Dovolená v Roháčích

Večer jsme se sešli v Plzni na nádraží. Měli jsme štěstí, s příchodem na nádraží začínalo pršet. Radovali jsme se, jak to všechno vychází, tady bude pršet a my si budeme užívat. V Praze se k nám přidal poslední člen výpravy. Vlak byl vypraven z Prahy, takže jsme se s patřičným předstihem zabydleli a s veselou náladou krátce po půlnoci opouštěli deštivou Prahu. Všichni jsme se těšili a vzpomínali na bezvadné společně strávené dovolené.

Tentokrát jsme se rozhodli, že žádné veliké ponocování už nebude, jedeme jen do Liptovského Mikuláše, tak ať se trochu prospíme. Venku stále pršelo, ale my věřili, že tomu ujedeme.

Že jsme vystupovali za mohutného deště – to snad ani nemusím povídat. Neustále přesvědčeni, že musí přestat, jsme se přesunuli do místní dřevěné Salaše, kde jsme se najedli a napojili a přesvědčili jeden druhého, že už se to venku jasní a že už tolik neprší. A tak jsme vyrazili do kopců a hor. Pravda, zpočátku to skutečně vypadalo, že nám štěstí přeje. Cesta mírně stoupala Žiarskou dolinou a my zvesela vyrazili. Teď už nás žádná síla zpátky nevrátí. Prostě jdeme, nejsme z cukru, tak se nerozpustíme. Zhruba za 1,5 hodiny (čas je skutečně orientační, protože jsme venku ani nefotili a čas nikdo moc nesledoval) jsme dorazili na Žiarskou chatu (1325 m). Samozřejmě déšť začal opět houstnout a mraky byly docela nízko.

Dali jsme si teplou polévku, grog, trochu se osušili a vyrazili. Čekal nás nejnáročnější výstup na Smutné sedlo (1962 m). A musím přiznat, že na tuhle cestu nikdy nezapomenu. Když jsme vycházeli na trasu – někdy okolo jedné hodiny, potkali jsme pár horalů, kteří si nás měřili velice nevraživými pohledy. Až později jsme pochopili, proč. Den před tím se právě v místech Smutného sedla ztratil jeden starší pán, kterého hledali ještě dalších pár dnů. Jak to dopadlo, nevíme, ale naštěstí jsme prve netušili tu hroznou tragédii a tak poměrně bezstarostně jsme se vydali do hor, zabalení do pláštěnek. Jak tomu bylo zvykem, každý si šel tou svou rychlostí a tak vzhledem k náročnému terénu jsme se na trati trochu rozestoupili. Výstup byl místy skutečně hodně prudký, ale nejhorší bylo, že s přibližujícím se vrcholem jsme se dostávali do mraků a viditelnost byla čím dál horší. Foukalo to, mokré kalhoty studily. Já nakonec došla k názoru, že než mít na sobě mokré přilepené kalhoty, které studí, je lepší nemít na sobě raději nic, resp. téměř nic. A tak jsem si nakonec pod pláštěnkou nechala jen spodní prádlo a musím přiznat, že mi nakonec bylo skutečně příjemněji. Nepříjemné byly mraky, kdy jsme skutečně chvílemi viděli jen pár metrů před sebe. Cesta se klikatila mezi kameny a na tu cestu mám nejhrůznější vzpomínku.

S přítelem jsme šli stále spolu, stále jsem ho viděla před sebou, najednou zatočím za skálu po domnělé cestě a přítel najednou nikde. Jak já se lekla – spadl? Cesta vede jinudy? Hned jsem začala volat, jenže ve větru mne hned neslyšel. Ale taky zůstal stát, když mne za sebou neviděl. Naštěstí se mraky na chvilku rozestoupili a my se zahlédli - fakt kousek od sebe. Musím přiznat, že jsem měla takovou radost, že se to ani popsat nedá.

Přes Smutné sedlo jsme přešli, snad ani nevíme, jak. Ukazatel jsme samozřejmě neviděli – ani nehledali. Najednou cesta začala klesat a my jen doufali, že to není jen nějaký hupanec před sedlem. Naštěstí nebyl. Tím, že jsme se dostali na druhou stranu sedla, jsme na chvíli byli skryti i před větrem a naštěstí sestup nebyl tak prudký a tím ani tak nebezpečný. Po nějakém čase jsme klesli i pod mraky a tak jsme aspoň trochu viděli, co nás čeká.

Musím tedy přiznat, že cesta přes Smutné sedlo a Smutnou dolinou dolů byla skutečně smutná a uplakaná. Vydrželo pršet celý den, my sestoupili k Tatliakově chatě (1360 m), která už bohužel měla zavřeno – možná i proto, že v tomto počasí nečekali žádné turisty. Za stálého již mírného klesání jsme minuli další zavřené občerstvení Adamculu (1190 m) a už po asfaltce Roháčskou dolinou jsme doklesali až k chatě Zverovka (1037 m). Já samozřejmě, jak do dneška mi chlapci připomínají, stále skoro polonahá (ale pod pláštěnkou jsem měla ještě bundu), ale taky patřičně mrzlá.

Když jsme viděli naši chatku Zuzanku, byli jsme nadšení. Někteří už samozřejmě dorazili, zařídili, že nám na chatě zatopili, abychom měli kde naše věci usušit a tak jsme si mysleli, že všem trablům je konec. Máme střechu nad hlavou, teplo, restauraci nedaleko. Co nám chybí? Bohužel chyběl jeden člen výpravy, ale zrovna ten, který patří k rychlejším jedincům. Jak jsme se v těch mracích roztrhali, ztratili jsme přehled, kde kdo je a najednou – co teď? Bylo po radosti a po chuti na jídlo. A tak jsme váhavě vybalovali, abychom zjistili, že déšť pronikl snad do všech záhybů jinak nepromokavých batohů, igelitových tašek a pod. A že tím pádem toho moc suchého na sebe nemáme. Takže další smutná zpráva. Ale nakonec vše dobře dopadlo. Pepík se objevil, sice celý utahaný, ale taky šťastný, že už jsme všichni pohromadě. Na jedné křižovatce odbočil, myslel, že kamarád je před ním. Věděl, že cesta vede taky na Zverovku, jen bohužel přesně nevěděl, která je kratší. A přiznal se, že už měl docela i strach. V Roháčích jsou medvědi, a tak se prý snažil dělat kravál, aby příp. medvěda odradil. Naštěstí ho medvědi nesežrali a došel do cíle v pořádku. Každý našel něco trochu suššího na sebe a šlo se na večeři. Já odmítla jít v kraťasech, a tak jsem na sebe nasoukala thermo spodky (vždyť je to podobné kamaším), protože samozřejmě i texasky byly mokré. Přesto dlouhou mikinu a bylo mi super. V horské restauraci se promine vše. Navečeřeli jsme se – hlad už byl veliký, vždyť v tom dešti neměl nikdo chuť vytahovat ani něco k jídlu. A brzy plni dojmů jsme zapadli a spali a spali. A byl to spánek skutečně zasloužený.

Probuzení do nedělního rána nebylo vůbec příjemné. Mraky byly stále poměrně nízko a stále pršelo. Co teď? A tak jsme se rozhodli dopoledne věnovat regeneraci a dosoušení dalších mokrých svršků. Ani jsme nešli na snídani – dojedli jsme svačiny připravené na předcházející den.

Chata Zuzka je malá dřevěná chatka, v každém patře je jeden čtyřlůžkový pokoj, nahoře WC a umývárna, dole WC a sprcha. Jednoduše zařízené, ale na to naše přespání maximálně dostačující. Byli jsme tam sami, nikdo nás nerušil, prostě super.

Po obědě jsme vyrazili autobusem do 4 km vzdáleného skanzenu v Zuberci. Je to muzeum oravskej dědiny. Byl tam překrásný dřevěný kostelík pocházející ze 16. století, historický dřevěný mlýn a dřevěná pila, různé dřevěnice, ale i mnoho rolnicko-řemeslných domků - drobounké domečky s úzkými okny a původními šindelovými střechami, prostě ukázka toho, jak se dřív žilo, často pod jednou střechou i s dobytkem. Přiznali jsme si, že ještě že prší, protože jinak bychom vyrazili do hor a tohle hezké muzeum by asi uniklo naší pozornosti. A byla by to škoda. Ochutnali jsme i místní speciality, dokonce i borovičku s hořcem. Muzeum je celoročně otevřené a rozhodně stojí za shlédnutí.

Měli jsme konečně štěstí, začalo se skutečně vyjasňovat a hlavně přestalo pršet. Doufáme, že už to vydrží a že si užijeme i hor. Domů se vracíme pěšky a už plánujeme, kam druhý den vyrazíme.

Konečně se probouzíme do slunného dne. Není sice úplně jasno, stále jsou vidět mraky, ale konečně vidíme, že jsme v horách. Je to nádherný pohled na ty horské štíty. A tak rychle sbalit, na snídani a do hor.

Rozhodli jsme se využít dobré viditelnosti a vyrážíme na hřebenovku. Nejdřív po modré – zpočátku po rovině, ale za chvílí doslova šplháme Spáleným žlebom na Predny Salatin (1624 m). Tady jsem skutečně ocenila turistické hole. Šplhalo se mi rozhodně líp a dokonce i rychleji. Sice jsem samozřejmě zase dorazila poslední – jak jinak, ale trvalo přece jen déle, než mne opustili a sami říkali, že na mne nečekají dlouho. Jsou fajn, nikdy od nich neslyším, že je brzdím. Ale ty nádherné rozhledy do sousedních údolí a na sérii dalších štítů. Ty Hory jsou fantastický.

Lehce posilněni, občerstveni pokračujeme na Brestovou (1903 m), zpočátku ještě kousek prudce nahoru, ale pak se už pohybujeme po lehce zvlněném hřebenu. Okolo už je jen maximálně kleč, takže se kocháme a cesta rychle utíká. Nahoře to samozřejmě foukalo, sluníčko na chvíli zalezlo za mraky, ale věřili jsme, že už nás nezradí. Přece zase nezmoknem. Dlouho jsme se nezdrželi a pospíchali někam, kde to snad nebude tolik foukat. Odbočili jsme po červené a chtěli projít sedlem Perichvost (1856 m) na Salatin (2047 m), takže kousek z kopečka, abychom zase mohli vyšplhat nahoru. A to doslova. Lezli jsme po kamenech, nahoru, dolů. Na této trase byl i úsek, který se nechal zdolat pouze za pomoci řetězů. Nebylo to ani tak kvůli prudkému stoupání, ale kvůli neznatelné cestičce ve skále. Bez řetězů by to nešlo. Já sice měla pocit, že se to nedá zvládnout ani se řetězy, ale s psychickou podporou přítele jsem to nakonec překonala. Dobře věděl, že kdyby na mne před tímto úsekem nepočkal, že by mne už asi nikdy neviděl.

Zdolali jsme tedy i tento náročný výstup a nakonec jsme se všichni sešli na závětrné jižní straně Salatinu (2047 m). Rozložili jsme se všichni do krásné svěží trávy, sluníčko už zase svítilo, pěkně hřálo, vítr na nás nemohl. Takže idylka a krásné výhledy. Dali jsme si další svačinu, trochu odpočinuli, ale nakonec zase samozřejmě vyrazili na další cestu.

Pokračovali jsme po hřebenu dál po červené přes Spálenou (2083 m), Pacholu (2167 m) do Baníkovského sedla (2040 m). Cesta to byla poměrně pohodlná, mírně zvlněná s krásnými rozhledy a tak jsme šli skoro společně. A tady v sedle jsme se podle plánu rozdělili. Čtyři chlapi pokračovali po hřebenovce dál přes Banikov (2178 m) na Smutné sedlo (2163 m) a dál už naší známou cestou přes Tatliakovu chatu (1360 m) ke Zverovke. S tím, že se sejdeme u občerstvení Adamcula (1190 m).

Rozloučili jsme se a já a zbývající 3 chlapi jsme vyrazili po zelené z prudkého kopce Spálenou dolinou. Občas jsme zahlédli naši skupinku na hřebenech. U rozcestí na Roháčská plesa jsme chvilku zaváhali – určitě tam muselo být krásně, jenže když jsme viděli ten výstup, tak jsme to raději vzdali. Kdo ví, jestli by se nás pak naše druhá půlka vůbec ještě dočkala. Tak jsme to zkrátili kousek po žluté, abychom se pak napojili na modrou a pokračovali stále Spálenou dolinou k Roháčskému vodopádu (1225 m). Cestou jsem dokonce i tady ozkoušeli, jak se v létě chodí po sněhu.

Škoda, že jsem nechala foťák příteli. Po předcházejících deštích byl skutečně mohutný. Voda hučela, stříkala na všechny strany. Je prý 18 m vysoký a asi 2 m široký. Moooc pěkný.

A to jsme se již dostaly do lesního porostu a již poměrně rovnou pohodlnou lesní cestou jsme došli na parkoviště u občerstvení Adamcula, kde jsme měli počkat na naší druhou polovinu. Moc jsme nepospíchali, u vodopádu jsme se docela zdrželi a tak jsme předpokládali, že se sejdeme poměrně brzy. Jenže to jsme netušili, že za tohoto hezkého počasí bude mít Tatliakova chata otevřeno, dokud tam jsou turisté. Samozřejmě se tam naši kamarádi taky trochu zasekli, ale nakonec jsme se přece jen sešli, abychom už společně došli k naší Zuzce, spokojení, jak se ten den přece jen povedl.

Při večeři jsme si sdělovali dojmy z rozdělené cesty a plánovali výlet na další den

Tentokrát jsme se rozhodli vyrazit zcela na opačnou stranu. Autobusem jsme se ráno přesunuli do Oravice (790 m). Jeden z důvodů byl i ten, že nás zajímalo, jak vypadá místní termální koupaliště. Musím přiznat, že to nás nějak nenadchlo, a tak jsme se drželi našeho původního plánu.

Vyrazili jsme po modré. Kdybychom neviděli před námi horské štíty, ani bychom si nepřipadali jako v horách - cesta, spíš silnice vedla po rovině mezi loukami, pastvinami. Cestou dokonce byla odbočka k salaši – s možností zakoupit si ovčí sýr.

Zhruba po hodině jsme se už ale dostali na rozcestí Vanička a pokračovali po modré Bobroveckou dolinou podle Bobroveckého potoka k Bobroveckému sedlu. V jednom úseku potok protéká úzkou rozsedlinou, takže nám cestu zpříjemnil pohled na peřeje, malé vodopádky a nádherná skaliska. Cesta je upravená, bezpečná určitě i za deště. Většina cesty je poměrně pohodlná, až závěrečný výstup do Bobroveckého sedla (1352 m) stál za to. Úzká strmá cestička klikatící se sem tam převážně listnatým lesem. Do té doby jsme se všichni drželi pohromadě, ale tenhle výstup mne docela odrovnal. Chvíli jsem viděla posledního z chlapců před sebou, ale nakonec i ten mi zmizel z dohledu. Takže když jsem se konečně dostala do sedla – na nádhernou velikou planinu, byli už všichni rozvalení v trávě a skoro po svačině. Ale ty nádherné výhledy mi byly odměnou. Sluníčko svítilo, svačinu jsem měla připravenou, jen se zakousnout, a tak jsme se brzy vzpamatovala. To jsem však ještě netušila, co mne čeká.

Všude to vypadalo takové příjemné, sluncem zalité. Na chvilku jsem si myslela, že jsme snad už na vrcholu. Jen proti nám se zdál takový trochu kopeček. Ten kopeček byla Lúčná (1653 m). Takže to znamenalo na poměrně krátkém úseku (cca 1 km) vystoupat o 300 m. Co mám povídat - cesta nahoru byla jako schody do nebe. A to nijak nepřeháním. Většinu cesty jsme šplhali po kamenech – to fakt nebyla cesta. Za poměrně krátký délkový úsek jsme opustili les, pak i kosodřevinu a nakonec stanuli na vrcholu. Tentokrát jsem to nakonec i já zvládla proti všemu očekávání líp než do sedla. Ale ty Hory jsou krásné. Člověk sice málem vypustí duši, než někam vyleze, ale když už tam je a vidí všude tu krásu, tak zapomene na vše. A to je přesně můj případ. Já prostě Hory miluju.

Na vrcholu to foukalo, nebylo kam se schovat a tak jsme se ani příliš nezdrželi a vyrazili po zelené přes Lúčné sedlo (1603 m) s kopce do Zadné Látané (1350 m) a dál po žluté Látanou dolinou přímo na Zverovku (1037 m). Cesta rychle ubíhala příjemným prostředím, na chvilku to vypadalo, že zase zmokneme, ale naštěstí to byla krátká přeháňka, kterou jsme přečkali v lese. Za chvilku zase vylezlo sluníčko a my spokojeně dorazili do cíle. Cesta ve vsi končila u hezky vypadající, nově zrestaurované restaurace, a tak nám nedělalo velké problémy se domluvit a večeři si dát už tady. Taky jsme si ji zasloužíli. Horší sice pak bylo to po večeři rozejít. Ale to už nám zbýval jen kousek.

Je poslední den naší dovolené, večer odjíždíme domů. A protože nám opět počasí přeje, tak jsme se rozhodli, vrátit se stejnou cestou, jakou jsme sem v sobotu přišli. Snad už nám bude počasí přát a my si užijeme ty výhledy, o které jsme přišli.

A tak zabalit, zajít na poslední snídani, rozloučit se a vyrazit. Přes Adamculu, k Tatliakově chatě. Tady jsme si dali poslední občerstvení před stoupáním a vyrazili na Smutné sedlo. Dala jsem si trošku náskok, protože mi bylo jasný, že výstup je dlouhý a bude náročný. A tak ať na mne nemusí nahoře dlouho čekat. Tentokrát jsem si to užila. Kluci mne došli a předešli až skoro v závěrečném výstupu, což mne docela těšilo. Zato když jsem viděla tu úzkou stezku v prudkém skalnatém terénu, tak to mi moc dobře nebylo. Myslím, že jsme měli štěstí, že jsme to v sobotu zvládli bez úrazu.

Tentokrát nám počasí skutečně přálo. Dokonce jsme si ve Smutném sedle dali svačinu. A pak rychle klesali na Žiarskou chatu, kde jsme našli poslední útočiště pří sobotním výstupu. Tentokrát jsme seděli na venkovní terase a očima se loučili s horskými velikány. Za chvíli už budeme v údolí. Žiarskou dolinou jsme došli opět k naší salaši. V Dolinkách. Cestou jsme si ještě dali pauzu u potoka Smrečianka, abychom trochu smyli prach z cesty a vypadali aspoň trochu civilizovaně. Naštěstí bylo horko, a tak se to v té ledové vodě chvilinku nechalo vydržet.

A to už je vlastně konec naší nádherné dovolené – po večeři na salaši  - opět na  krásné prosluněné terase - jsme se autobusem dostali do Liptovského Mikuláše a pak vlakem domů. Na to, jaký byl deštivý začátek, dopadlo vše úplně perfektně. A nic víc jsme si ani nemohli přát.