Severozápadní Čechy II. - putování královskými městy (Kadaň, Chomutov, Žatec, Louny, Panenský Týnec, Slaný)

Povedlo se mi dát dohromady 2. díl fotek a myšlenek z cest po krajích našich severozápadnějších, a proto se vracím do středy (3.8.2011), kdy za pěkného počasí zahajujeme přesun z Klášterce nad Ohří do Kadaně. Na Kadaň se velice těším, má to být takový (skoro) poslední hlavní klenot našeho putování. Krásné město, plné památek, zdobí i některé rekordy, např. nejužší ulička v ČR. V rámci profesní deformace mě zajímají i místní hydroelektrárny a hlavně několik zachovalých distribučních transformátorových stanic z r. 1908, tedy vlastně staveb ve stylu vrcholné secese.

Hned při příjezdu shlédneme exteriéry františkánského kláštera z II. poloviny 15. stol. a je nám jasné, kam dnes zavítáme na placenou prohlídku. Ale zatím je dost času, takže ještě zajedeme do města. Krásnému náměstí dominuje, mj., goticko-barokní Radnice, a proto požádám kolegu, aby zůstal poblíž kol. Po dobrých zkušenostech z jiných měst jdu totiž zjistit možnost navštívit běžně nepřístupné prostory Radnice. Tentokrát nemám štěstí na sekretářku, ale na tajemníka. Zajistí nám přístup do gotické radniční kaple (další nově zrekonstruované, již však moderní, repreprostory objektu dá jako bonus). Stačí ještě nalézt Boba (ne vždy je to jednoduché, ale tentokrát to klaplo) a jdeme na prohlídku. Probereme s tajemníkem i bytovou výstavbu ve městě (opět profesní deformace, ale výstavba bytů na bezúročné 20-leté splátky z důvodu nutnosti udržení bílé pracující populace v Kadani není vůbec špatné řešení) a hokej (soupeř Šumperku ve 2. lize). Po rozloučení s tajemníkem MěÚ se pokocháme postupně Katovou uličkou (nejužší v ČR), hradbami se zajímavými skulpturami a náměstím s jeho nejpřitažlivějšími objekty. Zajdeme i do "íčka" za účelem vystoupat na vyhlídkový Ochoz radniční věže. Než zamknu kolo je už Bob venku s tím, že prohlídka je jen o víkendech a my máme tudíž smůlu. Požádám ho, ať chvíli počká, že do 10 minut máme výstup (doufal jsem, že i s výkladem) zajištěn. Po vstupu do infocentra se rafinovaně odvolávám na nové kamarády z Radnice (ale až tak moc jsem nelhal, tajemník mi opravdu řekl, že by to neměl být problém) a během krátké chvilky je k výstupu na věž vše, včetně průvodkyně, připraveno. Zbývá jen tradiční "lehký" úkol: objevit kolegu spolucestovatele. Po několika minutách naštěstí vidím známou postavičku opouštět kostel na zcela opačné straně náměstí. A tak si město a jeho okolí nakonec z téměř ptačí perspektivy prohlédneme. Smutný fakt, že jsem při výstupu ztratil futrál na brejle a hlavou málem urazil kus ostění výstupu na Ochoz je holt těžký úděl cestovatelů a objevitelů.

Pak už je čas na prohlídku kláštera. Jdeme jen ve dvou a je to super. Sympatická mladá průvodkyně je celkem dost v obraze, takže probereme i něco navíc. Bohužel se nesmí fotit, ale když vidí mé nefalšované a nezměrné zoufalství, povolí mi alespoň jednu oblíbenou fotku klenby v presbytáři klášterního kostela. Bylo to velmi příjemné a patřilo to k nejzajímavějším místům, které jsme během toho týdne navštívili. Po občerstvení Krušovicemi v klášterní hospůdce se kolem sochy sv. Jana Nepomuka se soustavou satelitních smírčích křížů a kolem barokní křížové cesty vracíme zpět do města. V "íčku" šokuji personál požadavkem shlédnout onu, již výše zmíněnou, "trafačku". Když jí poradím, kde ji na internetu najde, ona poradí mně, kde ji my najdeme ve městě. A pak už jen hrad a vyrazit kolem prunéřovské elektrárny k měsíční krajině u Chomutova.

Chomutov je asi 50-tisícové město, u kterého překvapí jen hodně malé historické jádro. Na nepatrném prostoru se ovšem nachází pozoruhodné množství historických památek. Tu nejcenější, téměř románský Kostel sv. Kateřiny už, bohužel, po příjezdu nenavštívíme. Poslední prohlídka byla totiž v 16,00 hod. Náplastí na vzniklou ránu je nám alespoň gotický kostel Nanebevzetí PM, do kterého, díky blížícímu se začátku mše svaté, vnikneme. A pak raději rychle pryč, protože se tak nějak temní. Krátká občerstvovací zastávka v Březnu (kostel K.I. Dienzenhofera je pod lešením, ale je to fakt macek...) a fotopauza u vodní plochy v Nechranicích. Před spánkem se v hospodě dozvídáme, že zítra už má být zase proměnlivo až nehezky.

Je, ale zatím "v mezích zákona". Čtvrtek (4.8.2011) zahájíme zrychlenou prohlídkou rodiště slavného kronikáře Václava Hájka z Libočan a zamíříme k prvnímu cíli dne, městu všech chmelově-pivních nadšenců, tedy k Žatci. Památkami, včetně chrámu (s muzeem, orlojem a vyhlídkovou věží mrakodrapového typu) zlatavého moku, město nešetří a počasí jakoby na chvíli opět pochopilo, že není říjen. Bohužel ne na dlouho. Projdeme celé, nikterak velké, ale velmi pěkné, historické centrum města (barokně vyhlížející kostel, který ukrývá i gotiku parléřské huti nám, ti nehodní, neotevřou), pojíme, popijeme, zkontrolujeme stav příprav na dočesnou (pivní vinobraní) a chystáme se k odjezdu. Dojedeme však jen do městečka Postoloprty, kde začne opět vydatně pršet. Po asi 3/4 hodině čekání se vzdáme myšlenky vyfotit zámek a kostel přes protipovodňový most a jdeme zase do sedel. Vyrážíme na Louny. Kolega se už totiž nemůže dočkat: konečně se mu splní dávný sen a on uvidí ono legendární Ohřelouny. Je to asi jen 8-9 km, ale do Loun přijíždíme opět durch a s jihočeskými rybníky v obuvi. Podíváme se alespoň k Žatecké bráně a navštívíme krásný Kostel sv. Mikuláše od stavitele Benedikta Rejta (též Vladislavský sál pražského hradu) z r. 1517, dnes ovšem již v podobě klasické Mockerovské regotizace. Interiér upoutá hlavně Rejtovskou klenbou a monumentálním vyřezávaným oltářem z počátku 18. stol. Po opuštění kostela zjistíme, že déšť zesílil. I na Boba padá trudomyslnost a zvažujeme okamžité ukončení výpravy. Doporučím ještě návštěvu "íčka" a kontrolu vývoje počasí na netu jako poslední možnou naději. Na internet narazíme již v místní knihovně a Bob tam zjistí potěšitelnou informaci: za 2-3 hod. by mělo být po dešti a mělo by nám to vydržet až do sobotního ránu. V íčku si ještě necháme poradit, kde se máme v nejbližších hodinách ukrývat a Černý kůň byla dobrá rada. Po pár pivech přestává pršet, proto padáme pokračovat (krásný češtin) v prohlídce města. Město má také co nabídnout, ale už to moc neprotahujeme, protože bychom rádi ještě dnes dojeli do místa, na které se také velmi těším, tedy do Panenského Týnce. Cestu si sice o pár kilometrů a jeden kopec omylem prodloužíme (naštěstí, ta silnice na Prahu byla fakt masakr), ale dorazíme na místo ještě za světla (ovšem již velmi rychle mizejícího).

V Panenském Týnci se nachází klášter klarisek s kostelem Panny Marie. Jedná se o zříceninu nikdy nedokončeného gigantického kostela, na jehož stavbě se zřejmě podílela parléřská huť. Místu se říká též Chrám radosti, protože se údajně jedná o silně energetické místo s léčivými účinky. Na nás nijak nepůsobí a jakási osoba ženského pohlaví nám prozradí, že sem jezdí už moc lidí, takže je "vybito". Večer trávíme v místním penzionu (výborné pivo i kuchyně) a na noc se uložíme přímo v prostorách kláštera. Nevím proč, ale v naprostém tichu Klášterního Areálu jsme toho moc nenaspali.

Ráno (pátek 5.8.2011) navštívíme místní "národní výbor", který je přímo v prostorách kláštera. Po debatě se zaměstnanci a koupi pohledů (já) a vyprázdnění se (Bob) se přesuneme k místnímu obchodu. Proběhne bohatá snídaně a krátké sušení informačních materiálů a pokračujeme k rodišti "zakladatele jednotné DPH" Vlastimila Tlustého, pěvkyně Evy Urbanové a punkové skupiny Totální nasazení, tedy do Slaného. Bob chtěl původně toto město objet a pokračovat přímo na Mělník, ale byla by to škoda. Počasí drží, a tak si projdeme náměstí s íčkem v bývalé piaristické koleji (později gymnasium, dnes vlastivědné muzeum), dáme si Plzeň u Radnice (tam si i v Tipsportu, tradičně neúspěšně, vsadím) a kolem Modletického domu (dnes pivovar Antoš) se dostaneme až ke chrámu sv. Gotharda. Ten je nedobytný (ve smyslu přístupnosti), ale později mě napadne, že na místním děkanství by se mohly najít nějaké klíče k patřičným zámkům. A ony se, kupodivu, našly. Kostel se postupně, pochopitelně bez jakýchkoliv příspěvků ze strany státu, rekonstruuje, ale minimálně síťová klenba nad presbytářem určitě stála za vidění. A pak už k Antošovi na oběd. Tady došlo k jistému zlomu, který zcela změnil naše další plány. Dali jsme si totiž guláš s chlebovým knedlíkem (á 125,- Kč). A ten nám neznámý název znamenal, že jsme dostali každý 4 knedlíky velikosti krájíce chleba pro kanadského dřevorubce. Bob nad svou porcí zvítězil (já tak tak remizoval), ale nějak jsme pocítili, že jsme na konečné (prostě jsme se přežrali). A tak nám jedno zahřmění a několik desítek kapek poskytly dostatečný důvod k předčasnému ukončení akce (v Mělníku, kam jsme měli asi za 2-3 hodiny dojet, by stejně bylo určitě zase škaredě). Ještě jsme se vyhrabali nad město k raně barokní kapli Božího Těla a později i k místnímu klášteru (tady jsme si, s odvoláním na návštěvu děkanství, domluvili předběžně i prohlídku kláštera, ale kvůli nějaké poradě mohla být nejdříve za hodinu - škoda). No a pak už jen na vlakové nádraží.

Při "mezipřistání" v Praze jsme ještě stihli krátkou návštěvu jedné z mnoha osvěžoven ve skutečném hlavním městě naší republiky, tedy na Žižkově. Potom se už jen nalodit a domů. A ve 22,15 hod. už jsem líčil první zážitky z výpravy u Šeráku Na koupáku. Mimojiné také to, že krom spadlých řetězů, jsme letos oba cestu absolvovali překvapivě bez jediného defektu.

Více fotografií se nachází na tradičním místě i s tradičními popiskami:

http://markyz63.rajce.idnes.cz/Severozapadni_Cechy_2._dil_-_putovani_kralovskymi_mesty_08_2011