Severní Čechy, Krkonoše
Všechno začalo tím, že nám jednou na jaře zavolala Líba, přítelova sestra, že na Slevomatu je skvělá nabídka na ubytování v Krkonoších, konkrétně v Peci pod Sněžkou. Zda nechceme jet s nimi. Termín počátek července nám vyhovoval, takže bylo domluveno, pojedeme do Krkonoš.
Bylo nám jasné, že nepojedeme kvůli třem dnům rovnou tam a hned zase zpátky, že se cestou ještě někde podíváme, že na trase někde v našem tranzitu přespíme. Já chtěla na Říp, na Sychrov a na Kokořín, Ota měl také nějaká přání, tak to určitě nějak vymyslíme. Ani jsem žádný plán nedělala, tentokrát jsem to nechala na Otovi. Mapu bereme, tak uvidíme, co zajímavého je na trase.
Sobota 30.6.2012
Vzhledem k tomu, že jsme ještě v pátek měli nějakou akci, vyjížděli jsme až v sobotu, a to docela dlouho. Než jsme vstali a všechno dobalili a naložili, bylo skoro poledne. Ota vyrazil směr Žatec. Až v autě jsem zjišťovala, kudy vůbec pojedeme.
První zastávka měla být pro mne překvapením. Zhruba po hodině jízdy, kousek před křižovatkou se silnicí Karlovy Vary - Praha, jsem se všimla směrovky k rozhledně Tobiášův vrch. Tak to je skutečně překvapení. O této rozhledně vůbec nevím. Ota tudy často jezdí, ale na rozhledně také nebyl, protože je otevřena jen v sobotu. Nahoru vedla široká cesta, která je běžně uzavřena závorou. Tentokrát byla zvednutá. Žádný zákaz vjezdu tu nebyl, domnívali jsme se tedy, že když je otevřena rozhledna, je zvednutá závora a nahoře bude parkoviště. Nebylo. Zadek auta jsme trochu zastrčili k nějaké lesní pěšince, aby se nechalo projet a vyrazili nahoru. Rozhled je na všechny strany, viditelnost dobrá, takže super.
Když už jsme se tam tak hezky zašili, tak jsme došli k závěru, že to je přesně to ideální místo na přípravu oběda. Ve stínu a stranou od lidí. Stačili jsme se tam akorát rozložit, voda na těstoviny ještě nebyla ani horká a najednou okolo nás projelo auto. Projelo, ale hned k nám zas couvalo. Už jsme tušili nějaký problém. Naštěstí to nebyl hajný, ale chatař, který jel na chvilku na chatu a nechtělo se mu za sebou zavírat závoru. Na štěstí nás viděl. Honem jsme to našoupali do auta a odjeli. Bylo štěstí, že nás tam nezamknul.
Teď nastala otázka, kde doděláme oběd. Daleko jsme nemuseli. Jen o kousek dál odbočovala okreska, kde se u křížku pod velkým stromem nechalo zastavit a oběd dodělat. Nikdo nás tam nerušil, navíc to mírně profukovalo, takže krásná popolední idylka.
Po obědě jsme změnili směr. Na hlavní jsme odbočili vpravo směr Slaný, Praha. Dojeli jsme do Krušovic, kde jsme chvilku sledovali červenou turistickou značku. Na kraji obce jsme zaparkovali a vydali se po červené dál. V Louštíni má být bývalé hradiště a vyhlídka. Nechala by se projít i naučná stezka, ale tu jsme si nechali na jindy. Vyhlídka byla skvělá snad před pár lety. Teď jsme toho přes vzrostlé stromy moc neviděli. Ale prošli jsme se pěkně a to bylo to nejdůležitější.
Další den jsme chtěli na Říp, tak už nám zbývalo se mu jen trochu přiblížit. Pokračovali jsme směr Slaný a dál až k Vltavě. Tam někde jsme chtěli přespat. Před dálnicí jsme sjeli do Ouholic a za tratí odbočili vlevo. Červená turistická značka se nám zalíbila, takže jsme nejeli do Vepřeku, ale pokračovali po cestě v přímém směru. Po chvilce se to jevilo jako vynikající nápad. Ze značené cesty prudce odbočovala cesta k řece. Ideální místo na přespání. Vypadalo to jako malé tábořiště, i ohniště tam bylo. Ota si hned šel zaplavat, já se v neznámých řekách bojím, navíc se mi Vltava tady nezdála zrovna nejčistší. Naštěstí se v těch místech do Vltavy vléval Bakovský potok s výrazně čistší vodou, takže večerní mytí úplně ideální. A naštěstí v pravý čas. Ještě jsme nedojedli večeři, když přijeli dva mládenci. Nejdřív jsme mysleli, že tu taky chtějí přespat, ale vytáhli pruty a zasedli k řece. Byl příjemný vlahý večer, jen bylo vidět, že se to začíná zatahovat.
Neděle 1. 7. 2012
V noci se spustil prudký liják. Hned jsme si vzpomněli na chlapce, zda to už zabalili. Ale kdepak. Dál seděli u vody, zabalení do pláštěnek. A když jsme se ráno vzbudili, už sluníčko zase svítilo a oba chlapci spali na břehu. Potichu jsme se nasnídali a odjeli - zdálo se, že jsme je snad ani nevzbudili.
Konečně jedeme na Říp. Jako holka jsem jezdila na prázdniny k babičce na Mělnicko, tenhle kopec jsem vždy v dálce viděla, už tehdy jsem si přála se tam podívat. Konečně se mi to splní. Výstup je možný ze tří stran. Trochu jsme váhali, zda vyrazit z jihozápadu od Vražkova nebo z jihovýchodu od Ctiněvsi. Nejvíc by se nám líbilo z jedné strany vyrazit a na druhou se vrátit. Jenže bohužel auto tam samo nedojede. Nakonec vyhrála červená ze Ctiněvsi. Výstup není tak prudký, kus cesty se jde polem a na pokraji lesa, takže by mělo být na co koukat.
K rotundě na vrcholu jsme došli před půl desátou a v půl byla prohlídka. To nám to zase perfektně vyšlo. Pak jsme se zašli podívat ještě na vyhlídku na druhé straně hory, obešli jsme kapli a spokojeně sestupovali dolů. Konečně měla moje dušička klid.
Do Krkonoš jedeme trochu cik cak, ale domluvili jsme se, že se zajedeme podívat na poměrně rozsáhlou zříceninu hradu Hazmburk. Z obce Klapý tam vede žlutá turistická značka, vede přes parkoviště, které je kousek za obcí. Nahoru to je zhruba 2 km. Již od hradu je daleko vidět. A když se vystoupá na Bílou věž, díváte se shora do dálky přes druhou Černou věž, je ten pohled ještě úžasnější.
Tentokrát jsme se chystáním oběda nezdržovali. Bylo horko, ani jsme moc hladu neměli, tak jsme si na parkovišti namazali kus chleba a jeli jsme dál.
Na odpoledne jsme si naplánovali Litoměřice. Ota věděl, že je tam nádherně zrekonstruované náměstí a že historický střed města je městskou památkovou rezervací. Zaparkovali jsme na náměstí, hned u infocentra. Nevím, zda se tam neplatilo vůbec nebo zda bylo nějaký čas parkování zdarma, ale určitě jsme za parkování neplatili. Prohlídku města jsme zahájili na Dómském náměstí výstupem na věž, aby nám ji nezavřeli. Ale to už Ota umíral žízní. Věděl, že hned tak za volant nesedne, tak jsme zašli na pivo. V Zítkově ulici byl již víc jak rok otevřen minipivovar Labuť, první soukromý minipivovar v Litoměřicích. Bylo tedy jasné, kam zajdeme. A po chvíli bylo jasné i to, že se sem před odjezdem ještě vrátíme pro petku. Ať máme po večeři co pít. Potom s mapkou města v ruce jsme se toulali městem a žasli nad krásou zdejší architektury, obešli jsme i hradby. Hrad přístupný není, je tam však prodejna vín. Není to klasická vinotéka, vína mají uložená ve sklepě, ale v prodejně dle ceníku se vybírají. Nad nabídkou jsem žasla. Víno mám ráda, pár let jsem dělala ve vinotéce, takže bych o tom něco měla vědět. A protože tam měli vína nejen ze zdejších Klášterních vinných sklepů, ale i z Velkých Žernosek a z Roudnice, tak jsem vybírala a objednávala. U počtu 10 jsem toho raději už nechala. Auto jsme neměli zrovna nejblíž. A protože už měli mít skoro zavřeno, tak jsme se ani nemohli domluvit si tam vína nechat a vrátit se pro ně autem. Šest nám jich dali do krabice, čtyři do tašky a nakonec jsme to zvládli. Na závěr dne jsme nezapomněli si dojít pro pivo a pak už jsme spokojeně odjížděli. Prohlídka města předčila naše očekávání.
Litoměřice jsme opustili severním směrem. Ještě jsme se na chvilku zastavili v Ploskovicích, kdy jsme si mysleli, že zámek trochu z parkoviště uvidíme, ale je pěkně schovaný. Neviděli jsme skoro nic. Podle obrázků by za prohlídku stál. Tak snad někdy jindy. Cesta dál vedla podle potoka, u Třebušína je na mapě rybník, tak snad bude někde možnost přespat. Nakonec právě u toho Třebušína to bylo ideální. Sice jsme tam chvilku objížděli, ale nakonec se nám k němu podařilo zajet od severu. Na druhé straně byly chaty, ale v dostatečné vzdálenosti. Než se navečeříme, trochu se ještě sešeří a můžeme se koupat podle libosti. Stále bylo krásně teplíčko, voda bude určitě vyhřátá. A skutečně byla. I proto, že z této strany to vypadalo, že musíme dojít do půlky rybníka, abychom si mohli trochu zaplavat. Ale to nám nevadilo, koupačka to byla perfektní. Jen počasí si z nás trochu dělá legraci. Najednou se přihnal mrak a za chvilku už začalo poprchávat. Nám to nevadilo, jen ručník trochu zmokl. Ještě že máme zadní dveře zvedací. Můžeme mít otevřeno a do auta neprší. Dali jsme si pivo a pozorovali, jak pěkně prší.
Pondělí 2. 7. 2012
Spalo se nádherně. Ráno už nepršelo, ale vypadalo to všelijak. No uvidíme, co se z toho vyklube. Pršet nesmí, je pondělí, zámky budou zavřené. Přesto se chceme zastavit v Benešově nad Ploučnicí, snad bude možno si zámek prohlédnout zvenku, nedaleko je pak zřícenina hradu Ostrý. Najednou vidíme nedaleko vpravo rozhlednu. Na mapě ji vyznačenou nemáme, ale vidíme ji. Nemusíme se domlouvat, oba víme, že tam musíme, zvlášť když je to kousek. Víťova rozhledna je samozřejmě zavřena. Otevřena je pouze od pátku do neděle, a to od 9 do 17 hodin. Ale i tak je od rozhledny poměrně daleko vidět.
Vracíme se zpátky na hlavní silnici a jedeme dál do Františkova nad Ploučnicí. Hrad Ostrý byl postaven na ostrohu nad řekou na protějším břehu. Nyní vede na druhou řeku mostek, zřícenina je sice už vidět, ale ostroh se musí obejít a na zříceninu se dostat z druhé strany. Samotná zřícenina není veliká, ale je odtud pěkný výhled do okolí a na řeku Ploučnici. Trochu jsme si to tam prošli, pokochali se a pokračujeme o kousek dál – do Benešova nad Ploučnicí. Historické jádro je městskou památkovou zónou. Ještě jsme se nestačili pomalu ani zorientovat a najednou slyšíme řvoucí motory. Na náměstí přijelo několik tříkolek. Ale jak vyparáděných. Pravděpodobně chtěli zaparkovat, ale asi se jim zdálo, že se tam všichni nemůžou vejít. Objeli náměstí, rozhlíželi se a odjeli. Nebo se jen chtěli pochlubit, jak jim to sluší? Těžko říct. My jsme si pak v klidu prohlédli náměstí, dokonce jsme se dostali i na nádvoří. Když to teď po víc jak dvou letech sepisuji, tak si čím dál víc uvědomuji, že některá místa musíme znovu navštívit. Zámek vypadá skutečně moc pěkně.
Asi už neplatí, že jedenáctá rozhodne. Poledne je dávno pryč a počasí je stále nejisté. Je však teplo a to je to hlavní. Jedeme do České Kamenice, je to další město, kde je historické jádro městskou památkovou zónou. Cestou jsme si chtěli najít nějaké místečko, kde bychom si mohli uvařit oběd, ale najednou už přijíždíme do Kamenice. Chvilku váháme, zda nakonec nezajdeme na oběd, když objevíme na kraji města zajímavý plácek. Je to takový parčík se vzrostlými stromy mezi vilkami se zahradami. Takové poklidné místečko. Když šikovně zaparkujeme, budeme mít i trochu soukromí. Jenže najednou nám stávkuje vařič. Nejde zapálit. Vyměníme bombu, ta je určitě plná, ale výsledný efekt je stejný. Nehoří to. Tak to tedy není dobrá zpráva. Vždyť neuvaříme ani vodu na čaj. Kamenice moc velká není, sotva tady najdeme opravnu. Na druhé straně bloku jsou nějací chlapíci, zjevně řemeslníci, tak tam Ota vyráží na výzvědy. Kdo u toho nebyl, sotva uvěří. Jeden z nich z auta vytáhl montážní kufřík, plný různých štětiček, kartáčků, jehliček či kdo ví jakých instrumentů a během chvilinky jsme měli vařič funkční. Ani peníze nechtěli. Dostali aspoň na pivo a já se mohla konečně pustit do vaření.
Česká Kamenice byla tak trochu mimo plán, původně jsme chtěli jen projet. Ale to jsme nezvládli. Žasneme, jak krásná jsou města v tomto ústeckém kraji. Samozřejmě jsme začali v infocentru a pak hned a opět výstupem na věž. Zdá se mi, že už to snad ani není normální. Jak vidíme nějakou věž, rozhlednu, musíme nahoru. Mám dojem, kdyby byly vedle sebe otevřené dvě věže, tak bychom vylezli na obě. Vůbec se v těch našich bláznivých nápadech perfektně doplňujeme.
Je bezvadné, jak ve městě dostanete vždy plánek města, snadno pak projdete všechny zajímavá místa. Přesně tak jsme to udělali. Město není veliké, ale zajímavé. Stačila nám na to hodinka.
Ale to už jsme se těšili na další dnešní zastávku – na Panskou skálu, zvanou také Varhany. Zná je v podstatě každý, protože se tam točila Pyšná princezna. Já tam už jela po třetí, ale tohle místo jsem si zamilovala a ráda se tam vracím. Ota tam ještě nebyl, o to víc se těšil. Po mé poslední návštěvě vybudovali při hlavní silnici obrovské placené parkoviště. My jsme projeli Kamenickým Šenovem a parkovali na jižní straně u silnice. Měli jsme dost času, tak jsme si to tam užili. Ota vyšplhal až nahoru, všechno jsme si to tam obešli, došli jsme i na to parkoviště, kde jsou i nové informační tabule k této přírodní scenérii. Nakonec jsme tam zůstali sami – o to to bylo ještě hezčí. Ani se nám nechtěl pryč. Nejraději bych se v jezírku vykoupala a tam někde přespali. Jenže ani jedno bohužel nešlo. Vrátili jsme se k autu, tam jsme se v klidu navečeřeli a přemýšleli, co dál. Byli jsme tak příjemně naladěni, že se nám už nikam nechtělo. Všimli jsme si, že vedle silnice - na druhé straně než je skála – je takový neupravený, ale také neoplocený prostor, snad nějaké dřívější skladiště, částečně lemované křovisky. Tam by se klidně nechalo zaparkovat a přes noc zůstat. Pro podobné případy, kdy nespíme zrovna na naprosto odlehlém místě, jsem ušila na zvednuté zadní dveře igelitovou zástěnu, abychom se mohli nikým nerušeni umýt. Jenže to asi byl ten hlavní problém. Rozkládání nějakého bílého materiálu se pravděpodobně někomu zdálo nápadné – snad si mysleli, že si místo pleteme se skládkou, najednou se na druhé straně tohoto prostoru objevilo auto, podotýkám civilní, vyfotilo nás a odjelo. Docela nás to rozhodilo, že jsme to nakonec vše zabalili a odjeli. Možná zbytečně, ale Ota jinak nedal. Ale kam? Pokud jsme chtěli do Krkonoš, tam moc na vybranou jsme neměli. Takže na východ.
Ve Cvikově jsme přemýšleli, zda neodbočit k jihu na Sloup, ale definitivní rozhodnutí padlo o kousek dál – v Kunraticích. Díky tomu jsme tam zahlédli barevný pomník císaře Josefa II. Nevím, proč nás nezaujal žádný z rybníků, např. Radvanecký, Pivovarský, ale kdesi tuším před Sloupem jsme odbočili na silnici vlevo a pak na cestu vpravo a někde u lesa zaparkovali. Byl nejvyšší čas. Začalo se silně zatahovat a aby byla změna, zvedal se vítr a v dálce už hřmělo. Tedy to byla noc. Usnula jsem až k ránu. Bouřka se hnala ze všech stran, měla jsem pocit, že jeden blesk střídá druhý. V autě bylo jak za dne. Do toho vichr, že jsem měla k tomu ještě strach, aby na nás nespadl nějaký strom. Jen Ota si spokojeně pochrupoval. Se svítáním vše utichlo, konečně jsem usnula. Protože byl všude okolo klid, spali jsme hodně dlouho.
Úterý 3. 7. 2012
Ráno po příšerné bouři nebylo skoro ani památky. Jen tu a tam nějaká louže. Sluníčko se klubalo, tak uvidíme, co nám den zase přinese. Zatím to vychází dobře. Přes den hezky, v noci prší. Jak dlouho to tak vydrží?
Zajíždíme do obce Sloup v Čechách - tady to neznáme ani jeden a vypadá to tu moc hezky. Hrad ve skále, rozhledna, spousta vycházkových okruhů. Máme co dělat to tu aspoň trochu prozkoumat.
Dle našeho zvyku jsme začali rozhlednou na Stráži, odkud byl úžasný výhled na hrad Sloup a samozřejmě nejen na něj. I když se mraky honily po obloze, zrovna ten hrad byl krásně nasvícený. U rozhledny byla šipka „K medvědovi“. A opravdu tam byl skutečný skalní medvěd. Dalším bodem programu byl skalní hrad Sloup, kde jsme to měli dokonce s hudebním programem. Z vycházkových okruhů jsme si vybrali cestu k Samuelově jeskyni. Byli jsme tu zcela nadšeni. Procházíte okolo nádherných roubenek, pak lesem, skalními útvary s nádhernými vyhlídkami. Sice se výhledy příliš neliší, ale zase nejsou nikdy stejné. No prostě neskutečná krása. Tady bychom bez problémů vydržely chodit celý den a asi ani další den bychom se nenudili. Tak zase někdy jindy.
Odjíždíme a jsme rozhodnuti, že konečně někam kousek popojedeme bez zastavení. Když se blížíme k Jablonnému v Podještědí, upoutá však naši pozornost hnědá informační tabule, že ve městě je Bazilika minor. My snad do těch Krkonoš nedojedeme. Ale máme tam být až zítra, tak ještě je čas. Zastavujeme v Jablonném a žasneme. Ani Ota, který spoustu věcí zná alespoň z Toulavé kamery, o této bazilice nemá tušení. Navíc je otevřeno a na prohlídku nás zve sympatická jeptiška. Dokonce nezakazovala ani fotografování. Musím opět říct, tak to je krása, tentokrát barokní.
A když jsme v Podještědí, tak musíme na Ještěd. Počasí na rozhledy není nejlepší , ale Ota tam ještě nebyl. Dole je odstavné placené parkoviště, ale shora přijíždí auto. Na silnici směr hotel s vyhlídkou je semafor se značkou parkoviště a svítí zelená. Chápeme to tak, že další parkoviště je nahoře a že je volné. Neváháme a pokračujeme. Budeme možná platit o něco víc, ale to už je jedno. Stoupáme do mraků a zjišťujeme, že toho moc neuvidíme. Nahoře se nám zdá parkoviště docela plné, ale někam jsme to postavili, dlouho se nezdržíme, tak snad nikoho nebudeme blokovat. Kupodivu tady není nikdo, kdo by vybíral poplatek za parkovné. Nahoře to hrozně fouká – má to však výhodu, občas to mraky odfoukne a tak občas i něco vidíme. Drze jdu dovnitř na toaletu – vím, že se nemusí přes restauraci.
Ani nevím, kdy a kde jsme obědvali. Ale určitě jsme o hladu nebyli. Teď se blíží večer, opět to vypadá na déšť. Chceme projet Jabloncem a pak se po něčem podívat. Pokud není rybník, tak se snažíme vybrat nějaký les, abychom byli v noci trochu schovaní. A nejlépe po nějaké skoro bezejmenné okresce, aby tam nebyl provoz. V Lučanech nad Nisou odbočujeme vpravo do kopce a do lesů. Kousek za městečkem je velké parkoviště u nějaké pily, či dřevopodniku, všude je spousta nařezaného dříví. Jedeme ještě kousek dál, ale nakonec se vracíme na parkoviště. Až teď jsme zjistili, že se nechá ještě kousek popojet, je tam koupaliště a měl by tam být i lyžařský areál. Každopádně se tam nechá dobře přespat. Začíná opět slabě pršet, ale to mi nezabrání, abych se konečně pořádně umyla. Neprší moc, ani dlouho, jen to lehce zvlhčilo vzduch. Je příjemně, večeříme, jen pivo nám chybí, tedy hlavně Otovi. Tím, že neustále popojíždíme si na pivo ani zajít nemůže a nějak jsme zapomněli se předzásobit. Vytáhli jsme tedy z našich nakoupených zásob víno, aspoň otestujeme, zda ho máme šikovně zabalené, zda netrpí teplotními šoky. Dáváme červené, ale je to dobré, drží si docela dobrou teplotu.
Středa 4. 7. 2012
Dnes už musíme dojet do Pece pod Sněžkou. Je to zhruba 100 km, ale s našimi zastávkami máme co dělat. Nesmíme porušit naši tradici – první zastávka bude u rozhledny Štěpánka, dokonce už v Krkonoších. Oba jsme tam už kdysi byli, ale oběma se nám stavba líbí. Nejsme jediní, komu nevadí, že se mraky válí v údolí a že toho moc není vidět.
Cestou jsme zahlédli ukazatel k vyhlídce Bílá skála, k Turnovské chatě a vojenskému opevnění. Vše by mělo být do 2 km. Ale je to nějak divně značené, aspoň z našeho pohledu. Našli jsme opevnění, i chatu, ale vyhlídku ne. Zas až taková mlha nebyla, abychom ji neviděli. Pak jsme se zajeli podívat k známé přehradě Souš. Na hráz se nesmí a tím pádem také ne k té přírodnější straně přehrady. Po asfaltu nás procházka nelákala a tak jsme se brzy vrátili.
Můj pivař má absťák, jedeme na oběd do Harrachova, do tamějšího minipivovaru. Dokonce je i volno – na zaparkování i v restauraci. Oběd i pivo výborné, drze necháváme auto před restaurací a jdeme na výlet. Nedaleko je kemp a tam už vede žlutá k Mumlavským vodopádům. Kus jsme šli ještě dál podle říčky Mumlava. Zdálo se nám, že vody je docela dost, bylo pěkné pozorovat, jak je divoká. Ale pak jsme se vrátili, přešli na druhou stranu a pokračovali po žluté na Rýžoviště a při silnici okolo skokanských můstků zpátky do Harrachova. Rozhodli jsme se dovézt Líbě s Milošem dárek – šli jsme koupit pivo s sebou. Ale tady se musím zmínit o cenách tohoto piva. Je to až s podivem. Nepamatuji si přesnou cenu, ale v restauraci cena byla poměrně vysoká, vyšší než jsme zvyklí. Ale pivo bylo dobré, jsme v Krkonoších, je tu spousta cizinců, prodává se, tak holt je dražší. Když jsme z restaurace odešli, tak prakticky nedaleko parkoviště je kiosek s občerstvením, kde toto pivo točí za nižší cenu. A největší šok jsme měli, když jsme si šli koupit petku. Pivo je prodáváno v originál jejich petkách s etiketami a cena za půllitr je ve srovnání s cenou točeného piva snad poloviční. Je pravda, trochu přeháním, ale rozdíl je tam obrovský.
Konečně vyrážíme do Pece. Opravdu už nikde nezastavujeme. Vždyť už také je 5 hodin odpoledne. Máme to s večeří, tak ať to stačíme. Odbočku k naší chatě Šohajka jsme našli celkem snadno, jen jsme raději zavolali Milošovi, zda je to ta pravá cesta, po které se dostaneme až k chatě. Byla poměrně prudká a docela dobře po těch deštích vymletá. Ale když to zvládl on s osobákem, my s naším tranzitem se tam musíme dostat taky. Nakonec jsem měla trochu strach, ale Ota to zvládl. Jen jsme měli obavy, aby se znova nějaká průtrž nepřihnala a cestu nespláchla zcela. Ale správce nás ujistil, že je na to připraven a cestu se snaží zachovávat průjezdnou.
Večer jsme si měli co vyprávět. Nejdřív v restauraci, pak při harrachovském pivu na pokoji.
Čtvrtek 5. 7. 2012
Když jsme měli střechu nad hlavou, tak samozřejmě v noci nepršelo. I když nám déšť nevadí ani v autě. když zrovna celou noc neblýská a nebouří. Konečně jeden den nebudeme nikde popojíždět, auto necháme odpočinout, jde se pěšky. Tedy skoro. Líba s Milošem nás přesvědčili, že kus popojedeme s nimi lanovkou na Růžovou horu. Na Sněžku lanovka ještě nejezdila, takže Líba s Milošem měli smůlu. Pěšky to prý nezvládnou. Nahoře jsme se s nimi rozloučili, oni šli na kávu na Růžohorky a pak snad dolů pěšky. My jsme se těšili, že pokoříme Sněžku. Musíme mít opět pořádný výhled.
Myslela jsem, že nejhorší výstup jsme překonali lanovkou. Ale zdaleka to nebyla pravda. Zpočátku to vypadalo pohodlně, ale pak už to bylo jak schody do nebe. Ota bere všechny výstupy jako výzvu, vyrazil a za chvíli se mi ztratil z dohledu. Bylo horko, rozhodla jsem se, že se nikam nepoženu, budu se kochat výhledy. Však se nahoru také dostanu. Docela jsem se bavila tím, jak tam vyrazili i rodinky s dětmi, a to dokonce s hodně malými. Jedny jsem fakt obdivovala. Tatínek měl jedno děcko za krkem, druhé za ruku a maminka zápasila s prázdným kočárkem. Druhá akce „kočárek“ byla veselejší. Ti měli s sebou dokonce miminko, které vynášeli v kočárku. Čtyři chlapi popadli kočárek, rychle vyrazili vpřed, co jim síly stačily, a když síla došla, zastavili se, postavili kočárek a vydechovali. A tímto způsobem mne asi 3x předběhli. Docela se tím bavili. A nejen oni.
Nakonec jsem se dostala na Sněžku i já a dokonce tam Otu i našla. Už se osvěžoval pivem. Musel si to užít, nemusel řídit, nemusel abstinovat. Bylo horko, měl žízeň. Počasí zase začalo strašit, nad Sněžkou a v Obřím sedle se válely těžké mraky. Zpátky jsme to vzali přes Obří sedlo a Obřím dolem dolů. Ačkoli na Sněžku fakt šly davy, tak tady jsme moc turistů nepotkávali. Nebyli jsme tu sice sami, ale docela pohodička. Byla jsem však ráda, když jsme dorazili do Pece a musím říct, že představa prudkého stoupání k chatě mne docela děsila. Už se mi nikam nechtělo. Ota mne lákal ve městě na pivo, ale když jsem viděla, jakou zakouřenou hospodu vybral, radši jsem šla sama napřed. A než se vrátil, byl ze mne jiný člověk. Osprchovala jsem se a to mám pak pocit, že naberu spoustu nových sil. Ota na tom byl výrazně hůř, ani tak ne kvůli únavě, ale s alergií. Vadí mu jarní pily, tady v Krkonoších je všechno později a už cestou zpátky měl pocit, že to není ono. Večer se mu to vše nějak zhoršovalo.
Pátek 6. 7. 2012
Ráno Otovi teklo z očí, z nosu, prostě alergická reakce, jak se sluší a patří. Líba s Milošem si chtěli pobyt prodloužit, my jsme večer trochu váhali, ale ráno to bylo jasné. Musíme co nejrychleji opustit tuto oblast plnou alergenů. Sice jsme si chtěli ještě udělat jednu pěknou tůru, ale to se nedá.
Hned po snídani odjíždíme. S rozhlednami a vyhlídkami nedáme pokoj, proto první zastávku plánujeme u rozhledny na vrchu Žalý. Nahoru jezdí lanovka, jenže právě před naším příjezdem ji akorát vypnuli. Přece nebudeme čekat, až ji tuším za půl hodiny znovu zapnou. To už budeme skoro nahoře. Nebyli jsme, dokonce ani Ota ne. Byl to docela pořádný stoupák. Ale zvládli jsme to. Rozhledna se nám líbila, výhledy taky, Otovi alergie přestala, takže opět úplná spokojenost. Dolů jsme samozřejmě zase seběhli. Přece nepojedeme lanovkou z kopce.
Projíždíme Vrchlabím a nevím, co nás dřív zaujalo, zda hezky malovaný dům, nebo cedule pivovar. Dá se říct, že to bylo současně. I když nemůžeme na pivo, zastavujeme. Restaurace minipivovaru Brauerei nebo také Pivovarské bašty (správný název si vyberte sami) je krásná i uvnitř. Kupujeme pivo v petce, ať ho můžeme otestovat.
Jedeme směr Železný Brod. Projíždíme pěknou podkrkonošskou krajinou a kocháme se. Najednou opět vidíme další rozhlednu. Není příliš vysoká, ale je hezká, a hlavně - je to rozhledna. Stojí v poli, na kraji pole je malé parkoviště a dál vede pěšina. Stavbou rozhledny U borovice si splnili své přání jedni manželé. Přáli si mít rozhlednu. Někdo šetří na auto, jiný na chalupu, na byt, oni šetřili na rozhlednu. Projekt si nechali udělat, ostatní si už udělali sami. A sami se starají i o provoz. Vstupné je symbolické. Abychom měli památku na soukromou rozhlednu, koupil si Ota vystřihovánku, doma ji slepil a máme ji stále na očích.
Pokračujeme v plánovaném směru přes Železný Brod. Ani jsme zde nechtěli stavět, ale nádherná roubenka na náměstí nás k tomu donutila. Po skutečně krátkém zdržení pokračujeme. Chceme se ještě trochu projít na maloskalsku. Časově to ale moc dobře nevypadá, tak to necháme až na další den. Alespoň se trochu přiblížíme. Na mapě jsme objevili rozhlednu kousek od Frýdštejnu. Jak už jsem řekla, rozhledny to je naše vášeň. Jedeme tedy ještě na rozhlednu Kopanina. Nic jsme si nemohli líp naplánovat. Pro výstup k rozhledně se parkuje u penzionu Na Vejpřeži. Točí tam pivo z pivovaru Rohozec. Klíč k rozhledně se musí proti záloze vypůjčit nedaleko od penzionu. A cestou pro klíč jsme objevili pěšinu někam do polí, kterou lemují stromy a křoviska a tam se nechalo nádherně zaparkovat. Konečně si večer můžeme zajít na pivo. To jsme samozřejmě otestovali ještě před výstupem na rozhlednu, ale za chvilku už jsme stoupali vzhůru. Nahoře se nám otevřeli nádherné výhledy, viděli jsme nedaleký Frýdštejn, ale i Trosky a Ještěd. Bohužel bližší popis výhledů nám tam trochu chyběl. Přesto spokojeni scházíme dolů. A těšíme se na zahradní posezení.
Najednou tam přijela rodinka cyklistů, kluci tam kroužili po parkovišti, rodiče si dali nějaké pivo červené barvy. Došli jsme k názoru, že je to patrně nějaké méně alkoholické ovocné pivo, či pivní limonáda a víc jsme se o to nezajímali. Po chvíli přišel chlap a tohle červené pivo si nechat natočit do džbánku. To už jsme zbystřili a zavedli hovor s cyklisty, kteří nám vysvětlili, že je to pivní ležák malinový, ale že sladký není a dokonce nabízeli i ochutnávku. Ale to už jsem věděla, že si ho musím dát. V Plzni v Černicích v pivovaru Purkmistr vaří ležák Hořký pomeranč a ten mi chutná. A musím říct, že i Ota řekl, že by se na něm nechalo přežít. Samozřejmě pro něj to pořádné pivo není, ale mně chutnalo. V tom horku to bylo príma osvěžení.
Sobota 7. 7. 2012
Ranní pohled byl nádherný. Spali jsme trochu na kopečku s výhledem do údolí, kde se po ránu válely mlhy. Takže krásné ranní pokoukání. Ráno jsme přejeli vlastně jen kousek – na parkoviště pod Frýdštejnem. Parkoviště je placené, ale my jsme si vyjímečně pospíšili a byli jsme tam dřív než pan hlídač. A už jsme spěchali na skalní hrad. Otevřeno mělo být až od 10 hodin, ale naštěstí nás na prohlídku vpustili už dřív. Je to nádherný skalní hrad, nechá se to tam moc pěkně prolézat, je přístupná i věž, moc jsme si to užili. Od hradu jsme se pak pustili po červené turistické značce přes Pantheon k další zřícenině skalního hradu Vranov. Byla to pěkná procházka. Tento druhý hrad je rozsáhlý, prohlídka je fyzicky náročnější, některé chodbičky jsou hodně úzké a výstup hodně náročný. Je tam však hradní kaple, bohužel v době naší návštěvy se opravovala a vstup nebyl možný. Škoda.
Jiná turistická cesta zpátky nevedla, po silnici se nám jít nechtělo a tak jsme museli zpátky stejnou cestou. Ale je to tak příjemná cesta, že nám to nevadilo. Hlídač naše auto pěkně hlídal, mysleli jsme si, jestli se nám nepodaří náhodou nepozorovaně odjet, ale kdepak.
Konečně jedeme na Sychrov. Nejdřív jsme zajeli k lesu, abychom si připravili oběd. Po té procházce nám pěkně vytrávilo. A pak hurá na zámek. Je tam i rozsáhlý zámecký park. Ale málem jsme si ho neprošli. Během prohlídky se spustil takový liják, že to vypadalo, že nikdy nepřestane. Naštěstí prohlídka zámku i s klenotnicí trvala skoro 1,5 hodiny a mezitím pršet přestalo. Sice to vypadalo, že to není na dlouho, ale přesto jsme si park prošli. K autu jsme se však vraceli opět v dešti. Konečně jsem si splnila další sen.
Nocleh jsme tentokrát plánovali kdesi u Mělnického Vtelna, kde má být minipivovar Neuman. Krom toho, že rádi navštěvujeme minipivovary, měla jsem k návštěvě tohoto místa ještě jeden důvod. Nedaleko odtud – tehdy v samostatné obci Radouň – jsem trávívala u babičky prázdniny. Do Vtelna jsme chodili na poštu, do kina, někdy i nakupovat. Uvidíme, jak to tam nyní vypadá, zda by se nenechalo někde v dosahu přespat.
Nechalo. Pivovar je na kraji obce, o kousek dál se nechalo odbočit na polní cestu, tam byla nějaká obrovská hala a tam se nechalo krásně zaparkovat. Nebylo tam odnikud vidět, problém s přespáním byl vyřešen. A před námi další večer s příjemným posezením v pivovárku. Já se ještě šla projít po návsi, dokonce jsem objevila i budovu tehdejšího kina. Je to zvláštní pocit po skoro 50 letech se dostat do míst, kde jsem jako dítě chodila.
Po deštích se rychle ochlazovalo a tak jsme nakonec opustili venkovní terasu a zašli si na chvíli posedět dovnitř. Ochutnali jsme vše, co měli naraženo, ale raději ještě za světla jsme šli spát. Venku bylo spousta louží, tak ať vidíme na cestu.
Neděle 8. 7. 2012
Je neděle a nám se naše nádherná dovolená krátí. Odpoledne chceme už být doma. Přesto musíme začít den opět rozhlednou. Zjistili jsme si, že kousek od Mělnického Vtelna u obce Kadlín je rozhledna Hradišť. Tahle obec mne překvapila. Je to fakt malá obec, ale jsou hodně akční, mají tam rozhlednu, naučnou stezku, muzeum motyček, vše krásně popsané. Dokonce i na rozhledně je napsáno, co vše může být vidět za jasného počasí.
Jen o 13 km dál je další rozhledna Vrátenská hora. Viditelnost je poměrně slušná a tak tam taky zajedeme. Prostě rozhleden nikdy není dost. Původně jsme chtěli jet na Kokořín, ale to už by toho na dnešek bylo moc. Nechceme přijet domů až večer. Na rozhledně je moc hezky popsáno, co vše je možno vidět. A když se tak rozhlížíme, tak si musíme říct, jak je ta naše země krásná. Kde všude jsme za ten týden byli, co všechno jsme navštívili, co všechno jsme viděli. A nesmím zapomenout ani na to, kolik nových piv jsme ochutnali. I kdybychom v této oblasti zůstali déle, stále bychom měli možnost navštívit další a další zajímavé věci. Tak snad někdy příště.
A pak už jsme jeli rovnou domů do Plzně. Sice ještě ne zcela rovnou. Na Mělníku mám bratrance, byli doma, tak jsme se u nich na chvilinku zastavili. A pak už jsme skutečně a bez zastavení jeli domů.
Přidat do oblibených uživatelů
Pec pod Sněžkou
Mapa
Ubytování
Počasí
Chaty a ChalupyPříspěvky z okolí Severní Čechy, Krkonoše
