rakouským granátníkům. R. 1918 tam byla umístěna busta T. G. Masaryka. Také se využíval jako hudební pavilon.

Naproti – při západním okraji města je blok domů, kde je nyní informační centrum, a také Wieserův dům francouzského typu, soukromá rezidence Kašpara Wiesera, výrobce a dodavatele stavebního materiálu, který si dům nechal postavit v letech 1784 - 1788. Od poč. 19. století tu bylo důstojnické kasino. Dnes je tam Muzeum Terezín – město změny.

Tuto část města opouštíme Smetanovými sady okolo pomníku Bedřicha Smetany. Pracně nahlédneme do parku Terezínských dětí, který byl založen r. 1993 na památku nejmladších vězňů zdejšího gheta. Jenže tento parčík je oplocen a uzamčen. Při tom to tam vypadá tak hezky.

Přicházíme na zdejší hlavní náměstí ČSA, kde nás na rohu zaujala budova pošty, sousedící s budovou městského úřadu. Na rohu – v Jiráskových sadech se jdeme podívat na sochu Mistra Jana Husa. Při delší straně náměstí – na východní straně je budova bývalého posádkového velitelství, která byla postavena v letech 1787 – 1788, a empírový kostel Vzkříšení Páně, postavený v letech 1805 – 1810 jako vojenský posádkový kostel. Poslední budova v tomto bloku je Důstojnický dům, postavený v letech 1787 – 1788. Zde bylo do poč. 19. století důstojnické kasino. Pak tu byla fara a škola, v letech 1830–39 i městský úřad. Zajímavostí je, že tady ve sklepě se tehdejší vězni po těžké práci a krutém zacházení scházeli, aby zde nacvičili kulturní pořady, mimo jiné i Smetanovu Prodanou nevěstu nebo Verdiho Rekviem. Představení pak hráli různě na půdách nebo ve sklepích, tam se pak četli i verše a pořádaly koncerty. Dnes jsou v domě byty a zdravotní středisko.

Teď jsme se vydali hledat Židovskou modlitebnu, která je zakreslená kdesi ve vnitrobloku. Samozřejmě ji hledáme ze špatné strany, ale místní nám poradili. Musíme jít Dlouhou ulicí. V č. 17 je průchod na dvorek a zvonek. Měli jsme štěstí, pán byl doma. Po zaplacení vstupného nás pouští dovnitř. V bývalém hospodářském stavení je modlitebna z doby existence terezínského ghetta. V menší klenuté místnosti jsou částečně zachované originální kresby a nápisy na stropu a na zdech. Při průzkumu nepoužívané mansardy téhož stavení byly objeveny pozůstatky tzv. kumbálku. Tak se říkalo malým prostorám na půdách obytných i hospodářských objektů v Terezíně, které byly přeměňovány na nouzové ubytování pro malý počet vězněných, kde měli alespoň trochu soukromí. Zde pravděpodobně bydleli řemeslníci, kteří pracovali v nedalekých dílnách gheta. Tento prostor naštěstí nebyl po válce upraven a tak nebyl problém ho zrekonstruovat do původní podoby.

Jsme rádi, že se nám to podařilo najít. Nejraději bychom už šli k autu. Po třech hodinách v tom horku jsme pěkně zničení. Ale ještě máme nějaká místa, kam bychom chtěli zajít. Nevzdáváme to a pokračujeme. Jen nás překvapilo, že jsme tu nenarazili na žádnou otevřenou občerstvovnu. Já si vzala vodu, ale Ota doufal, že nebude problém tu někde zajít na pivo.

Vracíme se na náměstí ČSA. Na jihozápadě tvoří celý blok dům – dnes Domov se zvláštním režimem. Je to nejstarší budova ve městě. Byla postavena v letech 1780 – 1781. Od března do června 1942 tady úřadovala přesídlovací kancelář, která řídila vystěhování civilního obyvatelstva z Terezína. V této době se muselo z města vystěhovat všechno původní obyvatelstvo. Pak zde byla ženijní kasárna – to byl domov pro staré vězně a pomocná nemocnice s oddělením pro choroby srdeční, TBC atd. Na půdě byla zřízena modlitebna. Tam je do dnešních dnů zachován hebrejský nápis.
V ulici 28. října stojí za zastavení klasicistní dům z r. 1791. Je to asi nejstarší civilní objekt ve městě. Zajímavá je dvojice kamenných vstupních portálů a domovní znamení v podobě sochy medvěda, který drží kotvu.
Na rohu na jižní straně náměstí ČSA je pro potřebu České spořitelny částečně přestavěný dům s nárožní věžičkou. Tady se dočítáme, že zde úřadovalo esesácké velitelství. Na této budově vlála po tu dobu černá vlajka. Ve sklepích jsou zachované cely vězení gestapa, zvané bunkry.

Opouštíme centrum a směřujeme k okraji města. Protože město je maličké, jsme tam za chvilinku. Tady je jízdárna – jediná zastřešená. V Terezíně bylo několik jízdáren, ale všechny byly venkovní. Tato budova byla stavěna v letech 1861 – 1862 a využívala se k výcviku jízdy na koni. V době židovského gheta tu byly sklady, po osvobození opravárenské dílny. V současné době opět slouží k výcviku jezdců a jejich koní.

Na druhé straně ulice je rohový dům – bývalý městský pivovar. Byl postaven r. 1787. V 19. a na počátku 20. století byl zmodernizován. Pivo se zde vařilo až do r. 1942. Po válce v něm byly sklady. Dům dokonce nevypadá jako ruina, ale asi se k ničemu nevyužívá.

Procházíme okolo Horní vodní brány, kterou jsme před 2,5 hodinami viděli z druhé strany. Tahle se mi zdá udržovanější než ta Dolní, kterou jsme do města před asi 1,5 hodinou vstoupili.

Celý další blok tvoří bývalá Magdeburská, také Jezdecká kasárna. Tato vysoká budova byla postavena v letech 1782 až 1784/1786. Na vstupním portálu jsou reliéfy koňských hlav se zbrojí. Budova byla zrekonstruována a znovu otevřena r. 1997. Sídlí zde Středisko setkávání. Pořádají se zde kulturní a vzdělávací akce s možností ubytování. Ve druhé části budovy je Historické muzeum. Je zde replika vězeňské ubikace z doby ghetta, ale také expozice, které se týkají kultury.

Procházíme parčíkem v jižní části města. Tady jsou figurální plastiky Milosrdenství, Hojnosti a Marnivosti z r. 1872. Sem byly přesunuty od bývalé posádkové nemocnice.

 

Vlevo máme objekt Kavalír 2, který byl postaven v letech 1781 – 1787 jako součást vnitřního obranného okruhu. Tady byly mimo jiné pekárny, které dokázaly vyrobit denně 50 tisíc porcí chleba. Dnes tady jsou muzea.

Vpravo je v dost žalostném stavu budova bývalých Hannoverských kasáren. Byla postavena r. 1786 – 1789. V době založení pevnosti byly v 1. patře vojenské soudy. V ostatních prostorech tu byla zásobárna potravin. I za války tady byl proviantní sklad. V případě potřeby by zde a naproti v Kavalíru mohly být uloženy potraviny pro 70 tisíc lidí na dobu 3,5 měsíce.

Už skutečně směřujeme k autu. Jen ještě na křižovatce vpravo je přízemní budova, kde bývala Myslivecká kasárna. Tady byla ubikace starých vězňů. Zde byli ubytováni i vězni z transportů, kteří tu byli ponechání v izolaci, aby byli oni i jejich věci odvšiveni. Tím přišli i o to málo, co si s sebou dovezli. Dnes objekt využívají Technické služby města.

K autu procházíme místem, kde byla Bohušovická brána, která byla stejně jako Litoměřická brána na severu postavena r. 1782 a zbourána r. 1898.

Jdeme okolo zbytku železniční vlečky, která sem vedla z nádraží v Bohušovicích. Byla postavena v letech 1942 – 1943. Byla dlouhá 2 580 m. Původním účelem vlečky byla jednodušší přeprava materiálu a zboží. Od 1. července 1943 se po ní prováděly transporty do koncentračního a vyhlazovacího tábora v Osvětimi. Po válce sloužila k přepravě zboží do skladu Zeleniny. Provozovala se až do r. 1968.

Zbývají nám poslední dva objekty. Překvapuje nás, že jsou volně přístupné a po 5. hodině ještě otevřené.

Vpravo jsou obřadní místnosti a ústřední márnice. Tento komplex byl zřízen během 2. světové války v jednom z opevňovacích objektů pevnosti. V přední části jsou dvě speciální obřadní místnosti - pro pietní akty pro Židy a vedle pro křesťany. Odtud se jde mírně klesající dvakrát zalomenou chodbou s cihlovou dlažbou. Ta je přerušena dvěma souběžnými betonovými pásy pro snadnější pojíždění vozíků s mrtvými. Chodba končí v márnici. To jsou čtyři za sebou řazené místnosti. Dnes se zde nachází expozice dokumentačních dobových kreseb a fotografií. V jedné z místností jsou kamenné sloupy se skleněnými nástavci, kde je zemina z míst, odkud sem přijížděly transporty židovských vězňů.
Naproti je kolumbárium, které sloužilo k uchovávání popele zpopelněných vězňů. Bylo také zřízeno v prostorách opevnění po zahájení provozu krematoria v říjnu 1942.  Je zde pamětní síň a replika uložených uren. Do zadních prostor se dostáváme chodbou s kamennou dlažbou. Průhledem je možno zahlédnout hebrejský pomník - kamenný pylon se džbánem na vrcholu a hebrejským nápisem. Pylon byl součástí tzv. vzpomínkového místa urnového háje, kam měli vězni dokonce povolen přístup.

Tím jsme prohlídku města a pevnosti ukončili. Nakonec jsme tu nachodili během 4 hodin skoro 8 km. Jenže tady je na co se dívat, ale také co si číst. Možná proto, že uprostřed pevnosti je město, kde se žije, tak to jako celek nepůsobí tak depresívně. Minulost vlastně připomínají jen cedule na domech. Ale abych řekla pravdu, nechtěla bych tam bydlet. A jen doufám, že to co se tady dělo a bohužel se leckde ještě děje, že nás to vše mine. Nechtěla bych v této době žít.

V 17,42 se blížíme k autu. Chceme zajet pro pivo do pivovaru Knajzl do nedalekých Brňan. Kouknu do itineráře - pivovar dnes zavírá v 18 hodin. To je za chvíli. Zrychlujeme krok, zvládnout bychom to měli. Je to 5 km. Naštěstí nás na trase nic nezdrželo a v 17,53 vjíždíme do areálu pivovaru. Zvládli jsme to.

Tento rodinný pivovar sídlí v prostorách statku, který pochází ze 13. století. Svá piva vaří od léta 2017. Kupujeme 1,5 l ležáku a 2 litrovky svrchně kvašeného piva. Tácky pán nevede, ale má letáček a hezkou vizitku.

Teď už musíme vymyslet, kde přespíme. Zítra už musíme být doma, takže směr, kterým se vydáme, je jasný. Uvažujeme, že zajedeme k motokrosu ve Vroutku, kde jsme spali asi před 10 dny. Je to však dost daleko. To bychom tam nebyly ani za hodinu.
Přesto tím směrem jedeme a já zkouším hledat, zda nenajdu něco blíž. Když se blížíme k hlavní silnici z Mostu do Loun, zjišťujeme, že máme asi smůlu. Vypadá to, že se tam nedostaneme. Podle značky je to tím směrem slepé. Očekávali bychom však informaci o směru objížďky. Nakonec jsme usoudili, že přenosná značka je otočená, že slepá ulice je ta vedlejší. Pokračujeme. Ale jen na dohled křižovatky s hlavní silnicí. Tam je silnice rozkopaná, hromada zeminy a stroje brání v další cestě.

Vracíme se, ale jen kousek. Již cestou jsme si všimli, že vlevo od silnice je šikovné místo mezi dvěma poli. Je to sice jen kousek od silnice, ale měl by tu být klid, když dnes silnice nikam nevede. Budit nás budou až ráno dělníci, ale snad nepřijedou moc brzy. Tady zůstaneme. Tady se nám líbí. Před námi je Oblík (509 m), vedle nás Raná (457 m), vedle nás vzadu Milá (510 m) a za námi Dlouhá (483 m) s dlouhým hřebenem. Samé krásné vrcholy Českého středohoří. Aspoň jsme to tak určili, snad je to pravda.

Jen toho klidu tu moc není. Nebyli jsme jediní, kdo si mysleli, že ta značka má být jiným směrem. Takže provoz je dvojnásobný – auta jedou tam a zase zpátky. Dokonce i jeden kamion – ten couval až k nám, aby se mohl otočit. Ale už nám to nevadí, sedíme v klidu za autem. Dáváme si právě zakoupený ležák, večeři a navrch jedno svrchně kvašené. Piva jsou výborná. Venku je poměrně teplo, stmívá se, ale také se zatahuje.

Jdeme spát v půl jedenácté, v autě je přes 20 stupňů. Raději riskuji, že mi naprší do postele. Boční dveře necháváme nedovřené. Provoz konečně utichl, tak snad bude klid i v noci.

Severní Čechy – 14. den - odpoledne: Terezín – městská památková rezervace, naučná stezka Pevnost Terezín - Hlavní pevnost a Malá pevnost, městské hradby a další; Brňany - pivovar Knajzl na mapě