setkání na šumavě 2009

Motto: Víte, jak se pozná veselý turista na Šumavě? Má mezi zuby kůrovce.

Přátelství – co je to vlastně přátelství? Je jenom několik takových slov...jsou prostá, vzácná a nezbytná. Někdy je vyslovujeme příliš často a pak se nám zdají být všední a obyčejná. Ale ten, kdo alespoň jednou poznal jejich pravou cenu jim už nikdy neukřivdí, protože jejich cena je cenou a smyslem našeho života.

Měl jsem tu čest poznat jednoho opravdového přítele, na jedné turistické akci v Adršpašských skalách v roce 2006, na začátku akce jsme se samozřejmě neznali, ale v průběhu akce jsme se tak nějak spřátelili. Od té doby jsme podnikli mnoho akcí i přes to, že nás dělí pouhých 500 km. Byly to akce např. zdolání Pradědu, Lysé hory, Olomouce při příležitosti Dnů evropského dědictví, toulání po Českolipsku, zdolání Klínovce v Krušných horách, nocování na Švýcárně či toulání po česko-saském švýcarsku. Byly to akce vždy příjemné a já se vždy těším na další a další setkání. V letošním roce jsme setkání měli dvě a tím jedním se právě chci zaobírat.

Naše společné setkání jsem naplánoval s předstihem, při použití lunárního kalendáře jsem to stanovil na víkend při úplňku tj začátek května. A při našich známostech se nás sešlo na Šumavě dokonce 7 turistů, z toho jeden ze zahraničí. Mé putování to po šumavských hvozdech bylo první, takže proč bych si nevybrat právě oblast s nejvyšším vrcholem Plechý? Roli sportovního referenta jsem se zmocnil opět já.

Den první – cesta na Šumavu 7.5.2009

Do cesty našeho bodu setkání se nám postavil zřícenina hradu Choustník, je krásný sluneční den, jsme však zklamáni, tato zřícenina je v květnu otevřena jen o víkendech a svátcích, jeho mohutná brána nám nedovolí ani nakouknout dovnitř. Kupodivu nejsme jediní, kdo dostal nápad s prohlídkou hradu. Zklamáni se vracíme k autu, narychlo mimo plán hledám nějakou zříceninu poblíž – tou se stává Dobronice nedaleko Bechyně. Zřícenina se nachází v malebné krajině u řeky Lužnice a vodáci tento hrad určitě znají a poznají podle mohutné válcovité věži. Byl zřejmě založen patrně počátkem 14. století a byl sídlem místního vladyckého rodu. V roce 1691 jej získali jezuité a po zrušení řádu v roce 1773 byl hrad opuštěn a ponechán svému osudu. Škoda ho, tak jako každého jiného hradu. Budete-li se toulat v tomto kraji, navštivte i město Bechyně, kromě zámku je zde unikátní most zvaný Bechyňská duha, jehož oblouk má rozpětí 90 metrů. Naše putování pak pokračuje směr Dívčí kámen, jenž naleznete na levém břehu Vltavy a pro jeho zdolání je nejvýhodnější použít železniční stanici Třísov. Odsud se vydáte přes známe keltské oppidum dolů k Vltavě. Nad skalnatým ostrohem nad ústím Kremžského potoka zhlédnete pozůstatky hradu založený v roce 1349. Mezi bohatou historii hradu zmíním to, že v roce 1394 tu odbojná panská jednota krátce věznila krále Václava IV. Hrad byl pak na základě rozhodnutí Petra z Rožmberka opuštěn. Tento hrad vřele doporučuji. Po prohlídce hradu jsme šli podél Kremžského potoka do blízké osady, kde jsem se dobře občerstvili a v krásném prostředí starých chaloupek vychutnávali okolní krajinu. Pak zkratkou zpět k nádraží a naše putování mohlo pokračovat. A také pokračovalo – do Horní Plané – místa našeho setkání a nocování v jednom z penzionu. Setkání bylo příjemné a menší oslava nemohla chybět.

Den druhý – 8.5.2009 povinná tůra na nejvyšší vrchol Plechý 1378 m.n.m.

Ráno jsem téměř u všech nepopulární – budíček v 7.00 hold není příjemný, ale důvody jsou jednoznačné, dopravní spoje nejsou příliš kvalitní zvláště v podvečer, poslední vlakové spojení z Nové Pece je v 18:40 a pokud se zdržíte, nezbyde vám nic jiného než taxi nebo další spoj 5:20 následující den. Do našeho startu – Nové údolí – se přepravujeme ve dvou skupinách – jedna jede vlakem přímo z Horní Plané, já nechávám auto v Nové Peci, abychom nebyli časově vázáni na vlakové spoje. Vláček nás veze šumavskými lesy mezi vojenským prostorem Boletice a národním parkem Šumava do míst, kde ještě před 20 lety bylo zakázané pásmo. V Novém údolí je náš start – zde si chceme prohlédnout malé železniční muzeum, ale je zavřené (opět mi to nejde na rozum, už více jak 3 týdny vládne krásné počasí, je státní svátek, turistů dostatek – asi není zájem). Alespoň si můžeme prohlédnout nejkratší mezinárodní trať (cca 110 metrů mezi CZ a D).

Je zde také otevřen malý obchůdek. Pak už nastává start do šumavských lesů. Kráčíme po červené, v patách poměrně dosti turistů – trasa to je zřejmě populární. Naší první zastávkou je Rosenauerův pomníček – památka na projektanta Schwarzenberského kanálu. Odtud vzhůru k hranici s Německem až na naší další zastávku Třístoličník (1312 m.n.m.) Tyčí se zde skupina žulových skal ovšem na bavorském území. Až do roku 1765 se zde stýkala hranice tří států – Čech, Německa a Rakouska. Na zdejší skále jsou tři sedátka, v nichž sedávala česká, bavorská a rakouská knížata, přitom každý z nich seděl ve svém státě. Nám to nedalo, udělali jsme malou rekonstrukci – a tak po 244 letech zde zasedl český kníže Jiří I. z Freudantelu, rakouský kníže Georg II. von Banhof a německý kníže Georg III. von Seeberg – na důkaz obnovy těchto jednání nechyběla malá dokumentace.

Na tomto vrcholu najdete na bavorské straně horský hotel Berggasthof, ale za tvrdý, kdo by ale odolal nedat si bavoráka (myslím tím pivo a ne fernet s tonikem). Nedaleko tohoto místa doporučuji navštívit ještě nedalekou vyhlídku Hochstein s kaplí sv. Jana Nepomuského Neumanna. Naše putování pokračuje po hřebenu směr Trojmezní hora a Trojmezí. Zde se setkáváme s velkým množstvím kúrovce (viz motto). Nyní nastává velmi smutný pohled zničené části Šumavy a prakticky se to táhne až k vrcholu Plechý. Tu a tam je stále sníh na cestě. Dorážíme k bodu Trojmezí – bod, kde se stýká hranice tří států – CZ – D – A. Toto místo vypadá nádherně, je zde žulový kámen, z každé strany je znak daného státu.

Po malé pauze míříme přes Rakouskou louku na vrchol Plechy. V jeho okolí je pod sněhem, najít zde turistickou značku je problém velký, nyní již budeme sestupovat k Plešnému jezeru. Ovšem nesmíme minout památník básníka a spisovatele Adalberta Stiftera, kde je nádherný výhled na Plešné jezero a okolí. Nám nezbývá nic jiného, než sestupovat prudce dolů k jezeru. A ani zde nenajdete žádné občerstvení, stále jste v národním parku, k prvnímu občerstvení to je cca 2 kilometry chůze kamenným polem. Konečně občerstvení Říjiště – zde vlastně končí namáhavá část tůry. Vrháme se do stánku pro občerstvení, turistickou známku, razítka a kafíčko – to nám chybělo. A odsud po cyklistických cestičkách se vydáváme do našeho cíle – do Nové Pece. V závěru se počasí kazí, ženou se bouřkové mraky a skutečně nás i déšť těsně před cílem dostal – chůze v dešti zas tak nepříjemná není, když prší jen drobně. Hlavní je, aby se voda nedostala do foťáků, to je naše jediná starost. Dorážíme na parkoviště a je třeba vyřešit poslední problém – je nás šest a auto je pro pět. Vlak je v trapu a teď, babo raď. Řešení je snadné – bylo nás pět a jedno zavazadlo v kufru. Je to jen 5 km do našeho stanoviště v Horní Plané.

Musím to nějak zhodnotit ten den, trasa je to pěkná – na Třístoličník jsou lesy hezké a zdravé, všichni trasu přežili, celková trasa byla téměř 30 km, zčásti ještě po sněhu. Jen jedna tragická věc se stala. Na Rakouské louce jsem při překračování spadlých stromů jsem uslyšel podezřelý trhavý zvuk – o větrání už nebylo nouze. Večer jsme si dali zaslouženou večeři a něco málo zlatavého moku a také jsme se domluvili na další den. Můj hlavní cíl – zdolání nejvyššího bodu Šumavy byl splněn a tak se nebráním návrhu, navštívit tu světoznámou vesničku Hoštice u Volyně, už nyní se všichni těší.

Den třetí – 9.5.2009 za Evikem do Hoštic u Volyně

Ráno je budíček v 8:00 – není kam spěchat, máme času dosti, dnes si užijeme taky odpočinku. Po nezbytných ranních povinnostech tedy vyrážíme. Přes Volary, Lenoru do Vimperku. Je zde malebné náměstíčko, k focení jako udělané a zatímco kuřáci inhalují zplodiny tabáku nikotinu a ostatních chemických prvků, já se pokouším zachytit vše co se mi líbí. Do Volyně je to co bys kamenem dohodil a již se blížíme – již jde vidět hoštické nádraží, které je u hlavní cesty do Strakonic. Samotnou vísku najdete skutečně až kopečkem. Tento víkend v obci není žádná akce, proto je zde také méně lidí než v loňském roce. Parkování nám nedělá problémy, kousek od ranče Šimona je malý plácek. Od natočení slavné trilogie Slunce seno uběhlo už spoustu vody a času, přesto zde jsou turisté, slyšíte ze všech stran ty slavné hlášky např. jé, tady bydlela Škopková, tady Konopníková, tudy se proháněl Venca se svou Jawou, tady paní řídící zpívala z okna, tady bydlel na faře Otík atd atd. Dokonce při našem bloudění vesnicí narážíme na dům Pana Trošky, ale zrovna nebyl doma – škoda, mohli jsme jít na kafe. Tak snad příště. Taky šmejdíme po místním JZD areálu – v areálu, kde vznikla ta slavná „The Planička systém“ slavný kravín. I místní zámeček jsme byli obhlídnout – sice je uzavřen, alespoň přes plot vidět ty místa, kde se točila snad jedna z největších fackovacích scén ve filmové Evropě. V našem seznamu také nesmí chybět i nádražíčko, kde vlak nezastavoval (v době naší návštěvě vlak zastavil), tam kde Kelišová chtěla naskočit na vlak, když měla čtyřikrát zlámanou nohu (někteří si ten běh dokonce i nacvičovali). Kromě Slunce seno jsou Hoštice známé ještě jednou věcí – je to Michal Tučný – jeho hrob najdete na místním hřbitovu po levé straně u zdi – mohutný kamenný klobouk nejde přehlédnout. A v srpnu se zde koná Stodola Michala Tučného. Toť asi vše k Hošticím.

My pokračujeme na nedaleký hrad Helfenburk u Bavorova a posléze do Prachatic. Městské hradby, nádherné centrum stojí za zhlédnutí. A nedaleko plaveckého bazénu, kde jsme parkovali, jsme si dali po dlouhé době správně servírovanou kávičku. Náš úspěšný den byl u konce a myslím, že byli všichni spokojeni s programem a každý si užil ten krásný májový sluneční den.

Den čtvrtý – den loučení

Vše jednou končí, i toto setkání se schylovalo ke konci a ještě před rozloučením máme ještě malý kulturní program. Zatímco se Petr z Německa rozloučil a odjel domů, my ostatní vyrážíme na Hrad Velhartice a následně na Hrad Rabí, kde se mi zdařila fotografie bílé paní Komonické.

A pak byl už skutečný konec a nastal čas loučení – loučení s přáteli. Naštěstí pro nás to není loučení na dlouho – za měsíc máme další setkání v dalekém Chorvatsku na Pelješaci. Skončil krásný prodloužený májový víkend, poznali jsme další kousek naší vlasti, její krásy. A určitě se těšíme na další. A doufám, že ta naše tradice se bude udržovat i nadále, v příštím roce to budou čtyři roky, co takovým způsobem poznáváme krásy naší vlasti společně.

na závěr vás tímto zvu na shlédnutí bohaté fotogalerie (cca 150 fotek) a ještě více fotek s komentářem je na mém webíku, kde najdete i obsáhlou reportáž z Hoštic u Volyně

Fotogalerie