Severní Irsko v prosinci

Uznávám, že během roku by se rozhodně našlo lepší období pro poznávání Severního Irska, ale náhoda tomu dala tak, že jsem se v této úžasné části Velké Británie ocitla právě v prosinci a možná i díky té všudypřítomné vánoční atmosféře jsem zůstala naprosto očarovaná.

V Irsku se ocitám díky školnímu programu, který má mladým studentům pomoci pochopit jiné národnosti a spojit je dohromady. I díky tomu poznávám pravý irský život jako součást místní komunity.

Můj pětidenní zájezd, který je celý organizován jednou z místních škol, začíná na letišti v Dublinu, bohužel není čas naprohlídku, autobus do Severního Irska odjíždí každou chvíli.
Cesta není dlouhá, přibližně 2 hodinky. O tom, že projíždíme Irskem mě nikdo nemusí přesvědčovat, dlouhé zelené Pastviny s ovečkami mluví za vše.
Ubytováni jsme na hradu, ano, opravdu jde o jeden ze středověkých hradů ukrytý v zalesněném parku i s jezírkem. Nachází se v městečku zvaném Castlewellan
Jídlo se podává typycky britské, masový koláč, Fish and chips, sendviče. Ke všemu se servírují hranolky, opravdu ke všemu!

Jelikož šlo o školní program, nějaký čas jsme strávili i ve škole. Ta se nachází ve středně velkém městě Downpatrick. Jméno Patrick v názvu není náhodné. V místní katedrále je totiž udajně svatý patron Irska pochován, má zde i náhrobek.
Ve městě je i skvělé muzeum, které Vás přenese do historie a v kinosále i promítne film právě o příběhu sv. Patrika.
Na každém kroku na Vás dýchá pravá anglická atmosféra, typycké ulice plné irských hospod, které čepují pintu Guinesse s pořádně hustou pěnou.

Celodenní výlet byl namířen k snad nejpozoruhodnějšímu a turisticky velmi oblíbenému místu Severního Irska. Autobus se houpe ze strany na stranu a vítr nás skoro nenechává vystoupit. To je znamení, že se právě nacházíme na Giant´s Causeway. Do Češtiny překládané jako Obrův chodník a opravdu, do 18. století se věřilo legendě, která praví že má tyto vysoké čedičové sloupy na svědomí obr Finn MacCool, který je postavil jako cestu do Skotska. Sloupy ztuhlé lávy se tyčí z moře jako strážci země.
Z hlavního centra jsme si zvolili pěší, přibližně dvoukilometrovou, cestu z kopce k pobřeží. Méně dobrodružné povahy volí cestu autobusem a dělají dobře. Silný vítr nám pomalu nedovoluje udělat ani krok, navíc zvedá hustou slanou pěnu a vodu, takže jsme promočeni doslova na kost. Nevidiíme, neslyšíme, držíme si batohy ze kterých se dá ždímat voda, audioprůvodce se sluchátky je nám v tuto chvíli úplně k ničemu, ale i přesto se nevzdáváme a nepřechází nás úsměv na tváři. Zvlášť když se před námi rozprostře něco neuvěřitelného. Vážně, fotky jsou fajn, ale vidět Giant´s Causeway na vlastní oči je opravdový zážitek. Cestu zpátky volíme opět pěšky, teď už je to stejně jedno.

Trochu znaveni si odpočineme v centru a snažíme se co nejvíce osušit. Čeká nás ještě návštěva Londonderry (neoficiálně pouze Derry). Druhé největší město Severního Irska se pyšní hradby silnými až 6 metrů. Za návštěvu stojí i Tower museum, které nám přiblížilo historii města.
Při procházce po hradbách narážíme na spousty barů a hospod. Do jedné z nich nás zavede i vůě linoucí se až na ulici. Projdeme dveřmi a moment. Ono je úplně narváno? Stolky jsou nahňácané jeden na druhým, lidé si v podstatě sedí na klínech, přesto se nás hned ujímá usmívající číšník a usazuje nás k rohovému stolu. Musíme ocenit jeho obratné manévry. Objednáváme si Yorkshire Pudding Beef, zdarma dostáváme pořádně mastné hranolky, překvapivě. Více než jídlo si ale vychutnáváme tu pohodu, která zde panuje. Nikdo nikam nepospíchá, lidé se baví, hraje hudba. Malé, ale útulné prostředí. Číšník se s námi dává do řeči a přeje nám krásné Vánoce.
Na náměstí zpívají dětské sbory koledy, které posloucháme s horkou čokoládou v rukou, krásný závěr náročného dne.

Belfast, hlavní město, je posledním místem, které se nám poštěstí navštívit. Jak bychom také mohli odjet, aniž bychom si prohlédli místo, kde zkonstruovali slavný Titanic. Součástí doků jsou i dva obří jeřáby „Samson“ a „Goliáš“. Turistický doubledecker nás ale bere i na jiná slavná místa, a tak při okružní jízdě vidíme stavby jako Parliament building, Grand Opera House, Linen Hall Library, památník, který připomíná události nepokojů, které v Belfastu proběhli v letech 1970-1990, zde také vystupujeme a s fixami v ruce hledáme volné místo na zdi, abychom tu navěky nechali svá jména. Naše jízda končí před Radnicí City Hall z roku 1906. Slyšíme koledy, cítíme příjemné vánoční vůně. Trhy, které se nedají srovnat s těmi u nás. Každý stánek je originálně nazdoben, ne kýčovitě, ale spíše umělecky. Od čepic a svetrů, po klokaní steak, nabída je různorodá. Nejvíce narváno je ale ve stanu, který je umístěn přímo uprostřed tržiště. Vánoční hospoda? Proč ne, pivo všech možných příchutí (včetně mangové či kokosové) se točí ve velkém, všichni se smějí, o zábavu se starají živý hudebníci. Irsko, jak jinak!
Suvenýry nakupujeme v jediném obchodě s turistickými předměty (ano, žádných tisíce krámků se zbytečnostmi) na hlavní obchodní třídě Donegall Place, obchod je překvapivě celý zelený, skřítci na nás mávají z triček, přívěsků. K dispozici je i celý skřítkovský kostým, s vousy a kloboukem.
Po setmění je město snad ještě krásnější, nepřeplácaná vánoční výzdoba nás přesvědčuje, že nemohl být příhodnější čas v roce pro návštěvu města (kromě 17. března - Den sv. Patrika).

Pomalu se blíží čas na rozloučení se Smaragdovým ostrovem. Jsem okouzlena a pevně rozhodnuta se vrátit a celému Irsku věnovat mnohem více času.
Co mi ale chybí nejvíce je povaha lidí. Za pět dní jsem měla šanci poznat skvělé lidi. Muži se zde chovají jako opravdový gentlemani. Všichni se smějí, jsou ochotní a milý. Snad to nebyla jen nějaká přetvářka.
Štěstí jsme měli i na počasí, zapršelo nám jen párkrát, což je vlastně skvělé, protože o irském počasí se asi nemusím rozepisovat.
Tak snad se i Vám poštěstí tuto zemi navštívit, rozhodně nebudete litovat a při zpáteční cestě už budete přemýšlet, kdy budete mít dalí příležitost se vrátit.